Nejnovější zprávy: Památník obětí světových válek ve Vsetíně je větší od dalších 200 jmen Opravené náměstí ve Valašském Meziříčí jde do celorepublikového finále

Sport

​JAR A Lesotho ze sedla bycyklu aneb zápisky z deníku Romana Kalabuse

Vsetínský cestovatel, sportovec, horský záchranář Roman Kalabus má za sebou několik unikátních výprav na kole. Své expedice popisuje na svém osobním webu baobatrails.com, čtenáře Magazínu PATRIOT již seznámil s krásami Kamčatky. Tentokrát přinášíme zkrácenou verzi jeho cestopisu, kterak společně s přáteli šlapali do pedálů v JAR a Lesothu. Jak se tam čeští bajkeři cítili?


Autor: Zbyněk Duchoň

Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Zvoní telefon. Máme agenturu a vozíme lidi na expedice do Afriky. Chceme dělat programy na horských kolech a byli bychom rádi, kdybyste nám s tím pomohl. Víme, že podobné projekty děláte. Váhal jsem opravdu jenom chviličku.

Volba doprovodu byla jasná. Zbyněk Duchoň, přítel a můj dvorní fotograf, se kterým jsem už nejednu outdoorovou taškařici zažil. Zrodil se projekt MTB LESOTHO. Úkol? Za dvacet dní zmapovat alespoň část Království Lesotho a východ Jihoafrické republiky, tedy z obou stran Dračích hor. Byla před námi velká výzva. Originální, jiná, vnitřně těžko popsatelná.

Po přistání v Johanesburgu se společně se Zbyňkem a třetím členem výpravy Viktorem dozvídáme zásadní poučku, která nás připravuje na to, abychom nebyli z ničeho překvapeni nebo zklamáni. Ta věta zní: To je Afrika. Vzpomněli jsme si na ni mnohokrát.

První noc trávíme v městečku Memel. Nadmořská výška 1 650 metrů, takže vlastně spíme na Sněžce. Ráno v půl deváté je 26 °C ve stínu, poprvé zkoušíme kola, sjezdy po farmářských cestách fakt baví.

Následuje přesun k hranici národního parku Goldengate. Klasická africká chatrč se pro nás stává domovem na devět dnů. A je to nádherné místo. Jako z filmu. Nad vodní plochou se ze dvou stran vzpínají stolové hory spojující se do jednoho hřebene, který pak pokračuje do národního parku. Chatrče jsou tu dvě vedle sebe. Decentně vybavené, malá okna, ale sprcha a splachovací záchod hned vedle manželské postele. Je tu velké množství různých barevných ptáků, obavy máme z hmyzu, který je tu krapet větší než u nás doma.

Mapy pro bikery zde neexistují, pokud nějaké jsou, tak pouze formou ručně kreslených situačních plánků, které se zde šíří formou samizdatu. Vyrážíme na průzkum. Vidíme první africká zvířata. Opice, antilopy. Po chvíli také pakoně a nespočet různých druhů ptactva. Nakonec našlapeme cca 35 km a mapujeme i přilehlé pěšiny. Mám hroznou chuť se po nich alespoň kousek vydat, ale zodpovědnost za budoucí zdárné nastavení projektu a hlavně Zbyňkovo varování, ať neriskuju, mě udrží na zpevněných cestách.

Dostáváme se k hranici dva tisíce metrů nad mořem. Vidíme stáda různých druhů zvěře pohybujících se po neuvěřitelně zelených horách pospolu, projíždíme dlouhý brod přes lagunu, trasa nás dovede k budově, ze které můžete sledovat, jak zde žijící ptačí dravci hodují nad mršinami antilop a podobně. Hodně dramatické místo.

