"Za totáče měl autor nekomunista jasného nepřítele. Znal ho," říká o psaní v 80. letech autor seriálu Stíny v mlze

Život je kompromis, vztahy jsou kompromis, moje práce je plná kompromisů, říká Zdeněk Zapletal. Jako správný autor vyzkoušel mnoho zaměstnání, od práce knihkupce přes profesi řidiče až po stavebního dělníka. Od roku 1980 mu vyšlo osmnáct knih a mimo Stínů je autorem mnoha dalších zrealizovaných scénářů k TV filmům a seriálům.

Když nepočítám beletrizaci seriálu Život a doba soudce A. K., poslední knihu Popík jste vydal před jedenácti lety. Vrátíte se ještě někdy k próze?

Ne. Knížek je na světě až moc a denně přibývají nové. A potom, všichni moji čtenáři jsou mrtví. Buď obrazně, nebo doslova. K psaní prózy je potřeba posedlost, něco, co vás nutí, abyste sedli a dostali to ze sebe ven. Knížky, co jsem potřeboval napsat, jsem už napsal. Všechno, co jsem chtěl přes knížky říct, jsem už řekl. Nic mě nenutí psát další. Kromě mojí ženy, dcery a jednoho kamaráda, kteří chtějí, abych napsal paměti. Začal jsem. Překvapilo mě, co všechno si pamatuju. Dostal jsem se asi do věku deseti let a intenzivně si uvědomil, že to chci všechno zpátky. Tak jsem to radši odložil.

Pod tlakem komunistického systému, či jemu navzdory u nás vznikla spousta zajímavých literárních děl, mimo jiné ty vaše, z nichž si dovolím vyzdvihnout Sen na konci rána. Většina z nich by podle mě ve svobodnějším a hlavně komerčněji zaměřeném prostředí patrně nikdy nevznikla. Mělo psaní za komunistů oproti dnešku nějakou přidanou hodnotu?

Sen na konci rána mám rád. Psal jsem to rukou na schodech činžáku a na záchodě v bytě na Potokách ve Zlíně, se skleničkou koňaku na vodoměru a krabičkou Spart u nohy. Asi tak polovinu textu jsem vyhodil.

Za totáče měl autor nekomunista jasného nepřítele. Znal ho. Věděl, že nesmí otevřeně napsat, že komunismus je zlo. Mohl si ale v textu hrát, když to chtěl a uměl. Ukazovat fungování společnosti a režimu na životech a činech svých postav. Stačilo třeba jenom s lehkým nadhledem, ale přitom pravdivě popsat, jak probíhá svépomocná výstavba paneláku.

Zachytit ty týpky, jejich řeč, myšlení, zvyky, hodnoty, jaké vyznávají. To samo o sobě vypovídalo o společnosti a o režimu mnohé. Měl jsem možnost parodovat, ironizovat, přirovnávat, pohrávat si. Vystřílet v terči okruh kolem desítky, ale desítku při tom schválně netrefit. A tehdejší čtenáři to čekali a v textu to hledali. Podtext, nesouhlas, skrytý protest, nespokojenost, potvrzení, že jejich pocity nejsou výjimečné, že blbost a blbci vládnou.

Nutí spisovatele represe k lepšímu psaní?

Represe určitě k lepšímu psaní nenutí. K tomu se nepřinutí ani autor sám, pokud to nemá od Boha.

Díky snadné komunikaci se dnes dá vše domluvit, nikdo nikoho nemusí hledat, ať už po hospodách nebo jinde a při absenci onoho hledání tak nemůže zažít věci nečekané. Myslíte, že současná doba ztratila pro vypravěče příběhů své kouzlo?

To si nemyslím. Vypravěč potřebuje vyprávět, ať žije v jakékoliv době, v jakémkoliv prostředí. Nemusí zažít věci nečekané. Vymyslí si je. Vytvoří si je v hlavě. Nějaký francouzský autor, jehož jméno jsem zapomněl, napsal, že spisovatelem je třeba žena, která se prochází v neděli odpoledne kolem kasáren. Vojáci mají volno, baví se. Žena přijde domů a napíše pravdivý román o životě v armádě. O to asi při psaní jde. O imaginaci, fantazii, svobodu.

