Nejnovější zprávy: Památník obětí světových válek ve Vsetíně je větší od dalších 200 jmen Opravené náměstí ve Valašském Meziříčí jde do celorepublikového finále

Byznys

Vůně benzinu a veteráni v rodinné sbírce jsou pro Ladislava Samohýla vášní na celý život

S láskou a hrdostí opečovává Ladislav Samohýl odkaz svého otce Aloise. Ve sbírce veteránů, o kterou se ve Zlíně stará, nechybí vskutku unikátní kousky.


Autor: Dalibor Glück, archiv Ladislava Samohýla

Věhlas sbírky Ladislava Samohýla dávno překročil české hranice. Obsahuje desítky unikátních automobilů slavných značek, a to např. Benz 1886, 1902, 1908 Grand Prix, 1912, 1924, Peugeot 1896, Daimler 1884 a více než 80 aut Mercedes-Benz včetně typů motorů s kompresorem.

Jedinečná je i kolekce vozů Bugatti včetně typu Bugatti 37 GP a dvou kusů originálních Bugatti 35 GP. Za volanty stejných aut strávila křehká Eliška Junková 7 hodin a 29 minut, aby na sicilském závodě Targa Florio v roce 1928 dojela na celkovém pátém místě a první ve své kategorii.

Dále sbírka rodiny Samohýlů obsahuje bílý otevřený vůz značky Laurin & Klement z roku 1908, Austro Daimler AD 6-17 z roku 1921, automobil Mercedes-Benz 500K Roadster, se kterým jezdil šéf NSKK a říšský ministr kultury a sportu Adolf Hühnlein, ale i Mercedes-Benz 540K, který vozil při návštěvě Prahy Alberta Speera v doprovodu Reinharda Heydricha.

Auta ze sbírky Ladislava Samohýla jsou pravidelně zapůjčována pro natáčení historických filmů. Tyto vozy mohli vidět diváci válečného dramatu Na západní frontě klid, ve snímcích o Indianu Jonesovi, ale také v československém filmu Pov­stalecká história nebo i v Četnických humoreskách.

Ale pojďme popořádku, je třeba zmapovat vznik této unikátní sbírky. S čímž samozřejmě úzce souvisí životní příběh jejího zakladatele Aloise Samohýla.

Prvopočátek sbírky se datuje do roku 1954. O rok dříve natočil britský režisér Henry Cornelius film Genevie, modlu všech veteránistů. Ústředním tématem této filmové komedie je láska dvou mladých lidí a příběh automobilu Darracq z roku 1902 na trase legendárního závodu závod Londýn – Brighton.

„Tento film a poté i závod doslova uhranuly mého otce. Závod se jezdí dodnes, mohou tam výhradně auta vyrobená do roku 1904 a každý rok se přihlásí dva tisíce posádek, z nichž organizátoři vyberou maximálně pět stovek. Je to ohromně prestižní záležitost. Taťka se vyučil v Pragovce v Hradišti, pořád se věnoval autům. Na ten film se tenkrát dostal vícekrát načerno a rozhodl se, že jednou tento závod pojede. Veteránská auta se od té doby stala jeho vášní a osudem,” popisuje Ladislav Samohýl.

Se svým plánem se tehdy pětadvacetiletý Alois Samohýl svěřil také JUDr. Hugo Försterovi, rodinnému notáři továrníka Tomáše Bati, za kterým chodil poslouchat jeho zajímavé rozmluvy o první republice.

