Nejnovější zprávy: Luhovaný Vincent bude letos „přes čáru“ Koupaliště ve Valašském Meziříčí letos otevře nový bazén

Kultura

Nejraději mám outsidery, říká rožnovský sochař Igor Kitzberger

Igor Kitzberger tvoří mimořádná umělecká díla, především figurální plastiky významných osobností i postav z divadelního prostředí, jako jsou herci, harlekýni či tanečníci. Obdivuhodné jsou jeho studie hlav, bytosti na rozhraní zvířecí a lidské podstaty či alegorické figury. Ve všech tématech klade důraz na pohyb.


Autor: Ivan Dostál, archiv Igora Kitzbergera

Akademický sochař Igor Kitzberger patří mezi nejpřednější sochaře mezinárodní umělecké scény, kteří tvoří v oboru kovové figurální plastiky. Mohl by být na sebe pyšný. Ale není. Jeho pokora je až ohlušující. Pracovitost zahanbující. Vůle oslňující. A co je překvapující, talent podle něj není stěžejní. Důležitá je touha tvořit. Každý den. Od rána do večera. Svou práci ale stále bere jen jako trénink. Jako přípravu na něco, co jeho dosavadní práci daleko přesáhne.

Kitzbergerovy sochy jsou rozesety v soukromých sbírkách i významných galeriích nejen po celé Evropě, ale například i v USA, Kanadě, Indii nebo Japonsku. Věnuje se ale také kresbě. Své práce pravidelně vystavuje na četných domácích a zahraničních expozicích.

Jste v oboru kovové figurální plastiky slavný. Cítíte se tak?

Ne, já se tak nevnímám. Tohle skutečně vnitřně nijak neprožívám, a ani nevím, jestli tomu tak skutečně je. Víte, na umění existují různé pohledy. Jsou osobní měřítka i indexové tabulky. Ale žádná obecná kritéria neexistují. Ano, je pravda, že tu a tam se prodám. Pro některé lidi jsem tedy komerčně úspěšný. Ale v nás Češích je pohled na onu komerční úspěšnost tak degradován, že vytváří dojem něčeho slizkého, nehezkého a nepatřičného. Takže mě někdo může vnímat a určitě vnímá jako sochaře, který dělá líbivé věci. Podle názoru některých teoretiků by tvůrci měli zřejmě trpět hlady, aby byla jejich tvorba skutečně dobrá. Hodnotu umění odvozují z hlediska toho, jak se tvůrcům daří sbírat granty či prestižní ocenění z akcí, kterých já se zásadně nezúčastňuji, protože mě nezajímají a nepotřebuji je. Takže z tohoto pohledu zas až tak úspěšný nejsem. Prostě každý má na to jiný pohled. Dám vám příklad. Zcela jedinečnými jsou podle mě Stefan Milkov a Jaroslav Róna. Těch si považuji, ale v tabulkách se nepohybují ani na stém místě, jestli vůbec. A v popředí jsou ti, a nebudu je jmenovat, kteří nevytvořili jedinou sochu a jsou bráni za geniální sochaře. Dělají nejrůznější instalace od děr do zdi po znehodnocování nábytku, a já se vždy zamýšlím nad tím, zda právě to, co oni vytvářejí, oním uměním skutečně je. Jsem prostě klasik, který touží po tom, aby jeho socha přežila. Protože rohlík na soklu se špendlíky, kupka soli či rozřezaná tonetová židle, určitě dlouho nevydrží.

Práci s ohněm máte v genech, protože váš tatínek, Václav Kitzberger, je uměleckým kovářem. Chtěl jste jít v jeho stopách?

Měl jsem v životě periody, kdy se ve mně vůči němu a jeho tvorbě střídal obdiv s kritikou. Když mě jako kluka do řemesla zasvěcoval a tvořil přede mnou svá díla, byl pro mě velký, moudrý, silný. Když pracoval a figury mu rostly pod rukama, hleděl jsem na něj s obdivem. Pak přišlo studium na vysoké škole výtvarných umění a já, který pomocí kresby a modelování začal do umění více vidět, jsem na otci začal hledat chyby, které mi vadily. Ale trvalo to jen nějaký čas. Říkám vždy začínajícím umělcům: važme si generací, které byly před námi, protože nás mohou hodně naučit.

Kdy se ve vaší hlavě poprvé zrodil nápad, že byste chtěl být sochařem?

