Cestovatel Richard Jaroněk píše knihu a točí film v Africe

Uspěl s byznysovým vydavatelským projektem humoristického magazínu Trnky Brnky, prosadil se coby fotograf žraloků, napsal několik knih, v nichž podrobně zmapoval své cesty za zvířaty a divokou přírodou v Zambii, Namíbii, JAR, Botswaně, Zimbabwe a dalších zemích.

Už tři roky Jaroňkův tým ve spolupráci s filmovým producentem a režisérem Stevem Lichtagem v Africe pokračuje ve filmovém natáčení. Ambice jsou velké. „Točíme regulérní film do kin. Zatím má pracovní název Siluety Afriky a já věřím, že ho dotáhneme. Může to klidně trvat i roky. Ale chci v tom pokračovat. Film by měl zachytit skutečnou Afriku, jaká opravdu je. Drsná a krutá. Boj, lov a krev je tam na denním pořádku, levhart ani lev se nepasou na travičce. Ukážeme noční život, kdy kontinent ožívá, turisté mizí, kočky vyráží na lov a nastává čas zabíjení, děsu a strachu. A takovou atmosféru chceme zachytit,“ vysvětluje fotograf.

Svá poslední africká dobrodružství a zážitky při natáčení filmu se Richard Jaroněk chystá zpracovat i do knihy. Pro Magazín PATRIOT uvolnil k publikaci jednu z kapitol.

Levharti Lucy a Brand

Jestli lze označit nějaký vrchol natáčení, který se zapíše do vzpomínek celého filmového štábu, tak pro nás to bude příběh z podzimu 2021 v Luangwě. Nesl se ve znamení levhartí samice Lucy a jejího mláděte.

Najít matku s mládětem, to chce velké štěstí. Oni levharti jsou tak trochu průhlední. Už jen tím, že se drží svého teritoria. No jo, ale takové území má i pět kilometrů čtverečních. Můžeme znát jeho oblíbené loviště, koryta či vodou vyhloubené kaňony, kudy chodí lovit, to jo, ale kdy? Budeme v tento čas právě na těchto deseti metrech? Co z toho, že víme, jaký druh stromů má rád a na který nikdy nevyleze? Dokonce i víme, které jsou jeho domovské stromy, jak rádi říkáme jeho obývák či víkendová chata. To jsou místa, kde se rád zdržuje. A jako bonus můžeme i vědět, kde se narodila omladina a tak se v období, kdy matka je na lovu, od pokojíčku příliš nevzdalují.

A to nemluvě o spoustě přírodních práskačů, kteří nenechají tyto kočky s dokonalou kamufláží vydechnout a okamžitě hlásí jejich přítomnost.

Křepelky svým výrazným skřehotáním upozorňují na levharta i poté, co již kolem nich před deseti minutami prošel. I perličky, ta neuvěřitelně ukřičená stvoření, spustí rámus sotva se kočka kolem nich jen mihne, a řvou i poté, co levhart zmizel o sto metrů dál v neprostupné buši. Mozeček perliček je velmi malý, ne nadarmo patří mezi nejhloupější ptáky, a tak řvou a řvou a vlastně už ani neví proč. Veveřáci z bezpečí vysokých stromů mlaskavě prskají a neodpustí si drzou poznámku upozorňující na přítomnost kočky. Doslova se levhartům vysmívají a ukrytí mezi listy hlásí, že pod nimi leží nebo kráčí nepřítel. Když neobjevíme paviány pasoucí se na zemi a v trávě hledající různá semínka či brouky a křik se ozývá z korun stromů, je to pro všechny signál, že lovec je poblíž. A impaly či antilopy Puku? V podstatě jde o nejhlasitější varování a frkání těchto rychlých antilop. A ještě aby ne, když patří mezi nejoblíbenější mňamku levhartů.

Tolik udavačů ve vlastním teritoriu a i přesto jsme mnohdy slepí a nemůžeme kočku objevit.

Vždy, když dojedeme na místo, kde se kočky můžou vyskytovat, řídíme se stejným rituálem. Vypneme klíčkem motor a všichni na korbě automaticky utichnou. Posloucháme.

