Nejnovější zprávy: Nešťastnice chtěla zainvestovat do kryptoměny. Přišla o milion korun Jarní potravinová sbírka Nadace AGEL zasytí potřebné ve Valašském Meziříčí

Sport

Cyklistická dobrodružství Romana Kalabuse na Kamčatce

Jaké to je jezdit na kole v nejsušším místě na planetě Zemi, rozkvetlou pouští nebo sjíždět na kole z hor vysokých 5.600 metrů? Na tyto a mnohé další otázky odpovídá vsetínský biker a dobrodruh Roman Kalabus.S parťákem Tomášem Tóthem projeli při natáčení unikátního cyklu České televize Světem na kole řadu exotických destinací.


Autor: Archiv Romana Kalabuse

Po celý rok 2024 bude část Magazínu PATRIOT patřit cestovatelským zážitkům Romana Kalabuse. Osobitý cestopis z výprav do Chile, Afriky nebo na Kamčatku startujeme jeho vlastními slovy nikterak bezpečným putováním po dlouhém poloostrově na ruském Dálném východě.

V roce 2017 se mi při úžasném bikovém dobrodružství na jihu Afriky v hlavě začal rodit velký plán, který změnil celý můj život. „Pojď si, Romane, udělat projekt, takový cestovatelský novorozeně, kdy budeš s někým první Čech nebo dokonce první člověk v některém místě na planetě na kole“. Takhle ke mně mluvilo něco uvnitř. Společně s přítelem Tomášem Tóthem jsme se rozhodli, že náš sen přetavíme ve skutečnost. Napsali jsme itinerář, scénář a představili projekt České televizi. Výsledkem měl být osmidílný seriál z bikerských zážitků na několika světadílech. A světe div se, prošli jsme. První cestu jsme plánovali do Afriky. K Jihoafrické republice a Lesothu jsme přidali Eswatini.

Další lokace bude Jižní Amerika a následně projekt ukončíme dobrodružstvím na Kamčatce. Takový byl plán. Bohužel, do cesty se nám postavil covid. Jih Afriky se stal zemí nepřístupnou a my byli v pasti. Naštěstí Rusko bylo k cestovatelům vstřícné, a tak jsme Kamčatku přehodili z konce plánovaného harmonogramu na začátek.

Nebylo to jednoduché. Přesvědčit dodavatele letenek o jejich přesměrování do Ruska, rychle zkontaktovat průvodce v Petropavlovsku, zajištění povolení vstupů do území na Kamčatce a také hlavně víza do Ruska. Ta jsme získali doslova za pět minut dvanáct. Den před odletem.

Co byla velká neznámá, to byl nám přidělený kameraman Kamil. Mladý kluk, který měl pověst neuvěřitelného machra na kameře, dobrodruha ošlehaného světem, osobnosti však tak různorodé, že jsme opravdu přemýšleli, jestli takhle velký projekt zvládneme ve třech lidech. Pověsti o Kamilovi nelhaly, jak se později ukázalo. Kamil je chlápek o generaci mladší než my a bylo hned vidět, že to s ním nebude procházka růžovým sadem. Nicméně legrace s ním je od začátku veliká.

Na Kamčatce už nás čekají bratři Dyma a Sergey, k nimž se přidává ještě kluk, kterému se říká Schumacher, podle legendy Formule 1. Jak jsme konstatovali během výpravy, tak zcela oprávněně. Na místě našeho prvního ubytování přímo v Petropavlovsku se k nám ještě překvapivě přidává Janek, který v Rusku studuje.

Druhý den brzy ráno vyrážíme na Šiveluč. Na Kamčatce je zhruba 300 kilometrů asfaltových cest, dalších cca 800 lesních a jiných nezpevněných cest a když skončí i tyhle, jezdí se většinou vyschlými koryty řek. Jsme tady na Kamčatce s Tomem podruhé, ovšem na vybrané sopky se vydáváme poprvé. Šiveluč je jednou z těch, kterou chceme zdolat hlavně směrem dolů.

Vyjíždíme velmi brzy ráno, abychom se při začátku stmívání dostali na úpatí vulkánu. Ten je zahalen v mlze a shora se ozývá dunění větru. Cesta nahoru je řádný adrenalin. Jedeme třemi auty, je nás celkem sedm. Proč tři auta? Kluci jsou profíci, ví, že kdyby se jedno z aut dostalo do technických problémů, potřebují minimálně dvě další.

