​EXPEDICE Z101 aneb Ve stopách Hanzelky a Zikmunda

„Esencí cestování by mělo být skutečně dlouhodobé poznávání, na základě kterého vznikne něco smysluplného,“ má jasno mladý muž, který si však jako cestovatel nepřipadá a tomuto oslovení se spíš brání. Jak sám říká, v první řadě je jeho cílem objevovat, koneckonců objevitelem ho nazval i sám Miroslav Zikmund, který až do svého loňského odchodu Vaňourkovu práci se zájmem sledoval.

Expedice Z101 projela za osmnáct měsíců Tunisko, Egypt, Súdán a k tomu i několik ostrovů v Indickém oceánu. Část cesty prožila přímo vedle Tomáše Vaňourka také Linda Piknerová, politoložka a afrikanistka, která je po celou dobu jakousi klidnou silou v ústraní.

„Přijížděl jsem do Afriky jako kluk plný nadějí a ideálů a opíral jsem se o znalosti Lindy, které jsem nikdy nepřestal věřit. Spíše naopak. Nakonec převzala plnou kompetenci za moje přesuny, já vždy jen dostal instrukce, kam a kdy se přesunuji. O to jsem to měl snazší,“ dodává Tomáš Vaňourek v obsáhlém rozhovoru, který proběhl na konci jeho „české dovolené“, nutné pro další jeho počínání na cestě.

Bez několika málo dní je tomu už dlouhých osmnáct měsíců, co Expedice Z101 odstartovala. Jak se na celé to období zpětně díváš?

Bylo to krásné, někdy náročné, ale stálo to za to. Určitě mě velmi těší, co všechno už se nám za tu dobu podařilo udělat, avšak zároveň mám i jistý zvláštní pocit. Přijde mi, že těch osmnáct měsíců v poměru k Africe, a hlavně k celému dílu pánů Hanzelky a Zikmunda, neznamená vůbec nic. Léto je u konce, já momentálně sedím doma, mám před sebou celé štosy nejrůznějších knížek a papírů a připravuji se na další část, což jednoznačně dokládá, že to, co zmínění pánové cestovatelé dokázali, je zkrátka obrovské. Následovat je, není vůbec jednoduché – člověk musí být skutečně konzistentní a odhodlaný, aby dokázal na jejich dílo nějak důstojně navázat.

Nemluvě o tom, že je u takového projektu důležité, mít kolem sebe kvalitní tým lidí, na který se můžeš spolehnout.

Přesně tak. Za všechny, co do toho šli se mnou a vydrželi, jsem moc rád. Speciální poděkování si na tomto místě zaslouží Linda, která prožila určitou část cesty po mém boku v terénu a stará se o celé spektrum administrativních věcí, nemluvě o tom, že ještě stíhá zpracovávat veškeré materiály – online výstupy – za chodu a za nejrůznějších podmínek, aby měli lidé možnost s námi sdílet dané zážitky okamžitě. Vždyť pro ně to v první řadě všechno děláme.

Když jsi v dubnu loňského roku odjížděl, měl jsi určitě nějaká očekávání, jak to bude v Africe vypadat. Jak odlišná je poznaná realita?

Velkou výhodou je, že Linda je vystudovaná afrikanistka, takže v době, kdy jsme se na cestu připravovali, a kdy jsme na ni vyjížděli, jsem v ní měl oporu. I na základě našich debat jsem toho očekával spoustu, ale absolutně jsem neměl tušení, co všechno se nakonec stane. Ten střet s africkou realitou byl neuvěřitelný. Jak jsme oba konstatovali, škola člověka na realitu nepřipraví a akademické stáže taky ne. Na začátku nám nic nevycházelo a abychom se alespoň trošku přiblížili stanovenému plánu, museli jsme vynaložit obrovské úsilí, což lidé v Africe mnohdy vůbec nechápali. Pro ně je čas velmi relativní veličina.

Co tě překvapilo nejvíc?

