Zrakově postižená výtvarnice Markéta Evjáková ze Vsetína vystavuje po celé České republice
Postižení je pro někoho hráz před světem, pro jiného ulita vlastní sebelítosti. Jsou na světě ale osobnosti, pro které je osobní hendikep výzva k boji. Do této kategorie patří Markéta Evjáková ze Vsetína. Grafička a výtvarnice, která svou oční vadu ignoruje a vytváří kouzelné obrazy a grafické listy, jimiž se snaží vnést ostatním do života svůj vnitřní klid a mír.
Autor: Michal Burda
Oči by měla šetřit. Vždyť pracuje denně na počítači coby grafička regionálních deníků. Namísto toho si ale po náročné službě v médiích znovu usedá před obrazovku svého počítače a vytváří nádherná grafická díla. Mnohdy s lupou v ruce.
„Mám výpadky v centru vidění, takže když se dívám na člověka, který sedí třeba u stolu naproti mně, tak mi jednoduše mizí. Musím se na něj dívat trochu periferně, abych jej vůbec registrovala. Známé poznávám podle siluet, chůze, oblečení, podle vlasů,“ nechává nahlédnout do svého světa výtvarnice.
„Dokážu se podepsat poslepu, ale vyplnit nějaké dotazníky bez lupy je pro mne prakticky nemožné. Takže maluju jenom na počítači. Monitor mám největší, jaký je možný. A stejně když dělám v nějakém grafickém editoru, musím používat lupu, abych našla, co potřebuju,“ vysvětluje.
A barevná škála, kterou vidí? „Myslím si, že vidím všechny barvy, alespoň v mé realitě to tak vnímám. Co vidím určitě, je prostor. Detaily jsou mi ale od přírody zapovězeny.“
To vysvětluje, proč jsou tváře lidí na jejích obrazech jakoby v náznacích. „Jsou to linie tváří, které vidím v reálu.“
Markétino postižení ovšem nic neubírá na kouzlu jejích výtvorů. Návštěvníci výstav se shodují, že její tvorba je hravá, optimistická a pozitivní. Přestože její obrazy jsou plné tmavých odstínů barev. To je ale podle výtvarnice záměr. „Hodně totiž používám černou. Tu tam chci mít vždycky. Samozřejmě v kombinaci s nějakou živou, jasnou barvou. Nejraději používám červenou, oranžovou a žlutou. Teď jsem měla třeba období modro-žluté, což ale nemá nic společného s válkou na Ukrajině. To jsem si uvědomila až dodatečně.“
Další devizou děl sympatické výtvarnice je uklidňující atmosféra, která z nich vyzařuje. „Snažím se do nich dát zklidnění, jakousi svou meditaci. Zásadní je pro mne tedy kreslit v klidu a přenést jej do obrazu. Ráda bych, aby můj klid lidé cítili také. Aby je to zastavilo, odpadly jim v tom okamžiku myšlenky a zapomněli alespoň na okamžik na každodenní shon.“
Na jejích obrazech hladí po duši především siluety žen a tváře dívek s velkýma očima. „Někdo říká, že maluju sebe, ale já to tak nevnímám.“
Svá díla vytváří jen tak mimochodem. Většinou prý vytrysknou přímo z jejího nitra. „Konkrétní vzory nemám. Snažím se to dostávat ze sebe. Mnohdy mi třeba táta posílá fotky z nějaké výstavy, že bych něco mohla zkusit, ale já nechci někoho kopírovat. Kreslím jednoduše a takovým stylem, jak to jde ze mě. Mnohdy ani nevím, co jsem vlastně nakreslila. O to horší je pak vymyslet název obrazu. Sednu si, nemám žádnou představu a ono se to maluje jakoby samo.“ Možná tomu podle ní také pomáhá, že často u svého tvoření poslouchá muziku. Když je taneční, jsou obrázky jiné, než když má puštěnou hudbu určenou k relaxaci. „Prostě si maluji a zároveň si hraji.“
Markéta je samouk. I když jako holčička navštěvovala Základní uměleckou školu ve Vsetíně a má základy ručního malování rudkou nebo uhlem, k počítačovému kreslení se dostala až po absolvování vysoké školy. „V práci v novinách jsem měla kolegu grafika, výborného kreslíře komiksů Tomáše Bleiera. Sledovala jsem ho, jak si obrázky maloval ručně a pak si to skenoval do počítače a tam to už dotvářel. Líbilo se mi, jak je to potom takové čisté. Barvy jsou ostré. Začala jsem tedy malovat také, ale už přímo v počítači.“
Pro dívku se zrakovou vadou to bylo jednodušší, a jak se časem ukázalo, i správné rozhodnutí. „Našla jsem si vlastní cestu. Grafika v počítači mě baví víc než ruční malování. Můžu se totiž vracet o několik kroků zpátky, aniž by to mělo vliv na podklad. Pokud bych kreslila rudkou, tak už se s tím jen těžce dá něco dělat.“
Ještě se ale vraťme k úplným začátkům, kdy holčička se zrakovou vadou umíněně trvala na tom, že bude malířkou. „Chtěla jsem jí být od malička. Proto jsem jedenáct let navštěvovala ZUŠku. Logicky jsem chtěla jít na nějakou střední uměleckou školu. Rodiče mě ale brzdili. Báli se, abych měla v životě nějaké uplatnění. Proto jsem šla na gymnázium, kde jsem alespoň maturovala z výtvarky.“
Vysoká škola s výtvarnou výchovou v oboru jí také nevyšla. „Snažila jsem se dělat talentovky na nejrůznější pajdáky v oborech čeština – výtvarná výchova. Nikdy mi ale moc nešly dějiny, takže jsem paradoxně kvůli tomu přijímačky na výtvarku neudělala.“
Nakonec vystudovala vysokou školu v oboru český jazyk, dílny a počítače. „Díky tomu jsem se vůbec dostala k práci s počítačem a naučila se na něm pracovat hned v několika grafických editorech, což mě chytlo a později i zajistilo práci. Vlastně hned po škole jsem nastoupila jako grafička do regionálního deníku ve Vsetíně, kde to všechno začalo.“
Na první výstavu si ale musela ještě chvilku počkat. To když přestoupila v rámci firmy do Brna. „Do vystavování mě přinutila kamarádka, která pracovala v brněnské Rovnosti na inzerci a zároveň malovala obrazy olejem. Chtěla udělat výstavu a věděla, že si také něco kreslím. Tehdy jsem si své obrázky tiskla jen jako pohlednice. Ona je viděla a moc mě přemlouvala, ať s ní jdu vystavovat. Nakonec mě přemluvila a tam to vlastně začalo.“
Od té doby má za sebou neuvěřitelných šedesát pět výstav po celé republice. Ta aktuální se koná opět v Brně v kavárně Era v Černých polích. Vernisáž byla 8. března na MDŽ. „Výstava tam potrvá dva měsíce. A v září mě čeká další ve Frýdku-Místku.“ Rodákům ve Vsetíně představí svá díla na konci roku 2024 v galerii Stará radnice.