Kamil je pro skvělý záběr schopen riskovat způsobem, který ani kamčatskými větry ošlehaní průvodci nejsou schopni podstoupit. Jedeme s Dymou první suchým korytem řeky, které se zaplňuje vodou většinou až na jaře při odtávání mnohametrových vrstev sněhu nebo při vytrvalých deštích. Odpoledne sjíždíme zpět k úpatí a stavíme základní tábor. Dva stany na spaní, jeden na materiál a zároveň sloužící jako jídelna s kuchyní.

Ubikace jsou natlačeny k neprostupnému, asi tři metry vysokému houští, jedno auto je postaveno před stanem s jídlem a další dvě tvoří hradbu kolem našich plátěných „ložnic“. Celý base camp stavíme takto proto, abychom zabránili medvědům dostat se k potravě, a tedy vlastně i k nám. Ráno se potkáváme ve velkém stanu na snídani a plánujeme den.

Cíl se nemění. Vyjet autem, kam až to půjde, a pak jít pěšky do míst, kde sníh ještě umožní jízdu na kole. Šiveluč se tyčí do výšky 3 307 metrů nad mořem. Je jedním z nejaktivnějších vulkánů na poloostrově. Zůstáváme cca 300 výškových metrů pod vrcholem, dál jdeme pěšky s koly vedle sebe nebo na zádech. Čím jsme výš, tím přibývá sněhu a také začíná houstnout mlha. Zhruba sto výškových metrů pod vrcholem je sněhu po osy kol. Sedáme na kola a mažeme dolů za neustálého pokřikování kameramana, který je snad úplně všude a neustále nás nějak diriguje, jak kde najet, aby byly záběry jízdy co nejatraktivnější. Naštěstí se uklidní vítr a můžeme si vybírat co nejzajímavější jízdu. Je to dost zábavné, jedeme i docela rychle, sjezd není prudký a je i poměrně bezpečný. Přijíždíme k místu, kde stály naše stany. Už tu nejsou. Shumi je sbalil na cestu k další hnědobílé krásce.

Tou je největší aktivní vulkán Euroasie Klučevskaja. Se svými 4 750 m n. m. je nejvyšší horou na kamčatském poloostrově. Jedná se o kompozitní sopku s nejlepší kruhovitostí základny na Zemi. My s Tomem jedeme na kolech dál dalších cca dvacet pět kilometrů až do Mrtvého lesa. Kdysi žhavým popelem přikryté stromy působí velmi bizarně a sem tam se objeví na větvích zelený lístek. Tahle místa jsou z hlediska přírodního dědictví chráněna třeba i v rámci UNESCO. Kochám se tak, že sebou v pomalé jízdě plácnu na zem.

Mezi Šivelučem a královnou sopek Klučevskou se nachází vesnička Ključ. Zastavujeme se tam nakoupit. Tato vesnička je domovem především pro vojáky z nedaleké vojenské základny a jejich rodiny. Žije zde také vnučka jednoho z bývalých ruských komunistických prezidentů, Brežněva.

Kamčatské vesnice jsou tady jako přes kopírák. Hrozně podobné. Velké množství na první pohled neudržovaných domečků, mezi kterými tu a tam vyčnívá nějaká novostavba určená pro výkon veřejné služby. Třeba velkokapacitní školka ve vesničce, kde se narodí dvě děti za rok. No uvidíme, třeba se tu populace zvýší, když jsme tady my.

Jedeme dál několik dalších hodin. Opět korytem řeky, které je tentokrát z obou stran lemováno hustým křovinatým a březovým porostem. Nejsme úplně vysoko, cca 600 metrů nad mořem. Poslední hodinu jedeme prudce do kopce. Už za tmy dojíždíme k částečně vybydlenému domku, který slouží jako základna pro vulkanology, meteorology a v neposlední řadě horolezce, kteří jej využívají jako základní tábor před výstupem na tuto horskou bohyni.

Už jsem toho po světě projel dost a musím opravdu uznat, že je to fakt nádherná hora. Přirovnal bych ji k ženě, která je krásná, temperamentní a výbušná. Už jenom dostat se k ní je velmi náročné. Podle statistik se k ní podaří přiblížit jen třem lidem z deseti. Máme opravdu veliké štěstí. No a když se po vodkové a pivní večerní smršti v chaloupce ráno vzbudíme, vidíme, jaké štěstí jsme opravdu měli. Celý den, který je před námi, bude jako malovaný.

