Nejnovější zprávy: Robert Goláň svými snímky promlouvá s lidmi na okraji Studenti mapují vizuální smog v ulicích Valašského Meziříčí

Fejeton

​Procházka II

DĚDA (rozuměj dědek, starouš, dědeček, kmet, dědula, dědouš)


Autor: Adéla Hromadová

Cesta do pekla jest dlážděna dobrými úmysly. Přesně v tomto duchu se nesla moje nabídka,

že vezmu na procházku vnučku Izabelku i dvě malé dcerky svého bratra Máju a Andělku. Už

to nikdy neudělám. Nikdy.

Začátek byl ale slibný. Důstojný padesátiletý děda (já) kráčí po asfaltce ve společností tří

holčiček. Dvě větší si vezou kočárek, každá v něm má svoji panenku, nejmenší Izi si

spokojeně hoví ve svém kočáru a optimisticky sleduje okolí. Svítí sluníčko, holky se smějí,

kolemjdoucí na mě obdivně (mám ten pocit) mrkají, švagrová shání rychle mobil, aby tu idylu

vyfotila.

Fakt nic nenasvědčovalo tomu, jaká tortura mě čeká.

Ušli jsme asi padesát metrů. Pak se Izabelka rozhodla, že už ji nebaví se vézt. O vysazení

požádala hlasitě způsobem, který se rozhodně nejevil jako zdvořilý. Nic netušíc, co mě čeká,

jsem se podvolil a z kočáru ji vyndal. Byla to chyba. Veliká chyba.

Možná to nevíte, ale jednou rukou vézt kočárek a druhou držet za ruku roční dítě, které

šmáruje, kam si zachce a co chvíli zakopne a spadne, není úplně jednoduché. Začalo mi být

trochu horko.

Pak si Izabelka všimla, že její parťačky mají v kočárku panenky. Bez ptaní si jednu vzala.

Což Andělka pochopila jako přímý útok na svoji osobní integritu a vytrhla jí své sestřenici (s

využitím mírné agresivity) z ruky. Její grimasa naznačovala, že druhý pokus o uzmutí

panenky by taky Izabelka nemusela přežít.

Takže jsme panenku vzali Majince. Ta naštěstí projevila více pochopení, souhlasila s tím, že

chvilku místo panenky poveze v kočárku deštník. Ta chvilka trvala asi čtyři minuty.

Pokusil jsem se tedy slušně vnučce vysvětlit, že panenku musí Máje vrátit. Její reakce mě

šokovala, v klidu souhlasila. Byla to ovšem past! Izi se totiž rozhodla, že už je dost velká na

to, aby sama tlačila holčičí kočárek. Vybrala si Andělčin. A rozhořel se další požár emocí.

Andělka protestovala, urazila se, přestala komunikovat, padly první slzičky.

To už mi tekly po zádech čůrky potu. Co chvíli jsem pak zvedal Izabelu ze země, občas se

vracel pro kočárek, který Mariana nechala dvacet metrů za námi, víceméně jen po metrech

posunoval velký kočár a průběžně se snažil uchlácholit vystresovanou Andělu. Měl jsem

toho plné kecky, tři vzteklé fúrie mi dávaly zabrat.

Pak jsem na to kápnul. Nebo jsem si aspoň myslel, že jsem na to kápnul. V nestřežené

chvilce jsem z kočárku vzal Andělčinu panenku, místo ní dal pod deku deštník tak, aby si

toho vnučka nevšimla. „Andělko, tady máš panenku, ale neukazuj ji Izabelce, aby

neplakala,“ říkám potichu tomu andělskému stvoření se zářivě světlými vlasy. Načež ten

malý ďábel předstoupí před Izabelku, mává jí panenkou přes nosem a radostně hlásí:

„Hehe, hehe, já mám svoji panenku, heč!“

Brány pekel se otevřely dokořán. Izabela spustila hlasitý pláč, přičemž spadla do bláta. Mája

zase nechala svůj kočárek někde v dáli. Andělka se s panenkou nespokojila a důrazně

chtěla i kočár. Domluvit jsem neuměl s žádnou z nich. Triko jsem měl promočené až tam,

kde končí záda. Soused, sledující tuto dědkovskou Ein Kessel Buntes, málem smíchy spadl

z balkonu.

Ani už nevím jak, nakonec jsem nějak doklopýtal zpátky k domu, aniž bych některou ze

svěřených holčiček ztratil nebo utratil. Druhá varianta byla rozhodně reálnější.

Související články