​Dědu nemůžu zklamat, říká vnuk legendárního podnikatele Aloise Samohýla

Na začátku sedmdesátých let založil Alois Samohýl ve Zlíně druhou značkovou prodejnu automobilky ŠKODA v Československu, první byla logicky v Mladé Boleslavi. Do tehdejšího Gottwaldova si pro škodovky jezdili lidé ze všech koutů Československa. Do soukromého podnikání se pak vrhl ve věku, kdy jiní pomýšlejí už jen na důchod.

Když před deseti lety zemřel, zanechal nemalý odkaz. Prosperující prodejní síť škodovek i dalších světových automobilových značek, stejně jako patrně největší soukromou sbírku veteránů v Česku.

Zatímco o unikátní veteránskou kolekci se dnes stará jeho syn Ladislav, prodej vozů ŠKODA, Audi, Volkswagen, Mercedes-Benz i Mitsubishi Fuso řídí vnuk Aloise Samohýla, Martin. V pětatřiceti letech má na starosti skupinu s obratem v řádu jednotek miliard korun.

Jak Martin Samohýl vnímá odpovědnost vůči odkazu svého legendárního dědečka? Jak vidí budoucnost prodeje aut a automobilového byznysu? Která značka je mu nejbližší?

Počátky v rodinném byznysu

Když se narodíte do automobilové rodiny a začnete mít trošku rozum, víte, co vás čeká. Měl jsem to tak nějak nalajnované, už od střední školy jsem směřoval k tomu, že se postupem času do rodinného podnikání nějakou formou zapojím. Studium bylo o tom, abych dostal nějaké povědomí o ekonomice a obchodu. Abych byl v budoucnu schopný se na řízení našich firem podílet. Úplně podle předpokladů a očekávání se to nevyvíjelo, přiznávám, nebyl jsem právě vzorný student. Ale navzdory tomu jsem šanci v rodinné firmě dostal. Konkrétně v Praze, kam jsem se dočasně přestěhoval, rozjížděli jsme tam náš pražský autosalon Honda. Budovali jsme tým, postupně měli asi šestnáct zaměstnanců, byla to pro mě velká naučná stezka byznysem v prodeji aut.

Pět let zkušeností v Praze

Děda s otcem dohlíželi ze Zlína, jak to tam vedeme. Měl jsem nad sebou ředitele, učil jsem se, nabíral zkušenosti. Potom jsem dostal příležitost autosalon vést. Nebylo to úplně jednoduché, na trhu se v Praze pohybuje spousta vlčáků, konkurence byla obrovská.

Bral jsem to jako velkou výzvu, v Praze se mi moc líbilo, v jednu chvíli jsem byl rozhodnutý tam zůstat natrvalo a domů se nevracet. Dědeček mi ale asi po pěti letech připomněl můj slib, že se vrátím do Zlína. A já sliby plním.

Domluva s ním byla taková, že si sednu vedle něho v jeho kanceláři a on mi začne postupně předávat všechny kontakty, znalosti o byznysu. Bohužel, právě v té době vážně onemocněl, po tři čtvrtě roce zemřel. Co jsme si spolu slíbili, že uděláme, jsme nestihli. Bohužel, protože děda byl opravdu vzácný člověk a schopný podnikatel.

Naplno v rodinném byznysu

Po smrti dědy samozřejmě řídil firmu můj otec. Máme spolu dobré vztahy, jen máme na byznys trochu jiný náhled, což samozřejmě souvisí s generačním rozdílem. On je ročník 1955, nejraději by měl plně ke každému osobní, individuální přístup. To ale nejde úplně ideálně v případě, že prodáváte tolik aut jako my.

On to tak má dodnes, řeší úplně všechno. Bylo toho na něho moc, takže jsem postupně část odpovědnosti bral na sebe.

Jako první stupínek bylo vedení Škodovky ve Zlíně, posléze jsem přebíral další značky nebo projekty, které jsme dělali. Dnes otec řídí muzeum veteránů, věnuje se tomu na sto procent, je to jeho parketa a dělá to moc dobře. V tomto možná i dědu překonal.

První měsíce a roky na důležité pozici

Řízení jsem přebíral postupně. Nejprve škodovku od dědy, další rok Volkswagen od otce, pak další značky. Musel jsem si vystačit s vědomostmi a zkušenostmi, které jsem do té doby nasbíral.

