Nejnovější zprávy: Zlín dětem nabídne trochu jiný cirkus V Uherskohradišťské nemocnici se letos narodilo už 560 dětí

Byznys

​Příběh zlínského novináře Petra Vavroušky: Z ÉTERU DO BYZNYSU

Profesní kariéru zlínského novináře Petra Vavroušky lze označit mnoha přívlastky. Zajímavá, pestrá, inspirativní. Jeho zážitky z mnoha zemí světa jsou unikátní.


Autor: Pavel Bohun, archiv Petra Vavroušky

Na vlastní oči sledoval zoufalství stovek rodičů, kterým teroristé v ruském Beslanu zabili děti. Čeští posluchači rozhlasu se díky jeho reportérské práci dozvídali o dění na Severním Kavkazu, v Pákistánu, Afghánistánu, Čečensku, s mikrofonem přinášel svědectví z kritických míst při divoké migrační vlně v roce 2015, ale také byl reportérem na dvou zimních olympiádách nebo vysílal ze základního tábora Mt. Everestu.

Petr Vavrouška napsal dvě knihy, publikoval bezpočet obsáhlých rozhovorů s osobnostmi nejen českého, ale i světového formátu, v éteru zazněly stovky jeho poutavých reportáží.

Byť dnes působí v roli manažera v bílovické společnosti Egoé, na novinařinu nezanevřel, jeho rozhovory s veřejně známými personami plní stránky prestižních magazínů.

Magazín PATRIOT přináší příběh tohoto zlínského novináře a někdejšího zpravodaje Českého rozhlasu jeho vlastními slovy:

K médiím jsem se dostal už během gymnázia, kdy jsem pomáhal v rádiu Publikum. To sídlilo v Městském divadle ve Zlíně, měl jsem tam vlastní hitparádu regionálních kapel. Poprvé jsem se dostal k práci s mikrofonem, kolegové byli i herci z divadla, hudebním dramaturgem Karel Markytán z Ag Fleku, bylo to inspirativní prostředí.

První ryze novinářské pracovní místo byla redaktorská pozice v časopisu Koktejl. Bylo mi tehdy jednadvacet let, rok 1996. Studoval jsem žurnalistiku v Olomouci, chtěl jsem cestovat a psát. Výrazně mě ovlivnil Miroslav Zikmund, ke kterému jsem od dětství chodil. Spojení psaní a cestování mě uchvátilo, už tehdy jsem věděl, že by to mohla být moje životní cesta.

Koktejl byl ve své době velmi prestižní magazín, české obdoba světově uznávaného National Geographic. Publikoval reportáže z celého světa, zajímavé cestopisy, dostat se do jeho redaktorského týmu, to bylo mé přání.

Šel jsem na to jednoduše. Sehnal jsem si telefon na šéfredaktora Josefa Formánka a když jsem se mu dovolal, zeptal se prostě, co mám udělat pro to, abych se stal reportérem jeho magazínu. Řekl mi krátce: Pokud chceš být naším reportérem, přijeď dneska do Ústí nad Labem a můžeme se o tom pobavit. Je jedenáct hodin dopoledne, reagoval jsem. Jestli chceš pro nás psát, tak přijeď, odpověděl.

Sedl jsem na vlak a jel. Do Ústí nad Labem jsem dorazil před půlnocí. Josef Formánek mě vyzvedl na nádraží. Skončili jsme v baru, kde jsme si povídali do čtyř ráno. Dal mi kontakt na realitku, řekl, ať si ráno seženu bydlení a přijdu dopoledne do redakce. Takže jsem ráno koupil spacák, pronajal garsonku v Ústí nad Labem, v poledne se hlásil ve vile v Ústí, kde sídlila redakce. A byl jsem ze dne na den redaktorem Koktejlu.

Platový výměr jsem dostal na tři tisíce pět set korun. Nájem mě stál dva. K tomu jsem dojížděl do školy do Olomouce. Ale byl jsem nadšený. Konečně jsem viděl, že se dá propojit psaní a cestování.

Měl jsem jedenadvacet, dělal jsem vysněnou práci. Byť cesty na velké zahraniční reportáže byly převážně zcela logicky doménou těch nejstarších a nejzkušenějších kolegů, dali mi možnost publikovat obsáhlé rozhovory podle libovolného výběru v tehdy velmi populárním magazínu. Časopis měl peníze, aby mohli starší kolegové vyrazit kamkoliv. Třeba do Afriky nebo do Indie.