„Slyšíš?“ ukáže Thomas rukou napravo od sebe. „Jasně, perlička,“ poznávám zvuk varujícího ptáka.

„Je tady někde poblíž, za těmi keři,“ dodává a startuje auto. Sjíždíme z prašné cesty a začínáme pomalu skákat po rozdusané hlíně bývalého paloučku, které v období dešťů navštívila velká skupina slonů. Svou váhou a svými chodidly vytvořili hluboké krátery, a jakmile země vsákla poslední kapku vody, oranice ztvrdla a my teď cítili každý metr jízdy. Doskákali jsme hluboko do buše a ujeli téměř tři sta metrů. Jindy zanedbatelná vzdálenost, nyní neustále vyrovnání těl na tvrdých sedadlech a k tomu nekončící držení kamer s objektivy, aby se nám nevytrhly z gimbal hlav a neskončily pod koly auta. Díky licenci „off the road” jsme mohli sjet kdykoliv z cesty a nemuseli jsme se obávat pokuty.

Palouček, spíše oraniště skončilo, opět jsme utišili hlučný motor. Perličky nás nenechaly na pochybách, že kočka je někde houští před námi. Prohýbáme se a nakláníme hlavy na všechny strany. Rentgenujeme porost, snad každá druhá hromádka listí, která zasypala uschlé větve, vypadá jako levhart. Oči už bolí od mžourání, Thomas už chtěl otočit klíčkem, že se posuneme o pár metrů vlevo od křoví a zkusíme se podívat na jiné místo.

„Tam je!“ vystřelí mi ruka směrem mezi keře před námi. „Leží tam matka, to je Lucy!“

Matka se posadí a rozhlíží se po okolí. Chvíli větří a pak vydá dunivý útrobní zvuk. Jako kdybychom chtěli nejhlubším hrdelním tónem říct: „Grauuu!“

„Volá mládě,“ sykne Thomas. Matka ještě několikrát houkne, pak se zvedne a jde rovnou k našemu autu. Vyjde zpoza keřů a postaví se přímo před masku vozu. Opět se zastaví a zavolá. Auto utichne a dáváme tak šanci i našim uším. Matka, i přes burácení motoru, by mládě slyšela. Přece jsou tyto kočky poněkud lépe vybaveny frekvencemi, o kterých se nám, lidem, může jen zdát. Napínáme uši a jediné co slyšíme, je občasné houknutí levhartí samice a zběsilý pokřik poblázněných perliček. Po několika marných pokusech se matka zvedne a zmizí v hustém lesíku. Tady opět uslyšíme několikrát zavolání a z druhé strany, odkud matka přišla, jsme uslyšeli nepatrné zašustění suchého listí.

„Tam je mládě!“ jistě konstatuje Thomas. „Přišlo do míst, odkud matku slyšelo poprvé, ale ta už je na druhé straně.“

„To se obávám, že okolo našeho auta nepůjde,“ přemýšlím nahlas, „asi se nás bude bát!“

„To je pravda, couvneme a uvidíme,“ souhlasí se mnou náš řidič. Sotva chce otočit klíčkem a se zařazenou rychlostí dát povel k pohybu poslušnému čtyřtunovému tanku, zanechá toho a jen hodí rukou směrem před auto. „Je tady, je tady…,“ šeptá.

Vpravo, těsně před maskou se pomalu, přikrčeně, ale rázně plížilo kotě. Občas se ustrašeně podívalo směrem k plechovému monstru a dlouhými krůčky, co to jen jeho drobné tělíčko dovolovalo, přeběhlo přes cestu.

„Uaau, tak to je super,“ potichu jásáme. Konečně jsme našli mládě Lucy.

Sledovali jsme a odhadovali možný pohyb matky. Prvně zamířila k vodě, aby ukojila svou žízeň a taktéž i mláděte, na které neustále dohlížela. Vybrala v obrovském toku řeky Luangwy nepatrnou kaluž vody, daleko od hlavního toku, kde voda i v období sucha stále prosakovala. Moudrá matka věděla, že u řeky je vždy riziko nenasytných krokodýlů a pokud mohla, přiváděla mládě k podobným průsakům a kalužím s pitnou vodou.

