Vzpomínka herce Rostislava Marka na listopadové události roku 1989
„V předlistopadové době jsme mohli jenom těžko uvěřit skutečnosti, že se jednou vrátíme do demokratického a svobodného světa, stejně jako si dnes lidé jenom těžko dovedou představit, že by o všechny ty cenné hodnoty mohli přijít. Proto nelze být netečným k tomu, co se děje kolem nás.“ To je poselství Rostislava Marka, výrazné tváře „sametového“ dění ve Zlíně na sklonku roku 1989.
Autor: Dalibor Glück, archiv Rostislava Marka
O sametové revoluci toho bylo napsáno už skutečně mnoho. Nejzásadnější události našich novodobých dějin naplno odstartovaly ve večerních hodinách 17. listopadu 1989 v Praze a všechny ty obrázky z Národní třídy doslova obletěly svět.
Ovšem jak probíhaly následující hektické listopadové dny před třiatřiceti lety ve Zlíně, městě, které se okamžitě stalo jedním z revolučních center? Které tváře v regionu, rozkládajícím se mezi Valašskem a Slováckem, určovaly směr? Kdo měl hlavní zásluhu nejen na šíření veškerých podstatných informací, ale i na pořádání manifestací? Právě o tom je povídání Jakuba Malovaného, autora tohoto článku, s hercem Rostislavem Markem.
Prvně jmenovaný revoluci sice nezažil, narodil se až čtyři roky po ní, avšak velmi důkladně se jí věnoval při tvorbě knihy Samet v divadle, která líčí, jak Listopad 1989 v tehdejším Gottwaldově probíhal. Rostislav Marek, bard uměleckého souboru Městského divadla Zlín, patřil díky své občanské angažovanosti, kterou naplno projevil právě během sametové revoluce, k jeho stěžejním respondentům.
Tři roky od vydání knihy se spolu potkali znovu, aby si připomněli, že svoboda rozhodně není samozřejmostí, a aby bezmezná odvaha těch, kteří za ni bojovali, nikdy nevstoupila do anonymity.
Jakub Malovaný: Rosťo, jak se za těmi listopadovými událostmi roku 1989 ohlížíš? Jak je vnímáš dnes, po těch uplynulých třiatřiceti letech?
Rostislav Marek: Pořád je to doba, na kterou vzpomínám s velkou láskou a hrdostí. Listopadové dny roku 1989 považuji skutečně za jedny z nejkrásnějších v mém životě, protože se nám podařilo získat vytouženou svobodu, které si, jak stále zjišťuji, musíme vážit a taky si ji musíme důkladně střežit. Přiznám se ti, že by mě opravdu nikdy nenapadlo, že po těch dlouhých třiatřiceti letech bude tak náročné si ji uhlídat. Není to tak dávno, co jsem si říkal, jak velkým vítězstvím je skutečnost, že se komunisté nedostali do parlamentu, a ačkoliv strach z jednoho totalitního systému odpadl, bohužel ho nahradila obava ze systému jiného, taktéž nebezpečného, který by u nás mohl do budoucna zavládnout. Je to zvláštní, na něco takového jsem třeba před pětadvaceti lety neměl ani pomyšlení.
Jakub Malovaný: Je toto, o čem mluvíš, hlavní důvod, proč je dobré si události sametové revoluce neustále připomínat?
Rostislav Marek: Víš, já bych byl nerad, aby to dopadlo podobně, jako když se v dobách mého mládí připomínaly všechny ty důležité události tehdejšího režimu – ať už to byla kupříkladu oslava osvobození Rudou armádou v roce 1945 nebo ódy na komunistický převrat v únoru 1948. Tehdy nás propaganda skutečně zahltila, nemluvě o dalších s tím spojených činnostech, kdy jsme museli povinně dělat nástěnky, recitovat prapodivné básničky na akademiích nebo zpívat sborové písně proti imperialistické síle. Proto si myslím, že připomínání sametové revoluce by mělo mít spíš podobu určité piety s tím, že si každý z nás uvědomí sám v sobě, jak potřebná je pro společnost svoboda. Tím však neříkám, že není důležité o tom mluvit, naopak, jen nám to připomínání nesmí nikdo jakkoliv nařizovat a nutit nás k němu. Je totiž zásadní, aby se to mladým generacím, pro které je dnešní doba naprostou samozřejmostí, nezprotivilo.
