Nejnovější zprávy: Do lázní se po dvou letech vrací Festival Janáček a Luhačovice Dobrovolníci uklidili Valašské Meziříčí. Nasbírali 1,5 tuny odpadu

Byznys

​Sady jsou pro nás hlubokou studnicí zkušeností, říká sadař ve společnosti RUDOLF JELÍNEK a.s.Jiří Koňařík

Sadař, farmář, technolog, ale i manažer, to všechno je kroměřížský rodák Jiří Koňařík. Ve společnosti RUDOLF JELÍNEK a.s. má na starosti sto osmdesát hektarů ovocných sadů a k tomu sedmdesát hektarů luk a pastvin.


Autor: Dalibor Glück, archiv RUDOLF JELÍNEK a.s.

Do Vizovic přišel pracovat před čtyřiadvaceti lety hned po dokončení vysoké školy. Ve městě dokonale zakořenil, s rodinou zde už dlouhá léta trvale žije.

A není vyloučeno, že spojení s likérkou bude jediným zaměstnáním v jeho profesním životopise. Péče o ovocné sady švestek, třešní a meruněk ho totiž maximálně naplňuje.

„Když se úroda vydaří, je to pocit k nezaplacení. Malý zázrak. Protože sklizni předchází dlouhé měsíce tvrdé práce, stresů, úspěšnou sklizeň ohrožuje celá řada faktorů, které ji mohou negativně ovlivnit a poznamenat,“ říká Jiří Koňařík.

Poprvé vrátnicí vizovické firmy prošel ve svých šestadvaceti letech v roce 1998. Původně nastoupil jako technolog výroby ovocných destilátů. V té době neměla likérka prakticky jediný vlastní ovocný strom, všechny suroviny k výrobě nakupovala od externích dodavatelů. To se mělo ale začít brzy rychle měnit.

Na přelomu tisíciletí nastal zásadní zlom, kdy do společnosti vstoupil stávající většinový majitel a šéf představenstva Pavel Dvořáček.

Pod jeho vedením přišly velké změny. Nový šéf nabídl vybraným zaměstnancům pozice ve vedení, Jiří Koňařík tak rok a půl poté začal řídit celou výrobu. Společnost se intenzivně rozvíjela. Nový majitel se začal zajímat nejen o kořeny firmy a rodiny Jelínků, zároveň lidé od „Jelínků“ začali společnými silami mapovat historii ovocnářství a výroby alkoholu v regionu i přímo ve Vizovicích.

„V regionu byly v minulosti desítky tisíc švestkových stromů, slivovice se tady vyráběla přes pět století. Švestky se za Rakouska-Uherska vyvážely hlavně sušené do celé Evropy. Bylo tady ohromné množství základní suroviny pro výrobu slivovice a pálenky, vzniklo několik palírenských firem. V jednu dobu tady bylo snad patnáct společností, které vyráběly alkohol. Dokonce tu v minulosti nechyběla ani ovocnářská škola, jejíž absolventi se učili, jak pěstovat ovoce a hlavně švestky. Bohužel přišly dvě obrovské rány, které staletou tradici pěstitelství švestek na Vizovicku výrazně poznamenaly. Ve dvacátých letech minulého století to byly třeskuté mrazy, jejichž následkem padly tisíce ovocných stromů, v padesátých letech zanechala v sadech podobně devastující účinek virová choroba šarka. Obrovské výsadby se staly minulostí. Zůstaly spíše menší sady, jejich úrodu využívali pěstitelé spíše pro vlastní potřebu. Logicky zmizela celá řada likérek. Majitel Pavel Dvořáček přišel s tím, že bychom se měli k této tradici pěstitelství vrátit a pokusit se ji obnovit ve větším měřítku. Chtěli jsme vzdát hold kraji a Vizovicku,“ líčí Jiří Koňařík okamžik, kdy se z výrobního ředitele stal současně člověkem odpovědným za výsadbu prvního švestkového sadu společnosti RUDOLF JELÍNEK ve Vizovicích.

U historicky první výsadby nových stromů samozřejmě chybět nemohl. Stalo se tak v roce 2003 poté, co společnost odkoupila pro pěstování ovocných stromů vhodné pozemky nad Vizovicemi v lokalitě Těchlov. Dnes je na těchto svazích švestkami osázeno téměř šedesát hektarů půdy. A neustále přibývají další hektary, osázené léty prověřenými, ale i novými odrůdami.

Důvodů, proč vizovická společnost chtěla mít vlastní sady, bylo samozřejmě více. Kromě návaznosti na historickou tradici sehrála roli i snaha mít svoji vlastní, opravdu vizovickou slivovici. Takovou, kterou vyrobí z plodů stromů zasazených a vypěstovaných právě ve Vizovicích. Speciální, vyrobenou z jedné jediné odrůdy, která se v daném roce ukáže jako ta nejlepší.

„Jako podstatný vnímáme i fakt, že naše sady jsou důležitým krajinotvorným prvkem. Vždyť před sto lety rostlo ve Vizovicích více než sedmdesát tisíc ovocných stromů, na počátku 21. století však už jen zlomek tohoto množství. Sady mají také významnou ekologickou úlohu – například pomáhají zmírnit ztráty povrchových i podzemních vod, zabraňují erozi větrné i vodní, mají mnohem vyšší biodiverzitu než třeba pole a spoustu dalších. Výsadba stromů tak pomáhá mírnit dopady současných klimatických změn,“ zdůrazňuje Jiří Koňařík.