Zpočátku jsem dělal hlavně rozhovory. Nebyly jen cestovatelské, částečně i lifestylové. Dostal jsem hodně volnosti. Vybíral jsem si zajímavé lidi, později začal jezdit výjimečně i na zahraniční reportáže. První výjezd si pamatuju dobře. V Neapoli jsem dělal reportáž o italské mafii Camorra. Pak si pamatuju třeba na reportáž o prvních uprchlících z Kosova. Strávil jsem dva týdny zahrabaný s pohraničníky na hranicích. Bylo to pro mě inspirativní, naplňovalo mě to. Hodně mě to ovlivnilo i do další pracovní kariéry. Byla to zkušenost a Josefu Formánkovi jsem za šanci vděčný. A vždycky budu.

Ale život v Ústí, to bylo velké úskalí. S tím jsem pořád vnitřně bojoval. V roce 1998 otevírala MF DNES svoji pobočku ve Zlíně. Dostal jsem nabídku jít pracovat do nejlepšího deníku v republice, navíc do rodného města. Usoudil jsem, že se mohu zase posunout a vrátil se domů.

V redakci zlínské MF DNES jsem strávil dva roky. Pořád jsem měl možnost jednou týdně psát obsáhlý rozhovor, i tady jsem měl volnou ruku ve výběru respondentů. Kromě toho jsem musel samozřejmě stejně jako všichni ostatní odvádět i standardní zpravodajskou práci. Díky tomu jsem získal pevné základy v psaní, nové zkušenosti, nebylo jednoduché hledat každý den nová zajímavá témata. Pro praxi, profesionální růst a získání určité novinářské rutiny to byla velká škola. Strávil jsem tam dva roky.

Na přelomu tisíciletí se ozval šéfredaktor Českého rozhlasu Michal Petrov. Znali jsme se, protože jsem přispíval pro Frekvenci 1. Bylo to takové moje hobby, když jsem měl čas. Nabídku jít do rozhlasu jsem přijal, nastoupil do domácí redakce. Psal jsem a reportoval o všem možném. Když to řeknu hodně nadneseně, tak dopoledne jsem pokrýval tiskovou konferenci ministra obrany, odpoledne hypotéky a večer zdražování mrkve… Zhruba po roce jsem v rámci jedné „domácí“ akce absolvoval cestu s českými vojáky do Kosova. Moje reportáže se líbily kolegům v zahraniční redakci, uměl jsem jazyky, takže jsem dostal nabídkou v rámci Českého rozhlasu přestoupit.

V té době byl svět hodně neklidný, ve světě byla celá řada konfliktů v mnoha zemích, do kterých jsme vyjížděli. Byl jsem často na Severním Kavkaze, v Pákistánu, Afghánistánu. V roce 2004 končil coby zahraniční zpravodaj v Moskvě Petr Voldán a moji nadřízení usoudili, že bych mohl jeho post zvládnout. Když jsem pak do Ruska skutečně odjel, bylo to pro mnoho tamních zahraničních reportérů z anglosaských médií typu Guardian nebo New York Times velké překvapení. Podobné posty zastávají výhradně seniorní redaktoři s dlouholetou praxí v padesáti letech. Já měl osmadvacet. Vysvětloval jsem jim to tehdy postkomunistickou situací, kdy v Česku teprve vyrůstala generace novinářů nezatížených totalitní minulostí.

Ruské začátky pro mě byly strašné. Chtěl jsem po měsíci odejít. Přijel jsem do Moskvy 1. srpna 2004. Po několika málo dnech vyhodily dvě Čečenky do povětří dvě ruská dopravní letadla, bezprostředně poté se sestra jedné z útočnic odpálila u stanice moskevského metra Ryžskaja. Spousta mrtvých. Musel jsem o tom dělat reportáže, opravdu to nebyl nijak příjemný start.

To jsem ještě vůbec nemohl tušit, co mě čeká. Při návratu z reportáže o prezidentských volbách v Čečensku jsem se na přelomu srpna a září zastavil v uprchlickém táboře v Ingušsku. Ten byl jen pár desítek kilometrů od Beslanu v Severní Osetii na jihu Ruské federace. Ano, města, ve kterém prvního září 2004 čečenští islamističtí separatisté obsadili školní budovy. Během této krize zadržovali jako rukojmí více než 1200 dětí a jejich rodičů. Skončilo to tragicky, situace vyústila po třech dnech v masakr po explozi bomby, při kterém zemřelo tři sta třicet nevinných lidí, z toho bylo sto osmdesát dětí.