Občas Markéta svými obrázky navštíví také oblast showbyznysu. Zvěčnila už slavné osobnosti jako třeba Jiřího Macháčka, kapelu Verona… A především už od dětství maluje Michaela Jacksona.
„Byla jsem odmalička jeho velkým fanouškem. Už vlastně na základní škole jsem pořád kreslila jeho portréty. Uměla jsem jej namalovat zpaměti. Dokonce jsem poslouchala třeba hitparády na rádiu Zlín a co čtrnáct dní jsem tam posílala jeho portréty nebo namalované obrázky dalších interpretů, kteří se mi líbili a byli zrovna v hitparádě. Mockrát jsem tam vyhrála nějakou cenu. A jednou mě dokonce do rádia pozvali a měli celou stěnu ověšenou mými obrázky. Moc mě to tehdy potěšilo. To mi bylo třináct.“
Ale zpět k Jacksonovi. „Kreslila jsem jej ještě tužkou. Těch obrázků mám opravdu spousty. Stovky. Pár jich mám samozřejmě i v grafickém provedení. Těch už tolik není a objevují se občas i na výstavách.“
Kromě obrazů zabývajících se králem popu, pocity a tužbami občas Markéta Evjáková zabrousí i do dětského světa. Její výtvarno se totiž objevilo také na obalech hraček, her nebo třeba plastelíny.
„Asi si mě všiml na internetu nějaký pán z Prahy, který spolupracuje s HM studio, jež vyrábí hračky. S nimi jsem udělala několik návrhů na obaly. Jsou mezi nimi například Moderní magie, Škola tance, pejsek Dastík, dětský počítač Guuglík nebo modelína s legendárním Čtyřlístkem a další. Ale to nebylo příliš kreativní. Pracovala jsem podle daných předloh. Vyrobila jsem i pexeso, to už je ale jenom moje.“ Vloni přišel na řadu zase čokoládový adventní kalendář. „Byla to sice makačka, ale nakonec se to vyplatilo a těší mě ten výsledek.“
Do portfolia Markéty Evjákové patří také vánoční a velikonoční pohlednice nebo PFky. „Nabízela jsem je i České poště, ale zatím neprojevili zájem. Uvidíme, třeba ještě přijde jejich čas.“
Velmi zajímavou zkušenost slabozraká výtvarnice udělala jako ilustrátorka. Dostala se k ilustrování pohádek pro děti i básnické sbírky. „Nejdřív přišla knížka paní doktorky Heleny Vávrové Babičko, dědo, vezměte si mě na prázdniny. Dohodila mi ji mluvčí vsetínské nemocnice a má bývalá šéfka z Valašského deníku Lenka Plačková. Paní doktorka napsala moc hezkou pohádkovou knihu pro děti o cukrovce a já jsem ke každé pohádce nakreslila obrázek. Ta druhá kniha byla básnická sbírka. Oslovil mě kamarád z Prahy Petr Suchan a polovinu jeho sbírky Zloděj miniatur jsem ilustrovala. Tady jsem se opravdu musela začíst. Nebylo to tak jednoduché jak pohádky. Například velký oříšek byl pro mě ztvárnění básně Chci pít. To jsem musela udělat dvě verze.“
Výtvarnice se zrakovým postižením se po šnůře úspěšných výstav po čase dostala také do podvědomí SONS, organizace, která se stará právě o lidi s podobnými problémy. Jejich spolupráce začala v roce 2018. „Měla jsem výstavu v Olomouci a redaktorka Radka Rozkovcová z rádia Proglas tam pozvala vedoucího olomouckého SONSu pana Příborského. Velice jsem jej zaujala a na základě toho mi nabídli, abych pro ně tvořila nějaké grafiky. Od té doby pro ně dělám, plakáty, loga, pozvánky a podobně.“
A jaký má Markéta Evjáková výtvarnický sen? „Chtěla bych dělat velké formáty, ale zatím je nemám kde skladovat.“
MARKÉTA EVJÁKOVÁ