Jakub Malovaný: Čím si vysvětluješ, že během těch třiceti tří let byl průběh sametové revoluce několikrát značně zpochybněn a řada lidí si vytvořila o listopadových dnech vlastní konspirační teorie nejrůznějšího druhu?
Rostislav Marek: Bohužel, dnes se může každý z nás vyjadřovat ke všemu, a to i v případě, že danému tématu absolutně nerozumí. Spousta lidí, aniž by byla historiky, filozofy či alespoň pamětníky, považuje svůj názor za jediný správný a pravdivý, což je velké neštěstí. Neustále se mluví o „fejkových“ zprávách a všemožných dezinformacích, které by však dřív absolutně neobstály. Nikdo by nebral vážně názory člověka, který nezná sebemenší historické souvislosti a o pozadí uplynulých událostí nemá jakékoliv tušení. Pak je tu ale ještě jedna skupina lidí, která dokáže věci skvěle zpochybňovat…
Jakub Malovaný: A to je která? Můžeš být konkrétní?
Rostislav Marek: Jednoznačně ta, která chce zvrátit všechno, co dříve bylo. Vzpomínám si, jak jsem se před lety rozčílil, když jsem viděl, jak pánové Klaus a Zeman začali velmi intenzivně překrucovat právě události roku 1989 a dokonce vytvářeli konstrukt, který zněl naprosto neuvěřitelně. Podle nich by komunistický režim stejně padl, a to i v případě, že by sametová revoluce neproběhla, a usoudili, že na celém dění nemají žádnou zásluhu disidenti, studenti, divadelníci ani Havel. Zkrátka, vtloukali nám do hlavy, že by to celé přišlo takzvaně samo od sebe. A teď mi řekni, kdo by na tom měl teda zásluhu? Kdo by tu železnou oponu svrhl? Vyšší řád? Vždyť je to absurdní. Každý rozumný člověk ví, že tenkrát bylo nutné věci řádně pojmenovávat a postupně pracovat na jejich odstranění na základě mnohdy až neviditelné mravenčí práce lidí proti systému brojícím, kteří komunismus podkopávali.
Jakub Malovaný: Zmínil jsi, že dnes se může každý libovolně vyjadřovat k čemukoliv. Myslím si, že je to určitá daň právě za tu pracně vybojovanou svobodu. Nemáš však pocit, že se postupem let ta svoboda trošku vychýlila od své podstaty? Nepřipadá ti, že si ji spousta lidí notně přizpůsobila ke svým potřebám?
Rostislav Marek: To je ovšem úplně přirozený jev. Pamatuji si, že jsem kdysi viděl sovětský film s názvem Jak zabít draka – shodou okolností jsem v jeho dramatizaci hrál později ve zlínském divadle – ve kterém se lidem podařilo osvobodit se od dlouhodobé tyranie, avšak někteří si najednou s vlastní svobodou nevěděli rady, z čehož postupně vyplynulo jediné, a sice že začali být zlí mezi sebou a každý si v podstatě dělal, co se mu zlíbilo. Vždycky se ve společnosti najde určitá skupina, která nemá dostatečné povědomí o tom, co vlastně svoboda v pravém slova smyslu obnáší, není na ni připravena a vykládá si ji po svém, de facto jako anarchii. Proto je důležité, abychom se neustále vzdělávali, abychom se aktivně zajímali o to, co bylo a co je kolem nás, a dávali si informace do souvislostí. Plně si ovšem uvědomuji, že dneska se mnohým lidem číst nechce a bohatě jim stačí útržkovité informace, na základě kterých si udělají svůj názor na věc – ten však bohužel nedrží na nijak pevných základech. Nám pak nezbývá nic jiného, než abychom to demokraticky a poctivě vyvažovali.
