Nejnovější zprávy: Začala rekonstrukce Čiperovy vily, vznikne zde kulturní a kreativní centrum ​Památník rodáka z Hrachovce kardinála Bauera září novotou

Fejeton

Strach

​DĚDA (rozuměj dědek, starouš, dědeček,kmet, dědula, dědouš)


Autor: Rodinné album

Čeká mě historický moment. První setkání s vnučkou tváří v tvář. Je to tady, je nádherná.

Zklamání, že je podobná spíše na zetě a nikoliv na dědu už vyprchalo. Do Leonarda diCapria má sice manžel mé dcery daleko, ale taky není žádný Quasimodo z Notre-Dame. Takže v pohodě.

Trochu mě sice znervózňuje, že se při prvním očním kontaktu s dědou Izabelka spokojeně neusmívá. Ale je prý normální, že se před čtyřiadvaceti hodinami narozená mimina moc nesmějí. Nevím, sám bych přísahal, že když jsem byl před šestadvaceti lety v porodnici poprvé obdivovat svoji prvorozenou, usmívala se okamžitě. Ale není vyloučeno, že to bylo jinak.

Trochu víc mě znervózňuje, že se naše malá šampionka na svět dívá jedním okem. Chvíli levým, chvíli pravým. Zase mě všichni konejší, že bude chvíli trvat, než se naučí koukat oběma. I to mírné šilhání prý zmizí.

Dokonce se mi dostane privilegia ji chvíli pochovat. Pocit je to k nezaplacení.

Radost z krásné Izabely a hrdost na statečnost dcery při komplikovaném porodu ale netrvá dlouho. Při pohledu na zcela bezbranné mimčo začínají v hlavě vrtat obavy.

Aby byla zdravá, aby se jí nic nestalo, aby ji všichni dobře drželi, aby jí nepadala hlavička, aby nikomu nechtíc nevyklouzla, aby ji dcera v posteli nepřilehla.

V příštích dnech a týdnech se pak při setkání různých členů rodiny i kamarádů s malou pasuji do role dozorce. Přísného dozorce.

Držíš ji dobře? Pozor, padá jí hlava. Raději si ji přidrž za nožičku. Zvedni ji trochu výš hlavu. Nespadne ti? Nezakopni s ní! Dýchá? Hlavně ji nesahej na fontanelu. Nemačkáš ji moc? Dýchá?

Moje nejčastější slova jsou tři. Bacha! Pozor! Opatrně!

Myslím to dobře. Prostě mám o malou strach. Reakce okolí mě docela překvapuje. Oni mě mají za blázna. Šílence. Smějí se mi. Vysmívají. Klepou si na čelo.

Znovu se snažím připomenout, jaké to bylo, když jsme přivezli z porodnice naše dvě dcery. Tehdy jsem žádné panické stresy neměl. Teď je to bohužel jiné.

Už aby byla větší. Jenže pak zase bude všude lozit. Otevírat všechny šuplíky. Bude zvědavá, co se to vaří na sporáku. Snad ji nenapadne něco strčit do zásuvky. Ufff.

Už aby chodila do školy. Jenže pak bude sama jezdit autobusem. Sama chodit přes přechody. Už aby měla aspoň sedmnáct. Jen pak zase kluci…

Ach jo, nemám úniku, čekají mě těžké dědečkovské roky. Moje nervy…

Související články