Nejnovější zprávy: ​Na zmírnění následků sucha v lesích poskytl kraj od roku 2017 přes 26 milionů korun Památník obětí světových válek ve Vsetíně je větší od dalších 200 jmen

Kultura

Michal Žáček pluje s Velrybou po vlnách byznysu už téměř třicet let

​Když v první polovině devadesátých let založil Michal Žáček Agenturu Velryba, pravděpodobně si dokázal jenom stěží představit, jak dobrodružná a rozmanitá cesta ho v budoucnu čeká. Postupem času se mu však podařily velké věci a svou firmu, zaměřující se převážně na pořádání kulturních akcí a firemních eventů, dostal mezi tuzemskou špičku ve svém oboru.


Autor: Dalibor Glück a soukromý archiv Michala Žáčka

„Mám upřímnou radost z toho, že dneska dokážeme uspořádat nejen velký koncert jakékoliv domácí kapely, ale s klidem zvládneme zajistit i koncerty zvučných zahraničních jmen,“ říká s pokorou v hlase muž, který například osobně vítal Stinga, společně s Jaromírem Nohavicou procestoval značný kus světa nebo vdechl život jednomu z nejoblíbenějších festivalů na Moravě.

Pravděpodobně vás pak taky překvapí, že Michal Žáček je původně vystudovaný herec, dokonce byl dvě sezóny v angažmá Městského divadla Zlín, nicméně poměrně brzy si uvědomil, že naplňující nemusí být pouze přítomnost na jevišti ve světlech reflektorů, ale i život za pomyslnou oponou, protože bez lidí v zákulisí by kultura fungovat nemohla.

Michale, vzpomenete si, jak vypadaly úplné začátky Agentury Velryba?

Na úplné začátky si samozřejmě pamatuji velice dobře. Prapůvodně totiž Agentura Velryba zastřešovala hudební produkci, pod kterou jsem byl podepsaný já společně s kamarádem a kolegou Martinem Mrázem. Psal se rok 1992 a skládali jsme muziku pro nejrůznější divadelní představení, zejména pro zlínskou Malou scénu. Jelikož nám dané honoráře neměl kdo proplatit, založil jsem si živnostenský list a dá se říct, že Velryba naše „umělecké duo“ v podstatě zastupovala.

Jaká byla první akce, kterou jste s Velrybou uspořádal?

Byl to koncert skupiny Buty, a to právě na zmíněné Malé scéně, kolem které jsem se odmalička motal, stejně jako se kolem ní motal muzikant Vlasta Redl – ten s námi často spolupracoval, stal se naším kamarádem a pro mě osobně i určitým vzorem. Jednou jsem navštívil tradiční vánoční koncert kapely AG Flek, ve které Vlasta v té době působil a shodou okolností do ní zrovna přivedl mladé nadějné muzikanty Radka Pastrňáka a Richarda Kroczka. Slovo dalo slovo, kluci mi sdělili, že mají kapelu Buty, která to už měla na Ostravsku pěkně rozjeté, a padl návrh, zda bych nechtěl uspořádat jejich samostatný koncert právě ve Zlíně.

Takže jste do Zlína přivezl kapelu Buty v době, kdy měla veškerou slávu ještě před sebou. Jak ten koncert dopadl?

Koncert dopadl poměrně dobře. Tipnul bych, že mohlo přijít třeba sto padesát lidí, což vůbec nebylo špatné, protože, jak sám říkáte, Buty měly svou slávu teprve před sebou – Svěrákův film Jízda, který kapelu neskutečně proslavil, šel do kin až o pár měsíců později. A jen tak pro zajímavost, když jsem Buty pořádal, byl jsem ještě zaměstnaný jako herec v Městském divadle Zlín, k čemuž se mimochodem váže jedna vtipná historka.

Vtipných historek není nikdy dost.

