Vítej mezi námi Izabelko!
DĚDA (rozuměj dědek, starouš, dědeček, kmet, dědula, dědouš)
Je to tady. Rodíme. Moji dceru Adélku vezou na operační sál. Krátká sms zpráva od zetě nemohla přijít v horší moment. Právě na dovolené vstupujeme do bran Adršpašských skal, signál na mobilním telefonu mizí, na dvě hodiny se ocitáme v pravěku.
Hlava mi třeští. Co se ve Zlíně děje? Proč ji vezou na operační a ne porodní sál? Nemá tam dneska službu nějaký začátečník? Zvládne to dcera? Neomdlí zeťák? Jaké jméno pro malou, ksakru, vybrali? Bude to Anna? Ema? Magdalenka? Samé otázky.
Bohužel, bez signálu žádná odpověď nepřichází.
Stejně to nechápu. Proč nemůže milá dcera občas svého fotra poslechnout? Vždyť jsem ji přece slušně požádal, aby miminko vypustila na svět ideálně kolem 30. července dopoledne, protože to se vracíme z dovolené a můžeme pak doma v klidu malou zapít. Ale kdepak. Ani malou dědova dovolená vůbec, ale vůbec nezajímá. Prostě chce ven.
Nádherné scenérie v Adršpachu si moc nevychutnávám. Myšlenky na dceru to prostě nedovolí. Takže skalami spíše profrčíme. Bohužel není v mých silách popohnat kapitána, který v parodii na Jacka Sparrowa posunuje loďku vážně hlemýždím tempem. Po celodenní šichtě je unavený, rádobyvtipné hlášky, jakože nás vítá na Titanicu, vypouští monotónním hlasem, jako ohraná gramofonová deska. Poláci se přesto mohou potrhat smíchy.
Ještě před koncem túry signál naskakuje. Trvá to asi dvě minuty a pípá sms. Dostávám historicky první zprávu od vlastní vnučky. „Ahoj všichni, tak už jsem tady s vámi. Narodila jsem se dnes 27. 7. 2022 v 16:21. Vážím 3610 g. Maminka i tatínek jsou v pořádku. Těším se na vás. Izabelka.“
Je tu další tsunami otázek okolí. Tak co starouši? Jak se cítíš jako děda? Jsi v pohodě dědečku? Jak je dědku?
No, abych řekl pravdu, ani nevím. V hlavě mám v tu chvíli slušnou diskotéku. Všechny myšlenky opět končí otazníkem:
- Má Izabelka všech deset prstíků?
- Je opravdu zdravá?
- Jak náročný byl porod?
- Je malá aspoň trochu po mně?
- Je hezká?
- Proč nevybrali Aničku?
- Zvládnou se o děťátko dcera a zeť pěkně starat?
- Nebude na mě Izabelka v patnácti drzá?
Odpovědi na ně dostávám postupně v příštích chvílích a dnech. Takže ve zkratce:
- Ano, má deset prstů.
- Ano, vše nasvědčuje tomu, že je úplně zdravá.
- Bohužel, porod byl šílený, končil císařským řezem ve chvíli, kdy se malá „zasekla“ na půli cesty ven.
- Ne, z dědy nemá vůbec nic, první fotky bohužel naznačují jasně, podobou je po tatínkovi. Ach jo, budeme se muset poohlédnout po nějakém zručném (ideálně taky levném) plastickém chirurgovi. To doladíme…
- Ano, je nádherná.
- Protože prostě chtěli Izabelku.
- Postarat se zvládnou, budou z nich nejlepší rodiče ever!
- Jestli je po mamince a tetičce, tak holt asi trochu drzá bude. Uvidíme!
Dovolená samozřejmě předčasně končí, je čas vyrazit do Zlína přivítat vnučku tváří v tvář, z očí do očí. Ale o tom až zase příště…