V knize Born in ČSR... píšete o scénáři, se kterým jste neuspěl. Předpokládám, že jste vycházel ze skutečnosti. O jaký text šlo?

Barrandov tenkrát koupil práva na mou knížku Křehké zboží. Měl to být celovečerák. Jméno režiséra, co to měl točit, si bohužel už nepamatuju, ale myslím, že Viktor Polesný. Začal jsem psát scénář. To jsem ještě nevěděl, že se jedná o úplně jinou disciplínu, než je próza. Že je v tom rozdíl jako mezi skokem do dálky a skokem o tyči. Myslím, že ten projekt zastavil listopad 89. Možná naštěstí. Tuším, že by to byla sračka, za kterou bych se styděl.

V literatuře jste tíhnul k existenciálním či psychologickým tématům, jako scénárista se kloníte víc ke kriminálním seriálům (Policajti z centra, epizody v Poldovi či Zločinech Velké Prahy). Baví vás psát krimi, nebo jste se přizpůsobil poptávce?

Nějak to přišlo samo. Já jsem se nikam nedral. Nemám to v povaze. Taky na první „zakázku“ na seriál mě oslovili. Byl to seroš o koních a dostizích. Psal jsem ho pro zlínské ateliéry, které ho chtěly prodat Primě. Napsal jsem asi padesát šestadvacetiminutových scénářů. Primě se to líbilo, ale chtěli klasické padesátkové epizody. Tak jsem to přepsal asi na dvacet padesátek. Těsně před podpisem smlouvy s Primou se producenti rozhodli, že chtějí víc peněz na natáčení. Prima řekla, že víc nedá. Tím to skončilo.

Zásadní pro vás byla spolupráce s režisérem Robertem Sedláčkem. Jak začala a proč po letech skončila? Jak vznikl váš nejúspěšnější společný projekt Život a doba soudce A. K.?

S Robertem jsme oba Zlíňáci. Oslovil mě jako pamětníka, když točil dokument Tenkrát. No a pak jsme se roky snažili. A nic. Pamatuju si, jak Robert odjel někam na Zanzibar a vrátil se s námětem na seriál. Byl skvělý. Napsal jsem dvanáct dílů a nabídli jsme to ČT. Líbilo se jim to, alespoň to tvrdili. Řekli nám ale, že Robert ještě nikdy nic hraného nenatočil a tohle je obsáhlá, velká záležitost. Jak měl ale něco natočit, když nám všecko odmítali. Takhle to začalo.

Sráči a obě série Života a doby soudce A. K. jsou nejlepší věci, co jsme spolu udělali. Vždycky jsme pracovali spontánně, rychle, efektně. Nápad a v podstatě i základy projektu Soudce vznikly během dvou hodin v restauraci na odpočívadle na D1 za Jihlavou, kde jsme se potkali. Řekli jsme si kauzy, co tam budou, hlavní postavy. Za pár týdnů jsem měl hotový set up. No a pak jsme měli štěstí, že to ČT vzala. Vždycky je to tak. Buď to funguje na první dobrou, nebo vůbec. Naše spolupráce skončila, protože všecky věci na světě končí. Dále bych se k tomu nechtěl vyjadřovat.

Četl jsem, že z vás Sedláček udělal pomocného režiséra na place. Konzultoval s vámi i jiné věci, třeba obsazení? A co ostatní režiséři, zapojují vás i oni do procesu natáčení?