Ten osudný večer jsem měl být v divadle na zkoušce, ale logicky jsem se z ní potřeboval omluvit, abych mohl být jako pořadatel koncertu na Malé scéně, a tak mě nenapadlo nic jiného, než že jsem přišel za režisérem s tím, že na koncertě kapely Buty musím být proto, že na něm hostuji. Pamatuji si, jak jsem dokonce prosil Radka Pastrňáka, který shodou okolností natáčel ve Studiu V u Ivo Viktorina, sídlícím právě v divadle, že kdyby se ho třeba náhodou někdo z divadla ptal, jak to vlastně je, ať odpoví, že s nimi skutečně hraji v jedné či dvou písničkách. Radek s tím naštěstí neměl problém, prý ať nemám strach. A co se večer nestalo – koncert plynul, když se zničehonic z Pastrňákova mikrofonu ozvalo: „Dovolte, abych přivítal milého hosta, přichází Michal Žáček.“ Na pódium vtrhl kudrnatý, dlouhovlasý saxofonista, s kapelou si dal pár skladeb a zmizel. Po celou dobu mě pak hřál pocit, jak je Radek férový a pevně drží dohodu, ale trošku mi bylo líto toho „bezejmenného“ muzikanta, který byl veřejně přejmenován jenom proto, abych měl v divadle případné alibi. Až v zákulisí jsem zjistil, že se jednalo o mého jmenovce, se kterým jsem od té doby kamarád, máme mnoho společného a vzájemně se oslovujeme „brácho“. Postupem let se tento Michal Žáček stal velmi významným hráčem, kterého v současnosti můžeme vidět například po boku Vojty Dyka, Richarda Müllera nebo Petera Lipy.

Mimochodem, dala vám něco divadelní kapitola i do vaší pozdější profese?

Čerpám z ní prakticky od nějakých dvanácti let, protože velkou životní školou bylo už mé působení na Malé scéně, kde jsem navštěvoval literárně-dramatický obor. Právě tam jsem potkal spoustu skvělých lidí napříč všemi maloscéňáckými generacemi, ať už to byli například herci Zdeněk Julina nebo Honza Šťastný, který byl tehdy o něco starší a já mu v pohádce Dlouhý, Široký a Bystrozraký zdatně hrál křoví, ale samozřejmě také celá řada dalších významných osobností, nejenom z toho hereckého světa. Poznal jsem tam řadu opravdových přátel a kamarádů, s nimiž jsem si blízký dodnes. Musím uznat, že celé to období mělo velmi zásadní vliv na mé formování a v době dospívání mě nasměrovalo dál – šel jsem na JAMU a po studiích zakotvil na dva roky v angažmá ve zlínském divadle. Takže když to shrnu, divadelní etapa mi dala do života – osobního i pracovního – opravdu hodně. Veřejné koncerty, které Agentura Velryba pořádá, jsou spíš o jakémsi obchodním odhadu či vkusu, a to navíc v době, kdy smlouvu s interpretem podepisujeme, absolutně netušíme, kolik lidí ve výsledku přijde. Něco jiného jsou ale nejrůznější firemní eventy, které zabírají výrazné procento naší produkce. Právě u firemních akcí různého typu totiž můžeme projevit kreativitu a divadelní cítění, které nejenom mně, ale i mým kolegům s uměleckou minulostí, toto prostředí dalo. Vždyť naše hlavní devíza není skutečnost, že máme kontakty, ale právě to, že umíme být originální a dramaturgicky nápadití, což klienti oceňují a rádi se k nám vracejí. Umělecké cítění se člověk nenaučí, to je třeba nasát.

Nicméně počítám, že ani vám se v začátcích nevyhnula pověstná metoda „pokus – omyl“, kdy jste si na spoustu věcí musel pracně přijít sám, mám pravdu?

Určitě, metoda „pokus – omyl“, to je věčná cesta a jsem za ni vděčný. V momentě, kdy se vám něco nejenom v rámci podnikatelských rozhodnutí nepovede a jste takzvaně na dně, tak máte většinou pocit, že končí svět, ale není tomu tak. Mně osobně se těch rozhodnutí za dlouhých třicet let nepovedlo mnoho. Naštěstí mám kolem sebe blízké dlouholeté přátele, kteří mě dokáží podpořit, byť jen tou klasickou větou – „neboj, teď jsi na dně, ale už to bude jenom lepší“. Přiznám se, že jsem vlastně rád za všechny ty životní lekce a omyly, kterým jsem musel v minulosti čelit, protože pokaždé mě osobně a vlastně i celou moji firmu nasměrovaly někam dál. Z dlouhodobého hlediska to bylo vždy ku prospěchu věci.

Jak se za těch třicet let, co Agentura Velryba funguje, pořádání koncertů změnilo? Co je dneska zásadně jinak?

