Andělští ŽAMBOŠI oslaví dvacetiny. Teď zpívají písně plné světla

Jeho písně zasahují na těch nejcitlivějších místech. Opakovanými poslechy zalézají víc a víc pod kůži. Vsetínský textař Jan Žamboch je podle recenzí nejen citlivý glosátor, ale také emocionální účastník veškerého dění.

Ale Žamboši, to nejsou jen Honza a Stáňa. Bez bicáka Jirky Nedavašky by hudební trio oslavilo příští rok dvacet let na scéně jen stěží. Trojnásobní držitelé ceny Anděl přišli v říjnu na trh s novou deskou. Proč Světlojemy? „Písničky jsou nádrže na světlo a světlo = naděje. Ale dá se to říct i s měkkým i. Světlo je mi. To znamená, že je mi navzdory covidu dobře,“ říká Žamboch.

Navzdory tomu, že jste těsně před vypuknutím pandemie po 21 letech opustil práci lesníka, abyste se mohl začít naplno věnovat hudbě?

Honza: Přesně tak. Možná něco ve mně říkalo, že si potřebuju deskou ještě potvrdit, že je mi dobře.

Jak je v dnešní době těžké uživit se muzikou?

Honza: Jsou dva pohledy. Jeden je předcovidový, kdy jsem si říkal: Kdo jiný než já by měl skončit v práci a pustit se do toho naplno? Když se nám daří za muziku inkasovat víc peněz, než vydělávám, tak mi to dávalo smysl. Ale pak přišel covid a najednou člověk zjistil, že všechno je na vodě. Ale i přesto jsem si uvědomil, že nemáme doma nouzi. Stáňa pracuje a přes léto se dalo hrát a hrálo se hezky. Tak si myslím, že si nemám na co stěžovat.

Jaké jsou první ohlasy na Světlojemy?

Stáňa: Honza říká, že je to veselé album. Ale když jsem se ho ptala na první reakce posluchačů, tak mi řekl, že řidiči brečí. Že se při něm nedá řídit. Tak ono to s tím legračním rozpoložením CD asi nebude úplně pravda.

Honza: Možná brečí radostí. Nebo dá se brečet i nadějí? Já myslím, že deska je plná světlejších barev. V textech, aranžích i harmoniích. Písničky jsou durovější a rytmičtější. Křest ve Vsetíně se povedl a hlavně bylo úplně plno. Což nás v době, kdy se možná schyluje k dalšímu lockdownu, naplňuje nadějí.

Od napsání prvního textu po vydání alba uplynul téměř rok. Jaký byl?

Honza: Krásný, ale náročný. Na konci minulého roku jsem vyrazil do Beskyd na retreat. Znovu jsem se ubytoval v chalupě, kterou tam pronajímá kreativcům Robert Vlach. Píšou se tam knížky, vymýšlejí aplikace a já tam napsal texty na desku. Začátkem roku jsme si udělali brainstorming a Stáňa vymyslela krásné dudy do jedné písně nebo flašinet do druhé. My jsme s Jurou jenom zírali. Jak je možné, že tahle ženská, která netráví čas ve studiu, má najednou tak dobré produkční nápady? Oba na nové desce jsou.

Stáňo, jaký máte v kapele rozhodovací prostor?

Stáňa: Já se domnívám, že nulový. Chci, ať si o všem Honza rozhodne od A do Z. Ale uvítám, když řekne: Hele, pojď se o tom poradit. Ráda nasměruju. Nejsem typ, který by potřeboval něco vymýšlet. Zavřu oči a pak už jen řeknu, co slyším. Honza je ten, který najde, zapasuje, zavolá a přesvědčí. A teď mluvím zrovna o tom dudákovi.

Honza: To by možná mohl být zajímavý mikropříběh nové desky. Stáňa vymyslela, že bude na desce dudák.

Stáňa: Prostě jsem ho tam slyšela.