Já jsem byl špatný pomocňák. Byli jsme tam ale naštěstí dva. Dělal jsem taky asistenta režie na Sráčích a na Ženách, co nenávidí muže a opět klapku na jeho Rodina je základ státu. Robert mě tam bral, protože jsem neměl prachy. O obsazení jsme se spolu bavili. Myslím, že na to měl Robert nos. David Švehlík jako soudce byl jackpot, Bartoška s Pleslem jako zkorumpovaní policajti ve Sráčích taky. Já jsem s mnoha režiséry nespolupracoval. Tom Stoppard řekl, že jeho práce scenáristy končí se schválením scénáře. Souhlasím s tím. Dál už to nemám možnost ovlivnit.

Na čem ztroskotal váš společný seriál Pálava, ke kterému vznikl jen pilotní snímek?

Nevím. Začínalo to v krematoriu, byla tam hra s urnama, ale taky skvělý Bolek Polívka s Arnoštem Goldflamem. Možná to byl až příliš černý humor. Mně se ta věc pořád líbí. I celý ten projekt, který odkazoval na legendárního Bouvarda a Pécucheta. ČT tomu asi nevěřila. Asi jsme si příliš hráli se smrtí a byli až moc cyničtí. Kdo ví. Možná by to už dneska prošlo.

Ač televizní film Comeback z roku 2005 není podle žádné z vašich knih, má k nim tematicky velmi blízko, hudební prostředí totiž často hraje důležitou roli i ve vaší próze (Nekonečný striptýz, Popík, Poslední mejdan). Dočkáme se dalšího filmu, kde hraje hudba výraznou roli?

Comeback mám rád. Vaškovi Křístkovi se to povedlo. Skvělá Redlova muzika, skvělý Richard Krajčo jako muzikant alkoholik. Na tom to stojí. Scénář je takový, jak bývá u hudebních filmů, když má vyniknout něco jiného než příběh. Úplně blbý ale snad není. K muzice a muzikantům jsem měl vždycky blízko. Když jsem končil VŠ, myslel jsem, že budeme pokračovat se studentskou kapelou dál. Měl a chtěl jsem být muzikantem. Vždycky jsem říkal, že jsem píšící folkáč. Kamarádil jsem se se všemi. Wabi ke mně chodil na rum, který jsem vyráběl. Tělocvikář z gymplu Mirek Hála, který mě tam pozval na besedu, se mě ptal: „Nevadilo by ti, kdyby si tam zahrál jeden borec? Je fakt dobrý.“ Jasně, že byl. Jmenoval se Vlasta Redl. Viktorin a Markytán byli taky ze Zlína. Seznámili mě s ostatními. S Jarkem Nohavicou jsme byli pár roků v docela blízkém a častém styku. S ním a s Karlem Plíhalem jsem jezdil na festivaly. Dělal jsem jim řidiče. Oni mi jako kmotři křtili Kobovu garáž na dvanácti koncertech po republice. Teď mě napadá... Neměl bych ty paměti přece jenom napsat?

Rozhodně měl.

Před osmi lety jsem pozval rockovou kapelu mého mladého kamaráda, aby mě doprovázela na jednom čtení. Pak jsem s nimi zpíval pár vlastních věcí. Potom kamarád z kapely odešel a udělali ze mě frontmana. Nechtělo se mi, ale jedu v tom pořád. Co už? Jagger je starší a taky je frontman. Moc rád bych napsal hudební film nebo film s písničkama, ale nevím, jak na to a kdo by do toho se mnou šel. A pak ten příběh...

Na rozdíl od knihy kecá do scénáře daleko víc lidí. Vadí vám dělat kompromisy, měnit příběh podle pokynů dramaturgů, režiséra, producentů, i když jsou vám změny proti srsti?