Noc se už blížila a my kličkovali mnohdy velmi těžkým terénem, abychom matku neztratili. Ona svým způsobem vůbec neměnila směr a šla téměř rovným směrem. Pro nás to byl ale obtížný úkol, protože kvůli kličkování, nacházení a ztrácení cesty, objíždění roklin a vyschlých kanálů, hledání cesty v zarostlé buši, jsme za oběma kočkami neustále ztráceli. Sotva jsme ujeli tři sta metrů a opět matku s kotětem našli, s přibývající tmou jsem stačil sotva upravit čas, clonu a citlivost a zamířit, už jsem měl v hledáčku jen štíhlý zadeček Lucy.

Mládě přichází mezi stromy, kde levhartice značkovala území a nasává pach. Matčino pižmo sice pozná, ale učí se. Jednou se z malého miláčka stane váhově mnohem větší zabiják než je samotná matka. Ta jej bude muset ze svého teritoria nekompromisně vyhnat. Z ničeho nic, ve věku dvou let, se z opečovávaného a s láskou obletovaného kotěte stane vyděděnec, který se bude muset postavit na nohy a najít si své území. Bude bojovat na život a na smrt, aby si získal místo v hierarchii života a zákonitostech přírody. Ale dnes, dnes se mladík nemusí ničeho obávat. Na takové starosti má ještě rok a půl a navíc, před ním je přece jeho máma. A ta ho přece vždycky ochrání a bude se za něj prát jako každý správný rodič.

Lucy je správná matka, o tom není pochyb. I když ji jako fotografové či kameramani milujeme, protože nemá problémy s dotěrnými auty, které se ji snaží vždy vystopovat a vcelku i ráda pózuje a nerušeně se oddává očistě či hrátkám s kotětem.

Odměna přichází

Matka vedla mládě do míst, které byly pro náš vůz těžké. Tankodrom je proti této slony zničené louce procházka po super rovné dálnici. Snad to Lucy dělala naschvál, protože všechna auta z parku již zmizela a my jsme, díky noční licenci, osiřeli v Luangwě sami. Oba levharti nám pomalu mizeli a my se třepali strachy, abychom neudělali něco našemu džípu a neulomili kolo, protože dopad do díry mnohdy vytrhl volant Thomasovi z ruky.

„To možná neprojedeme,“ snaží se velmi opatrně rezignovat řidič a hledá ve mně oporu, abych jej ušetřil této šílené noční jízdy. „Musíme za nimi!“ dávám jasně najevo svůj postoj a očima hledám v kuželu světla trochu pevnějšího terénu.

„Více vpravo,“ ukazuju Thomasovi místo těsně vedle keřů a menších stromů, kde končila rozbitá louka, a začínal mírný porostlý svah. Pod stromy byla nezničená půda a pravá kola se tak mohla pevně opřít. Skákali jsme stovky metrů a náš kužel světla již nestačil dosvítit na konec drsného terénu. Jakoby zde snad cvičili granátníci a soutěžili o každou píď země, která se dá ještě rozbít vrženými výbušninami. Matka se synem zmizeli a já proklínal osudný terén. Ze všech možných variant a cest, suchých luk, rovných písečných plání a otevřených prostor nás Lucy vede snad nejhorším úsekem. Asi chce, abychom si snímky, které nás čekají, o kterých zatím jen sníme, pořádně zasloužili. Přece nám svého miláčka v plné kráse neukáže jen tak.

„Chcete fotku? No, tak se ukažte, frajeři!“ říká si matka.

Míjíme zelený strom a připadá mi, že jedeme okolo něj snad deset minut. Ne a ne ho objet. Stáčíme volant doleva, uhýbáme z trochu pevného terénu a znovu mezi ztvrdlé díry vytvarované otisky sloních chodidel. Vlevo další keř a auto ještě několikrát poskočí, když snad všichni najednou houkneme na Thomase, který vlastně zareagoval ve stejné vteřině. Zastavil auto, to se ještě dlouhou chvíli při své pětimetrové délce houpalo. Snažím se udržet objektiv, abych udělal aspoň jeden snímek, ale marně. Auto je tak rozhoupané, že stejně musíme počkat.