Honza: Ještě v písničce, která je v podstatě country. Já si říkal, kde já ho seženu? Sedl jsem k YouTube a zadal jsem slovo dudy. A jako první video na mě vyskočilo Petr Skalický, výrobce skotských dud z Brna, A dur. Přesně tónina, kterou jsme potřebovali. Už jsme měli hotový základ skladby, tak jsme si k němu dudy pustili. Všichni v kapele jsme se z toho podělali. Pak se z toho podělali chlapi ve studiu, ale protože nekradem, tak jsme přemýšleli, jak nahrávku z pána dostat.

Stáňa: Hrozilo totiž riziko, že začne dudy připodobňovat k naší písni. Jenže my to chtěli tak, jak to nahrál.

Honza: Samozřejmě. Já mu zavolal a on hned, že nám to nahraje znovu. Nemůžete mít na desce nahrávku z YouTube! Jenže já mu to nejdřív poslal a za pět minut telefon: No, ty vole! To je ono! Jasně! Líp už to nikdo nenahraje! Takže máme na desce i dudy, které jsou z YouTube.

Bude vaše pátá deska zase andělská?

Honza: Je obrovské štěstí, že jsme získali třikrát Anděla a čtyři desky byly nominované. Já to vlastně nechápu. Nejsem žádný profesionál. Je to pro mě velká věc, ale zároveň nic, na čem by stála kariéra. Lidi na koncerty to nepřivede. Letos vyšlo spoustu krásných a zajímavých alb. Skvělou desku vydal karikaturista Mirek Kemel, nové album má taky Vladimír Mišík. Konkurence je velká, tak uvidíme.

Žamboši často zpívají o mezilidských vztazích. Je nové album výjimkou?

Honza: První skladba je bezčasý průlet časem mezi mužem a ženou ve smyslu různých příběhů, které na konci vyplynou. Existuje myšlenka, že na tomto světě nejsou jenom jednou, ale vícekrát. Že se třeba mohou v následujících životech potkávat. Přivedla mě k tomu Stáňa. Jednou jsem se jí ptal: Kdybychom se potkali v příštím životě, chtěla bys být zase se mnou? A ona říkala: No, já už sem víckrát nepůjdu. My křesťané to máme tak, že půjdem k Pánu. Ale já říkal, že bych si to klidně dal znovu. Mě je tady dobře. Tak mě napadlo dát dohromady osudy lidí, kteří se nakonec znovu potkají a mají z toho radost.

Stáninu poznámku jste tím pádem trošku ignoroval.

Honza: Ta by narušila celý koncept! To bych musel říct ”já jsem tady, ale ty tady nejsi”. Což by nebyla správná pointa písničky, kterou jsem při poslechu hudby cítil.

Co děláte pro to, aby to fungovalo společně doma i na pódiu?

Stáňa: Disciplína, kázeň, sekat latinu.

Honza: Je třeba se vzájemně tolerovat a dávat si svobodu v tom, že si každý může žít svůj život. Neznamená to, že když jeden udělá krok, ten druhý ho musí udělat taky. Takhle to v životě nefunguje.

Stáňa: Co se týče Honzy, myslím, že byl na začátku vztahu dítětem a teď je dospělý. Uvedu příklad. Před koncertem mám jisté rituály a hodinu a půl nechci potkávat žádné lidi. Potřebuju být koncentrovaná sama na sebe. Musím si umýt ruce, rozehrát se a dát si kafe. Pak můžu jít na pódium. Vím, že už nemůžu jít na plac a drátovat tam krabičky. Za ty roky to musel Honza přijmout a začít to dělat za mně. Kdyby to neudělal, tak jsme na kordy až do smrti. Vztah je o tom vypozorovat, co ten druhý potřebuje a popřemýšlet, jak mu můžu vyjít vstříc. Ono se to vyplatí. Dotyčný bude mít v druhé fázi víc energie vám to vrátit.

Honza: Souhlasím.

Stáňa: Jsme tři jednotlivci, ale musíme fungovat jako celek. Když si všimnu, že je Jirka během koncertu v nepohodě, ačkoliv bych ho ráno zabila, v tu chvíli ho jdu pohladit očima nebo uchlácholit. A ono to zafunguje. Najednou je koncert schopný bez problémů dohrát.

