Nejnovější zprávy: Za pacienty v Kroměřížské nemocnici dorazili psí zdravotníci Megy a Keisy Sumo robotů ovládne zlínskou univerzitu

Kultura

Zdeňka Saletová: sochařka ze Zlína se srdcem na Horňácku

Zdeňka Saletová je usměvavá sochařka ze Zlína, která žije v Praze. Kromě kamene jí učaroval také papír, šicí stroj a horňácká lidová píseň.


Autor: Dalibor Glück, archiv Zdeňky Saletové

Na své cestě umělce provádí Zdeňka Saletová doslova badatelskou činnost napříč materiály, se kterými se setkává. Po důkladném průzkumu pak vypráví jejich příběhy a prostřednictvím svých děl je předává dál.

Kdo nasměroval křehkou dívku ze Zlína na tvrdý chlebíček sochařský?

Náhoda. Bavilo mě dotýkat se materiálů. Pak jsem začala kreslit a modelovat u sochaře Radima Hankeho. Původně jsem šla na vysokou do Ostravy s tím, že jdu obecně na výtvarku. Tam jsem se musela rozhodnout, jestli se zapíšu na malířství, nebo sochařinu. Moc jsem nepřemýšlela a zapsala jsem se na sochařinu. A pak už to jelo.

Na čem aktuálně pracujete?

Mám rozpracováno několik cyklů, které se mně různě prolínají. Teď je to téma zrodu, jež se v mých pracích dost často objevuje. Je to embryo, symbol jakéhosi počátku. A pak je tam velká inspirace folklorem.

Ve vašem životopise mě zaujala vaše stáž v Granadě. Jaká je Granada pro umělce? Užívala jste si bohémského života pod žhavým sluncem Andalusie?

Granada je nádherná. Jsem hrozně ráda, že jsem tam jela. Tenkrát jsem měla na výběr, jestli pojedu do Finska lít bronzy nebo právě do Granady. Ale protože se mělo jet v únoru, nedokázala jsem si představit, že pojedu do další zimy. Čistě neprofesně jsem zvolila slunce a Granadu. A jsem za to ráda. Granada je půvabná třeba jako Praha. Je to nádherný kopcovitý terén s jeskyněmi. Byla tam pro mě hrozně zajímavá hra světla a stínů. Když jsem v Andalusii viděla nějaké sochy, pomníky a cokoliv, tak byly buď strašně přesvícené sluncem, nebo je pohltila tma stínu. Jak je tam slunce celkem nízko, tak hodně rychle zapadá. Jako bych tam pochopila rodilého Andalusana Picassa a kubismus ostrých hran a zlomů v malbě a pak i sochařství. Jemná modelace Augusta Rodina by dole na jihu v tom parném slunci asi moc nefungovala. A samozřejmě slunce, barvy, teplo a flamenco, prostě nádhera.

A zažila jste i flamencové párty?

Samozřejmě. Flamenco je nádherné. Bydlela jsem na privátě jednoho Angličana z filharmonie a on mi vždy doporučil ty nejlepší koncerty, nejlepší flamencové tanečnice a muzikanty. Bylo to něco úžasného. Třeba jsem byla v jedné jeskyni -­ cueva, takové místnosti, kde se podobné akce pořádají. Přišli tam tři chlápci. Jeden úplně stařičký pán a dva chlapi středního věku. Z toho jeden boubelatý, a když to začínalo, tak ten starý pán, který vypadal, že se dusí a snad umře, začal strašlivě kašlat. On byl zpěvák a tím si uvolňoval hlas. Kytarista projel prsty struny a začal neskutečný zážitek. A ten statný začal tančit takovým způsobem, že všechny ženy, co jsme tam byly, jsme zůstaly úplně paf. Během večera jsme se dozvěděli, že to byl nějaký ředitel vyhlášené školy flamenca. Takže Granada byla pro mne inspirace vším. Barvy, slunce, keramika, ty nádherné kachle, které tam jsou všude. Staré dámy v sukních s květem ve vlasech a flamenco.

Objevuje se inspirace žhavým jihem Španělska ve vašich dílech?

Dlouho se to neobjevovalo, protože jsem zpočátku nevěděla, co s tím. Ale postupně v některých bílých slepotiscích se mi začal objevovat právě typický dekor kachliček jihu Španělska. Navíc, jejich folklorní ozdoby se strašně podobají těm našim lidovým motivům. V prazákladu je to všechno podobné. Ale k barvám v mých pracích jsem přišla až přes náš folklor.