Nebyl jsem dobrým žákem, a tak jsem společně s rodiči na konci základní školy hledal učňák, na který bych nastoupil. A k mému velkému překvapení do rozhodování mezi tím a oním osudově zasáhla má učitelka výtvarné výchovy, která navrhla, že bych mohl jít studovat do Turnova umělecké kovářství. Tak jsem to zkusil. Talentovky jsem udělal a nastoupil do prváku, kde mě čekala učitelka Alena Zetová, bývalá studentka Otakara Španiela (v jehož díle dominuje reliéfní tvorba, v níž dosáhl světové úrovně), která mě naučila milovat kresbu. A na té jsem vystavěl figuru. A když jsem uměl kreslit tak, že jsem se nepotřeboval dívat na papír, protože ruka pracovala automaticky, a věnoval jsem se jen pozorování postavy, přešel jsem přímo do tvorby v kovu. Klasický sochař musí přemýšlet tak, aby se jeho díla dala odlít. Já si ale můžu s figurou vyhrát. Vymodelovat ji jinak. K budování objemů sochy přistupuju plastickými metodami přidáváním hmoty a materiálu se zmocňuji výhradně rukodělnými kovářskými a železozpracujícími technikami, jako jsou kování, svařování, broušení či pájení. Ale takto pracovat si můžu dovolit jen díky tomu, že jsem se na vysoké škole zdokonalil v kresbě a naučil klasicky modelovat s hlínou.

Oblíbil jste si figury klaunů, žonglérů, šašků, u nichž vás fascinuje pohyb. Proč?

Máte pravdu, kladu důraz na celou figuru, ale zejména na ruce a nohy. Snažím se o dramatičnost a pohybovou výrazovost. Má učitelka na studiích měla synovce v Národním divadle, který se věnoval baletu. A já měl díky ní otevřené dveře do tělocvičen, v nichž jsem pozoroval a kreslil tanec. Maturoval jsem pak plastikou taneční dvojice. Pohyb mě prostě baví.

Cítíte se být víc kovářem, nebo sochařem?

Já to nerozlišuji. Samozřejmě ale vnímám, že spousta lidí se mnou má v tomto směru problém. Ale už to není tak divoké jako v devadesátých letech, kdy jsem začínal. Tenkrát skutečně, když jsem pracoval s kováři, vnímali mě výlučně jako sochaře. A naopak. Sochaři ve mě viděli kováře. A tak jsem si zvykl. Připadám si rozpolcený stejně jako se musel cítit autor Malého prince Antonie de Saint–Exupéry, kterého letci vnímali jako spisovatele a spisovatelé jej brali jako letce. Je pravda, že jsem vždycky chtěl od původní kovařiny utéct. Je to dřina. Ale kvalitní kovářskou práci obdivuji.

V čem je podle vás magická síla ohně?

V jeho teplotě, barvě, nepřístupnosti. Nemůžete ho podcenit. A musíte se s ním naučit pracovat. Víte, já už na počátku své tvorby chtěl dělat sochy jinak než odléváním. Chtěl jsem je modelovat vyloženě z tekutého materiálu. Ocel mě neskutečně baví, je to jeden z materiálů, které člověk vydobyl ze země a dokázal ohněm spojit. A má velkou trvanlivost. Dřevo člověk porazí a otesá. Kámen ulomí ze skály a sochu vytváří odebíráním. Já vrstvím. Z ničeho udělám něco, takže nemám možnost ten materiál pokazit. Ale kámen přeseknete, a to, co se tvořilo miliardy let je najednou znehodnoceno. Bronz je materiál zajímavý zase v tom, že nerezaví, netratí na kvalitě a dá se lépe opracovávat než ocel.

Jak dlouhá je cesta od myšlenky po hotové dílo?

Trvalo mi třicet let, než jsem získal obratnost, díky níž si mohu dovolit tvořit tak, že nemusím přes kresbu pokračovat od menších, větších, a ještě větších plastik až po konečné dílo. Kdysi mi upadla ruka ze sochy třeba pětkrát, šestkrát. Dnes se mi to stane možná jednou, ale jen kvůli nepokornosti a nepozornosti. V té práci fungují zákony, které musíte respektovat. Já se také ještě někdy, když se mi nedaří a socha není taková, jak jsem si ji představoval, musím vracet k malým plastikám, abych zjistil, kde dělám chybu.