Pro novou objevitelskou výpravu dostáváme další den do ruky opět jen ručně kreslený plánek mapy pro cyklisty. Chlapi, co dělají v Čechách mapy, by tady určitě vydělali majlant. Rozjíždíme se po pěšině, která se po chvíli mění v divokou klikatici se strmými výjezdy a ještě prudšími sjezdy. Označení HARD na plánku sedí. Po chvíli se objevuje značka lebky se zkříženými hnátami. Adrenalin v těle rychle stoupá. Před námi brod, těžko se určuje hloubka, z obou stran nepropustná džungle, vidím hada s červenou hlavou, v takových momentech dokážu zrychlit i do kopce, kde se ti normálně zvedá přední kolo. Vidíme opice, jak se mrštně pohybují po skalkách a mezi stromy. V dálce jsou vidět skalní plotny. Jako v Utahu. To taky určitě vyzkoušíme.

Problémů je tady povícero. Neexistující mapy. Horko. Teplota šplhá ke čtyřicítce. Vysoká vlhkost. Chybí wi-fi, vytoužené souřadnice pro trasy musíme dolovat z sms zpráv.

Naším dalším cílem je místo zvané Rebellie Game farm. Její majitel nás posílá podle plánku na nejtěžší trail a říká, že to bude pro nás „hard work“, ale že si to užijeme. Měl pravdu. Vidíme neskutečnou krásu místní zvěře. Zebry, pakoně, antilopy, jiné antilopy. V hlavě třídíš myšlenky, jak blízko k nim můžeš a myslíš na titulky českých novin, kterak české bajkery napíchla agresivní antilopa na růžek… Trail to byl opravdu těžký. Očistec.

Pohledy z cyklistických výletů v JAR i Lesothu jsou pro bohy. A za tu šílenou námahu určitě stojí. Vidíme hřebeny Dračích hor, pod námi dole se rýsuje meandr řeky, prostě nádhera. Vidíme, že kousek od nás už prší, házíme pár rychlých fotek na skalních klesáních a okamžitě dolů, míříme do městečka Clarens. Potřebujeme doplnit zásoby. Ujíždíme dešti a v centru Art street v parádní restauraci dáváme baštu a pivko.

Další akce nás čeká v okolí Bokpoort farm. Potkáváme spoustu aut, troubí, fotí si nás, asi budu nejspíš v nějakém rodinném albu jihoafrické rodiny. Na báglu mám malou vlajku Česka. Zřejmě to působí exoticky. Dokonce potrubovala policejní auta atd. Tajně doufám, že nám fandí jako sportovcům, že to není kvůli Radovanu Krejčířovi, který zrovna bručí v nápravně výchovném zařízení tady v JAR.

Ale zpět k trailu. Trochu vyděšený jsem z koní, volně se pohybujících kolem tratí. Přichází brod a za ním velká neznámá. Samozřejmě jsem se zasekl v naplaveném bahně. Bylo to pravé valašské nadávání se spoustou sprostých slov, ani jsem nevěděl, že dokážu tak dlouho nadávat. Ale dostal jsem kolo ven. Mezitím se začalo na obloze odehrávat peklo. Směrem, kde bydlíme, je černočerná tma. Provazy vody. Přidává se detonace hromů. Rány z nebe jsou krutým varováním. V těchto výškách nejsou žádné stromy, není tu ani blízko nějaký skalní převis. Jako ateista marně hledám nějakou modlitbu. Babička mi říkávala, abych chodil do kostela. Měl jsem poslechnout. Ale přežili jsme. To je Afrika.

V oblasti Camelrock nás vítá pěkný ubytovací resort, vstřícná paní majitelka, podle dostupných informací je zde několik desítek kilometrů trailů, které se dají různě propojovat. Jsou dokonce označené, jeden vede i přímo pod vodopádem. To je pecka. V těsné blízkosti rezortu je hranice JAR a Lesotha.

Projíždíme prvními vesnicemi malého království. Kruhové chatrče uplácané z hlíny na úbočích hor, jsou místy polorozpadlé. Zděný domek je vidět málokde. U cest se pasou převážně krávy a u nich stojí místní pastevci zavinutí do dek. Stále silně prší. Začínáme pomalu nabírat nadmořskou výšku. Z nejnižšího bodu (1 650 m n. m.), kterým byl hraniční přechod u Camelrock se doslova vlečeme do vysokých hor.

