Nejnovější zprávy: Opilý mladík bez papírů řídil BMW, srazil motorku a ujel Ve Vsetíně začíná přestavba "křižovatky smrti"

Fejeton

KOMENTÁŘ: Děti nepotřebují být na stupni vítězů

Motivovat děti ke sportu, nebo aspoň k aktivnímu pohybu je zdánlivě náročné. Existuje nepřeberný počet možností řízeného trávení volného času. Řízeného.


Autor: repro

V osmdesátých letech, v době mého dětství, šlo u nás na dědině chodit akorát na fotbal. Ve vedlejším městě ještě do rybářského kroužku, do folklórního souboru, do atletiky, na basket. Pak už nevím. Nejvíc času jsem s klukama trávil ve zmole, v hájíčku, na seníku, občas jsme zašli na smeťák. Vrchol byl, když nás starší kluci vzali do klubovny na pinec. Na místním parketu jsme hráli tenis s vyřezávanými pálkami z dřevotřísky a dřevěné hokejky jsme měli oplechované, protože byly dobité a sedřené. Jo a bruslit jsem se naučil na rybníku a hlavně na potoce jsme dojeli až do vedlejší dědiny. Mokrý…

Je to taková nostalgie. Prostě byla to taková doba. Jiná. O to víc času jsme měli lézt po stromech. Dokonce si pamatuji, že okolo hřiště byly stromy tak blízko sebe, že jsme hráli na hoňku a nesmělo se při ní slézt na zem… Lyžovat jsem se naučil až po třicítce, běžkovat pořádně až po čtyřicítce. A je mi fajn. Běhat mě baví furt.

Dneska je doba jiná. Rychlejší. Obě naše dětí umí tolik sportů, že některé tehdy ani nebyly. Vedeme je k tomu. Ale jen rekreačně. Závodně je to moc nebaví. Ne, že by nechtěly na závody, ale porovnávat se je nebaví. Možná proto, že nevyhrávají. A to je podle mě to. To, co by mohlo být jinak.

Nedávno jsem se dozvěděl, že v Norsku mladí běžkaři či biatlonisti závodí, ale nedozví se, jak dopadli. Běžkařské oddíly v této zemi nedostávají podporu od státu podle výsledků dětí. Prostě je jedno, jak se sportovně tomu danému oddílu vede. Je jedno, jakou mají děti výkonnost v konkrétním sportu. Důležitá je všestrannost a pravidelnost. Jenom ne výkonnost. Ještě v dorostu to tak mají.

Moje zkušenost u nás je jiná. Sportovní oddíly musí dosahovat výsledků, musí mít mraky dětí, které jezdí na mraky závodů. Nejsem toho příznivcem. Nejsem toho příznivcem u dětí do puberty, poněvadž v pubertě se často láme chleba. Kdo se chce sportu věnovat na vrcholné úrovni a chce se tím živit, musí překonat pubertu. Musí makat, když je mu 16, 17. Nechodit na diskotéky, nechodit do baru. Makat. A to nedokáže každý. Většinou to dokáže ten, kdo má sport rád, koho baví. A kolik kluků a holek baví, když od pěti let téměř denně drilují: plavání, hokej, fotbal, tenis, atletiku, basket… Kolik je špičkových vrcholových sportovců? V individuálních sportech jsou to jednotlivci, v kolektivních desítka. Ostatní se sportem živí do pětatřiceti, když jim zdraví slouží, a pak budují druhou kariéru. Často z nuly, často bez patřičného vzdělání.

Přitom je vrcholový sport tak mediálně oblíbený a právě vrcholoví sportovci dokáží v těch nejmenší dětech spíše vyvolat vášeň než rodič či trenér. Proto je vrcholový sport důležitý a ani ho neodsuzuji.

Osobně vidím velkou příležitost v tom, že sport v dětství buduje u dětí radost k pohybu. Proč je tak málo sportovních kroužků, které nemají ambici vychovávat vrcholové sportovce? Nemají podporu z veřejných zdrojů. Těžko získávají dotace, když nemají výsledky. Těžko hledají sponzory, když není jejich jméno vidět ve výsledkové listině.

Jedna moje kamarádka z Kladna, běžkyně, jak jinak, si postěžovala: „Moje dcera přestala chodit do atletiky. Ne proto, že by ji nebavilo běhat a sportovat. Ale nebaví ji jezdit na závody. Nechce se sportováním stresovat.“ Má pravdu v tom, že závod je pro mnohé děti stres. Dospělí už to umí odbourat a závod si užít. Děti to ale neumí. Buď je k výkonu nutí rodiče, trenér, kamarádi z oddílu nebo prostě sami před sebou se stresují a bojí se neúspěchu. A marně hledala v okolí sportovní kroužek bez ambicí.

V našem regionu se mí líbí pár skupin, často vzniklých na rodinném základu. Třeba takový Cyklokroužek ve Zlíně. Nebo děti v triatlonovém Titan klubu. Jejich vedení netlačí na výsledky. Trénují, jezdí na závody bez nutnosti uspět, bez tlaku na tyto děti. Když se objeví někdo s chutí a talentem, tak buď přestoupí do jiného oddílu nebo triatlonové akademie. Možná, že jsou i další takové kluby. Pokud nějaký znáte, dejte mi vědět, rád o něm dám vědět.

Přimlouvám se za to, aby města, obce a kraj podporovali zejména sportovní kroužky pro děti. Aby výši jejich podpory neměřil výsledky a počtem účastí na závodech, ale různorodostí aktivit, pravidelností a dlouhodobou udržitelností. Podporujme trenéry a vedení těchto oddílů a kroužků. Protože dělat to zadarmo jde jen do určité míry. Když už vám totiž žere čas na úkor vlastní rodiny a práce, tak to je cesta do pekla. Dnes by se mohlo moderně říct – do vyhoření…

Pokud máte chuť takovou skupinu nějak podpořit, podpořte ji. Osobním angažováním v takové skupině, finančně nebo ji jen zviditelněte.

Nevýkonnostní sport či pohyb je podle mě nejzdravější přístup k aktivnímu životu. Přiveďme k němu co nejvíce dětí. Rozhodně se nám to v budoucnu vrátí. Protože, když jsou aktivní rodiče, tak jsou i děti a je velká šance, že i jejich děti.

A fakt není důležité být na stupni vítězů. Sám jsem příkladem. Přijďte se někdy podívat na dětské „nezávody“ na akcích Běhy Zlín. Vítěze záměrně nevyhlašujeme. Drobnou stejnou odměnu dostanou všichni.

Uvidíme se třeba 19. března na Josefském běhu pro Dětské centrum Zlín u Čiperovy vily na Burešově.

Bob Komín, předseda spolku Běhy Zlín a trenér kondičního běhu Běžecké školy Běhy Zlín