Život je kompromis. Vztahy jsou kompromis. Moje práce je plná kompromisů. Zvykl jsem si. Jeden hollywoodský producent měl prý kdysi na SPZce: REWRITE. Asi bych si to tam měl dát taky. Nemám nic proti přepisování, i když připomínky mě vždycky v první fázi naserou a totálně rozladí. Přemýšlím o nich. Snažím se uhájit to, o čem jsem přesvědčený. Uznám, když mají dramaturgové a producenti pravdu. Ono taky hodně záleží na tom, KDO je tím dramaturgem a producentem. Vadí mi ale přístup redaktorů a publicistů k českým scenáristům. Pořád a znovu, i přes upozornění vlivných producentů, se u nás píše Hřebejkův seriál, Špačkův seriál, Strachův seriál atd. Jako by český scenárista byl jenom nějaká pitomá servisní služba. O amerických seriálech ale píšou jako o sérii Nica Pizzolata, Davida E. Kelleyho, což jsou borci, kteří to vymysleli a napsali. Netoužím po slávě... Kecám. Toužím. Ale slavný už jsem byl v osmdesátkách. Teď bych byl jenom rád, kdyby si dámy a pánové uvědomili, že bez scénáře seriál nevznikne, a začali psát, že jde třeba o seriál Špačka a Zapletala.

Důležitou část života jste strávil ve Zlíně. Měl jste v plánu napsat scénář, který by se odehrával v jeho kulisách?

Já jsem jich napsal docela dost. Třeba ten seriál o koních. Měl se odehrávat ve slušovických závodních stájích, na slušovické dráze, ve Zlíně a v okolí.

Mimochodem, jak se tvářili předlistopadoví cenzoři, že tehdejšímu Gottwaldovu říkáte ve svých knihách Mlín?

Mlín v mých knížkách nikomu nevadil. Redaktoři v nakladatelství nebyli idioti. Vždycky se snažili o to, aby toho prošlo co nejvíc a pokud možno všechno. Posudky na schválení zadávali lidem, o kterých věděli, že to schválí. Problém jsem měl s knížkou o Kanadě. Žil tam můj otec. Navštívil jsem ho v 80. letech a napsal o tom. Neprošlo to. Chtěli, abych udělal úpravy, napsal o nezaměstnaných a podobně. Nebyl jsem žádný hrdina, ale tohle jsem odmítl udělat. Dva roky jsem si pak ani neškrtl.

V České televizi už běží druhá série Stínů v mlze, s nápadem sepsat krimi seriál z moravskoslezského kraje jste přišel vy, nebo šlo o práci na objednávku?

Nabídl jsem ČT Ostrava námět na krimi seriál. Kreativní producentce Katce Ondřejkové se líbil. Řekla mi, že ho chce. Domluvili jsme se během jednoho dne. Ten námět byl potom samozřejmě mnohokrát přepracován a upravován, než ho Katka nabídla v Praze ČT ke schválení. Naštěstí to vyšlo.

Tipuju, že případy odehrávající se v první sérii nemají reálný základ, hlavně pro jejich zasazení do atraktivních kulis, jako jsou ilegální zápasy v kleci, svět youtuberů, motorkářů či prostředí dětského gangu. Jak je to s čerpáním z reality ve druhé sérii?

Podle mě i do reálného příběhu musí vstoupit jistá míra fikce, aby ten příběh mohl fungovat a nebyl jen nudným popisem. Reality se snažím držet jen v postupech a jednání policie. Takže je jasné, že taky všechny epizody druhé série jsou vymyšlené.

Mimo té kriminální je v seriálu rovina, v níž se řeší soukromé životy hlavních vyšetřovatelů a také linka s Miroslavem Hanušem v roli pomstychtivého Hrbka. Která z těchto paralelních linií vás bavila víc?

No, Hrbek mě bavil hodně... Už jsem se vždycky těšil, až přijde čas a budu psát obrazy, kde vystupuje. Vedlejší linky jsou i ve dvojce. Nesmím nic prozrazovat, ale podle mě jsou dramatičtější než v jedničce. Taky mě dost bavily. Když napíšete dvacet čtyři krimi příběhů, nevyhnete se jistým zaběhlým postupům, žánrovým klišé. Ty vedlejší linky jsou potom vždycky zpestření. Něco z jiného soudku.

Vrátí se Hrbek i v nové sérii?