Určitě skutečnost, že během těch měsíců, co jsem byl na cestě, se výrazně změnil svět – nikoliv ten, řekněme, africký, ale náš, evropský. To jsem nečekal, stejně jako to nečekal nikdo jiný. Je to zvláštní pocit, vracet se na úplně jiný kontinent, kde už nehraje prim covid, ale válečný konflikt na Ukrajině. Ten začal v momentě, kdy jsme byli na takzvané ostrovní etapě, a i na tu dálku jsem cítil, jak se v Evropě všechno mění. Ba co víc, cítil jsem, jak se celá řada věcí mění přímo u nás v Česku – zažité věci, které byly standardem, ten klid a jistota, všechno najednou zmizelo. Od té chvíle si každý den uvědomuji jednu jedinou věc, a sice že další fungování Expedice Z101 zajistíme jedině tak, že budu na cestě, což je momentálně snadnější než pobývat v Česku. Na takovou realitu jsme nebyli připraveni a nikdy by nás nenapadlo, že na ni dojde.

Co se ti honilo hlavou bezprostředně po tom, co jsi toho osudného 24. února zjistil, že válečný konflikt skutečně začal a Rusko zaútočilo na Ukrajinu?

To si pamatuji naprosto přesně. Než jsem krátce předtím osudovým dnem odjížděl ze Súdánu, který je mimochodem – stejně jako Egypt a další země Afriky – výrazně proruský, nemluvě o tom, že tamní komunikace i závislost na Rusku je značná už kvůli zbraním, tak nebyl den, kdy bychom tuto situaci neřešili. Pořád jsme od místních slyšeli, že válka začne, avšak nám nezbývalo nic jiného než doufat, že se to nestane, že přece na nejvyspělejším kontinentu nebude válka. I tak jsme ale těm myšlenkám neunikli – co se bude dít, pokud Rusko na Ukrajinu skutečně zaútočí? Veškeré mé pokusy sdělit Súdáncům alespoň nějaké objektivnější informace, které jsme měli z osvědčených českých i vybraných světových médií, byly k ničemu. Oni prostě věřili, že k tomu musí dojít. S divnými pocity jsem tedy odletěl na Seychely, kde jsem se přesunul do pronajatého domku s tím, že si odpočinu, avšak když jsem zapnul televizi, tak první, co na mě vyskočilo, byla zpráva o tom, jak ruská vojska vtrhla na Ukrajinu. Bylo to šílené. Seděl jsem u stolu, po dlouhé době jsem měl normální jídlo i pití, těšil jsem se, jak si konečně užiju chvilku klidu, ale nezmohl jsem se na nic jiného než jenom nevěřícně zírat.

Čím si vysvětluješ, že obyvatelé Súdánu informace, které jsi jim sděloval, nechtěli slyšet?

Je to zvláštní, protože na jednu stranu tito lidé hluboce vzhlíží k Evropě, láká je náš životní styl, ovšem na straně druhé fandí Rusku. Snažil jsem se ten jejich pohled na věc trošku regulovat, ale pokaždé to narazilo na obrovskou zeď, na které bylo napsáno jediné slovo – realita. Tu realitu bych definoval pravděpodobně tak, že když Súdánci chtějí něčeho dosáhnout, tak k tomu prostě používají ruské, respektive sovětské zbraně. A tato definice síly a moci pak naráží na moderní společnost tamních mladých lidí, kteří díky internetu vnímají svět takový, jaký ve skutečnosti je. Značná část Súdánců dokonce obchoduje se světem, takže realitu taktéž dobře zná, nicméně tito lidé vám nakonec sdělí, že to, co se dělo v jejich zemi, bylo zapříčiněno vlivem USA, a proto hledají podporu apriori někde jinde. Sice vzhlíží k západu, ale podporu hledají na východě, protože si v sobě nesou skutečnost, že světové velmoci jako USA, Velká Británie či Francie si jejich území rozdělily bez ohledu na zájmy místních. Bohužel přes tuto mentální bariéru, která je založena na skutečnosti, se opravdu těžko vysvětluje, jaký ten „jiný“ život je a jaké by člověk měl ctít hodnoty. A to, že Rusko nebo Čína se dneska chovají mnohdy hůř než zmiňovaná Amerika, vlastně nikoho místního moc nezajímá.

Pojďme zpátky k Expedici Z101. Zmínil jsi, že ačkoliv jste se na začátku snažili držet určitého harmonogramu, tak se vám to příliš nedařilo. Ostatně, plány jsou od toho, aby se měnily, že jo. Když se nad tím zpožděním, a možná i následným zpomalením, zamyslíš, přineslo vám to něco pozitivního?