Napadají mě okamžitě dvě roviny. Jedna se váže ke stylu propagace, respektive promotion k jednotlivým koncertům. V prvních letech našeho fungování bylo všechno o plakátech různých formátů a velikostí, které se rozvěšovaly po všemožných výlepových plochách. Pravidelně jsem obcházel známé, kteří měli ve Zlíně například cukrárnu nebo obchody v centru, a prosil je, zda by nám neposkytli nějaký prostor, kam by se dal plakát umístit. Vedle toho byla jediná možnost, jak dostat akci do tisku, a to skrze inzerci v tehdejších okresních Zlínských novinách, které vycházely snad jednou či dvakrát týdně. Billboardy se složitě lepily z malých A3 formátů, byly pouze jednobarevné, protože žádná velká grafika ještě nebyla cenově dostupná, nemluvě o tom, že i pronájem billboardových ploch byl finančně celkem náročný. Dneska bychom to všechno nazvali jakýmsi guerilla marketingem, ale na druhou stranu, tehdy se fantazii meze nekladly a mnohé se tolerovalo. V současné době je propagačních kanálů bezpočet, prim samozřejmě hrají sociální sítě; zmiňované tiskové promo je jenom malou částí celého reklamního mixu.

Co ta druhá rovina?

Tou je rozhodně technické zabezpečení akcí. Mám pocit, že dříve byly koncerty převážně o písničce, která byla tím hlavním lákadlem, což už dneska v mnoha případech neplatí. Písničky přebíjí monstrózní stavby, všeobecně se do popředí dostala show okolo, a to i u kapel, které to vlastně nemají zapotřebí, protože posluchačům pěknou a zajímavou tvorbu nabízí. Mnohdy se až nestačím divit, když vidím, jaké se na pódiu staví konstrukce a scény, které za jeden večer spolknou tolik peněz, že by se za ně dal postavit rodinný dům. A platí to nejenom u zahraničních kapel, ale také u některých domácích. Chápu, že lidé chtějí vidět show, ovšem pokud není dobře využitá, tak mi přijde zbytečná a jaksi samoúčelná. V takovém případě se jenom zbytečně plýtvá lidskou energií a penězi.

Říká se, že devadesátá léta bylo jedno velké dobrodružství a taky jeden nekonečný mejdan. Platí to i v případě pořádání koncertů? Byla v jistém slova smyslu uvolněnější a bezstarostnější?

Můj subjektivní pohled – ano, devadesátky byly určitě uvolněnější, a to nejenom proto, že jsem byl o pětadvacet let mladší. Tenkrát bylo pravidlem, že po koncertu jsme se s kapelou sebrali, šli posedět u něčeho dobrého k pití a nepopírám, že mnohdy se to sezení protáhlo až do brzkých ranních hodin. Dneska jsem rád, že koncert proběhne přesně tak, jak má, popřejeme si dobrou noc a druhý den se všichni budíme s čerstvými hlavami. Vztáhnu-li otázku na pracovní rovinu, tak co se promotérské zodpovědnosti týče, mám pocit, že v tomto směru je všechno stejné, že veškerou práci odvádíme pořád se stoprocentním nasazením a je úplně jedno, jaká je zrovna doba. Možná to určuje jenom můj osobní pohled na svět, v rámci kterého se snažím za každé situace zůstat pozitivně naladěný a nepřipouštět si, že někdy možná bylo líp. Navíc dnes už můžu být o něco klidnější než právě v letech devadesátých, protože Velryba je už naštěstí relativně zavedenou agenturou, a proto se nemusím třást, aby každý koncert skončil aspoň na nule nebo v plusu, abychom náhodou někde nezůstali dlužní. Jinými slovy, za ta léta už máme vytvořené finanční i lidské rezervy, takže občasný dílčí neúspěch Velrybu nepotopí, což je dobře.

Vybavíte si, kdy přišel ten zásadní zlom a vy jste pochopil, že se nacházíte na dobré cestě, že vaše promotérská činnost bude fungovat a uživí vás?