Vyrážíme na celodenní zdolávání některého z bočních sopouchů královny všech sopek. Je mrazivo, svítí slunce a kolem Klučevské je závoj z mraků. Je to dechberoucí pohled. Cestou zkoušíme natáčet na dron. Přicházíme k jednomu z těch bočních sopouchů, který má nádherně kuželovitý tvar, zhruba kilometrovou délku hrany a 35% stoupání a v našempřípadě i budoucí klesání. Jen pro porovnání a vaši představu. Černá sjezdovka má definován sklon 30 %. Kolem nás v tu chvíli projíždí dvě vozidla místních záchranářů pátrajících po ztracených horolezcích, kteří se už třetí den neozývají.

Nahoru na horu si krátíme cestu povídáním a vyprávěním historek. Jenda má za úkol zůstat na statické kameře s dlouhým sklem dole a Kamil ve svých horských botkách valí s další a dronem s námi na hranu kráteru. Na ní je nádherná vyhlídka do krajiny. Opravdu je vidět, nebojím se říct, stovky kilometrů daleko. Je mi docela zima a trošku mi mrznou prsty na rukou. Je deset stupňů pod nulou. No a pak už jedeme.

Pamatujete si ty pocity, které máte, když je něco poprvé? Já už ve svém věku úplně všechno ne, ale pár „poprvé“ mi v paměti zůstalo. Třeba to, když jsem poprvé neudělal zkoušku na výšce, když jsem sjel na lyžích svůj první ledový horský žleb, když jsem byl na prvním rande s Adou a ona nepřišla, protože přišla o den později než já. Prostě poprvé je to vždycky zvláštní.

Takže jaké pocity mě pohltily při sjezdu? Nepopsatelné. To napětí je neuvěřitelné. Bijí se ve vás myšlenky na to, že jste první na světě, kdo tady tuhle lajnu sjel na kole, že nechcete spadnout, protože nemocnice je třeba 800 kilometrů daleko, že je to báječné místo se skvělou pozitivní energií, kterou ještě umocňuje Tomáš, s nímž si velmi dobře rozumím a je s ním neskutečná sranda. Po dojezdu jsem úplně „happy“. Plný endorfinů, plný pocitů štěstí.

Dole myslím na taťku, který už na mě doma nečeká, ale určitě na mě koukal z nebeského balkónu nad Klučevskou. Říkám si, škoda že tu se mnou nejsou kluci a zároveň mi bleskne hlavou, jestli by na mě byli doma pyšní. Úplně si nejsem jistý, protože samozřejmě tenhle můj projekt není nejdůležitější věc v životě lidském a je zdánlivě jeho nedůležitou součástí.

Projekt X je pro mě možná takový útěk od české reality plné depresivních názorů a negativního přístupu snad k jakýmkoliv životním situacím. Prostě ze světa „všecko stojí za ho..o“ chci vypadnout. Nejsem padlý na hlavu a vím, že krátkodobý „útěk“ nic nevyřeší, ale určitě pomůže vnímat věci jinak. S nadhledem, s respektem.

Dole jsem na mobil natočil krátké videjko. Plné upřímných a pozitivních emocí. Byl jsem v takové euforii, že jsem úplně zapomněl na to, že jsem ho natočil. Našel jsem ho až doma při prohlížení fotek.

Na úpatí naší sopky, kterou jsme sjeli jako první na světě, což můžu tvrdit s téměř stoprocentní jistotou, pokračujeme na kolech v mírném klesání k domečku, ve kterém máme základnu. Nádherný den to byl, fakt úžasný, bez komplikací. Naše šťastné hvězdy dnes pracovaly na tisíc procent. Dáváme panáky vodky, vaříme čaj a naši průvodci nachystali něco na zub. Čeká nás krásný horský mejdan. V jeho průběhu pak ještě jeden drobný dobrodružný příběh. Když potřebujete jít na WC, musíte jít alespoň ve dvou lidech, ideální ve třech. Musíte být hluční. My třeba i třepali svazkem klíčů a hlasitě si povídali. Ano, je to kvůli možnému střetu s medvědem, protože setkání s ním by bylo asi to poslední, které by člověk v životě absolvoval a já bych se asi pos..l ještě dřív, než bych došel ke kadiboudě.