Budeš se možná divit, ale přineslo to mnoho pozitiv. Chtěl bych říct, že máme obrovskou podporu v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Kdykoliv se nám něco stane, okamžitě to s lidmi z muzea sdílíme a vždycky dostaneme krásnou zpětnou vazbu, která jen málokdy míjí pány Hanzelku a Zikmunda. A často až žasneme, jak máme na cestě podobný osud. Nám se začal harmonogram bortit poměrně brzy, avšak kvůli naprosto nepředvídatelným událostem – myslím, že takový převrat v Súdánu, přestřelky na ulicích, nebo totálně vykradené auto mluví za vše. Nejprve nás skutečnost, že „nestíháme“, trápila, ale pak nám vlila krev do žil paní doktorka Preiningerová, která spravuje Archiv H+Z, když vzkázala, že Hanzelkovi se Zikmundem se dělo úplně to samé, a to v momentě, kdy nabourali Tatru 87. Zastavili, respektive museli zastavit, protože neměli, jak pokračovat. K čemu to vedlo? Oba pánové v ten moment přestali počítat kilometry i počet navštívených zemí a shodli se na jednom jediném, že budou žít daným okamžikem a cestu si zkrátka začnou pořádně užívat. To byla lekce, která nás naučila, že jakýkoliv časový plán na takto složité cestě, je prostě nesmysl. Jediné, co je opravdu důležité je to, abychom byli v Africe a všechna místa důkladně poznávali a chápali do hloubky.

Ovlivnil nějakým způsobem chod Expedice Z101 loňský odchod Miroslava Zikmunda?

Do jisté míry ovlivnil, vždyť veškeré materiály, které vznikaly, jsem vědomě a mnohdy vlastně i nevědomě vytvářel právě pro něj. Pan Zikmund pro nás byl vždycky ta nejdůležitější osoba, která nás sledovala a podporovala. I kdyby nikoho jiného nebylo, pro tuto cestovatelskou legendu mělo smysl objevovat. Pana Zikmunda jsem samozřejmě průběžně informoval o všem, co na cestě zažíváme, a to většinou prostřednictvím hlasových zpráv, které mu pokaždé doručil někdo z jeho blízkého okolí. Když se mi od něj vrátila kladná reakce, považoval jsem to za úspěch. Na druhou stranu, nikdy jsme nechtěli, aby byla naše práce na panu Zikmundovi jakkoliv závislá, jeho přítomnost byla v podstatě vzácná přidaná hodnota. Čili pro oko diváka se v podstatě nezměnilo nic, ale v mé osobní rovině ano – ztratil jsem člověka, který se mnou byl na cestě dnes a denně. Naštěstí po něm zůstaly všechny deníky a věř, že není nic kouzelnějšího, než když sedíš v Núbijské poušti a pročítáš si autentické záznamy, které na stejném místě vznikly před pětasedmdesáti lety.

Dostal ses někdy do svízelné situace, ve které sis řekl „co by mi teď asi tak Miroslav Zikmund poradil“?

To jsem si neřekl nikdy, ačkoliv je pravda, že těch svízelných situací bylo mnoho. Pravděpodobně to vyplývá z mého osobního nastavení, kdy jsem si spíš přál nad danou situací zvítězit a pak pouze panu Zikmundovi sdělit, jak to dopadlo a co tomu předcházelo. To je totiž podle mého názoru esencí cestování. Spousta lidí používá otřepanou frázi, že „cesta je cíl“, ale jen málokdo reálně chápe význam této krátké věty. Člověk musí být otevřený novým věcem, aby prožíval krásné a třeba i dobrodružné okamžiky, bez ohledu na to, jak ve výsledku dopadnou.

Od samotného startu Expedice Z101 jste velmi produktivní, co se nejrůznějších výstupů týče. Daří se vám plnit všechny úkoly, které jste si předsevzali? A co bys případně vypíchl především?