Těžko říct, opravdu se to celé seběhlo tak nějak přirozeně. Například jedním z důležitých milníků byl rozhodně velký koncert Pražského výběru, se kterým jsme vyprodali zlínskou halu. Ten koncert proběhl krátce poté, co Michael Kocáb skončil s politikou, zaplaťpánbůh odsud vyhnal Rusáky a opět se vrátil k hudbě. Bylo to vlastně první porevoluční turné Pražského výběru s tím, že zlínská zastávka se vyprodala zhruba za den a půl. Tato zkušenost nás hodně naučila. No, vlastně bych měl v tomto případě hovořit v jednotném čísle, protože tenkrát byla celá agentura pouze „Michal Žáček s taškou“, myslím, že jsem ještě neměl ani vlastní počítač.

Říkáte, že Velryba je už zavedenou agenturou, z čehož vyplývá, že ji interpreti i jejich manažeři vnímají a berou do hry. Jak to ale vypadalo v době, kdy tomu tak ještě nebylo? Stačilo zvednout telefon a zavolat dejme tomu kapelám Pražský výběr nebo Olympic s tím, že byste rád uspořádal jejich koncert ve Zlíně?

Ano, většinou bylo nutné zvednout telefon a zavolat. Pevná linka byla v polovině devadesátých let jediná možnost, jak se s někým spojit, nepočítáme-li fax, který jsem tenkrát urputně opakovaně posílal ze Zlína do Londýna managementu slavného Stinga s tím, že mám zájem o jeho koncert ve Zlíně. A zrovna u Olympiku, který zmiňujete v otázce, si pamatuji na úplně prvotní reakci jeho tehdejší manažerky Dáši Durecové, která mi v roce 1994 do telefonu sdělila: „Počkejte, vy nám chcete uspořádat koncert ve Zlíně? Vždyť tam nikdo na nic nechodí…“ Je pravda, že tenkrát to tady bylo všelijaké, stále mám v paměti například zrušený koncert Karla Kryla, ovšem k tomu patrně došlo proto, že někdo jednoduše podepsal smlouvu, ale jediné, co pro propagaci akce udělal, byl jeden vylepený plakát v podchodě u Svitu a tím to haslo. Spoléhat se na to, že si to lidé mezi sebou řeknou, prostě nestačilo. My jsme naštěstí propagaci Olympiku nepodcenili a lidé přišli.

Čili podstatné bylo, že vám Olympic, stejně jako následně i další interpreti, dali potřebnou důvěru, je to tak?

Určitě. Je ale třeba zmínit, že jsme občas naráželi také na značnou nedůvěru, ta k tomu taky patřila. V takovém případě však bylo nutné zvolit trošku urputnější taktiku a daný management prostě přesvědčit, že jsme spolehliví, že už máme nasbírané určité zkušenosti a hlavně, že už za sebou nějaký úspěšný koncert máme. Mnohdy se ta nedůvěra manažerů přeměnila v dlouholeté osobní přátelství, které trvá dodnes. Zároveň si myslím, že mi do určité míry pomohla i skutečnost, že jsem od roku 1995 dělal manažera kapele Mňága a Žďorp, což pro mě byl až jakýsi splněný sen, protože tuto valašskomeziříčskou partu jsem s nadšením poslouchal, například desku Made in Valmez jsem měl přehranou snad tisíckrát.

Jak se to stalo, že jste se stal manažerem kultovní Mňágy a Žďorp?

Nějakou dobu jsem moderoval v Rádiu Publikum, kde dělal dramaturga Pepa Podstata, který na manažerské pozici u Mňágy zrovna v té době končil. Jednoho dne za mnou přišel s tím, zda bych to po něm nechtěl převzít. Co si budeme povídat, byl jsem v lehkém úžasu – stále mám před očima moment, jak jsme se s frontmanem kapely Petrem Fialou sešli na vrátnici zlínského divadla, kde jsme u malého stolečku před zraky vrátného všechno upekli. Následujících pět let jsem s Mňágou prožil takzvaně na cestách, kdy jsme objeli republiku křížem krážem, a právě díky všem těm koncertům jsem poznal celou řadu pořadatelů i promotérů, nemluvě o tom, že jsem navázal vztahy i s dalšími kapelami. Trh rostl, většina kapel včetně Mňágy vydávala desky pod vydavatelstvím Monitor EMI a všichni jsme se učili tak nějak od sebe navzájem.

Pokud se ale nepletu, tak to není vaše jediná manažerská zkušenost tohoto typu. Na kontě máte ještě jednu velmi zajímavou spolupráci.

