CESTOPIS: ​Rozprávková jazda Romana Kalabuse po Slovensku

Vsetínský cestovatel, sportovec, horský záchranář Roman Kalabus má za sebou několik unikátních výprav na kole. Své expedice popisuje na svém osobním webu baobabtrails.com, čtenáře Magazínu PATRIOT již seznámil s krásami Kamčatky, JAR nebo další africké země Lesotha.

Tentokrát přinášíme zkrácenou verzi jeho cestopisu, kterak společně s přáteli šlapali do pedálů po nádherných slovenských horách v okolí Ružomberku. Jak se tam bikeři z Valašska cítili?

„Ubytovali jsme se v ubytovacím rezortu v Hrabovské dolině. Místní terény jsou jako ušité pro všechny druhy horských kol. O tom se přesvědčujeme hned zkraje našeho ježdění. Jedeme trail zvaný Rozprávkový, rozuměj Pohádkový.

Začínáme u nástupní stanice kabinové lanovky v Bike parku Malino Brdo, stoupáme pěkně zostra. Trail je docela široký, místy valíme přes kořeny, i tak je poměrně technicky náročnější. Pod námi je z jedné strany hluboké údolí, koukáme, zda nenarazíme na nějakého medvěda, kteří jsou v těchto horách už v podstatě běžnou součástí života. Žádného ale nevidíme po celou dobu našeho pobytu.

Jakmile přestane trail stoupat, čeká nás naprosto skvělá jízda do Vlkolínce, obce chráněné UNESCO. Při vjezdu neregistrujeme, že se tam na kole nesmí jezdit, nevědomky projedeme celou malebnou vesničku na kolech. Je to fakt nádherné místo. Vesnice patří mezi nejstarší na Slovensku, skalní masiv nad ní ji dodává punc romantiky. V místní zahradní restauraci si dáváme občerstvení a vracíme se zpět do kopce na vrstev­nicový trail.

Moc se na něj těšíme, právem. Pět kilometrů trailu mělo neskutečné flow s řadou technických úseků. V duchu si při jízdě říkám, proč tady vlastně chalani chtějí stavět uměle vybudované stezky, když tohle jede jako čert a hrozně to baví. Úplně chápu, proč to kolega Michal nazval Pohádkovým trailem. Les jak z pohádky, dědinka jak z pohádky, trail jak ze snu, prostě pro bikera pohádka.

Po jezdecké extázi dlouhé celkem patnáct kilometrů se vracíme zpět na ubytování. Večer si domlouváme posezení v centru města. Tentokrát už s celou slovenskou partou. S pocitem skvěle stráveného dne po několika slivovicích usínáme v očekávání, jaký bude den následující.

Elektrokolo nebo klasické mtb? To byla otázka hlavně pro Zbyňka, fotografa výpravy. Ráno nás vyzvedává další člen slovenské crew, Tomáš Gazdarica. Je marketingovým šéfem místního bike parku a lyžařského resortu. Trošku nás znepokojilo, že na sedmdesát kilometrů naplánovanou trasu si tenhle borec bere horský e-bike.

Náš fotograf Zbyněk začíná v panice přemýšlet, jestli se nemá přesouvat autem, aby něco nafotil. Dostává však k dispozici rovněž e-fulla i s náhradní baterkou. Nakonec je samozřejmě vyčerpal obě dvě. Vůbec půjčovny e-kol na Liptově jsou důležitou součástí cyklistické destinace. V takovýchto horách to má určitě smysl hlavně při pobytu, kdy chcete navštívit co nejvíce horských sedel v krátkém čase. Nebo když třeba vezeš X kilo fotovýbavy na zádech.

Trasa nakonec měla převýšení kolem 2000 metrů. Popravdě, žádná romantika to nebyla. Dřina. Párkrát jsem i já přemýšlel, jestli neprodám auto a nekoupím si elektriku.

Trasa byla opravdu těžká, ale ty výhledy, to bylo neskutečné, stejně jako nekonečný sjezd z našeho dílčího cíle výpravy na trase. Tím byla útulna Limba ve výšce 1 215 metrů nad mořem. Než jsme se k ní dostali, tak jsme po úpatí Velké Fatry několikrát stoupali a několikrát sjížděli do horských sedel, opravili defekt, užili spoustu srandy v nádherné přírodě.

I pro méně fyzicky zdatné cyklisty je tu nespočet dalších tras, třeba kolem Liptovské Mary nebo na protější stranu do Západních Tater.

My se z cyklostezky v údolí řeky Revúca (Řvoucí řeka) vydáváme na první vrchařskou prémii pod kopcem Malá Smrekovica. Tahle Malá Smrekovica má 1485 metrů nadmořské výšky a zvládáme ji všichni poměrně dobře. O rovných 45 metrů vyšší Velků Smrekovicu také míjíme po předchozím sjezdu při dalším stoupání. To nám na kolech s pohonem vlastníma nohama dává v kombinaci s poměrně velkým teplem dobře zabrat. Relaxujeme při nádherných výhledech a síly se vracejí.