Ráno brzy vstáváme, mimo kol naložíme bágly do teréňáků. Vylezeme k hornímu patru domku a uděláme pro nás s Tomem kultovní fotku. Takovou, kterou uděláte jenom tady nebo na Aljašce. Sedneme na kola a valíme na nich třicet kilometrů po cestě a korytem řeky až k místu, kterému kluci říkají Černý les. Jakmile se cesta narovná a je bez spádu, dáváme kola do auta a jedeme do vesničky Kozyrevsk.

Ráno jdeme na průzkum vesnice. Dojdeme ke břehu řeky Kamčatky, která je zde široká asi jak Vltava u Karlova mostu. Je zde vidět pohyb rybářských prutů, dáváme se s rybáři do řeči. Jeden z nich nás pozve k sobě domů, aby nám ukázal některé trofeje z třiapadesáti jím ulovených medvědů. Cestou k němu vidíme fakt typickou ruskou vesnici. Některé dřevěnice jsou docela pěkné, jiné ve špatném stavu.

Vyprávění o lovu medvědů je zajímavé a velmi poutavé. V Kozyrevsku zůstáváme ještě jednu noc a brzy ráno odjíždíme směr Petropavlovsk Kamčatskyj. Honzík mezitím v druhém autě se Sergejem naplánuje zastávku v termálních koupelích Malki. Několik plytkých jezírek velmi teplé vody, která léčí onemocnění pohybového ústrojí a kožní problémy, leží v těsné blízkosti u řeky, která slouží jako ochlazovací místo. Jsme tu sami. Schumi s Kamilem schladí své horké hlavy v teplé vodě.

Schumi je vůbec zajímavý týpek. Když jsme s ním byli před dvěma lety na první kamčatské výpravě, byl to pohodový týpek, samý úsměv. Teď je víc morous a dost podrážděný. Bráchové Sergej a Dyma, kteří nám s výpravou organizačně a průvodcovsky významně pomáhají, nám večer povídají Schumiho příběh, jenž mu změnil život. Bydlí v bytě na sídlišti v Petropavlovsku a když se jednou večer vracel domů, viděl souseda z domu, ve kterém bydlí, jak ubližuje své ženě. Při pokusu jej uklidnit a odtrhnout je od sebe ho soused bodl nožem do břicha. Jizva na břiše, kterou jsme viděli v termálech, byla dlouhá minimálně patnáct centimetrů.

V Petropavlovsku další den ráno posnídáme, kola naložíme do aut a vyrážíme. Naštěstí nemusíme brát věci na bivak, závěrečné dvě sopky chceme pokořit výjezdy z Petropavloska. Tou první je Velbloud. Je to takový pozůstatek menšího vulkánu mezi sopkami Avačinskou (2 471 m. n. m.) a o téměř tisíc metrů vyšší Korjakskou. Výstup na vyšší ze dvou vrcholů Velblouda není sice dlouhý, ale je technicky náročný. Jdeme kolem svahu, který je prudký místy přes 42 % a Sergej nám vypráví, jak tady po této téměř kolmé skalní stěně kdysi organizovali závody ve sjezdu. Takové ruské Redbull Rampage. Rozhodčí sedí ve skalnímbloku, který připomíná trůn. Jezdci se spouští z vrchu ve velké rychlosti, většina jich spadne a rozhodčí s klidnou tváří řekne „crash“ a udělá křížek do startovní listiny. Za každým jezdcem, který upadne, si dá panáka vodky. Asi bych tomu i věřil.

Z Velblouda jedeme z úplně nejvyššího vrcholu, docela se trápíme. Do jedné třetiny je podklad velmi přemrzlý a tvrdý, klouže. Tomu odpovídá i naše rychlost a opatrnost. Pak povrch změkne, ztrácíme zábrany a jedeme poměrně rychle až k autům. Tam dáme rychlý studený oběd a rozhodujeme se, že pojedeme korytem řeky dolů taky na kolech. Koryto je ve větším spádu, a když tady teče voda, velmi často má obrovskou sílu a mnohdy smete v přívalech auta, která se snaží dojet pod Velblouda. Několik vraků těchto aut je kolem koryta možné spatřit. Dáváme sázku s klukama v autech, kdo bude dříve dole na určeném místě.