Ano, v roce 2001 jsme se blíže poznali s Jaromírem Nohavicou, který mě oslovil, zda bych neměl zájem mu uspořádat koncertní šňůru po Americe, protože věděl, že jsme tam byli právě s Mňágou, paradoxně dva měsíce po pádu „dvojčat“. Začali jsme to plánovat a nakonec z toho vyplynula dlouholetá spolupráce, kdy jsem byl mezi lety 2003 až 2010 Nohavicův zahraniční manažer. Zní to vznešeně, nicméně pro mě to ve výsledku bylo spíš časově náročné, protože mi pravidelně volalo obrovské množství českých pořadatelů, kteří měli o Jarkův koncert zájem. Do toho jsem ale bohužel neměl co mluvit. Obrovsky si ale vážím toho, že jsem s Jarkem prožil tři velké cesty po světě – navštívili jsme Anglii, Irsko, Kanadu a nakonec i tu Ameriku – v rámci kterých jsme se skutečně skamarádili, prožili jsme spoustu nezapomenutelných okamžiků, ať už jsme se jen tak toulali městem nebo si dlouze povídali o všem možném. Bylo to obohacující ve všech směrech, navíc to Agenturu Velryba opět profesně značně posílilo a celá tato kapitola měla přesah i do mého osobního života, protože Jarek se stal kmotrem mého staršího syna. No a když se vrátím k mému jmenovci z úvodu rozhovoru, saxofonistovi Michalu Žáčkovi, naše cesty se pracovně protnuly právě u Jarka.

Povídejte. To určitě opět nebude jenom tak.

V době, kdy jsem byl manažerem Jaromíra Nohavici pro turné v Americe, tak s ním ten druhý Michal nahrál desku Ikarus a vystupoval i na jeho koncertech. Několikrát se mi stalo, že třeba na závěr obchodního jednání k nějakému firemnímu eventu mi pan ředitel řekl: „Jo a nevěděl jsem, že jste tak všestranný, že umíte hrát i na saxofon a nahráváte s panem Nohavicou...“ Na mého jmenovce se pro změnu zase několikrát obrátili kolegové z hudební branže, jestli by jim taky dokázal zorganizovat americké turné. Manažerka Richarda Müllera, u něhož v kapele Michal hraje, mi doteďka už mnoho let posílá emailem pracovní itinerář koncertů na následující měsíc a vždy minutu po odeslání následuje druhý email: „Pardon, zase jsem si spletla dva Michaly…“ A do toho všeho máme oba jizvu na stejném místě na ukazováčku na levé ruce. Takže dva Michalové Žáčkové v hudebním showbyznysu se sem tam srdečně zasmějí různým záměnám. Ještě že alespoň hustotu vlasového porostu máme výrazně odlišnou.

Jak vlastně funguje vaše dramaturgické oko? Předpokládám, že není úplné snadné každoročně vymýšlet program tak, aby veřejnost zaujal a zároveň se úplně neopakoval…

V první řadě je třeba zmínit, že moje dramaturgické oko je jaksi korigováno požadovaným výsledkem, kdy si úplně nemůžu dovolit na akcích prodělávat, protože mám zaměstnance a instituci, jejíž provoz stojí v řádech stovek tisíc korun měsíčně, sečteme-li všechny výplaty, nájmy, účty za telefony, benzín a tak dále. Z toho plyne, že člověk musí program skládat jako podnikatel, nikoliv jako dramaturg nadivoko, protože má za spoustu věcí ekonomickou odpovědnost. Zároveň však musím přiznat, že ani nemám čas jezdit a objevovat stále nové a nové kapely, to považuji za svůj velký dluh. Jasně, občas na někoho zajímavého narazíme a pokud mě skutečně zaujme, pozveme ho dejme tomu na náš festival Holešovská Regata, ale rozhodně to nemáme nastavené jako třeba Zlata Holušová, ředitelka festivalu Colours of Ostrava, která půl roku lítá po světě, navštěvuje nejrůznější hudební přehlídky a vždycky k nám přiveze něco zajímavého, co tu lidi třeba ještě neznají. Na druhou stranu, Holešovská Regata má úplně jiný dramaturgický klíč, je to převážně rodinný festival, čehož se hodláme držet i do budoucna.

Jak vnímáte tvrzení, že velké české festivaly mají jedno zásadní úskalí a sice často se opakující program, kterému vévodí takřka totožní interpreti?