Vaším velkým tématem je osobnost velkého renesančního myslitele, filosofa, spisovatele a pedagoga Jana Ámose Komenského. První jeho sochu jste vytvořil na zadání závěrečné diplomové práce ještě při bratislavských studiích. Čím vás jeho osobnost fascinuje?

V pátém ročníku si mě zavolat profesor Ján Kulich (slovenský sochař, medailér a vysokoškolský pedagog) a ptal se mě, co vytvořím na diplomku. Různým zprofanovaným tématům jsem se chtěl vyhnout, a tak jsem začal pracovat na soše Jeana-Baptisty Gaspard Deburau z knihy Poslední z Pierotů od Františka Kožíka, která mě osudově zasáhla. Ale pro Kulicha to nebylo dost důstojné téma. Bylo to pár měsíců před revolucí, takže ještě ve světě umění vládla tma. Přikázal mi proto, že budu dělat Komenského. Já jsem nejprve vnitřně nesouhlasil, chtěl jsem se vzepřít, ale pak jsem couvnul, protože mi Komenský v podstatě až tak nevadil. Mohlo to být daleko horší. Pustil jsem se tedy do čtení literatury, co o něm vyšla, obcházel různé archivy, a kupodivu jsem zjistil, že Komenský je vnímán naprosto zkresleně. Že byl hlavně cestovatelem, spisovatelem, teologem, kazatelem, kreslířem. A až na konci té řady byl učitelem. Tak jsem vytvořil sochu tak, jak jsem to cítil. Mé pojetí Komenského se ale Kulichovi nelíbilo. Přebíjelo totiž ono učitelství národů. Ale naštěstí přišla společenská změna, která to spláchla, přišla jiná garnitura a ta mi sochu schválila. Dosud stojí v přerovském muzeu. Ale co se nestalo. Najednou všechna muzea v republice ode mě chtěla Komenského. Vytvořil jsem pamětní medaile s Komenského portrétem, pamětní desky, bronzovou skulpturu sedícího Komenského v německé Postupimi – Nowawes kterou si objednali potomci českých exulantů. Motiv Komenského jsem uplatnil i při realizaci pozlacených insignií pro Rektorát Ostravské univerzity, sestávajících z rektorského řetězu, jablka a žezla s žehnajícím Orantem, a stříbrných děkanských insignií.

Dalším vaším oblíbeným tématem je italský houslista a hudební skladatel 18. století Niccolò Paganini. Čím si vás získal?

Bylo to tuším ve čtvrtém ročníku, kdy jsme začali navazovat spolupráci se studenty architektury. Dívka, s níž jsem tehdy chodil a z níž se stala má manželka, tehdy navrhovala budovu lidové školy umění, jejíž stavba byla ve tvaru L. A já před každý pavilon vymodeloval sochu. A před hudební jsem vytvořil plastiku Paganiniho. Tam začala má vášeň pro něj. Chytlo mě to tak, že jsem zhltal všechny knihy o něm, naposlouchal jeho hudbu, až jsem jím byl tak nabouchaný, že jsem jej začal ztvárňovat. Dosud, když nemám téma, sáhnu po Paganinim.

Prý o sobě s oblibou tvrdíte, že svou dosavadní práci berete jako trénink. Lámu si s tím hlavu. Trénink na co?

Nevím. Víte, my lidé jsme ztratili intuici. Někdo ji má víc, někdo méně, někdo se jí řídí, jiný ne. Já se jí řídím. Snažím se dělat svá díla co nejlépe, a přesto cítím, že jsou stále ještě průpravou na něco většího. Na něco, co bude mou dosavadní práci přesahovat. Na něco, co bude vyžadovat maximální úsilí. Zatím nevím, co by mohlo přijít, nevím, zda to přijde a jestli vůbec poznám, až to přijde. Ale chci být připravený. Jednou mi řekl houslista Jaroslav Svěcený, že musí hrát denně minimálně čtyři hodiny, protože když nehraje dva dny, pozná to on, když čtyři dny, pozná to dirigent, když týden, poznají to všichni, co ovládají nástroj. To jsem asi přejal. Pracuji denně od brzkého rána a z dílny odcházím pozdě večer. A věřím, že se furt zlepšuji. Ale pro jaký úkol se denně zdokonaluji zatím nevím.

Býváte na konci dne v dílně unavený?