Bylo to šílené. Měl jsem z toho měsíce trauma. Celou dobu jsem ve svých reportážích informoval o mrtvých. Byly to situace, kdy nebrečel jenom zpovídaný člověk, ale i já. Na rozhovory s rodiči zemřelých dětí tě nikdy nikdo nepřipraví. Byl to krutý začátek.

Zavolal jsem do Prahy s tím, že to nezvládnu. Že končím. Situace byla o to horší, že moje manželka zůstávala ještě v Česku, takže jsem byl v Rusku na všechno sám.

Moji nadřízení naštěstí projevili velkou dávku empatie. Dej si dva týdny klidu, odpočiň si, uvidíš, třeba to bude lepší, řekli mi.

Tehdy mi výrazně pomohli moji kolegové v Moskvě. Novináři z New York Times a Los Angeles Times měli v Rusku rodiny a zázemí. Zvali mě často na večeře, podporovali, postupně mě dokázali rozebrat. Christopher John Chivers z NY Times byl elitní novinář, věděl, jak s podobnými traumaty pracovat. Bez jejich pomoci bych to nezvládl.

Dnes obdivuju každého novináře, který v Rusku píše odvážně a svobodně. I v té době to bylo náročné. Zavraždili skvělou novinářku Annu Politkovskou, která žila kousek od nás a znali jsme se. Novináře likvidovali i na Kavkaze. Že bych se nebál, to nemůžu říct. Říkal jsem si ale, že coby novinář českého rozhlasu nejsem pro nikoho žádnou hrozbu, že mi nic nehrozí. Dříve nebo později ale asi každý propadne vnitřní paranoi, že tě sledují, čtou tvoje reportáže a podobně. Pořád jsem se uklidňoval, že pro ně nejsem důležitý, protože jsme malá země, že jsou pro ně mnohem důležitější média, jako třeba CNN nebo Al Jazeera.

Na ruském ministerstvu zahraničí jsou lidé, co mají zahraniční zpravodaje na starost. Je to obrovský aparát. I já jsem měl „svého“ člověka. Když jsme chodili na večeře, tak jsem se ptal, jestli čtou moje materiály. Samozřejmě četli a sledovali. Sledovali každého novináře ze zahraničí.

Problémy s ruskou státní mocí jsem ale neměl. Kolegové z České televize takové štěstí neměli. Během čtyř let vyhostilo Rusko dva kolegy, Pepu Pazderku i Honzu Moláčka, znali jsme i další vyhoštěné žurnalisty z jiných zemí.

Takhle to prostě v Rusku funguje. Když se znelíbíš, nebo se staneš součástí nějaké vyšší diplomatické hry, musíš pryč. Platí tam oko za oko, zub za zub. Když třeba Česko poslalo z jakýchkoliv důvodů domů ruského novináře, oni udělali totéž. Prostě si někoho vyberou a hotovo. Zpravidla se to ale týká televizních reportérů, ti jsou přece jen díky obrazovce více na očích.

Napřímo mě z ruských bezpečnostních složek nikdo nikdy nekonfrontoval, ale když jsem cestoval na reportáže do kritických míst, většinou byli mezi novináři i jejich „tajní“. Vždycky jsme přesně věděli, kteří to jsou.

Práce zahraničního zpravodaje z Ruska, to je nonstop pohotovost. Člověk musel být permanentně k dispozici. Rusko má dvanáct časových pásem. Pokud se stalo něco na druhém konci země, okamžitě jsem musel blokovat letenky, s autem nic nepořídíš. Byl to často závod s časem, protože v podobných akutních případech bukovalo letenky ve stejnou minutu dalších pět set reportérů z celého světa.

Ročně jsem absolvoval až třicet letů. Často jsme letěli s obskurními letadly, starými Jaky a podobně. Létání jsem postupně začal úplně nenávidět. Nebylo ale zbytí, protože opravdu důležité události jsem musel pokrývat z daného konkrétního místa, kde se ta věc odehrála.

Po čtyřech letech zkušeností v Rusku jsem, věřím, dokázal tuto zemi pochopit. Když dnes sledují komentáře lidí, kteří mají s Ruskem třeba třídenní zkušenost po pobytu v Moskvě, tak to jsou většinou povrchní, naivní až směšné komentáře. Já Rusko vnímám jako jednu z největších geopolitických hrozeb pro nás. Je v nich pořád komplex velké říše. Projevuje se to ve všem.