„Förster, to byla studnice moudrosti. Otci bez okolků řekl, že to zrovna moc reálný plán není. Ale o několik dnů později pozval otce do své kanceláře, kde už čekal jeden z Baťových ředitelů a především Eliška Junková. Slavná závodnice po smrti svého manžela ukončila svoji kariéru, udělala si u Bati tovaryšské zkoušky a začala ve firmě pracovat jako obchodní cestující. Byla tehdy v nouzi, pocházela z rodiny bankéře, takže to v padesátých letech neměla vůbec jednoduché. Když jí zemřel manžel, nechali ji Švédové bydlet na svém velvyslanectví, kde měla dvě malé komůrky. Nic nemusela platit, takovou k ní měli úctu. S otcem si dlouho povídali právě o závodu Londýn – Brighton, vzniklo mezi nimi obrovské přátelství. Byla to právě Eliška Junková, která v otci podpořila jeho vášeň k veteránům. A také se vydatně zasadila o splnění jeho životního snu. Onu slavnou jízdu Londýn – Brighton odjel otec v roce 1965 s vozem Laurin & Klement Voiturette z roku 1905 jako první účastník zpoza železné opony, a to na výjimku Lorda Montagu, že mohl jet s o rok starším vozem, než dovolovaly regule,” líčí Ladislav Samohýl.

On sám slavnou závodnici potkal už coby důstojnou paní ve svých osmi letech. A setkání v něm, stejně jako v jeho otci, zanechalo obrovský dojem.

„Byla to úžasná dáma, plynně mluvící čtyřmi jazyky. To právě ona ve mně zasadila semínko lásky ke značce Bugatti, jejíž byla skutečnou znalkyní. Mám od ní spoustu věcí, spoustu trofejí, i moji nejkrásnější knížku. Potkal jsem ji v roce 1964, kdy se můj otec chystal na jiný slavný závod veteránů: Targa Florio. Tehdy také požádal paní Elišku o doprovod na pamětní výročí závodu, který se konal za obrovského zájmu veřejnosti a slavných osobností (např. Enzo Ferrari, Louis Chiron). Ona nechtěla, přece jen už to byla paní v letech. Ale nakonec ji přemluvili a ona skutečně závod odjela. Dostali přímý, dvacet minut dlouhý vstup do vysílání italské televize v pozadí s Laurinkou 1908 a novou Škodou 1000 MB. Pořadatelé z toho byli nadšení a mluvil s ní dokonce i samotný Enzo Ferrari,” říká Ladislav Samohýl.

Od svého mládí sledoval, jak otec začíná budovat veteránskou sbírku. A začal mu s tím postupně pomáhat.

„Otec začal se sbírkou ve stejné chvíli, kdy mě přivezli z porodnice. To už u nás ve vesnici Březolupy stála Škoda R4 a podvozek Tatry 13. V dílně se skládal Ford model T, který otec koupil ve Zlíně na zahradě jedné vily za tři sta korun. Auto po Tomáši Baťovi již nabývalo obrysů a účastnilo se prvních jízd veteránů, například Pardubice 1958. Já jsem se k otci přidal už v patnácti. O kaž­dém autě, které tady máme, můžu povídat a líčit jeho příběh – všechna prošla mýma rukama. Nad některými jsme strávili tisíce hodin,třeba na Horchu 951 A Sonderausführung po K. H. Frankovi to bylo cca 6 200 hodin práce, tedy více než tři roky. Všechna auta jsem pomáhal shánět, opravovat, kupovat,” říká Ladislav Samohýl.

Svému otci pomáhal budovat nikoliv pouze sbírku veteránů, ale také celé rodinné impérium. Už coby středoškolák žil prodejnou škodovek a vzpomínky má rozhodně zajímavé. Například na chvíle, kdy s kamarádem hlídali po nocích nová auta, stojící na louce prodejny, aby je nikdo neukradl nebo nepoškodil. „Co bylo potřeba, s tím jsem otci pomáhal. Někdy se tady sešly stovky aut najednou. Bylo je nutné zkontrolovat, převzít, vyřídit papíry, hlídat je, převážet. Samozřejmě jsem už tehdy pracoval v dílně, kde se kompletovali veteráni a vyráběly náhradní díly, které už třeba nikde nebyly k sehnání,” říká Ladislav Samohýl.

V rodinné firmě znal všechno dopodrobna. Přestože úspěšně dokončil vysokou školu, permanentně aktivně pracoval na tom, aby autům rozuměl ve všech směrech, a to jak novým, tak i veteránům. I proto už coby vystudovaný ekonom nastoupil do Mladé Boleslavi na půlroční učňovský kurz – potřeboval totiž potvrzení o jeho dokončení, aby mohl odjet na vysněnou stáž do Anglie. Fakt, že na dílně v Mladé Boleslavi musel jako vystudovaný inženýr poslouchat ironické poznámky ve stylu: „zameť to tady, inženýre”, bral s nadhledem.