Krásně nám fungují produkce na sociálních sítích, kam dáváme veškeré informace a zejména fotografie takřka okamžitě, což lidi baví. V podstatě jsou na cestě alespoň takhle na dálku pořád s námi. Vznikla také celá řada online výstav a světlo světa už spatřily i výstavy srovnávacích fotografií v prostoru, k vidění byly třeba ve Zlíně nebo v Plzni. Tím to ale zdaleka nekončí – do Česka jsem se vrátil s úplně jinými plány, myslel jsem si, že veškeré produkce dáme na chvíli k ledu, ale to jsem se spletl. Během léta bylo nutné dokončit první knihu z Afriky, u které jsme na vyžádání vydavatele přidávali osmdesát stránek, a jelikož ještě nespočetné množství materiálu zbývá, tak můžu slíbit, že u jedné rozhodně nezůstane. Naopak, co se nám zatím příliš nedaří, a to převážně z bezpečnostních důvodů, je natáčení dokumentárního filmu. Nějaké záběry vznikají, ale co z toho ve výsledku vznikne, ukáže čas. Prozatím se lidé musí spokojit alespoň s tím, že znovu vyšleme na festivaly film Cesta jako žádná ze sta, který mapuje naši asijskou cestu a vznikl v roce 2019 při příležitosti stých narozenin pana Zikmunda.

První kniha z Afriky by měla být k dostání na podzim a je jasné, že čtenáři se s ní nudit určitě nebudou. Počítám, že se v ní nevyhýbáš ani svým pobytům za mřížemi – problémy s policií jsi měl v Tunisku, v Egyptě i v Súdánu. Měl jsi v daných chvílích strach, co s tebou bude? Bylo to dramatické, jak se na první pohled může zdát? Přece jenom, o tamních věznicích se vypráví nejrůznější zkazky.

Je potřeba si v tom udělat pořádek. Ano, je pravda, že v prvních třech navštívených afrických zemích jsem za mřížemi skončil, ale v následujících šesti zemích na ostrovech jsem se s policií či armádou nedostal do křížku ani jednou. Takže ta bilance zase tak strašná není. A jestli ty pobyty za katrem byly dramatické? Upřímně říkám, že z mého pohledu to žádné drama nebylo, nicméně když jsem všem blízkým líčil fakta, jak tyto eskapády vypadaly, tak jsem slyšel pravý opak. Nicméně musím uznat, že to byly celkem složité situace, které jsem však dokázal ustát důstojně, a hlavně s dobrou náladou – to vše i díky poctivé předodjezdové přípravě. Ono se to mé pozitivní naladění navíc velmi výrazně podepsalo na lidech, kteří mě do těch situací dostali, díky čemuž jsem pokaždé opustil vězení v pořádku. Největší problém byl, když mě uvěznili v poušti, a to mezi Libyí, Súdánem a Egyptem. Na neznalé to může klidně působit, jako jedno z nejkrásnějších míst na planetě, ale opak je pravdou – psa bys tam ven nevyhnal. Jenomže právě tam vznikly silné vazby mezi mnou a přítomnými vojáky, kteří mě věznili. Dodneška jsme v kontaktu a asi bych se nebál říct, že se z nás stali i přátelé.

Počítám, že všechny ty tvé pobyty za mřížemi mají jedno společné pojítko, je to tak?

Ten problém jsem byl já, nic jiného v tom nehledejme. Ve všech případech jsem chtěl jediné, a to dostát tomu, co jsme si na začátku expedice vytyčili jako cíl. Kdybych na ta osudná místa, kde mě zatkli, nejel, neviděl je a nepoznal, tak by v té naší cestovatelské mozaice něco chybělo, což by nebylo dobře. Opravdu mi nestačí přijet do Súdánu, podívat se na pyramidy, dát fotku na Instagram a říct si „super, byl jsem tady“. Každou navštívenou zemi chci pochopit, jenže to poznávání mě občas dostane do nepředvídatelných situací. Příkladů bych mohl uvést samozřejmě několik, jen pro představu – třeba v Tunisku jsem se musel ve velkém časovém presu, navíc ve značném fyzickém vypětí, přesouvat po nocích v lockdownu přes nezmapované území, abych viděl místo, které je hluboko ničeho, uprostřed pouště za písečnými dunami.

V takové situaci pak asi nestačí pouze stáhnout okýnko u auta a ukázat tamní policii papír s razítkem, který tě opravňuje projíždět jejich zemí.

V takové situaci se nejprve střílí. Když máš štěstí a netrefí tě, jako tomu bylo v mém případě, tak se začne vyjednávat. Diskuse se většinou vede v arabštině, kterou když neumíš, opět můj případ, tak ti nezbývá nic jiného, než čekat na třetí šanci a věřit, že pánové zkusí použít špatnou angličtinu.