Jakub Malovaný: Souhlasím, člověk takovým situacím čelí v podstatě dennodenně a pokud k danému tématu nechce být lhostejný a naopak chce, jak ty říkáš vyvažovat, nezbývá mu skutečně nic jiného, než argumentovat jedině skrze podložená a z mnoha stran ověřená fakta. Vraťme se ale nyní zase do listopadových dní roku 1989. Vybavíš si, jak se to stalo, že ses stal hlavní tváří celého toho důležitého dění na Zlínsku? Bylo ti dvacet osm let a je důležité zmínit, že ze začátku se absolutně nedalo odhadnout, jak to celé dopadne, tudíž byla ve hře i tvá osobní budoucnost.
Rostislav Marek: Musím tě poopravit, protože já jsem opravdu nebyl tou hlavní tváří. Byl jsem jednou z mnoha hlav. V divadle nás aktivních byla vskutku velká masa, čili já se považuji za jednoho z nich. Zásluhu na průběhu sametové revoluce ve Zlíně má spousta lidí, nemluvě také o těch „bezejmenných“ účastnících, kteří přiložili ruku k dílu třeba tím, že šli vylepovat plakáty, natáčeli názory v ulicích anebo byli přítomni při informování o aktuální situaci v továrnách nebo školách.
Jakub Malovaný: Dobře, tak byl jsi jednou z hlavních tváří. Proti tomu už nemůžeš namítnout nic.
Rostislav Marek: Ano, byl jsem jednou z mnoha hlavních tváří, to už zní lépe… Když nad tím teď přemýšlím, tak skutečnost, že jsem se tenkrát tak silně angažoval a následně byl zvolen do stávkového výboru, byla zapříčiněna pravděpodobně tím, že v naší rodině bylo odjakživa silné antikomunistické smýšlení, které se určitým způsobem promítlo do mé výchovy. A ačkoliv jsem si to dlouho v podstatě nedovedl představit, tak jsem věděl, že je nutné komunistický neřád jednoho dne definitivně porazit. Měli jsme malou dceru Evu. I kvůli ní jsem se rozhodl, že už nebudu nadávat pouze doma, ale že vyjdu do ulic, respektive, že vstoupím na tribunu. Řekl jsem si „teď, nebo nikdy“. A přiznám se, že jsem si nepřipouštěl, že bych mohl být v budoucnu jakkoli postižen. Sílu a energii nám dodával pohled na tu narůstající masu lidí, která společně s námi den co den vycházela na náměstí. Věděli jsme, že v tom nejsme sami, respektive, že se nejedná o záležitost pouhých jedinců, kteří budou někde v kriminále umlčeni.
Jakub Malovaný: Přesto mi to nedá, abych se tě nezeptal, zda jsi během těch dní zažil skutečný moment strachu.
Rostislav Marek: Zažil jsem ho jednou, a to tehdy, když jsme jeli pro tiskoviny do brněnského Mahenova divadla. Úplně mi zatrnulo, když nás z ničeho nic míjely autobusy plné lidových milicí. Na ta okna zastřená dekami, mezi kterými se sem tam mihl samopal, nikdy nezapomenu. Působilo to hodně depresivně a uznávám, že v ten moment mi hlavou blesklo „a sakra, co když to nedopadne…“
Jakub Malovaný: Jak tvou aktivitu vnímali tvoji nejbližší – rodiče a samozřejmě i manželka Jana Kafková, která s tebou byla také ve zlínském souboru?
Rostislav Marek: Moje žena neuvažovala ani vteřinu o tom, že by byla jakkoliv stranou, ačkoli musím znovu zmínit, že jsme doma měli čtyřletou dceru. Byla to opravdu statečná žena. A co se mých rodičů týče, ti do toho šli společně s námi, nijak se proti situaci nevymezili, od ničeho nás neodrazovali. Okamžitě nám přispěchali na pomoc. Maminka převážně hlídala naši Evičku a tatínek se hrdě pustil do všech těch manifestačních akcí – dokonce si vybavuji, jak se zapojil i do spontánního řetězu, kdy se držel za ruku s cestovatelem Miroslavem Zikmundem, aby nám uchránili tribunu. Dodnes slyším jeho větu „my jsme s panem Zikmundem dělali revoluci ve Zlíně“. Výhodou pak bylo také to, že rodiče veškeré postupně získané zprávy ve Zlíně předávali dalším v tu chvíli méně informovaným lidem, zejména v mé rodné Kroměříži. Média ze začátku pochopitelně pravdu nesdělovala, a tak vlastně jiná možnost, jak řádně informovat, ani neexistovala.