Prostě to tak je, s tím se bohužel nedá nic moc dělat. Česká republika je malá a těch skutečně velkých kapel, které festivaly potřebují, protože jim zaručí zájem veřejnosti, není tolik. Já si ale opravdu nemyslím, že by na každém festivalu musela být nutně odlišná jména interpretů, kdepak, klidně ať se opakují. Pro mě je zásadní, v jakém prostředí se daný festival odehrává a jakou mu pořadatel dokáže vdechnout duši a atmosféru, byť třeba jenom v rámci místa, doprovodného programu nebo chill-outového servisu pro návštěvníky. Vždyť festival není nic jiného než jednodenní, dvoudenní či třídenní dovolená – lidé si jezdí na festivaly odpočinout a je jenom na nich, jaké si zvolí prostředí. Někomu vyhovuje park v zámeckém areálu, jinému zase letní pohoda u Štěrkáče v Otrokovicích. Zkrátka, atmosféra dělá festival festivalem.

Co vás přimělo uspořádat v roce 2011 první ročník festivalu Holešovská Regata?

Nechci, aby to teď znělo jakkoliv nepokorně, ale tehdy, kolem zmíněného roku 2011, jsme byli už docela známá agentura, a to v celorepublikovém měřítku. Neměli jsme problém uspořádat nejen velký koncert jakékoliv domácí kapely, ale dokázali jsme zajistit i koncerty zvučných zahraničních jmen. Vždyť od roku 1997 za sebou máme koncerty takových hvězd jako jsou Jethro Tull, Deep Purple, Joe Cocker, Iron Maiden nebo Rammstein. Tak nějak jsme si uvědomili, že jsme dosáhli mnohého, a logicky proto přemýšleli, kam to celé zase posunout, jakou další výzvu zdolat. Festival se pochopitelně nabízel, ale jaksi mi scházela ta potřebná idea, ten důležitý headline, o kterém jsem před chvílí mluvil. Nechtěl jsem jenom klasický model festivalu, na kterém máte ohrazený prostor, jemuž dominuje stage a prostor pro návštěvníky s tím, že je pozvete na kapely, dají si pár piv a v nejlepší případě rozbalí stan, aby mohli přenocovat. Hledal jsem genius loci. A v okamžiku, kdy jsme jednoho dne společně s kolegou Honzou míjeli zahradu holešovského zámku, jsem ho našel. V tu dobu dělal na zámku ředitele náš kamarád Pavel Chmelík, taky – jak jinak – z divadelní líhně Malé scény, a tak jsme ho navštívili a probrali s ním veškeré možnosti uspořádání hudební akce. Nakonec jsme se domluvili s tím, že nejprve si prostor otestujeme na samostatných koncertech. A právě během nich mi to celé došlo – využijeme vodní plochy v zahradě a uspořádáme festival, jehož doménou bude přehlídka netradičních plavidel. Jen tak pro zajímavost, úplně přesně si vybavuji, jak se tvářili kolegové, když jsem k nim vtrhl do kanceláře s otázkou, co by řekli na to, kdyby se festival jmenoval Holešovská Regata. Od kolegyně Renaty se ozvalo: „To je blbé, to ne.“ Naštěstí jsem ale od názvu neupustil a jak vidno, pravděpodobně zafungoval…

Dokážete si vlastní festival užít?

Teď už ano. Nejenom, že se Regata postupem všech těch let usadila, ale hlavně se mi podařil odbourat určitý šéfovský syndrom, kdy jsem měl pocit, že si všechno zvládnu udělat nejlépe sám, než abych to někomu z týmu musel pracně vysvětlovat. Dneska naprosto důvěřuji všem svým kolegům, kteří tvoří dlouhodobě skvělý tým, stroj, který bezchybně šlape, a já se můžu už jenom zpovzdálí kochat. Člověka sice stále ledasco překvapí a na mnoho situací musí reagovat operativně, ale přiznávám, že už v sobě mám o poznání větší klid. Například letos jsem opět tradičně odložil visačku i vysílačku a jenom tak jsem se chvíli toulal areálem, abych se podíval, jak si festival užívají lidé. Když vidím spokojenost návštěvníků, mám z toho vždy obrovskou radost.

Můžete vyjmenovat tři koncerty, které jste s Agenturou Velryba pořádal a jste na ně opravdu pyšný?