Honza: Abych to uvedl na pravou míru: jsme trio, které má dost velkou emocionální nestabilitu. Stabilní pilíř představuju většinou já. Hodně hraju a zpívám své písničky. Stáňa i Jura podléhají řadě vlivů, které je mohou emočně vykolejit. Nejsou to zkrátka profesionálové, kteří jdou s úsměvem na plac, i kdyby jim umřel někdo v rodině. Takže my jsme kapela, na které jde poznat, co se děje. A taky nám to naši posluchači tzv. dají sežrat. Ale někdy to tak zkrátka je. A po těch 20 letech už s tím asi nic dělat nebudeme.

Jak často zkoušíte? Kontinuálně nebo se spíš vybičujete před koncertem?

Stáňa: Když je šňůra, je dobré sednout si a dvakrát si desku sjet jako kapela. Ale tomu předchází samostudium. Nevyhovuje mi hluk bicích ani skutečnost, že bych měla s klukama trávit čas na hledání vyjádření bicích nebo kytary. A jak zjišťuju, nejsem v tom sama. Někde jsou zpěvačky odejity proto, že si berou na plac pletení, aby zužitkovaly čas, kdy se hledá nástroj a ne zrovna jejich zpěv. Je to věc normální v každé kapele. Honza se zavře v ložnici, Stáňa v obýváku a jedou do plných.

Pořád to takhle funguje?

Honza: Spolu si doma zahrajem, u nových písniček je to potřeba. Já pak navíc jezdím za Jurou, když je potřeba udělat rytmickou zkoušku. Se Stáňou v podstatě souhlasím, ale má to své úskalí. Kapela, která spolu nehraje tak často, není sehraná. My jsme většinou dobře promazaný stroj až po sezoně, předtím to někdy bývá trochu ježaté.

Stáňa: Lehkost na pódiu je dřina a dril. A já nechci, aby můj život byl jen kapela. Chci žít svůj osobní život. Když sezona obsahuje tři šňůry po pěti dnech, tak pátý den je nejlepší. Ale pak už jsme zase vyčerpaní ze sebe navzájem.

Honza: Já vůbec nechápu, jak mohly kapely v Americe jezdit šňůry autobusem třeba měsíc v kuse a každý den hrát v jiném městě! Mě by to zabilo. Stačí tři dny a už vidím věci, které mě iritují.

Čím relaxujete, Stáňo?

Stáňa: Rozhodně spánkem, kterého je míň a míň. Jinak miluju turistiku, ráda chodím na procházky. Valašsko je nádherný kraj. Mám tady vytipovanou 1,5 hodinovou, tříhodinovou a pětihodinovou túru, ale obvykle nerada chodím stejnou trasou. Mám ráda ztrácení se. Známé cesty jsou nuda. Potřebuju si v hlavě dělat vlastní valašskou mapu. A ještě teda ráda fotím.

Vydáváte se na túry i s Honzou?

Stáňa: Manžel se mnou nejde, má to všechno prochozené. Popřeje mi šťastný den a já mu pak volám, že jsem se ztratila a jsem tam a tam. On mi řekne, kam sejít a jde mi naproti druhou stranou. Většinou přesně ví, kde jsem.

Honza: Pravdou je, že od té doby, co jsem nechal práce ve firmě, jsem začal chodit do lesa daleko víc. Hlavně přes covid jsem tam byl docela často. Bydlíme na sídlišti v poslední řadě domů a za námi už je divočina. Na jaře jsem si takhle udělal pouť na Hostýn. Trvala tři dny a bylo to i s přespáním v lese. Už mám vytipovanou další trasu.

Cituji: Hraju a píšu, abych přežil. Co vám přináší hudba, Honzo?