Jakub Malovaný: Dokážeš říct, ve kterém okamžiku ses do sametové revoluce aktivně zapojil?
Rostislav Marek: Úplně přesně to vidím. Na počátku všeho byl můj vstup do kanceláře dramaturgů číslo 204. Nalepil jsem na ni ručně psaným písmem „Štáb“. Stala se srdcem stávkového výboru – byly v ní tři židle, jeden telefon, nástěnka a úřadující kolega, herec Ivan Kalina, mimochodem pro mě osobně právě ta hlavní tvář revolučního dění na Zlínsku, který se topil v záplavě čerstvých informací a nespočtu úkolů k vyřešení. Nedalo mi to a okamžitě jsem se stal jakýmsi jeho tajemníčkem, lépe řečeno člověkem, který se pokusil vnést do chaosu, zapříčiněného rychlým sledem událostí, alespoň nepatrný řád. Naštěstí se náš tým krátce na to rozrostl, každým dnem se k nám připojovali další a další kolegové z řad uměleckého souboru, ale také pracovnice z administrativy a dílen. A víš, co je zajímavé? Dnes v podstatě mohu říct, že díky tomu mému počátečnímu třídění jsem si našel k těm veškerým prohlášením, dopisům a tiskovinám vztah, na základě kterého jsem si to všechno pečlivě uschoval do banánové krabice a tu jsme po třiceti letech společně otevřeli, abychom využili její obsah při psaní knihy Samet v divadle.
Jakub Malovaný: To máš pravdu, všechny ty historické materiály byly pro naši knihu nesmírně důležité, mohli jsme se o ně stoprocentně opřít a nikdo nám nemůže říct, že jsme si cokoliv vymysleli.
Rostislav Marek: Přesně tak, je obrovsky důležité, že nám obsah knihy nemůže nikdo jakkoliv zpochybnit. Navíc jsem rád, že jsme narovnali historické nepřesnosti, ať už se jedná dejme tomu o tvrzení, že v ulicích města Zlína byli první pracovníci určitých závodů nebo studenti. Není to pravda a na základě dochovaných písemných pramenů máme jasně doložitelné, jak to celé bylo – že to ve Zlíně rozjeli místní disidenti společně s divadelníky a že až následně se k nim přidali studenti, kteří byli k celé situaci zpočátku nedůvěřiví, že Občanské fórum vzniklo v prostorech divadla a že u toho byli Miroslav Zikmund s etnografem Karlem Pavlištíkem a tak dále a tak dále… Tak mě napadá, Kubo, existuje ještě nějaká historická událost, nějaké období, kterému by ses rád literárně věnoval?
Jakub Malovaný: Pravděpodobně ne. Víš, u knihy Samet v divadle se to všechno správně potkalo. Listopadové události roku 1989 mě zajímaly od dětství, vždycky jsem se zájmem koukal na všechny ty záběry z Národní třídy a tak nějak podvědomě to ve mně klíčilo. Uvědomoval jsem si důležitost těch dní. V momentě, kdy jsem zjistil, kolik vás – pamětníků – mám kolem sebe, a v momentě, kdy jsi mi sdělil, že máš doma veškerý ten bohatý archiv, nebylo co řešit. Rozhodl jsem se, že to dám dohromady, vždyť podobná publikace, mapující revoluci na Zlínsku, chyběla. Navíc nejsem historik, takže je dobré zmínit, že jsem šel cestou vzpomínek, které jsou podloženy právě těmi veškerými písemnostmi. Byla to krásná pracovní kapitola, díky níž jsem si „samet“ tak nějak prožil na vlastní kůži. A budu na to vždycky vzpomínat s radostí. Co sis na základě prožití všech těch hektických listopadových událostí odnesl do života ty? V čem tě obohatily jako člověka?