S otcem jsme si vždycky jednou za rok udělali sezení a zhodnotili, jak jsme nebo nejsme úspěšní, jestli všechno funguje, jak budeme pokračovat dál. Když viděl, že mám výsledky, nechával mi víc a víc odpovědnosti a volnou ruku v řízení.

První výzvou pro mě bylo vybudovat novou Škodovku ve Vsetíně, poté přišla další v podobě rekonstrukce areálu v Olomouci.

Jako poslední jsem převzal zhruba tři roky zpět řízení prodeje značky Mercedes-Benz.

Vyrostl i díky trpělivosti a důvěře svého otce

Otázka, zda mi více zkušeností předal dědeček nebo otec, je velmi složitá. Bohužel, i vinou mého působení v Praze jsem od dědy nestihl načerpat tolik, jak bych si přál. Těšil jsem se na společná sezení a debaty, byl srdcem naší firmy, vybudoval ji.

S tátou spolupracuji deset let. Pomohl mi, předal hromadu zkušeností. I když se mu třeba nějaký můj nápad nezdál, nechal mě ho uskutečnit. Nikdy to nebylo tak, že by mi ze své pozice striktně něco zakázal.

Nejtěžší moment po návratu do Zlína

Každý rok se stane něco překvapivého. Ale asi nejsložitější momenty jsme prožívali při budování autosalonu v Olomouci.

To byla těžká práce. Byť je Zlín vzdálený jen několik desítek kilometrů, mentalita lidí na Hané je prostě jiná než ve Zlíně. Měli jsme tady u nás zavedené nějaké standardy prodeje a práce se zákazníky, tam to nefungovalo.

Budovali jsme to tam úplně od nuly, prošli jsme si těžkými zkouškami. Hrozně dlouho mi trvalo, aby se olomoucká pobočka postavila na nohy a dodnes to není, jak bych si ideálně představoval. Ale beru to jako výzvu, kterou musíme zvládnout.

Snažím se mentalitu tamních lidí více chápat. Zpočátku jsem byl tvrdý ve smyslu, že prostě se dokážeme prosadit stejnou filozofií a přístupem jako ve Zlíně nebo Vsetíně. Ale nyní připouštím, že naši strategii musíme v některých aspektech přizpůsobit právě místním.

Nečekaný úspěch ve Vsetíně

Když jsem přišel s myšlenkou jít se škodovkou do Vsetína, spousta lidí kolem mě si klepala na hlavu. Proč právě tam? Nedaleko je konkurence, Zlín je blízko, není to zbytečné? říkali mi. Já jsem ale do toho šel po hlavě. Nekompromisně.

Stálo to spoustu peněz, byl to můj první velký investiční projekt. O to větší jsem měl radost, když už druhý rok bylo patrné, že jsme uspěli, dokázali jsme tam prodat spoustu aut a získali spokojené zákazníky.

Vsetín mám opravdu jako srdcovou záležitost. Podařilo se mi úspěšně dotáhnout projekt od něhož mě jiní odrazovali.

Obchodní přístup: zlatá střední cesta

O dědečkovi se říkalo, že byl férový, ale zároveň i velmi tvrdý obchodník. To je pravda pravdoucí. Z nás tří byl určitě nejtvrdší. Možná to bylo i dobou.

Táta je úplný opak, na současnou dobu je v byznysu až moc hodný. Já se snažím být tak někde mezi nimi. Snažím se hledat cesty nejmenšího odporu.

Poslední dva roky se věnuji značce Mercedes-Benz, protože ta má velký potenciál. V řízení firmy mi pomáhá kolega, který postupně přebírá řadu pravomocí. Plánujeme další růst, jen uvidíme, jak v příštích letech na naše podnikání dopadnou změny ohledně elektromobility.

Elektrická auta prodejci nevítají s nadšením

Pro prodejce aut je to velmi ožehavé téma. Zatím si neumíme dost dobře představit, že by tento směr pro nás mohl být pozitivní. Pro byznys prodejců aut to zatím není dobrý směr, na elektromobilitě nikdo z nás momentálně nevydělává.

