OBĚD

Až tento díl Dědy spatří světlo světa, budu mít problém. Velký problém. Tentokrát jdu trablům naproti dobrovolně a s hlavou vztyčenou. Smířený s tím, že už vnučku asi nikdy neuvidím.

Řeč bude o jednom krásném odpoledni, který jsem si společně s vnučkou moc užil.

„Tati, díky za hlídání. Nachystala jsem malé oběd, červenou řepu s mrkví. Dej jí to, až se probudí. A kdybyste náhodou šli na zmrzlinu, tak Izi jen suchý kornoutek,“ zní jasné instrukce od dcery.

Blíží se nedělní poledne, čas oběda nikoliv jen pro malou Izabelku. Jsme ve Valašské Polance, cesta s kočárkem proto neodvratně míří k zahrádce venkovní restaurace Polánečka. Na lístku luxusní svíčková, volba je tedy jasná.

Malá spí, těšíme se s přítelkyní, jak si oběd v klidu vychutnáme. Samozřejmě se pleteme. Izi probouzí vůně polévky, tváří se trochu nevrle, že nevidí mamku. Červená řepa ji rozhodně neuklidňuje, právě naopak.

Co ale funguje, to je kuřecí vývar. A posléze ještě víc svíčková. Malá baští, jako kdyby strávila poslední týden v ruském zákopu na pět let prošlé stravě. Nějaká matlanina z řepy nemá v konkurenci se svíčkovou šanci.

Máme jednu zásadní starost. Aby naše společné gastromické řádění neprozradil byť jen jediný flíček omáčky na Izabelčině zánovním svetříku.

Jasně, bio-matky teď omdlévají a posílají na mě všechny možné bio-satany. Nevadí, s tím se naučím žít.

Spokojenost ve tváři malé Izabely mě uklidňuje. A taky přítelkyně. „Sašík jedl všechno už v půl roce a jak mi krásně vyrostl,“ chlácholí mé výčitky.

K výbornému obědu patří zákuseček. Volba je jasná, nejlepší zmrzlinu ve střední Evropě mají Novosadovi. Takže míříme pod nádraží, kombinaci slaný karamel – vanilka nikdy neodolám.

Geny se dědí, což vzápětí potvrzuje moje vnučka. Její nadšený a vděčný úsměv, když poprvé ochutná zmrzku, je přenádherný. Kdyby uměla mluvit, určitě by řekla: „Díky, dědo.“

„Díky, tati” by mi ale určitě neřekla dcera, kdyby věděla, že Izi místo červené řepy s mrkví obědvala vývar, svíčkovou a jako bonus zmrzlinu.

Vidět to na dálku švagrová, asi by v Bratislavě vytáhla voodoo panenku a pořádnou jehlu. Když jsem před lety nechal (dvakrát) líznout zmrzlinu její dcerku, nechybělo moc a skončil jsem s kusem betonu na zádech v přehradě.

Velký úkol po hodování zní: malou pořádně utřít, umýt, vyčistit oblečení, na svetřík nahodíme jednu malou rudou skvrnu „jakožeodřepy“, do ruky jí dáváme suchý kornoutek a jedeme domů.

Vnučku vracím dceři krásně čistou, spokojeně spící v kočárku. Za vzorné hlídání dostávám velkou pochvalu.

Následky našeho nedělního oběda přichází až o dvě hodiny později. Plenka má co dělat, aby tu nálož udržela. Ale to už je jiný příběh.