Další kapitola, na kterou pravděpodobně nikdy nezapomeneš, je tvé půlroční nechtěné setrvání v Súdánu, kde jsi byl svědkem politického převratu. Byly to nejsložitější chvíle na cestě?

Tady je podstatné ještě znovu podotknout jednu důležitou věc a sice, že Expedice Z101 navazuje na dvojici Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, což znamená, že my vlastně nejsme klasičtí cestovatelé, už jenom z toho důvodu, že netrávíme dennodenně čas jenom na cestě. Naším úkolem je také podporovat obchod, nebo třeba rozvoj české kultury ve světě. A zrovna v Súdánu jsme měli spoustu úspěšných jednání s významnými lidmi a společnostmi, stejně jako zmínění naši slavnější předchůdci. Súdán se ohromně rozvíjí a pokud se tamní situace brzy uklidní, tak je tato země na startu úplně nové éry, což bych jí moc přál. To, že jsme v Súdánu nakonec zůstali půl roku, bylo zapříčiněno jednak tím, že první dva měsíce jsme se skutečně intenzivně věnovali práci a obchodním schůzkám, a pak taky kvůli onomu zmíněnému převratu, kvůli kterému nastalo totální zhroucení celého státního systému. Nemohl jsem zemi opustit se svým autem, a proto jsem se rozhodl, že počkám, až to nejhorší přejde, abych mohl pokračovat na jih. Uznávám, v danou chvíli jsem byl celkem tvrdohlavý a dneska bych si za to nafackoval.

Dalo vám šest měsíců v Súdánu i něco pozitivního?

Zpětně jsem ale rád, že se to takto celé událo a jsem za ten půlrok v Súdánu nesmírně vděčný. Kromě šílených scén v ulicích jsme viděli i mnoho užitečného – například, jak v zemi zapůsobily naše firmy Tatra nebo Baťa, či v jakém stavu se Súdán nachází nyní a kam vlastně směřuje, což nám povídali nejenom obyčejní lidé, ale také vrchní představitelé. To se prostě nepoštěstí jen tak někomu. Nemluvě o tom, že to revoluční dění jsme v podstatě jako jediní objektivně interpretovali do velké části světových médií. Byl to obrovský dar, lépe řečeno, dostalo se nám velké příležitosti.

Zmínil jsi, že nejsi klasický cestovatel. Považuješ tento pojem do jisté míry za zprofanovaný?

Ano, považuji. Dokonce si myslím, že v českém jazyce momentálně chybí výraz pro cestovatele, které známe z dob minulých. Před sedmdesáti lety existovali skuteční dobrodruzi, které však nikdo neměl v oblibě, protože sice putovali z místa na místo, ale přinášeli s sebou většinou problémy, a existovali skuteční cestovatelé, mezi které se řadili i pánové Hanzelka se Zikmundem, odkazující na práci třeba Emila Holuba nejen svou vášní v důkladném objevování. Dnes je tomu ale zásadně jinak. Pod pojmem cestovatel si aktuálně představím chlapíka, který si vezme batůžek, na měsíc či dva odletí na dovolenou někam na vzdálený ostrov, kde nacvaká tisíce fotek a po svém návratu do vlasti obohacuje společnost svým nezáživným vyprávěním, jak někde byl. Je to ploché a nenaplňuje to podstatu cestování, bohužel. Esencí cestování by mělo být skutečně dlouhodobé poznávání a objevování, na základě kterého něco smysluplného vznikne.

Jaký Tomáš Vaňourek v dubnu 2021 odjížděl a jaký Tomáš Vaňourek sedí v září 2022 přede mnou?

Když jsem odjížděl, byl jsem plný nadějí a ideálů. Nyní, po osmnácti měsících, kdy jsem proputoval část Afriky, před tebou sedím stále plný nadějí, ba co víc, mám v sobě mnohem víc ideálů.

V návaznosti na dílo pánů Hanzelky a Zikmunda přinášíte svědectví, jak se za uplynulých pětasedmdesát let změnil svět a my s ním. Jak to v současné chvíli vnímáš?