Honza: Absolutní satisfakci, že se jí můžu živit a přináší mi to radost. V chatě na retreatu jsem zažíval okamžiky, které mě doslova srazily na kolena k modlitbě. Cítil jsem, že přišlo něco velkého a měl jsem pocit totálního štěstí. Je to nepopsatelné. Živé hraní je pak o tom, že člověk ty své děti ukazuje a může někomu udělat radost – a oni mu za to ještě platí.To je ráj. Pravdou je, že od té chaty jsem nenapsal nic.

Stáňa: Není důvod, abys něco psal. Ne, abys něco napsal! Ještě nejsme sehraní. Na novém albu je 12 písní a pořád máme minimálně další dvě v záloze. Do toho přijdou chřipky, nefunguje hlas, není kdy trénovat.

Vy se, Stáňo, tradičně chystáte celou zimu proležet?

Stáňa: Mívám to tak. Celý život žiju jenom v létě. Umřu na podzim a obživnu na jaře.

Honza: Třeba to teď bude jiné.

Stáňa: Ale nehledě na roční období, hudba je má přirozená součást. Jdu v práci vařit kafe a zpívám si. Nástroje k tomu nepotřebuju. Jenže podvědomí neošálíte. Nedávno se mi pořád dokola opakovaly sny, že hraju na příčnou flétnu. Do té doby, než jsem řekla dost a flétnu si koupila. Teď se chodím kromě akordeonu ještě vyžít do Chválové kapely. Můžu improvizovat a to mi hodně vyhovuje.

Pojďme se na okamžik vrátit k vašim začátkům. Začínali jste s 20 lidmi v publiku, číslo od té doby mnohonásobně vzrostlo. Jak se změnilo vaše publikum?

Honza: Na křest Světlojemů ve Vsetíně přišli lidi, kteří chodili už na první koncerty. Je hezké pozorovat, jak stárnou. Publikum je různorodé. Může nás poslouchat starší člověk, ale ve výsledku to může být zážitek i pro mlaďocha kolem dvaceti. Kdo má rád chytřejší muziku a ne jen tupý pop, mohou se mu Žamboši líbit. Navzdory tomu, že zní podle názvu jako dechovka nebo trampská kapela. Naštěstí už se nám podařilo proniknout i na alternativnější festivaly.

Proč zrovna folk? Není to zrovna většinový žánr.

Honza: Vycházíme z folku, ale zároveň do něj mícháme jazz, alternativu nebo například bigbít. Je to pestrá hudební směsice, která stojí a padá s písní. Vnímám to tak, že je to písničkaření obalené kapelou, která si může dovolit být jiná na každé desce. Žamboši mohou být něco jako David Bowie, který vydal každou desku úplně jinou.

Dá se úspěch naplánovat?

Stáňa: Já Honzu varuju, aby něco plánoval. Když jsme se seznámili, říkal, že třeba budem někdy slavní. A já mu říkala: Když budeš vytrvalý a budeš dělat věci rád, třeba to přijde. Dělej, co tě baví, a co si myslíš, že je správné.

Honza: Možná to někdo umí, ale v našem případě úspěch plánovaný nebyl. Napsal jsem pár písniček, nahráli jsme je a poslali před 20 lety do konkurzu do Náměšti na Hané. Získali jsme cenu Krtka a tak to všechno začalo. Na začátku jsme byli úplně jelimani.

Kolikrát jste si za těch 20 let řekli, že končíte, že takhle už to dál nejde?

Stáňa: Během každého koncertu, po každém koncertu, během každé cesty na koncert i domů.

Honza: Já to mám tak, že když jsou emoce v kapele vypjaté, říkám si, že ostatní vlastně nepotřebuju. Že můžu hrát sám a nebudu zatížený tím, co se děje kolem mě. Proto mám boční projekt, při kterém si odpočinu a zase se vracím zpátky a je mi dobře. Zatím jsem nikdy neměl myšlenky úplně to zabalit. Ale může se to stát. Mám pocit, že spoustu kapel se rozpadlo kvůli ponorkám. A my jsme manželé. Zatím ale cítím, že to funguje. Světlo je mi.

Co všechno jste museli pro svou kariéru obětovat?