„Pokud jsem chtěl do Anglie, jiná cesta nebyla. Výuční list byl podmínkou. Chtěl jsem na vlastní oči vidět, jak pracují v tamním servisu. Británie byla totiž pro prodej škodovek naprosto klíčová. Odjel jsem tam v roce 1983, byla to obrovská životní škola,” dodává Ladislav Samohýl.

Evidentně zvolil správnou cestu. I díky zkušenostem z Anglie a také pozdějším studiím práva se mohl Ladislav Samohýl výrazně podílet na úspěchu rodinné firmy. Dnešní Samohýl Motor Holding patří k největším dealerům v Česku. Ročně holding prodává tisíce nových vozidel. Rodinná sbírka veteránů během desítek let nabobtnala na desítky kusů a další rodina postupně sháněla, kupovala nebo je sama stavěla ve vlastních dílnách. Navíc vyrábí také repliky legendárních závodních vozů Bugatti 35.

Po smrti Aloise Samohýla řídil rodinné impérium právě Ladislav Samohýl. Ten pak nejvyšší post společnosti předal zase svému synovi, nejmladšímu z rodu, Martinovi. Sám se začal věnovat už výhradně veteránské sbírce. Ta dnes čítá tři stovky aut a sto padesát motocyklů. „Vnuk Martin, ten patří k moderním autům. Dělá svoji práci dobře. Já jsem pořád aktivní, ale řídí to on. Celkem někdy obdivuju jeho odvahu a drajv, s jakou se v této prekérní době pouští do obchodů a investic. Já bych byl možná někdy i opatrnější. Můj život jsou především veteráni a tak už to zůstane.”

Zážitků při budování sbírky má za poslední roky nepočítaně. Mezi ty nezapomenutelné patří pokus o získání vozu Mercedes Benz 300 SL Gullwing, který je jedním z nejcharismatičtějších a nejikoničtějších modelů v celé stotřicetileté historii vývoje benzinových automobilů. Zároveň se řadí k nejžádanějším a nejdražším historickým vozidlům vůbec. A vzhůru výklopné dveře nebyly zdaleka tím jediným, čím tento vůz vynikal.

Vůz byl vyroben v roce 1957 na objednávku japonského zákazníka, avšak záhy se přes USA dostal do Švýcarska. A pro Ladislava Samohýla představoval jednu z největších výzev, jaké při shromažďování sbírky čelil.

„Já jsem to auto strašně chtěl. Vlastnil ho americký podnikatel, který podnikal ve Francii a trvale žil ve Švýcarsku. O veteránech věděl hodně. Jel jsem za ním několikrát, o koupi auta jsme vyjednávali roky. Když jsme se konečně dohodli, vozil jsem mu postupně peníze po částech, byla to na tehdejší dobu ohromná suma. Když jsem dovezl poslední splátku, vzali jsme rovnou i odtahovku, abychom Gullwinga převezli. Na místě jsme ale zjistili, že má auto v zástavě kvůli hypotéce. Říkal jsem mu, že je mi jedno, jak to vyřeší, ale že auto dneska odvážím. Odjel do banky a zástavu skutečně vyřešil. Takže jsme auto naložili a odvezli. Vyjížděli jsme ráno ve čtyři, on byl neuvěřitelně nervózní z případné celní kontroly. Navedl nás přes vinice do Francie úzkými cestičkami, abychom se vyhnuli oficiálnímu přechodu hranic. Pak ten Američan najednou zastavil, vylezl z auta, objal nás, řekl, že jsme už ve Francii, a popřál nám šťastnou cestu domů," líčí dramatický převoz Ladislav Samohýl.

V Německu je poté zastavil policejní VW Passat. Kontrola dokumentů dopadla dobře, policista si vyzkoušel, jaké je to sednout do tak unikátního vozu a sběratel mohl pokračovat v cestě do Zlína. „Byl to absolutně první Gullwing, který je přihlášený na bílých číslech v Česku,” dodává Samohýl.

