Pravidelná setkání Bláznů v Bečvě, to je už zavedený rituál

Je to fenomén posledních týdnů a měsíců. K popularitě otužování v přírodě přispěl i fakt, že coronavirus uzavřel sauny, bazény, kina, lyžařské areály. Do dobrodružství v „ledárně“ se pouští stále víc a víc odvážlivců.

Nejpočetnější skupinou otužilců na celé Východní Moravě je v současné době asi vsetínská parta. Vznikla spontánně, dnes čítá několik desítek členů, přidávají se další a další. Překvapivě rychlým tempem.

Pravidelná setkání Bláznů v Bečvě, jak si sami říkají, to je už zavedený rituál. U vsetínského splavu je prakticky každé nedělní ráno v deset hodin hodně živo.

Takřka nikdy nechybí Tomáš Vráblík a Robert Slováček, jemuž ovšem nikdo neřekne jinak než Felix. Právě jejich aktivita stála u zrodu současné party. Do vody chodí tito dva dlouholetí známí zpravidla jako první.

Jak se vlastně tento pozoruhodný příběh seběhl?

Průkopníkem byl Robert Slováček alias Felix. Ten se do otužování pustil už v roce 2016. V dobách, kdy to dělal málokdo. V dobách, kdy modelky a „pseudocelebrity“ neměly sebemenší tušení, že jim za pár let nějaký virus zavře fitka a jim nezbude než se kvůli atraktivním fotkám na Instagramu, Facebooku, Twitteru a dalších sociálních sítích nořit do ledové vody.

Důvod Felixova rozhodnutí otužovat se byl jiný, zcela prostý. Zdraví a zlepšení imunity hlavně v zimním období. „V zaměstnání jsem coby šofér musel každý den opakovaně nasedat a vysedat z auta, což mělo negativní dopad na zdraví i imunitu. Pořád jsem byl nachlazený, říjen, listopad, prosinec jsem měl každoročně permanentně rýmu. Řešil jsem, co s tím, a jednou z možností bylo začít s poctivým otužováním. Tak jsem to zkusil a už jsem u toho zůstal,“ říká Felix.

V letním období začal s ledovým sprchováním, což ale zpočátku nevedlo k takovému zlepšení, v jaké doufal. Byly chvíle, kdy přemýšlel, jestli to vůbec má smysl. Zdálo se mu, že imunitu nijak nezlepšuje. Krizové momenty ale překonal. Zatnul zuby, do ledové sprchy chodil pořád i přes nachlazení. Pak přešel k ponorům v ledové Bečvě. Dvakrát až třikrát týdně. A kýžený cíl se dostavil. Ledová Bečva ho naplňovala a hlavně bylo znát zlepšení imunitního systému.

Zvládl to. Dnes to vnímá jako jedno z nejlepších rozhodnutí svého života. „V práci jezdím v tričku s krátkým rukávem a nemám problém. Hlavně zmizely potíže s přechodem z tepla do mrazu. Rýmy a nachlazení jsou pryč.“

K Bečvě dostal i svého dlouholetého známého Tomáše Vráblíka. „Měli jsme společný koníček saunování. Právě tam jednou přišla úplně náhodně řeč na otužování. Felix říkal, že na druhý den půjde na ponor do Bečvy, tak jsem se rozhodl přidat. Potkali jsme se tam, no a od té doby spolu chodíme pravidelně,“ vzpomíná Tomáš Vráblík.

Jeho úplně první kontakt s ledovou vodou zimní Bečvy byl krátký, trval asi deset vteřin. I tento premiérový ponor stačil k přesvědčení, že u vsetínského splavu rozhodně nebyl s Felixem naposledy. A taky, že ne. Z občasné záliby se stal poctivě dodržovaný rituál. Tradice. Postupem času návyková.

Já jsem do Bečvy chodil více než rok sám. Jako bylo to fajn, ale ve dvojku to pak bylo mnohem lepší. Jeden druhého jsme podporovali,“ říká Felix, Tomáš Vráblík přizvukuje. „Je to podobné, jako když člověk chodí do posilovny nebo fitka. Každý se cítí mnohem lépe, když má k sobě parťáky, se kterými se hecuje, povzbuzuje. Přesně tak to bylo i v případě otužování. Kolikrát by člověk možná z různých důvodů ponor vynechal a zůstal doma nebo v práci. Ale když víte, že tam parťák bude, tak prostě jdete,“ dodává Tomáš Vráblík.

První zimu chodili jen dva. V roce 2019 se přidalo několik dalších známých. A přidávali se další. Na břehu Bečvy se začaly objevovat i cizí obličeje. A nabalovalo se to jako sněhová koule. Každou nedělní otužovačku tam byli nováčci.

Jistě tomu pomohl i fakt, že další ze vsetínských ledových mužů Robert Šafárik založil facebookovou skupinu otužilců BVB Vsetín 2019. Dnes čítá padesát lidí a desítky dalších sympatizantů. Na této stránce se už dneska lidé domlouvají sami, kdy a kam se půjdou ponořit, prakticky pokaždé se někdo přidá.

„Je to fajn hlavně z toho důvodu, že při otužování je nezbytné se držet zásady safety first. Člověk si nikdy nemůže být jistý, že se v ledové vodě nic nestane. Takže když chodí lidé ve dvojku nebo i větší skupině, tak je to určitě bezpečnější,“ vysvětluje Tomáš Vráblík a s úsměvem připomíná historku, kterak chtěli vyzkoušet, jak moc lidé mají otužování rádi. „Vyzvali jsme tu naši facebookovou skupinu, ať se zájemci přijdou s námi ponořit ráno v šest hodin. Čekali jsme nulový zájem. Přišlo jedenáct lidí, další se koukali z břehu,“ dodává Vráblík.