A to je má další otázka. Z vašich děl na návštěvníka výstav doslova řve moravské Slovácko. Kdy začala u Zdeňky Saletové fascinace folklorem a konkrétně v této oblasti a proč?

Abych to zpřesnila, je to Horňácko. Ale je to moravský i slovenský folklor obecně. Na Horňácko jsem začala jezdit úplně náhodou v sedmnácti letech. Jeli jsme tím směrem na výlet a byly tam právě slavnosti ve Velké nad Veličkou. Potkali jsme tam spousty známých a zůstali. Já jsem tam pak jezdila pravidelně každý rok a vlastně to zůstalo doteď. Nejdřív to bylo jen proto, že bylo léto a festival, ale pak mě zasáhla poetika horňáckých písní. Prostě všichni si u mě schovali batohy a zmizeli ve víru festivalových radovánek. Jednoduše zdrhli na pivo, které i mně měli přinést a zapomněli na to. Takže jsem tam seděla na hromadě těch batohů sama a zaposlouchala jsem se do písní, které kolem všude zněly. V tu chvíli na mě začaly promlouvat příběhy těch písní a úplně mě to dostalo. Byl to pro mne průlom úplně někam jinam, člověk najednou vidí hloubku těch textů, spojenou s podmanivostí melodií, a to jsou dveře, které vás vedou někam dál…

A co inspirace Valašskem? Cérka ze Zlína se rozplývá nad Horňáckem, přitom Zlíňané se identifikují spíše jako členové valašského kmene…

K folkloru jsem opravdu přišla až na Horňácku. Ve Zlíně se lidé většinou cítí být tím, odkud přišli za Baťou jeho – jejich rodiče či v naší generaci prarodiče. Pravdou je, že babička přišla z Rožnovska. Původem byla ještě více ze severu. Takže pokud bych se měla identifikovat krajově, jsem Valaška. Nicméně srdcem na Horňácku. Na Valašsku mám ráda krajinu a na Horňácku folklor.

Pojďme ke kumštu. Jste vystudovaná sochařka, pracujete ještě s kamenem? Na ženu je to celkem těžká dřina.

S kamenem jsem začala pracovat až na akademii, kdy jsme s panem Koblasou jeli do kamenolomu do Německa. Pak jsem na dlouhou dobu přestala. Ke kameni jsem se postupně dostala ještě dvakrát. Když jsem diplomovala, tak jsem vytvořila velké kamenné sochy. Dodnes se mi je nepodařilo instalovat na nějaké vhodné místo. Řekla jsem si, že tak velké a těžké věci nebudu dělat, dokud nebudu mít prostor, kam budou umístěny. V Jaroslavicích jsem dělala sochu kamenného anděla. Tesala jsem jej přímo na místě pod lesem a to byla radost. V současné době jsem se dostala k malým kamenům, které různě nacházím v lese třeba kolem Rakovnicka či kdekoli na výletě. Jsou to velikosti, které jsem schopna a ochotna si odnést na zádech. Když se mi ten kámen zalíbí nebo mě nějak osloví a jsou tam takové jakoby embryonální počátky či otisky, tak jej dotesám.

Když jste to vzpomněla, co vás oslovuje na tvarech embryí? Zobrazujete je dost často.

Dříve jsem měla hodně jako téma spánek. Symbolem toho byl polštář, kdy se člověk dotýká takového toho přechodu mezi tím racionálním – fyzickým tady a mezi tím snivým a duší, která je jakoby v jiném světě. A v těch embryích je pro mě zajímavý moment počátku, kde se vlastně ty dva světy setkávají.

Já jsem někde četl, a to mě zarazilo, že jako sochařka se věnujete spíš papíru než kameni…

To se střídá. Každé téma, které zpracovávám, se mi objevuje ve vícero materiálech. Papír byl pro mne velmi stěžejní v určitém období, kdy se mi hmota rozsypala, protože se mi v životě něco rozsypalo. Tak jsem znovu hledala a zkoumala, co ten papír vydrží. Papír jako duše sama. Fascinovala mě jeho matérie. Jak obrovský rozsah má, z čeho je, co snese, jaké má vlastnosti, co všechno dokáže. Pak jsem i zkoumala jeho práci s vodou. Kdy určitý typ papíru, poté, co jím proteče voda, se zase srovná a jiný ne. Opět je to mé bádání, kdy nějaká matérie, voda, projde papírem a něco tam zanechá, přitom to už není vidět. Grafit – tužka, kdy něco nakreslíte, nechá stopu, fyzicky na papíře zůstává, kdežto voda se vypaří. Mě zaujala práce s druhem papíru – pauzákem. (Pauzák je transparentní papír se saténovým povrchem. Má vysokou průsvitnost a používá se na technické kreslení, ale i na dekorování přání a při balení dárků, pozn. red.) Bavilo mě ho zkoumat. V tom stopa po kresbě vodou už navždy zůstane jako zážitky v nás.

