​PODRAZ

Nic člověka nepotěší víc než prosba dcery, jestli bych nebyl ochotný o víkendu pohlídat a uspat malou Izi, protože jdou se zeťákem na svatbu své kamarádky. Rád souhlasím, večerní chvíle pohody s vnučkou, to jsou světlé okamžiky v každotýdenním stresu při shánění peněz na vydávání PATRIOTU.

Zatím se mi při uspávání nebývale daří, v konkurenci s jinými to zvládám nadmíru dobře. Podle dcery snad prý dokonce „nejlépe ze všech“. Ale kdo jsem já, abych se takto povyšoval.

Takže sobota je tady, já přebírám Izabelku a očekávám naprosto hladký průběh večera. V devět jede světový šampionát v ragby, vše plánuju do posledního detailu tak, aby byla malá nejpozději po půl deváté v postýlce. Já potom budu mít patnáct minut na omrknutí ledničky, co tam asi tak mohla dcera pro dědu na večer ke sledování televize připravit.

Variantu, že by se něco mohlo podělat, nepřipouštím. Což byla chyba. Dcera připravila PODRAZ.

Jen telefonicky dostávám instrukce. „Jo, tati, jsem ti zapomněla říct, že Izi už nemá před spaním flašku. Musíš jí udělat kaši, všechno máš v kuchyni na stole. Jen to zaleješ vařící vodou, rozmícháš a lžičkou ji nakrmíš. Ona se pak v noci nebudí, když se pořádně nají kaše,“ vysvětluje mi dcera.

Všechno chápu, kaši udělat zvládnu, ale podvědomí hlásí ALERT. V hlavě bliká červený alarm. Jak malá usne, když nebude mít láhev? Obavy to byly zcela opodstatněné.

Večer všechno běží podle plánu. Vana, plenka, kaše, pyžamo, spací vak, dudlík, míříme směr ložnice. Bez láhve. Pokyn „a teď spíme“ jako kdybych ale řekl ve svahilštině. Izabelka ho zjevně nepobrala. A dává to jasně najevo. Tak hlasitě a tak dlouho, že poprvé kapituluju. Míříme zpátky do obýváku, slovenská hitmakerka Fíha ji vždycky baví.

Po několika minutách následuje druhý pokus. Uspávání se opět nedaří. Bez flašky s mlékem je to Mission impossible. To by vážně ani Tom Cruise nedal. Izabela (ano, už to není Izi) opět řve, jako kdyby ji na nože brali. A nepřestává. Míříme podruhé do obýváku.

Poprvé za rok společných občasných chvil s vnučkou jsem bezradný. Co by tak mohlo zabrat? Záchranné lano mi hodí youtube. Konkrétně Ledové království. Trefou do černého je song Ráda sněhuláky stavíš. Izi fascinovaně sleduje příběh Elzy a její sestry Anny, tklivá písnička ji pomalu posílá do říše snů. Co na tom, že ji mám v náručí. Pro moderní matky to není úplně ideální vzor pro uspávání, dokonce v příkrém rozporu s přáním dcery, ale nevadí. Když ona podraz, já taky. Mně je dobře, Izi je dobře, však zítra ji zase bude bez flašky s mlékem uspávat někdo jiný.

Při asi osmém přehrávání už vnučka definitivně zabrala a já ji s úsměvem vítěze přenáším do postýlky. Do křesla k obrazovce usedám právě včas, abych stihl v přímém přenosu demolici skotských ragbistů od jejich ostrovních přátel z Irska.

Dneska jsem měl namále, ale v souboji kdo s koho s vlastní vnučkou zůstávám stále neporažen.