To je těžká otázka… Určitě to byl koncert Olympiku s Filharmonií Bohuslava Martinů, který slavnostně otevřel zlínské Kongresové centrum. Stoprocentně pak koncert Iron Maiden na ostravském fotbalovém stadionu Bazaly, kdy se mi týden před ním narodil druhý syn. A pak pravděpodobně taky nedávný koncert Hrubé Hudby na Malé scéně, ze kterého jsem byl nadšený i osobně jako posluchač.

Teď si uvědomuji, že jsme úplně přešli toho Stinga. Jak vlastně dopadlo vaše neúprosné faxování jeho londýnskému managementu?

Nebudu zapírat, Sting ve Zlíně, to bylo dlouhodobě moje velké přání. Do Londýna jsem faxoval opravdu mnohokrát, avšak na jakoukoliv odpověď jsem čekal marně. Jednou už to vypadalo, že se zlínský koncert přece jenom podaří, nicméně nakonec z něho zase sešlo. Co si budeme povídat, nepočítáme-li Prahu, tak zbytek České republiky je pro světové interprety spíš sekundární zastávka. Většinou se takový velký koncert dejme tomu na Moravě uskuteční jenom proto, že má kapela den dva volno mezi koncertem v Polsku a v Rakousku a než aby utloukala čas někde na hotelu, zahraje si u nás, má-li to po cestě.

V roce 2012 jste se ale přece jenom dočkal. Přivítal jste Stinga v Ostravě.

Je to tak. Nakonec se mi ten velký životní sen skutečně splnil. Nejen, že jsme s Agenturou Velryba koncert v Ostravě spolupořádali, ale kolega Robert Porkert z firmy Live Nation mě dokonce pověřil, abych dodržel bonton promotérů velkých koncertů, a kromě vyřízení všech nezbytných povolení, kdy je například žádoucí, aby limuzína pro hvězdu najela na plochu přímo k letadlu, jsem měl za úkol Stinga i osobně přivítat rovnou po přistání. Bylo to pro mě příjemné i překvapivé, protože v letadle neseděl frajer v černém tričku a s nagelovaným účesem, ale úplně obyčejný chlapík, se kterým jsem měl tu čest prohodit několik slov.

Jak moc se liší spolupráce se zahraničními interprety v porovnání s těmi českými?

Pokud v tom není člověk řádně zaběhnutý, tak je to celkem fuška. Můžeme říct, že se jedná o skutečně kategoricky odlišnou práci, srovnáme-li pořádání koncertů zahraničních kapel s těmi našimi. Nejprve totiž absolutně nevíte, do čeho jdete, což mohu ze své vlastní zkušenosti potvrdit. V roce 1997 jsem se velmi tvrdě srazil s realitou, když mi přišel do cesty světový cirkus jménem Jethro Tull. Byl jsem úplně perplex v momentě, kdy přede mě nakráčelo snad třicet profíků z kapelního týmu a chtěli po mně věci, které se tehdy ve Zlíně nedaly sehnat ani za dva dny, natož pak za hodinu, jak si představovali. Nicméně je to o zkušenostech, jednou to člověk zažít musí. Naštěstí jsme to ustáli. Sluší se však dodat, že jsme v tom nikdy nebyli sami. Opravdu to neprobíhalo tak, že by manažer Jethro Tull zvedl telefon a zavolal mi, že přijedou do Zlína, ať jim to zařídím, kdepak. V zádech jsme měli od začátku velice silného partnera, který se u nás věnuje výhradně zahraniční scéně, což je už jednou zmíněná firma Live Nation. Byli jsme vždy rovnocenní parťáci s tím, že Live Nation bookoval termín, řešil koncert na celostátní úrovni a my jsme se věnovali hlavně lokálním organizačním záležitostem a produkci.

Dokážou vás po všech těch letech kapely ještě překvapit nějakým bláznivým požadavkem, ukrývajícím se v jejich tajuplných riderech, tedy papírech, které předem posílají pořadatelům?