Rostislav Marek: O nejkrásnější chvíle mého života. Fakt. Ivan Kalina mi tehdy řekl jednu zásadní věc: „Na všechno, co se děje, se dívej s maximálně otevřenýma očima, protože takové události už pravděpodobně nikdy nezažiješ.“ Zpětně musím uznat, že měl pravdu, ačkoliv tehdy jsem to až tak silně nevnímal. Není se ani čemu divit, nebyl čas připouštět si výjimečnost daného okamžiku, vždyť jsme toho měli všichni až nad hlavu – chodili jsme spát o půl druhé v noci a v sedm ráno už jsme zase rozjížděli agendu. Později jsem pochopil, že to byly krásné chvíle ještě z jiného důvodu – lidé se k sobě chovali po celou tu revoluční dobu velmi hezky, vlastně jenom jednou jedinkrát jsem zažil moment, že si přede mnou paní odplivla. A paradoxní je, že se na nás nedívali přes prsty ani ti ortodoxní komunisté, i když asi tušili, že je zle, a měli strach.
Jakub Malovaný: V knize Samet v divadle vzpomínáš, že až během generální stávky – v pondělí 27. listopadu – ses dostal pořádně ven, a hlavně jsi nemusel vůbec nic organizovat. Uvádíš, že sis pouze v klidu obešel přeplněné náměstí a s párkem v ruce jsi nasával tu naprosto jedinečnou atmosféru. Považuješ tento okamžik za nejsilnější, respektive nejstěžejnější?
Rostislav Marek: Asi ano. V ten den jsem mohl skutečně vypnout a alespoň na chvíli přestat aktivně pracovat. Složil jsem ruce a díval se na všechno, co se dělo kolem mě. Obrovsky se mi ulevilo. Cítil jsem neuvěřitelnou radost z lidí, kteří se v tak velkém počtu dali dohromady a zlínské náměstí do posledního místa zaplnili. Víš, ta pospolitost mi v současné době chybí a myslím si, že bude trvat velmi dlouho, než se k nám zase vrátí. Mimochodem, co by tebe v dnešní době vyhnalo do ulic na tribunu?
Jakub Malovaný: Věříš, že jsem nad tím častokrát přemýšlel, nejen v době, kdy jsme dávali dohromady Samet v divadle? Stejně jako jsem několikrát přemítal nad tím, zda bych v sobě našel tu potřebnou odvahu, kterou jste v roce 1989 projevili vy. Snad ano. Na tribunu bych šel pravděpodobně v okamžiku, kdy bych jednoznačně cítil, že je svoboda znovu řádně ohrožena a stahují se nad ní velká a silná mračna. Zatím tomu tak naštěstí ještě není. Zatím – to je důležité slovo. Stále máme možnost svobodně hovořit, tvořit, studovat i pracovat. Řekl bych, že momentálně se objevují spíš malé mráčky, ze kterých ale díkybohu pouze kape. Avšak i přesto je dobré mít je na pozoru.
Rostislav Marek: Ano, je dobré, dívat se kolem sebe a střežit si demokratické principy, protože já si opravdu myslím, že v budoucnu může klidně nastoupit nová síla, která bude té totalitní dost podobná. A je naprosto důležité, aby si to přirozeně uvědomovali hlavně mladí lidé, protože zejména o jejich budoucnost jde. Oni zatím naštěstí nemusejí čelit jakémukoliv útlaku, vyhazovům z práce a ze škol, nedejbůh kriminálům, jako tomu bylo za našich mladých let, ale co není, zase může být. Navíc mám pocit, že v dnešní společnosti by se našlo mnoho takových, kteří by byli ochotni za určitým novým totalitářem jít. A děsí mě, že by mezi nimi byli i lidé vzdělaní a zkušení.
Jakub Malovaný: Zmínil jsi „mladé lidi, o jejichž budoucnost jde“. V listopadu roku 1989 šlo převážně o vaši budoucnost, protože vy jste tenkrát byli ta mladá generace. Z dnešního pohledu je velmi zajímavé, že jste v rámci revoluce často museli čelit nejrůznějším důležitým rozhodnutím – vždyť na vás například bylo, co všechno na tribunách zazní a kdo vystoupí, vy jste lidem vybírali a sdělovali veškeré zprávy. Jak náročná tato zodpovědnost byla?