Stáňa: Já o žádné kariéře nevím. Pracuju a dělám muziku. Jsem ráda, že můžu mít přepínací systém. A když jsem vyčerpaná, tak to reflektuju.

Honza: Cokoliv člověk dělá naplno, musí tomu podřídit ostatní. Ale nevím, jestli je to oběť, nebo jen důsledek priorit. Blesklo mi hlavou, že třeba nemáme se Stáňou děti, ale v tom hudba nehraje žádnou roli. Cítíš, Stani, že bych hudbě něco obětoval?

Stáňa: Honza je noční tvor. Takže obětuješ hudbě spánek a zdraví. Riskuješ život nás všech na dálnici, když se vracíme z koncertu. Jura to má taky tak. Ale chlapi v minulosti válčili a lovili mamuty, takže je dobré dávat jim mezní hranice, jinak se potřebují neustále realizovat.

Honza: Už vím. Baví mě příroda a chtěl jsem víc cestovat po světě, jenže hudba si to vzala. Ale necítím to jako oběť.

Stáňa: Taky to tak vnímám. Je to otázka priorit a štěstí. Toho, že si můžete dělat, co vás právě napadne.

Jaký je váš hudební sen?

Stáňa: Mým přáním je hrát na harfu, na housle a několik daších nástrojů. Jsem asi ve třetině. Když se dožiju 120 let, možná to klapne ještě v tomto životě.

Honza: Já mám spíš plán. Moc rád bych vyrazil do Santiaga de Compostela s kytarou a udělal takovou desku na cestě. Melodie už mám, takže bych jen textoval. Inspiroval se lidmi, krajinou, zážitky.

Stáňa: Já už si představila, jak mám doma volné pole působnosti. Budu si říkat: Jak on to dělá? Vezme si pár slov, poskládá z toho píseň - to zkusím taky. Jsem zvědavá, co ze mě vypadne, až přijedeš.

Honza: (Honza paroduje svou ženu) Já mám desek! Tys kvůli tomu musel někde jezdit a já to dala tady při žehlení! Moc rád bych si byl jistý tím, co nás čeká v budoucnu. To je spíš přání. Třetí rok proticovidových opatření už nechci. Potřebujeme hrát živě. Člověk to musí mít v hlavě sakra srovnané, aby v branži vytrval a přitom ho to nepoznamenalo.

Stáňa: Já mám taky přání. Ale ty mě zabiješ.

Honza: Jsem zvědavý.

Stáňa: Mám představu, že budeme dělat jako kapela přírodovědně-hudební tábory pro děti. Buď pro děti známých nebo děti z dětských domovů. A kdyby pak nějaké dítě přišlo a řeklo: Jé, ty jsi moje máma! Pak už bych měla splněno od A do Z.

Uvažovali jste někdy o adopci?

Stáňa: Zvažovali jsme všechny možnosti, ale pokaždé jsme dávali na misku vah pro a proti. Kvůli biologickému nastavení a dalším důvodům jsme do toho nešli.

Honza: Já si strašně dlouho přál naše vlastní dítě. Když se to nepovedlo, tak jsem si řekl, že to tak má být a začal jsem se soustředit na muziku. Už jsem to přijal.

Žamboši

● Vsetínské folkové trio ve složení Jan Žamboch, Stanislava Žambochová a Jiří Nedavaška

působí na hudební scéně od roku 2002 – www.zambosi.cz

● Držitelé hudební ceny Krtek a tří cen Anděl za alba To se to hraje (2006), Přituhuje (2009) a

Louvre (2019)

● Jan Žamboch (46) je hlavním zpěvákem a kytaristou kapely, jeho žena Stanislava (47)

zpívá a hraje na flétnu a akordeon, Jiří Nedavaška doplňuje sestavu hrou na bicí

● Jan je vyučeným dřevorubcem, jeho žena pracuje jako úřednice. Jiří učí hru na bicí na ZUŠ

● Veškerý volný čas zabírá aktuálně Žambochovým štěně jménem Jakoby