​Miroslav Machala: Sochař z Valašska s Atlantidou v srdci

Miroslav Machala je všechno, jenom ne extravagantní umělec či dokonce hřmotný chlap, který denně bije kladivem do kamene. Osobně jej zná jen málo sousedů, přitom jeho díla, ať už autorská nebo z ranku restaurátorského, obdivují místní i lidé zdaleka.

Mezi jeho nejznámější patří Planetka Vsetín, kterou instaloval před lety na Dolním náměstí svého rodného města. „Jedná se vlastně o sochařsky pojatý objekt skutečného vesmírného tělesa, které objevil astronom Petr Pravec. Skulptura je vytvořena jako sluneční hodiny, které, když se nastaví proti slunci, jdou na minutu přesně. A opravdu se dají podle toho seřídit hodinky,“ upozorňuje umělec.

Dalším nepřehlédnutelným kouskem z jeho ateliéru je obelisk tyčící se nad Vsetínem, který určuje známý 18. poledník. Mistr jej věnoval Valašsku jako vděk svému rodnému kraji. „Jedná se asi o třímetrový útvar usazený opravdu na centimetry přesně. Vytipoval jsem lokalitu na hřebenu mezi Dušnou a Čupem. Je to takový travnatý kopeček. Na něm se obelisk z dálky tyčí jako prst. Sluneční paprsek, který obeliskem prochází, vykreslí pak na zemi přímku, přesně kopírující osmnáctý poledník. Nejdelší přímka poledníku pak na sněhu září v době zimního slunovratu, když slunce je nejníže nad obzorem,“ vysvětluje Machala. „Navíc každý den v roce ukazuje pravé poledne.“

Posledním velkým projektem Miroslava Machaly je Kámen Slunovratů. Nachází se kousek od vrcholu Štípa na hřebeni nad Dušnou. Pozorovatel zde může v době slunovratů a rovnodenností sledovat, kde přesně na horizontu hor vychází slunce.

„Další věc, kterou chci realizovat, bude přímo ve Vsetíně. Na místě, které snad nikdo z místních ani nezná. A bude mít souvislost s vodou.“ Víc zatím Miroslav Machala prozradit nechce. Jeho nové dílo má být pro všechny překvapením.

Kromě vlastních děl se umělec po celý život věnuje restaurování kamenných skulptur především z období baroka, renesance i dalších historických epoch. „Restaurovaných věcí, které jsem v posledních letech dělal už i s dcerou Evou, mám na kontě kolem padesáti, a to jen ve Valašském Meziříčí. Na stáří jsem začal obnovovat třeba křížky, které jsem nikdy předtím nedělal. Ale upravovali jsme i renesanční portály a další památkové věci,“ vypočítává Miroslav Machala.

Kauza Radegast

Snad nejznámější prací Miroslava Machaly je zakázka z devadesátých let minulého století, kdy dostal na starosti výrobu repliky sochy boha Radegasta podle předlohy Albína Poláška. Desítky let se tyčí na hřebeni Radhoště. Kromě krásné práce na symbolu rodného kraje se kolem této události točilo i spousty mýtů. Třeba v okamžiku, kdy věkem poškozenou sochu slovanského boha společně s kameníky z Leskovce sesadili ze svého místa, strhly se v kraji ničivé povodně. Psal se rok 1997. „Lidi nám to skutečně vyčítali. Ale naštěstí povodně netrvaly tak dlouho, jak se sekala socha,“ usmívá se při vzpomínce sochař. Hned také přidává další informace o soše i nezbytnou veselou historku. „Původní socha byla z takzvaného terasa, což je umělý kámen, který se vytlačil do formy. Proto také existuje stejná socha Radegasta v Zoologické zahradě v pražské Tróji. A dneska už jsou i v pivnicích další Radegasti. Ty už ale tvořil jiný výtvarník, který naši sochu, jež dnes stojí na Radhošti, s prominutím obšlehnul,“ zmiňuje Machala.