Další sjezd a další stoupání. To poslední je nejprudší, ještě k tomu velmi technické a čeká nás právě na výjezdu ke zmíněné útulně Limba. Nahoře z nás jakoby kouzlem opadává únava. Místní kluk, který se stará o chod budovy, čepuje pivko, smaží nám čerstvé bedly. Paráda.

Vracíme se dlouhým sjezdem po zpevněných cestách a jedeme fakt rychle. Sjíždíme zpět do údolí k páteřní trase, po které jsme startovali z půjčovny elektrokol.

Tahle trasa opravdu stojí za zmínku. Kluci z Ružomberok.bike totiž zrenovovali kolem této rovinaté cyklostezky úzkokolejnou železnici, která v létě odveze více než šest tisíc cyklistů. Neuvěřitelný počin. O to neuvěřitelnější, že z toho nemají žádný finanční prospěch. Tato parta si určitě zaslouží smeknout cyklistické přilby a úklon až na zem.

Naše dobrodružství tento den je orazítkováno panákem slivovice a neskutečně dobrým jídlem v místní restauraci. Únava je pryč, kluci slovenští nás u večeře baví neskutečnou směsí historek. K bolesti nohou se přidává i bolest bránice z neustálého smíchu. I to je další benefit Ružomberok.bike. Když si totiž vezmeš k ježdění průvodce, máš o zábavu postaráno.

Chlapi skvěle znají prostředí, znají všechny turistické atraktivity, občerstvovací body, servisní zázemí, ale mají také jednu velkou přidanou hodnotu. Tím, že v této nádherné horské cyklistické oblasti žijí a budují ji, tak prožili mnoho zajímavých příběhů. Od úřednických historek při povolování projektu, až po setkání s medvědy na některých z vyjížděk. Takto má vypadat komplexní projekt. Jen skvělé ježdění bez zapálených lidí dnes už nestačí.

Zbývá nám poslední třetí den. Už teď víme, že tři dny jsou k uzoufání málo. Náš průvodce třetí den doporučuje Zamat trail. Trasy, které jsou na Slovensku označené modrou barvou, jsou v mnoha českých areálech v barvě červeno-černé. Valachy však překvapí máloco, takže dáváme Zamat na tři úseky a řešíme, kde budeme fotit při další jízdě. Nacházíme skvělá místa, jízdu si fakt užíváme.

Bike park je ve skvělém stavu a jsme překvapeni, kolik je tu ve všední den bikerů. Vymetené a vyladěné klopenky střídají bezpečné lavice a vlny, ty pak kořenové pasáže a kamenné sjezdy. Vše super. Hrozně rozmanité ježdění, tady musím vzít svoje kluky, ti budou stříkat blahem. Já si užívám rychlou jízdu, Zbyněk fotí jak pro New York Times. Krásné dopoledne. Bike park disponuje trasami mnoha obtížností, má zázemí půjčovny i servisu a ježdění v něm je opravdu skvělé.

Hrozně nás to baví. Fakt moc. Bike park Malino Brdo můžeme jen a jen doporučit. Na sjezdovém kole a enduru se v něm dá dobře zalítat, na trail biky doporučujeme traily Blizzard a Zamat. Užije si tu opravdu každý trošku zdatnější jezdec.

V blízkosti dolní stanice je několik občerstvovacích bodů včetně restaurace, za výborné jídlo zde nechtějí ani moc peněz a obsluha je velmi příjemná. I na výstupu z kabinky je nedaleko několik horských chat. My bohužel musíme sjet naposledy dolů, sbalit kola, věci a odebrat se zpět domů. Ještě pár zatáček a poletů a jsme dole. Vracíme karty na lanovku a se slzou v oku se loučíme s bikeparkem.

Cestou se ještě zastavujeme do sousedního údolí. Čutkovská dolina je zasvěcena pověsti o obrovi a touto tématikou to tady žije. Chalani nás ukecávají, ať vyzkoušíme před odjezdem jízdu na zip line, která křižuje údolí doliny. Prý nejvyšší na Slovensku. Jdu do toho. Svištím si to nad malebnými salašemi a mávám turistům pode mnou. V salaši dáváme ještě halušky s brynzou a plánujeme pobyt tady na další období.

Děkujeme slovenským kamarádům a rozloučíme se se slibem další návštěvy. V autě bilancujeme naši třídenní návštěvu a mrzí nás, že jsme tu byli jen tak krátkou dobu. Projeli jsme jen cca devadesát kilometrů, což je trochu víc než desetina všech tras zmapovaných projektem Ružomberok.bike.

Stihli jsme se svést jen na části tratí v bikeparku, nenavštívili jsme památky a ani další turisticky atraktivní místa, nestihli jsme si všechno říct. O to větší důvod se vrátit a čtenáře Magazínu PATRIOT tu rozhodně zveme.“