Souboj Česko x Rusko jednoznačně pro nás. Kluci nechtějí věřit, že jsme jim dali na kolech více než šest minut. Čekají nás poslední tři dny na Kamčatce. Ještě dopoledne vyrážíme k Vačkažci, který nepřipomíná vůbec sopku, už z dálky vypadá spíš jako nějaké aplské pohoří. Není nejvyšší, má 1 556 metrů. Cesta k němu je dramatická, vede částečně i zaplaveným korytem. Vody je do půl dveří aut a vůbec nevíte, co vám pod vodou může bránit v cestě a jestli tam neuvíznete.

Začíná pršet a my vyrážíme na hraně kolem velmi bahnité cesty. Začíná být velká zima a v kombinaci s takovým tím intenzivním hustým mrholením nám začíná docházet energie a vlastně i chuť stoupat a hlavně pak sjíždět dolů. Když totiž tlačíme kola k vrcholu, kloužeme rozmočenými hliněnými cestami, které přechází v bahenní stezky. Třetí prvosjezd nedáme. Nemůžeme chtít všechno.

Otáčíme to a jedeme k autu. Tomáš si hraje s kolem a Kamil ho natáčí, já jedu na pohodu k autu a promítám si, co jsme tady na Kamčatce všechno prožili. To jsem neměl asi úplně dělat. Na metr vysoké hraně nad cestičkou plné bahna ztrácím rovnováhu a než stihnu vypnout boty ze zámků v pedálech, padám hlavou přímo do bahna. Zařvu si, bahna je přes půl metru. Přilba změnila barvu z černé na hnědou, podobnou barvu dostal i můj obličej; bunda a dioptrické brýle dostaly zhruba centimetrový UV filtr z bahna. Tom se mi samozřejmě směje a já sobě po vyproštění taky.

Nikdy jsem se tak netěšil do auta a na hotel jako tento podvečer. Ráno vstáváme do deště, který se v noci z mrholení změnil v intenzivní hustý liják. Kluci nás vezou ještě natáčet k městskému opevnění u Pacifiku s množstvím historických kanónů. Déšť a vítr neustává, když se vracíme na hotel, hlavní křižovatka města se mění v řeku. Na hotelu zabalíme kola i zavazadla a vydáváme se taxíkem na večeři do doporučené vyhlášené restaurace.

Než odjedeme z hospody na hotel, prožijeme několik zajímavých setkání. Seznamujeme se s holkou a klukem, kteří tvoří pár. Holka umí česky, pracovala jako au pair u české rodiny v Brně. Tady pracuje v nemocnici jako zdravotní sestra. Její partner pracuje také v nemocnici jako odborná obsluha magnetické rezonance. Ve čtyři ráno se jich ptáme, kdy jdou do práce. Odpověď: „ráno v sedm hodin“. No, naštěstí k nim na vyšetření nemusíme.

Další bizarní příběh se odehraje s místním streetartovým sprejerem. Klučina s námi sedí, ruce od barev, hrozně pohodový kluk. Když dává čtvrté pivo, vypadne z něj, že je řidič ponorky. My nevíme, že se tohle nesmí nikomu říkat. Když si uvědomí, co nám řekl, odchází pryč a my mu slibujeme, že to nebudeme nikomu říkat.

Další příběh napsal Kamil s Honzou. Z Kamila spadl stres a trošku se nám opil. Vypráví spoustu zážitků z jeho kameramanského světa a dostává divoký nápad sundat ze stěny meč, který je umístěn mezi mnoha jinými ve tvaru vějíře na jedné ze stěn. Meče jsou připomínkou nějakého filmu z hollywoodské produkce. V nejlepší chvíli celého večera se rozpřáhne a ostřím přefikne elektrický kabel vedoucí nad ním po stropě. Chvilku je tma asi na celém poloostrově. No prostě večírek se vším všudy.

Ráno se vzbudíme a jsme rádi, že jsme se sbalili už předchozí den. Úplně se nám dnes neudělalo dobře. Jedeme na letiště a deset minut před příjezdem k němu nám postupně přicházejí na maily potvrzení z testovacího centra na covid. Loučíme se s kluky a moc jim děkujeme za vše. Opravdu špičkoví borci. Na Kamčatce jsme chtěli náš Projekt X končit, ale kvůli okolnostem jsme jej tam zahájili. Půl roku před ruskou invazí na Ukrajinu. Teď bychom se tam nedostali.

Českou stopu jsme na tomto nádherném místě určitě zanechali.