Jak replika sochy bájného ochránce Valašska vlastně vznikala? „Chlapi ji dělali sbíječkami a já jsem pak dláty dotahoval detaily. A právě ty detaily, které jsem dodělával, znám přesně. Socha v těch pivnicích je stejná, jako ta naše. Takže někdo musel přímo na Pustevnách udělat odlitek, aniž by nám dal vědět. To se mi moc nelíbí. Slušnost byla se nás zeptat.“

Připomíná, že na rozdíl od původní sochy z terasa je ta nová kamenná prakticky nezničitelná. „Náš Radegast je vyroben z kvalitní sedlčanské žuly. Makali na ní chlapi v Leskovci od kameníka Jana Sobka. Už byla hotová, když na její ruku místo kačeny dali z plynosilikátu vyrobený půllitr piva. Bylo to velice povedené, takže zdálky vypadalo, že je to žula. Když jsme sochu instalovali, u bufetu postávali chlapi, popíjeli pivečko Radegast a sledovali nás. My jsme se domluvili s jeřábníkem, že se do ocelového lana uváže ten půllitr a opatrně se bude zvedat, jakože je to žulové a těžké. Chlapi se rozčilovali, co to tam dáváme. Tam má být přece kačena s tím rohem hojnosti! Jan Sobek jim tehdy řekl: Měla, neměla. Platil to nošovický pivovar a ten si tam může dát, co chce. Chlapi zmlkli a asi až po půl hodině jsme tam dali, co tam patří,“ vzpomíná na povedený šprým, který se tehdy dostal i do médií. A ještě přidává jednu drobnost. „V soklíku pod sochou je schránka, kde jsou vloženy kopie dokumentů a kameník Mirek Zubíček tam ještě vložil navíc flašku slivovice. Takže je to posichrováno a doufám, že už nikdy nebude na Valašsku tak pršet, jak v tom devadesátém sedmém.“

Otisky dláta Miroslava Machaly jsou také na dalším, pro valašské patrioty důležitém místě. V průběhu času se stal autorem hned několika památníčků na Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm. „Jako první jsem dělal malíře Augustýna Mervarta. Později to byl primáš Zdeněk Kašpar, pak vsetínský Edison Josef Sousedík a poslední byla zpěvačka paní Jarmila Šuláková.“ A jak se stalo, že dostal právě takové zakázky? „Jsem rodák odsud a měl jsem k těm lidem vztah,“ říká skromně.

Archeolog a geolog

Miroslav Machala je nejenom citlivý umělec, i když se sochařským kladivem a dlátem v rukou. Jeho velkými koníčky jsou geologie a archeologie. „Oba obory mě bavily už od mládí a zájem o kameny mě provázel snad od dětství.“ Dodnes má ve své zahradě zasazeny velké kameny, coby součást identity toho místa a doma ve vitrínkách drobné úlomky z míst, které v životě navštívil.

A při sbírání kamenů je podle něj jenom malý krůček k archeologii. „Valašsko bylo plné prehistorických hradisek. Klenov, Pulčiny a řada dalších. Vykopal jsem pět studní a vždycky jsem našel něco zajímavého. Byly to pro mne vlastně takové geologické sondy do minulosti.“

Atlantida na dosah

Velkým tématem Miroslava Machaly jsou především ztracené civilizace. Jeho celoživotní posedlostí se stalo hledání bájné Atlantidy. Badatelská éra začala po přečtení Platonových dialogů o Atlantidě Tiamios a Kritias. „Atlantidu jsem spojoval s latinskoamerickou kulturou v Peru, Bolívii, Ekvádoru a stření Americe. Na tomto tématu pracuju dodnes. Každým neúspěchem člověk získá další informace, které jej posunují dál,“ vyznává se umělec.