Co jste při tom zkoumání papíru vybádala?

Především to, že mě každý materiál fascinuje. Papír nebo jakýkoliv jiný materiál mě baví použít nejen jako podklad. Není jenom nositelem mé myšlenky, ale je také spolutvůrce. A to platí u mě i o papíru, kameni, dřevu. Vůbec je pro mne zajímavé sledovat, co třeba konkrétní kámen už v sobě má, jak funguje, jak reaguje, co v sobě nese…

… a pak přišly výšivky.

Ano, a pak přišly výšivky. Začalo to tím, že jsem po babičce získala šicí stroj z padesátých let. Je to úplně nádherná Tula. (značka šicích strojů, pozn. red.) Chtěla jsem ji nějak využít. Začala jsem s ní šít do svých papírových slepotisků. Byly to velké formáty papíru. A to už byl jenom kousek k šití jako takovému. Když se to propojilo s folklorem, otevřelo mi to brány také k barvám. A od toho drobnou oklikou kousek ke květům.

Dobře, takže vyšívání používáte pro své výtvarno. Ale máte už vyšitou třeba nějakou horňáckou košili?

Nemám. Zatím není proč. Navíc, na to jsou skvělé dámy na Horňácku. Ale ty horňácké košule mám vyškrabané v sádře.

Které materiály používáte nejvíc?

Co najdu. To myslím doslova. Jak pracuji ve škole, tak mí kolegové vědí, že všechno, co chtějí vyhodit, mohou donést výtvarníkům a oni z toho něco udělají. My jsme takoví bordeláři, skladujeme všechno. Takže se ke mně dostávají hadříky, bavlnky, vlna z nejrůznějších pozůstalostí po babičkách a tetičkách. Mám z toho docela radost, že ten darovaný materiál někde nesežerou moli a dostávají nový život. Baví mě tento způsob recyklace. Pak samozřejmě kámen, papír, nitě, sádru, co zrovna potkám a osloví mě, tak beru. Dříve také dřevo, ale toho je nejmíň. Kámen je pro mě racionálnější a komunikativnější. Dřevo je na mě moc vzpurné. Zatím jsem k němu nenašla klíč.

Žijete v Praze, jste doma v hlavním městě, nebo stále ve Zlíně?

Doma bylo, je a bude ve Zlíně. Mám tady zaplať pánbůh rodinu, mám tady své zázemí v podobě chaty v Jaroslavicích. Je to má léčebná oáza. Už od akademie, kdy jsem udělala zkoušky a rychle jsem přijela na celé léto zpátky, abych mohla být v lese. Samozřejmě po tolika letech mám takový ten každodenní život v podobě práce a přátel v Praze.

Jak často jezdíte domů do Zlína?

Docela často. Jak jen to jde, vyrážím směr Zlín.

V loňském roce jste vystavovala ve Zlíně, jak vaši tvorbu přijímají na domácím ledě?

Byla jsem dojatá. Samozřejmě je možné, že na tu výstavu jde už jenom ten, kdo chce. Takže jsem žádné negativní reakce neměla. Ale byla jsem překvapená, jaké milé reakce jsem dostala. Moc si toho vážím.

Vraťme se ještě do Prahy. Je pro vás něčím inspirativní?