V jeho knihovně samozřejmě nemůže chybět Ledový muž, publikace nizozemského autora Wima Hofa, který se věnuje extrémním sportům a je známý svou odolností na extrémní chlad.

V Guinnessově knize rekordů mu patří více než dvacet různých zápisů. Kromě jiného vydržel ponořený do ledu o minus dvaceti stupních v délce 1 hodiny a 52 minut, na jeden nádech zvládnul uplavat více než šedesát metrů pod ledem nebo třeba zaběhl maratón za polárním kruhem v letním oblečení.

Je vynálezcem tzv. Wim Hofovy metody, která spočívá převážně v dechových cvičeních a otužování ledovou vodou a má vést mj. k zlepšení odolnosti na chlad a celkové imunity. Tohoto Nizozemce sledují snad všichni nadšenci do otužování.

Oba otužilci z Bečvy však právě s ohledem na legendu Wim Hofa upozorňují na jednu zásadní věc. Že otužování není o rekordech. Že není důležité, jak dlouho člověk ve vodě vydrží.

„Pokud někdo přemýšlí takto, je to špatně. Otužování není o rekordech. Není to o tom vydržet déle než kolega. Když se člověk blíží k hranici své vlastní komfortní zóny, tak je třeba z vody vylézt. Každý svoje limity vyzkouší. Ale otužování o tom vůbec není,“ varuje Tomáš.

Felix o tom ví své. Vloni „přetáhl“. Ve vodě o třech stupních plaval takřka dvanáct minut. Pak to přišlo. Absolutně nečekaně. Třes. Zimnice. Brutálně nepříjemný pocit.

„Věděl jsem hned, že je zle. Rychle jsem vypadl, ale obvyklý příjemný pocit se nedostavil. Spíš starost, jak co nejrychleji zahřát tělo. Naštěstí už jsem měl průpravu, takže jsem neonemocněl, ale fakt to byl mizerný zážitek, který mohl mít špatné následky. Od té doby si dávám pozor,“ líčí.

Proč se pro ně stalo otužování a plávání v Bečvě takřka návykovým? Která chvíle během procesu otužování je ta klíčová? Ne, není to moment, kdy se člověk do ledové vody ponoří. Jsou to ty vteřiny a minuty těsně poté, kdy otužilec vodu opustí.

„Ten pocit bezprostředně po ponoru je neuvěřitelný. Fantastický. Nenahraditelný. Je ti krásně teplo. Cítíš, jak tělo reaguje. U každého to trvá jinou dobu. Já, když vylezu na břeh, tak cítím euforii zhruba pět minut. Pak už samozřejmě nastupuje chlad a je důležité se teple obléct, třeba i vypít teplý čaj nebo si dát horkou polévku,“ popisuje Tomáš.

„Člověk cítí, jak se mu vrací krev do žil. Jak to postupuje ke konečkům prstů. Jak to jde centimetr po centimetru. Vždycky si i zacvičím, aby to bylo rychlejší, protože někdy ruce vůbec necítím,“ říká Felix.

Zdaleka nejde jen o pozitivní vliv otužování na dlouhodobou imunitu, ale především o psychickou pohodu. Tu prý ničím nenahradíte. A pozná to jen ten, kdo to vyzkouší. Drtivá většina těch, kteří ponor do ledové vody otestují, pak podruhé do stejné řeky obvykle vstoupí. Navzdory tomu, že následný proces „rozmrzání“ bolí. Někdy moc.

O tom, že otužování má pozitivní efekty, není pochyb. Řada vědeckých studií potvrzuje, že krátkodobý pobyt v ledové vodě zlepšuje imunitu a spálí se u něj spousta kalorií. Odborný popis pozitivní pocitů je pregnantní – souvisí s hormony.

Otužování v lidském těle aktivuje noradrenalin. Tento hormon urychluje srdeční tep, zvyšuje rozklad glykogenu na monosacharidy, ale také roztahuje cévy v kosterních svalech a zvyšuje tak jejich okysličování. Pobyt v ledové vodě zároveň zvyšuje hladinu dopaminu. Tomu se laicky říká „hormon štěstí“: Jednoduše řečeno je to chemikálie, která v člověku aktivuje pocity radosti, euforie, motivaci i soustředění.

„Dokud to člověk nezkusí, je zbytečné to popisovat. Každému to vřele doporučujeme. Samozřejmě platí, že začít se má ve sprše nebo třeba pravidelným koupáním a plaváním už na podzim. Tělo by si mělo zvykat postupně. Teprve když si člověk na chladnější vodu navykne, tak si ponor dokáže opravdu vychutnat a užít,“ shodují se oba otužilci.

Na asi nejlepším letošním ponoru se v polovině ledna letošního roku u vsetínského splavu sešlo asi padesát lidí. A desítky dalších na břehu. Voda měla nula stupňů, na břehu místy až třicet centimetrů čerstvého sněhu, v Bečvě plavaly kusy ledu. Pro skutečné otužilce značka ideál. Případné uchazeče o rozšíření skupiny tito zakladatelé Bláznů v Bečvě uvítají. Samozřejmě ideálně když dorazí v modré zmijovce...