V džungli

V sychravém sobotním odpoledni před Silvestrem jsem usoudil, že nastala správná chvíle ukázat vnučce poprvé skutečný, reálný svět. Čím dřív pochopí, o čem život opravdu je, tím lépe pro ni. Vzal jsem Izabelku do džungle. Konkrétně pak do Dětské džungle ve Vsetíně, třípatrového prolézacího herního labyrintu se skluzavkami, toboganem, kolotočem i dalšími hračkami.

Bláznivý mumraj desítek pobíhajících, vřeštících, plačících i smějících se malých návštěvníků vzala Izabelka na pána. S klidem Yula Brynnera ze Sedmi statečných strávila první půlhodinu psychologickým studiem tohoto dětského mraveniště. Prakticky se nepohnula. Až poté se rozhodla, že by se také mohla účastnit. Coby sponzor výletu jsem byl docela potěšen, viděl jsem, že investice nepřijde vniveč.

Ze všech možných atrakcí si vybrala růžové odrážedlo. Posadila se, pevně chytila řídítka a na dalších třicet minut opět zamrzla. K aktivitě ji probudila teprve ještě menší holčička, která se pokusila růžové vozítko Izabelce uzmout.

Cimrmanův klasik by pravil: Byla to chyba, veliká chyba.

Přestože celou hodinu působila vnučka jako vosková figurína, v ten okamžik se v ní probudila divoká fúrie. Fakt nevím, po kom agresivní geny zdědila. Neznámá princezna nemohla tušit, že ji čeká boj s dračicí. Zápas o odrážedlo byl krátký a měl jasného vítěze. Totální K. O. Izi využila tělesné převahy i silnějších hlasivek a přinutila maminku oné holčičky, aby do ringu už po několika vteřinách hodila ručník a svoji ratolest raději rychle uklidila mimo dosah rozvášněné Izi.

Pro Izabelku byl tento drobný triumfální fight startovacím výstřelem k radovánkám. Jako kdyby z ní rázem spadly okovy. Začala řádit v balónkovém bazénku, spoustu míčků vyházela ven, všem koníkům na kolotoči se pokusila vypíchnout oči, dokonce i jízdu vláčkem z mírného kopečku vyzkoušela. Závěr patřil trampolíně, kde se nejlépe cítila ve společnosti desetiletých kluků.

Na odpor už nikde nenarazila. Její jasnou demonstraci osobního vlastnictví růžového odrážedla totiž na vlastní oči sledovalo několik dalších dětí. Takže všichni poté dobrovolně pouštěli vnučku v řadě na atrakce, případně jí s plachým úsměvem na rtu předávali hračky, které se Izi rozhodla právě otestovat.

Růžové odrážedlo zůstalo od chvíle, kdy se s ním rozloučila, prázdné. Žádné z přítomných děťátek asi nechtělo riskovat, že by se mohli setkat tváří v tvář s Karlosem Vémolou v miminkovské holčičí verzi.

Já jsem si ze sobotního večera odnesl zásadní ponaučení. O vnučku se bát nemusím, ta v koutě stát nebude. Maximálně jen chvilku. Jakmile se dostane do ráže, jde si za svým. Jen by mě vážně zajímalo, kde se v ní ta dračice vzala. Po své mamince to nemá, dcerku jsem vychoval dobře.

Budu si muset promluvit se zeťákem.