A to říkám s vědomím, že když jsem nedávno vyzkoušel plně elektrické Audi e-tron GT RS, bylo to strašně zábavné auto, zajímavý zážitek. Bavilo mě to, ale byznys v tomto oboru zatím nevidím.

Nemůžeme se ale tvářit, že se to neděje, musíme jít s dobou, musíme se tím zabývat, musíme se přizpůsobit. Sám jsem zvědav, jak elektromobilita ovlivní budoucnost.

Doba trhu s auty vůbec nesvědčí

Poslední měsíce nejsou vůbec jednoduché. Nejsou auta, nejsou čipy, není spousta dalších věcí. Často mi volají zákazníci a ptají se na nové vozy, jestli to nejde nějak urychlit. A já se všem musím omlouvat, že pro ně fakt nemůžu nic udělat, nevyrábím auta, já je pouze prodávám. Ty termíny dodání aut jsou teď opravdu šílené, půl roku je základ, někdy to trvá i déle. Najdou se i auta, které můžeme dodat rychleji, ale opravdu směřujeme k tomu, že se pohybujeme kolem roční lhůty dodání.

Má to nepříjemný efekt klamné poptávky, lidé nezávazně objednají auto u více obchodníků a samozřejmě koupí tam, kde ho dostanou nejdříve. My kvůli tomu nevíme, na čem přesně jsme. Na první pohled počet objednávek vyvolá očekávání, že nás čekají skvělé časy, ale realita bude asi jiná.

Jaký typ značky mají u Samohýlů nejraději?

Já jsem teď hodně ovlivněný Mercedesem, působím hlavně u této značky. Pro nás ale byla vždy vlajková loď Škodovka. Nechci říkat, že je jedna značka lepší než druhá. Každá má něco do sebe.

Kdybych si měl ale vybrat opravdu jen jeden vůz, tak by to byl Mercedes-Benz 300 SL Gullwing, legendární auto, které bývá právem považováno za jeden z nejcharismatičtějších modelů v celé historii benzínových automobilů. Zároveň se řadí k nejžádanějším a nejdražším historickým vozidlům vůbec. Jeden tento model máme v naší sbírce veteránů.

Kde vidí byznys za pět, deset let?

Bohužel očekávám, že se to může spíše zhoršovat. Máme tady inflaci, začne se zdražovat a prodej bude horší. Ale nechci strašit, ostatní prodejci jsou na tom stejně. Nechci být pesimista, musíme se s tím poprat.

Doufám, že evropská komise dostane rozum a lehce uvolní emisní hodnoty. Jsou fakt těžce splnitelné. A pokud se to trošku uvolní, tak automobilky rozjedou vývoj a začnou vyrábět nízkoemisní auta v různých kombinacích. Věřím, že čistě u elektriky nezůstaneme a budeme schopni dál prodávat i auta s klasickým spalovacím motorem.

Neúspěchy k podnikání patří

Za těch deset let jsme se samozřejmě několikrát vydali po cestách, které se následně ukázaly jako slepé. Projektů jsme rozběhli moc, ne všechny se povedly.

Já jsem ale člověk, který na to špatné zapomíná. Nemá se smysl trápit. Chci být optimistou.

Momentálně jsme se ustálili ve Zlíně, Napajedlích, Olomouci a Vsetíně, prodáváme značky Škoda, Mercedes-Benz, Audi, Volkswagen a Mitsubishi Fuso. Ke každé značce už dnes patří i prodej certifikovaných ojetých vozů. Jsme stabilní a tvrdě pracujeme na tom, abychom i v současné těžké době obstáli.

Martin Samohýl

1. Narodil se 7. dubna 1986.
2. Je ženatý, s manželkou vychovávají dva syny.
3. Ve dvaceti letech se přestěhoval do Prahy a pomáhal tam budovat autosalon Honda.
4. Po pěti letech se vrátil do Zlína a po smrti zakladatele firmy, Aloise Samohýla, se postupně začal po boku otce Ladislava začleňovat do rodinného holdingu.
5. Nyní ve zlínské centrále řídí prodej pěti světových značek a dohlíží na fungování poboček ve Zlíně, Vsetíně, Napajedlích a Olomouci.
6. Dříve jezdil závodně autokros, po narození dětí se vášeň k benzínu omezila na občasné ježdění na autodromech.