Bohužel, v té se už Hrbek neobjeví. Hanuš ho zahrál naprosto skvěle. Udělal z té malé role mistrovskou. Ve druhé sérii samozřejmě taky něco bude, ale já fakt nesmím prozrazovat, co. Ani naznačovat. Mám to ve smlouvě. O pomstu sice nepůjde, ale doufám, že to diváky zaujme stejně jako linka Hrbka-Hanuše.

Podle tisku byla premiéra Stínů v mlze 2 odložena z důvodu střelby na filosofické fakultě UK, třetí díl vaší nové série totiž prý vypráví obdobný příběh. Je tam opravdu tak silná podobnost?

Ve třetím dílu se opravdu střílí ve škole. Sekvence byla po prosincové střelbě přestříhána, upravena. Motivace „našeho“ střelce je jiná, ale vedení ČT se rozhodlo druhou sérii odložit. Nejsem od toho, abych hodnotil, jestli to bylo dobře, nebo ne. Mnohem horší by pro mě jako pro autora bylo, kdyby ke střelbě na fakultě došlo až po odvysílání toho konkrétního dílu. To bych asi těžko dával. Střílelo se už v Uherském Brodě, v ostravské nemocnici. Pravidelně chodily zprávy o střelbě na amerických školách. To téma viselo ve vzduchu. Možná proto jsem po něm sáhnul. Mohlo to přijít kdykoliv a kdykoliv se to bohužel může opakovat. Nic s tím nenaděláme.

Jsou nějaké kriminální seriály, na kterých jste se učil nebo je považujete za výjimečné?

Já se učím na všem a pořád. Je toho hrozně moc, co se mi líbí. Teď spíš sleduju seriály. Hodně se mi líbil třeba Perníkový táta, Ozark, Sopranovi, Gomora, Bílý lotos, Sedmilhářky, výborný rumunský seroš Stíny, maďarský Sladký život. Výborní jsou ovšem taky Hříšní lidé a Panoptikum města pražského, které jsem viděl až nedávno. Kluci to tenkrát uměli. A jak jim to hrálo...

Pro ty, kdo by se rádi živili scenáristikou, kolik času psaní tak rozsáhlého projektu zabere?

Čtrnáct, patnáct měsíců na jednu sérii. A veškerý čas. Když nepíšete, myslíte na to, co budete psát nebo co jste napsal blbě a musíte to opravit nebo co jste nenapsal a napsat měl nebo na to, co budete psát příště. A pak jdete třeba po stezce kolem Ostravice, přijdete k lávce na Bazaly a říkáte si: „Ty vole, tady by taky nebylo marné umístit mrtvolu... Fajn, ale co použiju? Nůž? Pistoli? Kuši?... A co motiv? A proč ji pohodil zrovna tady?“ A už to jede.

Co chystáte na poli audiovizuálním do budoucna? Stíny v mlze 3, pokud bude mít dvojka sledovanost, nebo píšete něco úplně nového?

Rozhodli jsme se, že Stíny 3 nebudou. Nemá se prý říkat, co člověk plánuje. Něco píšu. Pořád. Uvidíme, co uvidíme.

ZDENĚK ZAPLETAL

● Narodil se 3. září 1951 v Kyjově.

● Do pěti let vyrůstal v Bzenci, potom ve Zlíně.

● Po maturitě na SVVŠ v Otrokovicích studoval na Farmaceutické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, kterou absolvoval v roce 1975.

● Poprvé publikoval básně v Mladém světě a kratší prózy v regionálním tisku. Po úspěchu románu Půlnoční běžci (prodalo se přes 100 000 výtisků) odešel na volnou nohu a živil se jako spisovatel.

● V devadesátých letech vystřídal několik zaměstnání, byl prodavačem v butiku, stavebním dělníkem, řidičem, moderátorem zlínského Rádia Publikum (pořad o knihách a kultuře). Později byl redaktorem a šéfredaktorem dalšího zlínského rádia – AZ Rádia.

● Mnohé jeho prózy jsou spjaty s prostředím Zlína a Holešova, tematicky pak v různé míře vyrůstají z autorova osobního příběhu a jeho životní zkušenosti.