Vůz Mercedes-Benz 300 SL Gullwing ve sbírce rodiny je zlatě lakované kupé z roku 1957 a jedná se o poslední typ tohoto vozu z posledního roku výroby. Je zajímavý i tím, že jako jeden z 209 vozů disponuje speciální klikovou skříní z hliníkové slitiny.

Neméně zajímavou historii má další exponát sbírky Ladislava Samohýla, jeden z nejslavnějších vozů automobilové historie – Mercedes-Benz 500 K.

Byl jeden z prvních vyrobených a byl vyroben přímo pro jednoho z významných prominentů fašistického režimu – jezdil v něm Adolf Hühnlein, blízký spolupracovník a chráněnec Adolfa Hitlera. V Německu měl na starost motoristický sport, výstavbu dálnic, výuku řidičů a tamní obdobu automotoklubu.

S tímto vozem (v provedení Roadster bylo vyrobeno pouze šestnáct kusů) se Hühnlein účastnil oblíbených dálkových jízd a také závodů do vrchu. Po jeho smrti se vůz dostal za poněkud nejasných okolností do Prahy a skončil ve Fondu národní obnovy tak jako mnoho dalších automobilů po německých okupantech. Zde se k němu dostal pan Otto Langer z Olomouce, šéf pozdější Mototechny v Olomouci.

Rudá armáda mu při osvobozování Olomouce zabavila jeho osobní automobil Opel Kadet – Otto Langer si však při této exekuci nechal podepsat bumážku od velícího důstojníka. S tímto dokladem poté navštívil sklad v Kbelích, který byl plný zabavených, nalezených a jiných vozidel. Správce se slovy „tak si teda něco vyberte” nechal Langera na základě dokladu vzít si to největší, co ve skladu bylo, tedy Mercedes-Benz 500K. Tehdy ho nikdo nechtěl, byla to těžká auta s velkou spotřebou. Společně s manželkou pak byli v tomto voze dlouhá léta ozdobou srazu veteránských přehlídek.

„Byl jsem s ním v kontaktu dlouhé roky. Byl to ohledně veteránů skutečný odborník. Měl spoustu literatury, psal si dopisy se samotným Alfredem Neubauerem, nejslavnějším závodním manažerem celého Mercedesu. Jezdil jsem za ním domů a začal sondovat, jestli by tento unikát neprodal – nikdy by to neudělal. Jenže pak jeho paní bohužel onemocněla rakovinou. Zkoušeli všechny možné léčby, i ty nejdražší, takže potřebovali peníze. Dokonce si dal žádost na prodej a vývoz auta do zahraničí, to mu ale zamítli s tím, že se jedná o národní památku. Pak mu paní umřela a on, naprosto zničený a deprivovaný a sám přišel s tím, že mi auto prodá. Pamatuju si to, jako kdyby to bylo dnes. Zastavil jsem se u něho v pátek navečer, abych mu vrátil půjčené knihy. Seděli jsme u kafe a on zničehonic řekl: pane Samohýl, kupte to. Pak nabídku opakoval. Měl ale dvě podmínky. První byla, že jakmile bude auto stát v mé sbírce, bude na palubní desce v malém rámečku fotka jeho milované ženy. Druhá podmínka byla, že auto nikdy nesmí opustit Československo. Rád jsem mu vyhověl, k oběma podmínkám se zavázal a auto koupil. Musel jsem sice kvůli tomu prodat svoji oblíbenou šestiválcovou Hondu CBX, kterou jsem pracně sháněl v Británii, ale nakonec jsem požadovanou sumu dohromady složil a vysněného Mercedesa 500K koupil,” říká Ladislav Samohýl.

V současnosti prochází unikátní Mercedes-Benz po fašistickém pohlavárovi kompletní renovací. Fotografii paní Langerové už má Ladislav Samohýl připravenu v rámečku – slib tedy rozhodně splní.