Ano, ale jako každé jiné místo. Odpovím jednou příhodou z Granady. Kdo ji zná, ví, že jsou tam dvě hlavní paralelní ulice vedle sebe. Turistická Gran via je plná obchodů, cizinců, kde málokdy potkáte stejného člověka. Takový trošku konzum podobný jakémukoliv jinému městu. A jenom o blok vedle je ulice Calle Elvira, která je plná kavárniček. Žijí tam místní umělci a dalo by se říct i squatteři. Byla jsem upozorněna, ať tam večer nechodím, že je to nebezpečná část. Strávila jsem tam většinu času. Tam to bylo jiné, místní, inspirativní, potkávala jsem tam stejné lidi mnohokrát a seznamovali jsme se, třeba muzikanty, kteří si tam vydělávali na ulicích. Na té Gran via jsem za celého čtvrt roku nepotkala dvakrát stejného člověka. Ale pořád je to Granada. Takže, abych to shrnula. Každé místo může být inspirativní. Záleží na každém, jestli si tu inspiraci najde. V Praze mi to trvalo dlouho. Byla na mě ze začátku hrozně rychlá, uspěchaná, anonymní a hlučná. Lidé tam pro mne měli jakoby klapky na očích. Na to jsem ze Zlína nebyla zvyklá. Pak jsem pochopila, že je to jediný mód, jak přežít. Ze začátku jsem z toho byla hrozně nešťastná. Pak jsem se přestěhovala a začala jsem chodit do školy pěšky Stromovkou a potkávala pražské veverky. Tak to bylo fajn a člověk si našel svůj rytmus. A začalo to fungovat na pohodu.

Jste také ilustrátorkou…

No, nazývati se ilustrátorkou po ilustrování jedné knihy, která byla navíc ilustrována šitím, je asi silné slovo. Ale je pravda, že skutečně jednu knihu jsem ilustrovala. Byla to moc hezká záležitost. Zuzka Zadrobílková z nakladatelství Trigon mě oslovila, když dostala text od Ladislava Slezáka Mount Anne, zda bych se toho neujala. Musím na sebe prozradit, že nejsem velký čtenář. Tohle byla naštěstí útlá knížečka, kterou jsem doslova zhltla. Byla krásně psaná, pro mě se zajímavým příběhem, který byl velmi obrazotvorný a vlastně až na konci se čtenář dozvěděl pointu. Hned jsem věděla, že to udělám. Neumím moc pracovat na zakázku. Věnovat se ilustraci v knížce je pro mne velké omezení. Ale tady to bylo napsáno tak hezky, že jsem neměla pocit, že pracuji na zakázce, ale jenom plynule jdeme s autorem textu vedle sebe. A tam jsem právě také použila babiččin stroj. Obrázky jsem tam šila.

Kde všude můžeme vaše díla vidět?

Vystavuji v krajině, což se podařilo s nějakými věcmi ze sympozia. Tady ve Zlíně jsem měla výstavu v několika galeriích, v Krajské galerii ve Zlíně či Optik Mezírka. Ale přiznávám, že ráda vystavuji i v takových méně výstavních prostorách, jako jsou kavárničky nebo vinárny. Většinou jsou to pro mě něčím spřízněné prostory a docela to mám ráda. Protože do galerie člověk jde, podívá se a odchází. Kdežto když jste v kavárně nebo vinárně, sedíte tam celý večer, máte čas a prostor navázat s obrázky nějaký kontakt. Byť spousta umělců to nemá ráda, ať už proto, že to nejsou bezpečné prostory pro ty věci nebo čisté prostory, kde by mohla jejich díla vyznít. Mně to ale nevadí. Mám s tím velmi dobrou zkušenost. Právě tam je podle mne čas mezi hovory k navázání kontaktu s konkrétním dílem. Ale musím říct, že jsou to především kavárny štamgastské, nic turistického. Teď dělám aktuální výstavu v klubu Za školou v Praze 6 (listopad 2022, pozn. red.). Do budoucna se plánuje výstava opět ve vinárně U Hrušky v Praze, snad i v Rožnově pod Radhoštěm, tady ale zatím nevím nic konkrétního, ale moc se těším.

Zdeňka Saletová

  • Narodila se v roce 1980 ve Zlíně.
  • Vystudovala osmileté gymnázium Lesní čtvrť, poté zlínskou soukromou Vyšší odbornou školu umění se zaměřením na sochařství.
  • Absolvovala Akademii umění v Praze pod vedením profesorů Jana Koblasy, Miloše Šejna a Jindřicha Zeithammla.
  • Absolvovala půlroční stáž na Akademii umění ve španělské Granadě.
  • Na Vyšší odborné škole pedagogické a sociální, Střední odborné škole pedagogické a gymnáziu v Praze se věnuje studentům v předmětech výtvarné výchovy a dějin umění.
  • Je svobodná.
  • Vystavuje od roku 2002.