Rostislav Marek: Dost. Například obsah manifestací jsme často měnili ještě krátce před jejich začátkem, a to podle nálady mezi přítomnými lidmi, nechtěli jsme je vyprovokovat k něčemu, co by nebylo ku prospěchu věci. Několikrát jsme taky byli v rozporu se staršími a zkušenějšími bardy, kteří už měli ledasco odžito, což jim v danou chvíli asi příliš příjemné nebylo, ale jinak to zkrátka nešlo. Kupříkladu jsem nevyhověl panu Zikmundovi, který si přál, aby na jedné z manifestací zazněl fejeton Ludvíka Vaculíka Zatykač o Klementu Gottwaldovi – usoudili jsme, že společnost na takové sdělení ještě není připravena, a tak z toho sešlo. Na druhou stranu je ale potřeba zmínit, že jsme tyto osobnosti plně respektovali a radili se s nimi. Na mnoho věcí pak bylo nutné důkladně dohlížet – třeba i na takzvané besední výjezdy herců do různých zařízení, ať už šlo o školy, podniky nebo zdravotnická střediska, protože častokrát se toho chtěli chopit kolegové s právě odloženým komunistickým průkazem, což nebylo žádoucí. V takovém případě bylo potřeba zakročit a na tato místa je neposílat. Stejné to ale bylo i v opačném případě, když nám pražská divadla nabízela, že pošlou k nám do Zlína promluvit své herce s tím, že čas už mají bohužel jenom ti, kteří byli s režimem spjatí. Nám nezbývalo nic jiného než slušně odmítnout, potřebovali jsme opravdu věrohodné zástupce.
Jakub Malovaný: Zlínské divadlo bylo mezi prvními v republice, které na události, jež proběhly 17. listopadu v Praze na Národní třídě, zareagovaly. V kontextu všech měst hraje Zlín v rámci sametové revoluce velmi významnou roli, silně to v něm kvasilo. Cítíš to stejně?
Rostislav Marek: Určitě. Hezky to dokládá skutečnost, že jsme informace o tom, co se v Praze děje, šířili hned druhý den, a to nejenom Zlíňákům, ale také obyvatelům okolních obcí a měst, ať už to byl například Holešov, Kroměříž, Bystřice pod Hostýnem nebo Uherské Hradiště, kde se divadelníci zapojili až později. Velkou zásluhu na aktivitě Zlína má i silný základ v disentu, vždyť odsud pochází Petr Bartoš, Bedřich Koutný, Pavel Jungmann nebo Stanislav Devátý, ke kterým se postupně přidaly i persony jako Zikmund nebo Pavlištík. Ve všech jsme měli velkou oporu. Výhodou bylo, že se mnozí navzájem znali, věděli jsme o společném nepříteli, potkávali jsme se na všemožných kulturních akcích a taky jsme tušili, že něco probublává na povrch.
Jakub Malovaný: Absolvoval bys to celé znovu i s vědomím, co všechno „dělat revoluci“ obnáší?
Rostislav Marek: Párkrát jsem nad tím přemýšlel. Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, jenže v tomto případě to jaksi neplatí. V životě jsem měl určité propady, kdy jsem si říkal, že lidem už nemůžu věřit, ale naštěstí tyto chmury brzy odezněly a znovu jsem si uvědomil, že v zásadních situacích nejde pouze přihlížet a nečinně sedět doma. Určitě bych do toho znovu šel. Pokud jsem nepociťoval strach tenkrát, tak teď bych ho neměl určitě. Je potřeba myslet na budoucnost našich dětí, v mém případě už vnoučat, která jsou momentálně bezbranná děcka. Přes to nejede vlak. My jsme v předlistopadové době mohli jenom těžko uvěřit skutečnosti, že se jednou vrátíme do demokratického a svobodného světa, stejně jako si dnes lidé jenom těžko dovedou představit, že by o všechny ty cenné hodnoty mohli přijít. Proto nelze být netečným k tomu, co se děje kolem nás.
Rostislav Marek