Ve sbírce jsou i další klenoty, například Bugatti 37A La Mouche, dva originální vozy Bugatti 35A a jeden originální kus Bugatti 37GP, která byla vyrobena v roce 1926 a dodána do Marseilles ve Francii. Tam strávila celou dobu, než byla koupena do sbírky Ladislava Samohýla.

Velkou vzácností je i Alfa Romeo 8C 2300 v provedení Monza, ale na delším podvozku Le Mans. Jméno si zasloužil díky ojedinělému úspěchu v závodu na 24 hodin ve francouzském Le Mans, když v letech 1931 až 1934 dokázal čtyřikrát po sobě vyhrát s různými posádkami. Číslo podvozku končí číslicí čtrnáct a je dohledatelné v originálních záznamech továrny Alfa Romeo. Vůz si původně objednal Enzo Ferrari v době, kdy provozoval svou závodní stáj s těmito vozy. Vozy Ferrari v té době ještě neexistovaly, proto je na voze i původně žlutý znak Enza Ferrariho.

Ladislav Samohýl našel šasi vozu v depozitáři soukromé sbírky ve Francii, po třech letech vyjednávání šasi koupil a zrenovoval. Originální blok klikové skříně motoru se podařilo dohledat v Argentině, kam byl po válce odvezen. Vznikl tak původní vůz, který je plně funkční a účastní se i různých veteránských závodů.

Sběratelská vášeň nikdy nekončí, ať už sbíráte motýly, známky nebo třeba kravaty. Podobně to má i Ladislav Samohýl.

„Mám ještě tři vysněná auta, ke kterým bych se chtěl dostat. Nebudu říkat jejich konkrétní značky, ale tato auta chybí k ucelenosti sbírky, která by doplnila chybějící kusy ve vývojové řadě konkrétních značek. Koupit je bude ohromně obtížné. Ohledně jednoho jsme už opakovaně jednali v jednom z italských muzeí, zatím bezvýsledně, jsou neoblomní. Zkusíme vymyslet, co bychom jim třeba mohli nabídnout na oplátku," říká Ladislav Samohýl.

I po letech je při povídání s Ladislavem Samohýlem znát, jak obrovskou úctu cítí i dlouhá léta po její smrti k Elišce Junkové. Počítá s tím, že jakmile ve Zlíně vznikne skutečně reprezentativní místo pro prezentaci rodinné sbírky, bude část nové expozice patřit právě slavné závodníci.

„Její trofeje a ceny za první republiky zůstávaly v autoklubu. Když znárodňovali, tak za ní přišli a řekli jí, ať to odveze, než to komunisti zničí. Díky tomu se spousta těchto cenností podařila zachránit. Já mám doma celou její historii, celý její život, dávám dohromady různé artefakty, poháry, dokumenty. Chtěl bych v muzeu udělat speciální místo pro ni. Jako poděkování za to, že ve mně probudila vášeň k bugatkám a veteránům. Já a také můj otec jí vděčíme za mnohé. Jsem moc rád, že jsem se mohl svým dílem přičinit o to, aby Eliška Junková v roce 2019 dostala od prezidenta Miloše Zemana státní vyznamenání in memoriam Za zásluhy. Z toho jsem měl obrovskou radost, ona si to opravdu zasloužila."

Nad finanční hodnotou sbírky vůbec nepřemýšlí. Není to pro něj podstatné. Ví, že ji nikdy neprodá. „Není to o penězích. Ale o životní vášni, životním příběhu. Nejsem už nejmladší, ale rozhodně bych ještě za svého života chtěl udělat takové kroky, které rozprodání sbírky nebo jejímu rozdrobení zamezí. Buď je svěřím do nadace nebo zvolím prostě nějakou jinou právnickou formu. Všechna auta jsou psaná na mě jako fyzickou osobu, nemám dluhy, všechno mám v pořádku. Tuto sbírku založil můj otec, je to mé životní dílo a budu rád, když bude přístupná i dalším generacím. Rád bych co možná nejdříve našel pro svoji sbírku nový, dostatečně reprezentativní prostor, ideálně v centru Zlína.”