Co si budeme povídat, změnil se samozřejmě zásadně. Tehdy – v době, kdy byli na cestě Hanzelka se Zikmundem – bylo na světě dvě a půl miliardy lidí, dneska jich je víc než osm miliard. To je základní a podstatný rozdíl, od kterého se odvíjí mnohé. Společnost se obrovským tempem vyvíjí a v civilizovaném světě už narazíš jen těžko na pusté a nedotčené místo. Na druhou stranu, země jako Súdán nebo třeba určité odlehlé části Egypta jsou v něčem stále stejné a ani není třeba z nich dělat chráněná území. Tamní obyvatelé si to své prostě chrání a nechtějí, aby je zválcovala moderní doba. Víš, s dostupností internetu se sice může zdát, že máš svět na dlani a působí mnohem menší, ale jakmile na těch místech skutečně jsi, rázem tě to obrovsky přeroste.

Potkáváme se v době, kdy máš takzvanou „českou dovolenou“, která ale už brzy skončí, abys mohl zamířit zpátky do Afriky. Prozraď, proč jsi cestu přerušil? Co tě vedlo zpátky domů?

Na základě skutečnosti, že nebylo možné dostat naše auto ze Súdánu, protože situace na hranicích mezi Jižním Súdánem a Etiopií byla značně nejistá, jsem se rozhodl, že se na pár týdnů vrátím domů a využiji tento čas k určitému rozšíření svých vlastních kompetencí, které v podstatě výrazně obohatí produkce Expedice Z101. To v praxi znamená, že jsem si dokončil papíry na potápění včetně nejrůznějších certifikací, a taky se momentálně pokouším dostat expedici do vzduchu, kdy dnes a denně lítám, abych obstál v leteckých zkouškách. Nemluvě pak o nutné a úmorné administrativě, která je nezbytná, protože po těch dlouhých měsících v terénu už nám propadly veškerá platná lejstra. Ukazuje se, že svět není připravený na takový druh cestování.

Ale netvrď mi, že nezbyl čas i na posezení u tvého milovaného plzeňského piva.

To netvrdím. Součástí mé „české dovolené“ je pochopitelně i důležitá fyzická příprava, protože se musím dostat znovu do formy, abych to, co nyní naberu, mohl v Africe postupně ztratit. Takže k obědu i večeři – a občas také ke snídani – si dobré plzeňské pivo dopřeji. Avšak protože trávím hodně času také na Valašsku, tak si kromě pivečka s radostí dopřávám i pravou domácí slivovičku.

Co tě čeká na cestě po tom, co za pár dní opustíš Českou republiku?

Nejprve musím letět do Chartúmu, kde si nasadím rukavice, rozeberu motor auta, rozeberu elektriku a všechno dám znovu dohromady. Náš George, jak vozidlu říkáme, stál dlouho a do jisté míry se to na něm podepsalo. Jakmile se tato operace povede, tak mě čeká mnohem náročnější úkol a sice, dostat auto do Etiopie, případně do Jižního Súdánu. Máme připravené dva scénáře, dokonce je možné, že se auto převeze přes hranice v nákladovém prostoru nějakého kontejneru, nicméně já stále věřím, že situace bude přívětivá a budu moct sednout za volant a v poklidu přejet. Uvidíme.

Když se potkáme za rok touto dobou, kde bys chtěl, aby se Expedice Z101 nacházela?

To je dobrá otázka, za kterou ti děkuji. Jak už zaznělo, plány se měnily a jsem si jistý, že se ještě mnohokrát měnit budou, ale víme, že pro Expedici Z101 je a bude nejdůležitější, aby byla na cestě. Máme v plánu i nadále důkladně kopírovat cestu Hanzelky a Zikmunda, ale chceme ji také pořádně rozšiřovat, z čehož plyne naše rozhodnutí, že jakmile doputujeme do Kapského Města, tak otočíme kormidlem a pojedeme zpátky na sever po západním pobřeží. Chceme ukazovat svět, jaký doopravdy je, a to i z míst, na která se už bohužel dva legendární pánové Hanzelka se Zikmundem neměli možnost dostat. Takže já věřím, že až se potkáme za rok touto dobou, budu se ti hlásit z Maroka, což bude konec naší africké etapy.

Osudy Tomáše Vaňourka na expedici Z101 můžete sledovat na webu www.z101.cz