Miroslav Machala není jenom kavárenský snílek. Jako muž činu uspořádal dokonce tři expedice. Na základě jedné z nich vznikla kniha Atlantida na dosah. To bylo v roce 1995. „Předtím jsme ale uskutečnili soukromou cestu s mým švagrem Petrem Zimmermannem, když jsme jeli v roce 1983 se škodovkou na Saharu, kde bohužel Petr tragicky zahynul. Poslední expedice už v této knížce není. Uskutečnila se až v roce 2002.“

Za nejzajímavější ovšem považuje cestu v devadesátém pátém, kdy se ve čtveřici dostali až do cíle expedice. „Zkoumali jsme přímo na místě lokalitu, která je velice blízká popisu Atlantidy od Platona. Podle jeho textů by tak mohlo být mořem atlantským i některé „vnitrozemské moře“ na Sahaře. Studoval jsem tedy bezodtoké pánve na Sahaře a podle vrstevnice našel na fyzikální mapě zajímavou lokalitu, kde se objevoval kruh s dalším kruhem vyvýšeným. Přesně podle Platona.“

Na základě svého výzkumu začal Machala shánět podrobnější mapy. Nakonec se rozhodl, že tam vyrazí. A objednal si dokonce snímek u NASA. „Zajímalo mě to i z geologického hlediska. Říkal jsem si, že to může být také meteorický kráter, který vzniká po dopadu asteroidu. Na místě jsme zjistili, že se jedná o takzvaný krypto-vulkanický kráter, kdy se magma nedostalo až na povrch, ale vytlačilo sedimenty a po miliony let trvající erozí se vytvořily prstence, které právě připomínají Platonův popis. Atlantida to teda nebyla, ale přímo na tom místě se rozvíjela neolitická kultura. Nalezli jsme spoustu nádherných materiálů, které to dokládají.“

Podobných míst je podle něj na zeměkouli vícero. V době, kdy už si lze vygooglovat snímky NASA z domu, je navíc všechno jednodušší. Na základě nich si Miroslav Machala vytipoval slibnou kruhovou strukturu v oblasti Čadu. „A to byl opravdu meteorický kráter. Dozvěděl jsem se, že dva roky přede mnou už jej objevili stejným způsobem nějací Francouzi.“

Miroslav Machala přiznává, že „životní kniha“ jeho bádání má před sebou poslední kapitolou. „Snad v příštím roce ji rozseknu. Buď bude pokračovat, nebo to pro mne skončí krachem. Není jednoduché najít důkaz o Atlantidě. Podle Platona víme, jak vznikla i jak zanikla, ale důkazy nejsou.“

Studia v Praze a bohémský život

Když už mluvíme o kapitolách jeho života, vraťme se do dob studií v Praze. Tehdy začínající sochař Mirek Machala ze Vsetína nasával inspiraci nejenom na škole. Zažíval rovněž závan svobody v podobě policií pronásledovaného undergroundu. Psala se totiž sedmdesátá léta a republiku sužovala normalizace. Není bez zajímavosti, že také díky tomu se z něj stal málem vegetarián.

„Praha, to byla síla. Nejrůznějších impulzů bylo neskutečné množství. Ke konci studia jsme poznali život opravdu bohémský. V pátém ročníku jsme nedostali koleje. Nastěhovali jsme se proto, já a spolužák Vlado ze Slovenska, k jednomu kamarádovi do Hlubočep, což je takové krásné místo nedaleko Barrandova. Tam jsme pomáhali jeho tatínkovi sekat na sochách. Tedy jsme měli blízko i restaurátorskou práci. Ráno jsme vstali a hned jsme šli do terénu pracovat. To byla ta nejfantastičtější léta v Praze. Scházela se tam tehdejší pražská avantgarda a kolikrát jsme ani nevěděli, kdo přijde. Majitel pořádal nejrůznější akce. Jednou jsme třeba přišli domů a v sadu visely šnůry na prádlo a na nich kolíčky přidělané fotografie, které tam vlály ve větru. Právě tam probíhala vernisáž. Popíjelo se, něco se smažilo na ohníčku. Samozřejmě jsme přišli pozdě a naše postele byly obsazené, takže do rána jsme museli sedět venku a slavit. Bylo to úžasné.“

Do Hlubočep jezdili i Poláci. Třeba Andrzej Jagodziński, známá postava hnutí Solidarita, který se už tehdy zajímal o Václava Havla. „Byl taková mánička, dlouhé blond vlasy až do pasu, takže trvalo půl hodiny, než se upravil, když se někam vyráželo. Navíc byl vegetarián. Pak se tam objevil další podobný. To byl zase kamarád vsetínských bigbítů Jarda Libanský, Abbé se mu říkalo. Stejná mánička jak Andrzej, ještě k tomu vousy. I díky nim jsme si zvykli na vegetariánskou stravu.“