Do padesátky jsem únavu nepociťoval. Až teď si říkám, panečku, sochařství je fakt dřina. Nemám ten pocit samozřejmě stále. Jsou dny, kdy se mi daří fakt natolik, že nedokážu přestat. Kolikrát si řeknu, půjdu už domů. Umyji si ruce, obleču se, a před odchodem se naposledy podívám na sochu. A ejhle. Zase na ní začnu pracovat. Dlouho do noci. A ráno vstanu a jedu nanovo. Jsou ale dny, kdy musím i do banky či na poštu, což jsou mimochodem činnosti, které nenávidím. Taky jezdím vystavovat. A rád cestuji, to je můj způsob odpočinku. Takže nejsem v dílně stále.

Jaké to je, když sochu, do níž dáte mysl, srdce a úsilí, tedy kus sebe sama, musíte prodat?

Je to schizofrenní stav. Věci, které se vám podaří, u nichž jste sám se sebou spokojený, protože víte, že se vám podařily, jdou z očí nejdříve. Sochy, které mám nejraději, nejrychleji mizí. Pamatuji si, jako by to bylo včera, jak jsem během studií v Bratislavě vytvořil sochu čápa marabu a vystavil ji na Helfštýně. Tam ji vyfotil jeden starožitník, který si dal snímek pod sklo na pracovní stůl. Zanedlouho za ním přijel jeden milovník umění ze Švýcarska, který seho zeptal, kde socha stojí a kdo ji vytvořil. Když dostal odpověď, jel na Helfštýn, tam na mě získal kontakt, a hned se vydal za mnou do Rožnova pod Radhoštěm. On o sochu stál, a já ji nechtěl prodat. Když už to vypadalo, že se ho nezbavím, střelil jsem po něm takovou částkou, že se mu protočily panenky. Myslel jsem, že tím to skončí, že se šprajcne. Ale on mi ty peníze dal. Bylo to před revolucí, řekl jsem si o padesát tisíc. Dokážete si asi představit, kolik by to bylo dnes. Pro začínajícího umělce to byly neskutečné peníze. Když jsem sochu prodal, padl na mě smutek. Byl jsem na sebe neskutečně naštvaný. A v tomhle stavu mě našla maminka. Chvíli se na mě dívala, a pak se mě zeptala na něco, čeho se držím dodnes. Řekla: Jak se chceš tedy živit, když nechceš prodávat? Chtěl bys být raději dělníkem v Tesle? A já jsem díky ní pochopil, že když chci dělat, co mě baví, musím své práce zpeněžovat. Mohu tak uživit rodinu, můžu nakoupit materiál a bez existenčních starostí tvořit.

Která lidská vlastnost je podle vás nejdůležitější?

Pracovitost. Bez ní se nedostanete nikam. Nestanete se skutečně dobrým. Talent bez pracovitosti není nic. Naopak pracovitostí talent doženete. Pokora je důležitá, ano. V umění je ale až druhořadá. Vezměte si třeba Karla Gotta. Když chtěl zpívat, nebyl pro ty, kteří tehdy v hlubokém socialismu rozhodovali, talentovaný. Jenže on se nenechal odradit. Pracoval na sobě. A vidíte, kam až to dotáhl. Nebo, když vezmu sport, vzpomínám na Borise Beckera. Měl postavu naprosto nevyhovující pro tenis, a nakonec vedl světový žebříček ATP. Občas prostě přijde člověk, který všechno postaví na hlavu. A, upřímně, já mám nejraději outsidery.

Igor Kitzberger

● Narodil se v roce 1963 v Novém Jičíně

● Vystudoval SUPŠ - Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově obor umělecký kovář, VŠVU - Vysokou školu výtvarných umění obor sochař v Bratislavě

● Od ukončení studií v roce 1990 neměl jiné povolání, je v statusu svobodného povolání na základě diplomu - umělec

● Je ženatý, jeho manželkou je akademická architektka Ingrid Kitzbergerová, galeristka, kurátorka, malířka VŠVU Bratislava

● Společně vychovali tři syny: MgA. Kristián Kitzberger (sochař, UMPRUM Vysoká škola uměleckého průmyslu Praha), Sebastian (design skla, UMPRUM Vysoká škola uměleckého průmyslu Praha, Florián (v bakalářském studiu ekonomie)

● Nejvíce ho na práci baví expresivita, samotný proces tvorby, v procesu vzniku díla dynamika, to jak nápad, myšlenku může ztvárnit přímo v materiálu, baví ho, co mu vzniká pod přímo rukama