Asi ne, ať už se bavíme o riderech technických, u kterých přesně víme, na co v našich lokálních podmínkách stačíme finančně, kapacitně i personálně, anebo o riderech „osobních“, které mě ale ještě občas dokážou vydatně rozčílit. Zejména pak u českých kapel, které si kupříkladu napíší požadavek, že chtějí v šatně láhev pětadvacetiletého Jima Beama. Proč ne, chápu, že někomu tento typ alkoholu chutná, ovšem nevidím jediný důvod, proč by ho měla platit agentura. Kapela nekoncertuje za tisíc korun, takže má prostředky si pořídit k pití to, co jí chutná. Nemluvě o tom, že je podepsaná určitá fixní cena kapely, kterou musím zaplatit i v momentě, kdy by přišel jeden jediný divák a já byl milion v mínusu, avšak k tomu všemu prodělám ještě dalších deset tisíc jenom proto, že musím nakoupit drahý alkohol. Je to zvláštní. Vždycky to přirovnávám k profesi dělníka, který když jde na směnu do fabriky, tak si tu svačinu taky koupí sám a vezme si ji s sebou. Možná jsem jenom stará škola, těžko říct. Často se tomuto nešvaru snažím čelit a rovnou managementu kapely odepisuji, ať se nezlobí, že danou věc prostě platit nebudeme.

Dosavadní třicetiletá plavba Agentury Velryba byla bezesporu velmi pestrá a hlavně dobrodružná. Sám už jste zmínil, že spoustu cílů máte splněných, proto mě napadá poslední otázka – co dál? Najdou se ještě výzvy a plány do budoucna, které byste společně s kolegy rád realizoval, stejně jako tomu bylo třeba před lety, když přišel na svět festival Holešovská Regata?

Plány musí být, rozhodně nechci, abychom jakkoliv přešlapovali na místě. Dokonce mám ještě jedno velké přání, které směřuje k dalšímu festivalu, respektive k pravidelně se opakující akci, ovšem momentálně jsem v podobné situaci, jako tomu bylo před lety při vymýšlení Regaty. V podstatě si nyní připadám jako keramik, který vehementně oplácává hlínu ze všech stran, ale výsledek ještě nemůže ukázat světu, protože stále nemá ten správný tvar. Věřím však, že se to podaří, a je úplně jedno, jestli se to stane zítra, za měsíc nebo za rok… Mimochodem, jedním ze snů bylo i velké komponované režijní dílo na venkovním prostranství, a ten se mi vlastně vyplnil až letos, když jsme měli tu čest s Velrybou realizovat pro náš Zlín velkou multimediální show k sedmistému výročí města v červnu na náměstí Práce – s obrovským pódiem, kapelami, provazochodci ve výškách nad hlavami Zlíňanů a dalšími programovými prvky, které se na běžných eventech nerealizují... A víte, co? Taky bych si přál, aby se jeden z mých synů stal v budoucnu mým parťákem a pomohl naši agenturu rozvíjet dál. Třeba se mi splní i tohle, kdo ví.

Michal Žáček sám o sobě

  • Narozením spadá do ročníku, o kterém napsala známý hit skupina Chinaski.
  • Narodil se o měsíc a půl dřív v době, kdy i kočárky byly na pořadník. S ohledem na předčasný příchod na svět byl zpočátku života vychováván bez kočárku.
  • Tato neblahá zkušenost se socialistickým hospodářstvím byla jednou z příčin toho, že se v roce 1989 jako vysokoškolský student aktivně podílel na sametové revoluci a stal se doživotním ctitelem ideálů svobody prezidenta Václava Havla.
  • Osobně byl u prvního megakoncertu v Československu – na Strahově v létě 1990 na koncertu Rolling Stones stál sedm metrů od Micka Jaggera – v kotli fanoušků pod pódiem.
  • Z gymnázia zamířil na studium herectví na brněnskou JAMU, dva roky pak byl v angažmá v Městském divadle Zlín. Jeho role „Honza s culíkem“, „Široký“, „Němý blázen“, „Třetí mladík v davu mladíků“ a další byly natolik zapomenutelné, že po dvou letech své umělecké sklony nasměroval raději malinko jinam.
  • Narodil se a stále žije ve Zlíně, relaxuje převážně sportem, takže má na svém kontě například několik běžeckých maratonů a triatlonových závodů IRONMAN. Je otcem dvou dospívajících synů.
  • Je majitelem a ředitelem společnosti AGENTURA VELRYBA, která pořádá koncerty domácích i zahraničních kapel, produkuje rodinný festival Holešovská Regata a zajišťuje firemní akce na klíč.