Z dlouhého pobytu v Rusku jsem odnesl mnoho vzpomínek. Ty negativní se snažím v paměti potlačit, naopak ty příjemné rád oživuju. Mezi takové patří například několikadenní cesta s Garri Kasparovem, jedním z nejlepších šachistů světa, v té době také lídrem ruské opozice. Mohl jsem zblízka sledovat jeho pohled na svět, na řešení problémů, to byla ohromná inspirace. Na spoustu věcí má tato legenda neotřelý pohled, dokáže se na všechno dívat z překvapivého úhlu, jeho myšlení je skutečně unikátní a inspirativní.

Myslím, že kvůli stresu a životu v Moskvě, která je velmi hlučná a zalidněná, jsem později onemocněl. Měl jsem nezhoubný nádor na mozku. Musel jsem na operaci, ale do Ruska jsem se pak ještě na dva roky vrátil. Nakonec jsem byl ale rád, že Rusko opouštím. V roli reportéra to byla fascinující zkušenost, ale z lidského hlediska jsem byl vyčerpaný.

Z Moskvy jsem se stěhoval na další post zahraničního zpravodaje, tentokrát do Varšavy, kde jsem strávil pět let. Byl jsem zodpovědný za informování nejen o Polsku, reportoval jsem i o dění na Ukrajině, v Bělorusku a Pobaltí.

Těšil jsem, že to přece jen ve srovnání s Ruskem bude klidnější. Nebylo. Po půl roce relativně standardní zpravodajské práce spadlo u Smolenska státní letadlo s politickou elitou Polska. Pak přišla revoluce na Ukrajině, doněcký konflikt, Majdan. Pořád se něco dělo. Pořád něco velkého a zásadního. Pořád ve stresu.

Nabral jsem opět nové a nové zkušenosti. Práce v Polsku mi otevřela oči. Zjistil jsem, jak je pro nás Polsko důležité, jak moc nás Čechy mají Poláci rádi. Ta země dýchá historií.

Vzpomínky na Rusko jsem potřeboval nějakým způsobem v sobě uzavřít. Udělal jsem to knížkou Ruské duše. Stejný „terapeutický“ postup jsem zvolil i s Polskem, takže posléze vznikla moje druhá kniha Polské duše. Když si je dnes vezmu do ruky a listuju rozhovory se zajímavými osobnostmi obou zemí, jako bych se vrátil v čase. Všechny momenty si okamžitě vybavím a připomenu.

Zatímco pobyt v Rusku byl extrémně náročný, Polsko jsem si užil. Byl jsem tam s rodinou, narodily se nám děti, vzpomínky na toto období mám určitě pozitivnější než na Moskvu. Po pěti letech jsem se znovu stěhoval, opět o trochu blíže domovu. Tentokrát do Bratislavy. To už jsme měli tři děti. Opět jsem si sliboval, že mířím do klidnější vod, ale zase to bylo jinak. Trefil jsem se časově do období velké migrační krize v letech 2014 a 2015. A jelikož jsem pokrýval spolu se Slovenskem i Balkán, musel jsem často vyjíždět na hranice do Srbska, Makedonie, Řecka, odkud se do střední Evropy valily zástupy uprchlíků. Reportážemi o této migrační vlně jsem strávil prakticky celý rok.

Sám jsem ale cítil, že se blížím limitům. Byl jsem unavený. Trochu se vytratila zvídavost a nadšení. Byl už čas ukázat dětem, kam patří, kde je jejich opravdový domov.

Zlom přišel při jedné reportáži, kdy mě nadřízení poslali na makedonsko-řecké hranice, kde se tehdy odehrávaly nepokoje v uprchlickém táboře. Strávil jsem tam spoustu času, v rozhlase se objevil jen asi devadesáti vteřinový report. Víc nepotřebovali. Ovládl mě pocit marnosti. Když jsem se vrátil k rodině, byl jsem už rozhodnutý. Končím, dost, vracím se zpátky domů, už žádní uprchlíci, žádná velká politika, žádné tragédie a pohromy.

Odchod z rozhlasu byl emotivní, získal jsem si tam za šestnáct let spoustu dobrých přátel. Když jsme se loučili se šéfem Honzou Pokorným, málem i slza ukápla.

Shodou okolností tehdy můj kamarád Radek Hegmon řešil personální posílení své rostoucí společnosti Egoé. Jeho nabídku jsem přijal okamžitě, po dvanácti letech složité a psychicky náročné práce zahraničního zpravodaje Českého rozhlasu jsem to bral jako velkou příležitost pro nový začátek, pro novou životní etapu.