Matka si lehla za keř, pět metrů od nás a její kotě sálo mléko. Klidná Lucy si nás změřila přísným pohledem obezřetné matky a jen klidně hodila hlavou. Spíše díky našemu žlutému světlu jsme přilákali k jejímu čenichu otravnou Tse-tse mouchu a ona se po ní ladně ohnala. Anebo, že by říkala:

„Tak jo, zasloužíte si to. Vydrželi jste jet za mnou, udrželi jste krok, tak si synka nafoťte!“

Mnohdy fotograf mačká o závod, protože bojuje s časem. Nikdy neví, jestli se zvíře otočí na druhou stranu, odejde a zmizí mezi stromy a dělá tak chyby. Fotoaparát není vždy po posledním snímku nastaven, tak jak by měl být a mnohdy v šílené euforii na nastavení i zapomeneme. Lucy je ale levhart, který má rád kontakt s lidmi a nebrání se mu. Lucy, pokud neloví, neutíká, je v klidu.

Dávám prst dolů a zároveň vypínám spoušť. Dávám tak signál, že ukončuju natáčení a zároveň dávám povel kamarádům, že se můžou zavrtět.

Mládě, hladové z celého dne čekání na matku, pije dlouhé minuty. Možná s malou přestávkou se odtrhne od prsu, ale své sladké a kalorické večeři se věnuje dlouhých patnáct minut. Pak se zvedne, otře se o matku, jakoby jí chtělo poděkovat. S tlamičkou ještě od mléka udělá pár kroků a doslova sebou praští o zem. Vyčerpáno! Po dlouhém pochodu unaveno, bříško naplněno a malé, i když svalnaté nožičky nevydržely poslušnost, podlomily se a kotě se slastně svalilo k zemi.

Matka se po chvíli zvedla, naklonila se nad mládě a začala je celé olizovat. Prvně na řadu přišla tlamička. Po dlouhém krmení bylo třeba utřít zbytky mléka a levhartice svým drsným jazykem drhla celý obličej mláděte. To se po chvilce chtělo z protivného olizování vymanit, ale matka mu příliš šanci nedala. Když skončila očista tlamy, obličeje, ospalků okolo očí a vyčistění uší, matka přešla postupně na plné bříško svého potomka. To už se malému líbilo o poznání více. Roztáhl se a doslova rozvalil jak kočka na gauči, kterou páníček drbe na mnohdy nedostupných partiích. Tlapkami ještě párkrát chytil matku za tlamu a objal ji. Láska mezi mládětem a rodičem nemá nikdy konce a i když v tento moment nejde o nějaké láskyplné vyznání mezi potomkem a matkou, rádi se necháme unášet na vlně romantického mazlení. Mláděti dělalo očividně dobře, když matka svým jistým a tak trochu drsným olizováním promasírovávala nafouknuté břicho. Bylo třeba rozhýbat horkou tekutinu výživného mléka a podpořit tak správné trávení.

Mládě vyčerpaně lehlo na bok, a zatímco Lucy svědomitě projížděla jazykem každou část kůže svého synka, omývala jej a vykusovala kousky bodláků či kuličky zapitých klíšťat, kotě bezstarostně usnulo. Jeho tělíčko se houpalo jen v pravidelných rytmech tlamy a matčina jazyka, a po dlouhém výšlapu při poznávání teritoria se nechalo odnést do světa levhartích snů.

Snad se mu zdá, jak se ráno vyděšeno ukrývalo před buvolem, který se poklidně pásl, aniž by tušil, že je v okolí domů levhartů. Možná se mu honí v hlavě, jak prohání na větvi neposednou veverku, či neopatrného opeřence. Či jeho první minuty spánku jsou beze snů a úplně bezstarostné, protože takové můžou být. Vždyť kdo je větším ochráncem od nočních můr, než ten nejsilnější predátor tohoto území.

A není to nikdo jiný než jeho vlastní máma.