Návrat do Vsetína

Po studiích si v Praze každý našel vlastní ateliér. „Já s kamarádem jsme měli takovou dislokaci – suterénní vlhké místnosti. Když se člověk podíval z okna, viděl kotníky procházejících dam. Když pršelo, po schodech tekla voda. Pod námi byl sklep, všude plíseň. A tam jsme žili. Daly se tam dělat kresby, ale pro sochařskou práci to prostory nebyly. Nakonec se můj kamarád Vlado i s bratrem rozhodli emigrovat. Takže jsem tam vlastně zůstal úplně sám a odjížděl pracovat spíš domů. Zvykal jsem si být zase zpět na Valašsku.“

Ještě na chvilku se ale ve vzpomínkách Miroslava Machaly vrátíme do Prahy. Čtenářům totiž dluží vysvětlení, jak se dostal k restaurátorství. Vždyť jeho potem nasákl i Karlův most. Se svými spolužáky tam pracoval na sousoší sv. Bernarda. „Jako mladí sochaři jsme si přivydělávali v ateliérech tehdy už renomovaných restaurátorů. A přešli jsme díky tomu z hospod do vinárniček. Tento obor mě pak provázel prakticky celým profesním životem. Ač jsem se plánoval věnovat z poloviny volné tvorbě, nakonec to dopadlo tak, že jsem přes devadesát procent času věnoval právě obnově památek. Teď na penzi doufám, že budu mít pro tvorbu více času.“

A kde vlastně hledá od útlého mládí svou inspiraci? Jak už to u umělců bývá, také pro Miroslava Machalu je věčnou inspirací žena. „Mám rád pohled na gravidní ženy. Ta jejich bříška. Jednu z prvních věcí, které jsem dělal do švédské žuly, byla bohyně Gaia. Ve městě potkávám mladičkou nastávající maminku, která chodí v černých šatičkách, a Gaiu v ní vidím. Krásnou křivku gravidní ženy ztvárňuji od té doby do všech materiálů. Do mramoru a v poslední době i do skla.“

Kromě inspirace se podle svých slov nechává unést přímo materiálem, který zpracovává. „Když se dotknu kamene, prozradí mi, co s ním mám dělat.“

Ve šlépějích letošního držitele Ceny města Vsetína Miroslava Machaly jde také jeho dcera. „Nenutil jsem ji, zcela přirozeně tíhla k výtvarnu a dokonce už na uměleckoprůmyslové střední škole v Uherském Hradišti začala sekat do kamene. Pro holky je to opravdu tvrdá práce. Nakonec se pak rozhodla studovat na Akademii výtvarných umění obor restaurování. Je to stejně těžká práce, ale teď už se k ní dostávají i zakázky na drobných mramorových soškách z muzeí, ze zámků a podobně.“

Miroslav Machala

Narodil se 1950 ve Vsetíně – Dolní Jasénce.

Dcera Eva pracuje jako restaurátorka.

Absolvent gymnázia Vsetín.

Pedagogická fakulta Palackého univerzity Olomouc, v té době dělal vědeckou pomocnou sílu sochaře Zdeňka Přikryla, 2 roky.

Vysoká škola umělecko průmyslová Praha, žák Josefa Malejovského, 6 let. Absolvoval v roce 1977.

Od roku 1977 převážně restaurátor kamenných soch.

Roku 1999 mu vyšla kniha Atlantida na dosah.

Vytvořil desítky pískovcových kopií soch a objektů z období baroka, renesance a dalších období.

Volná tvorba:

Plastika Hudba na nádvoří nákupního střediska ve Vsetíně – Rokytnici.

Opěrná zeď u školy ve Vsetíně na Sychrově.

Sousoší Sluneční hodiny před školou ve Vsetíně-Rokytnici.

Pietní místo na hřbitově v Liptále.

Planetka Vsetín Dolní náměstí ve Vsetíně.

Obelisk určující 18. poledník, umístěný nad Vsetínem.

Kámen Slunovratů, umístěný nad Vsetínem.

Roku 2022 mu byla udělena Cena města Vsetína.