Nastoupil jsem do jeho firmy, záhy jsem nepochybně i díky znalosti polštiny dostal na starost polský trh. Měl jsem tam budovat značku, zajistit nové zakázky. Naše firma tam začínala, byla to ohromná výzva.

Mým primárním úkolem bylo postavit kvalitní tým polských stavebních manažerů, projektantů, konstruktérů i obchodních zástupců. Při obchodních jednáních jsem mohl zúročit i novinářské zkušenosti. I jako novinář potřebujete často získat partnery v diskusi na svoji stranu, aby se vám otevřeli, aby jste z nich dostal co možná nejlepší informace. Vedení týmu, to je jako psychoterapie. Jako novinář solitér bych něco takového nikdy nemohl zažít.

Pozitivní roli nepochybně sehrály i moje znalosti Polska z předchozí práce pro rozhlas. Znalosti tamní mentality, historie i současných reálií. Dnes po pěti letech máme v Polsku kvalitní tým asi dvaadvaceti lidí, získali jsme i velké zakázky v objemu stovek milionů korun.

Překvapilo mě, že mi firma dala brzy tak obrovskou důvěru, ale snažím se, abych majitele a kamaráda Radka Hegmona nezklamal.

Beru velmi pozitivně fakt, že výsledky naší práce tady zůstanou po dlouhá léta. Vyvíjíme lyže, děláme vestavby do aut, řešíme mikrobydlení, máme velké projekty na modernizací železničních nebo autobusových nádraží. Jsou to věci, které zůstávají. Žurnalistika je jako vítr. Dnes pustíte zprávu do éteru nebo na stránky, zítra se vaše práce stane historií. Kdežto moderní a designově krásné projekty tady budou desetiletí, i déle.

Odchodu z rozhlasu jsem nelitoval. Novinařinu jsem natrvalo neopustil a myslím, že nikdy ani úplně neopustím. Když jednou jeden kolega připomněl na tiskové konferenci v Moskvě ruskému prezidentovi jeho minulost v KGB, odpověděl Putin krátce: jakmile jsi jednou agentem, jsi jím napořád. A já to mám podobně s novinařinou. Jednou novinářem, navždy novinářem. Dnes příležitostně píšu pro Deník N, Reflex i další média, mám podcast Hovory na dálku. Takže svoji novinářskou duši uspokojit umím, v Egoé vidím obrovskou perspektivu a velký prostor pro nové výzvy a projekty.

Navzdory výše uvedenému mám o sobě a své cestě samozřejmě pochybnosti. Odpovědnost za milionové projekty není jednoduchá. Ne vždy dobře spím, někdy se trápím, občas mě napadne, jestli jsem neměl na plný úvazek u novinařiny zůstat. Jestli dávám firmě dostatečnou přidanou hodnotu. Ale pak se nám podaří něco hezkého, vidím, jak kvalitní projekty dokážeme v Bílovicích připravit a jsem zase klidnější, že jsem na správné cestě, že jsem se rozhodl dobře.

Navíc děti jsou doma, žijeme ve Zlíně, jsme spokojeni, manželka se tady může realizovat coby výborná textilní výtvarnice, organizuje výstavy, naplňuje ji to. Pro nejbližší období nic měnit nechci. Věřím, že třeba ještě budu mít čas a možnost připravit další knihu, že s Egoé budeme dál úspěšně pokračovat v expanzi, že moje rodina bude šťastná a zdravá.

Petr Vavrouška

  • Narodil se 11. 2. 1975 ve Zlíně
  • Vystudoval žurnalistiku na filozofické fakultě Univerzity Františka Palackého v Olomouci
  • Je ženatý, s manželkou Kateřinou má tři děti Annu (8 let), Jana (10) a Barboru (13).
  • Napsal dvě knihy Polské duše a Ruské duše, v níž publikoval řadu rozhovorů s inspirativními personami obou zemí.
  • Ve své kariéře publikoval stovky rozhovorů se zajímavými osobnostmi, interview dělal například s Michaelem Gorbačovem, Václavem Havlem, Garri Kasparovem, Lechem Walesou, Agnieszkou Holland, Andrzejem Wajdou.
  • Energii čerpá hlavně v přírodě. S rodinou cestuje po světě, přes dvacet let se věnuje skialpinismu, lezení v horách. Zdolal více než dvacet čtyřtisícovek.