V jejich nepopsatelné kráse a zároveň jakési syrovosti jsou v dáli sem tam rozmístěné chatrče. Někdy jsou jich shluky, takové vesničky. I v dešti si velmi skromně zahalené děti hrají venku. U silnice, po které jedeme, vidím mezi domorodci v holínkách jít bosou dívku. Musí jí být hrozná zima. Člověk si uvědomí, jak se my máme dobře a napadnou ho myšlenky, jak jim pomoct.

Všude kolem jsou divoké řeky, je chladno, pořád a pořád prší. Jsou to hodně drsné hory. Už jsme ve výšce tři kilometry a silnice pořád stoupá. Výškoměr se dnes zastavuje na metě 3 279 m n. m. Sjíždíme do jediného lyžařského areálu na jižní časti Afriky, který se jmenuje Afriski. Spát máme v zajímavých podmínkách. V podstatě v celách. Co se dá dělat. To zvládneme, to je Afrika.

Jinak resort Afriski je luxusní středisko s moderním zázemím i zasněžovacím systémem. Jsou zde moderní sruby, které připomínají domy z Islandu a to nejen svou architekturou, ale i posazením do krajiny a jejím charakterem. Personál je první den příjemný. No ale jsme tu kvůli kolům. Na recepci mě oslovuje kluk, říká, že pracoval ve Špindlu jako lyžařský instruktor. Říkám si no ty v..e.

Koukáme na mapu místních trailů a na videa odsud. Je tu super udělaný dirtový bike park. Už teď vím, že tady ježdění nebude pro každého. Nejde ani tak o technickou zdatnost, ale o zdatnost fyzickou. Konečně neprší, bereme mapu do báglu a vyrážíme na nejvyšší bod naší třítýdenní poutě. 3 325 metrů nad mořem. Na hoře je polorozpadlá chatrč. Připadám si tam jako na Radhošti. Asi nějaká stará kaple, zasvěcená místnímu Radegastovi.

Každý den zvyšuje intenzitu zážitků z pobytu a z jízdy. Traily jsou dokonalé. Nádherné. Evropu máme zmáklou, ale tohle je jiná zážitková dimenze. Zážitky jsou unikátní i mimo cyklistické trasy. Dospělí jsou velmi dobrosrdeční. Vypadají jako bankovní lupiči. Mají totiž skoro všichni na hlavách takové ty kukly, jako když přepadáváš banku. Vůbec jejich úbor je excelentní. Mají holínky, kraťasy, klobouk nebo kuklu a vlněnou deku přes sebe. Ta jim slouží jako ochrana před deštěm, zimou a nečekaně i teplem. Za cigáro by vám nesli kolo kilometry.

Přejezd přes Lesotho je nepopsatelný a jak říkal Sean Penn ve filmu Walter Mitty a jeho podivuhodný svět, jsou okamžiky, které nechci zveřejňovat a chci si je nechat jen a jen pro sebe. To je i můj příběh.

Vracíme se do JAR, přejíždíme autem do oblasti Santa Lucia. Malé letovisko s výstavní hlavní třídou. Majitel říká, že máme být opatrní. Jednak jsou zde všude malé opice, které kradou a hlavně opatrně na zahradě večer, protože tam chodí hroši. I krokodýli. No potěš koště.

Městečko je u nekonečných pláží Indického oceánu. Duny samozřejmě musíme vyzkoušet i na kolech. Jsou jemně prorostlé nějakou vegetací. Zkoušíme první ježdění, fakt dobrý. Cestou bilancuju a loučím se s Afrikou. Hrozně se mi nechce domů. Domů si vezeme spousty inspirace, nespočet zážitků, skvělé a těžké ježdění. Poznal jsem místa, kde se málokdo podívá, zažil mnoho chvil s dobrodružným podtextem. Také jsem ovšem viděl neskutečnou bídu, ale o to větší dobrosrdečnost.

Děkuji ti Afriko, neloučím se snad na dlouho.

Určitě se vrátím.

Fotogalerie