V budování sadů pokračoval coby výrobní ředitel dalších deset let. V letech 2014 a 2015 společnost Rudolf Jelínek dotáhla do úspěšného konce jednání o koupi dalších pozemků pro nové sady, převzala již zavedenou ovocnářskou firmu a vysadila další hektary nových sadů.

Pro Jiřího Koňaříka tato expanze přinesla zásadní změnu. Bylo zřejmé, že skloubit důslednou péči o firemní sady s každodenní kontrolou výrobního procesu není dlouhodobě udržitelné. Řízení výroby předal kolegovi a začal se na plný úvazek věnovat jen sadům.

Nikdy toho nelitoval. Ba právě naopak. Nároky na řízení výroby se postupně zvyšovaly, firma každým rokem rostla, přicházely nové projekty, větší nároky na investice a finance. Přechod z ryze manažerské pozice do sadů bral Jiří Koňařík jako velkou výzvu a možná tak trochu návrat k tomu, co vlastně vystudoval.

„Už když jsme vysadili první stromy, tak mě to ohromně naplňovalo. Je úžasné, když se vám podaří z pole, louky nebo křovinami a plevelem zarostlého pozemku udělat krásný ovocný sad. Těšíte se, jak začnou stromy rodit. Něco takového ve výrobě prostě nezažijete. Jsem velmi rád, že jsem dostal tuto příležitost se o sady starat a vést je. Nejsem zavřený v kanceláři, jsem v každodenním kontaktu s přírodou, můžu vnímat, jak se střídají roční období, jsem v sadech více spjatý s tím, co se venku děje, a to mě baví, a vlastně naplňuje. Myslím, že úplně stejně to vnímají i ostatní, kteří hospodaří v přírodě. A to platí navzdory tomu, že v sadech bohužel nelze úplně všechno naplánovat do posledního detailu, jako když řešíte v kanceláři výrobu. Tam lze všechno spočítat, připravit, dát do tabulek. V sadech nebo na polích ani náhodou. Právě to je ale krásné a zajímavé. Blízkost přírody je neuvěřitelně silná, člověk si aspoň uvědomí, že nemůže řídit všechno. Mám díky tomu určitou pokoru a vědomí, že řadu věcí sice ovlivnit umíme, ale možná ještě více aspektů prakticky vůbec,“ popisuje Jiří Koňařík.

S výjimkou prosince a ledna vyžaduje jeho práce prakticky nepřetržitý zápřah. Má na starosti dvě firmy. RUDOLF JELÍNEK sady s.r.o. a BIOSADY s.r.o. Nejde ryze o péči o sady a ovocné stromy. Do portfolia totiž patří také Ranč v Kostelanech s několika koňmi, obhospodařování luk a polí, a samozřejmě s tím spojená senoseč.

Co se sadů týká, blíží se Jiřím Koňaříkem kontrolovaná výměra ke 180 hektarům, z toho téměř sto hektarů se švestkovými stromy ve Vizovicích, Lípě, Kostelanech a Ludkovicích, šedesát pět hektarů meruňkových sadů u Starovic a Velkých Němčic, čtrnáct hektarů zabírají třešňové sady v Kostelanech. A k tomu dalších sedmdesát hektarů luk. Celkem je to přes dvě stě padesát hektarů zemědělské půdy.

Podrobný výčet operací, které musí jeho tým v sadech během celého roku provést, by potřeboval možná několik dalších stránek magazínu. Začíná ještě v tuhé zimě, kdy je třeba stromy prořezat a prostříhat, v předjaří přichází první ošetření, poté na jaře hnojení, jakmile stromy začnou kvést, nastávají starosti se zajištěním opylení a samozřejmě ošetřování proti škůdcům a chorobám v průběhu celé sezóny. Může se zdát, že když stromy zdárně odkvetou a nepoškodí je mráz, je vyhráno. Tak to ale zdaleka není.

„Kdepak. Rizik, která mohou dobrou úrodu zhatit, je opravdu moc, není to jen mráz. Bojujeme s různými škůdci, chorobami, i během dozrávání hraje obrovskou roli počasí. Protože v sadech nemáme umělou závlahu, je velkou hrozbou dlouhotrvající sucho, protože v takovém případě se stromy plodů předčasně zbavují. Letní bouřky mohou přinést ničivé kroupy. Naopak, když je delší dobu větrné, deštivé počasí a velká vlhkost, také to není dobré, protože klidně i polovina plodů může být napadena houbovými chorobami. I to je důležité sledovat a případně zasáhnout. Dalším rizikem jsou špačci, hejno dokáže třešňový sad kompletně vyčistit během krátké chvilky. Je to bohužel permanentní nerovný souboj. Příroda je jednoduše mocnější a nelze jí prostě poručit. Během sezony sleduji předpověď počasí nonstop. Když se podaří sklidit slušnou úrodu, je to velká sláva,“ říká Jiří Koňařík.

Za dlouhé roky pamatuje léta vydařená i vyloženě bídná. Asi nejhorším v téměř dvacetileté historii vizovických sadů byl loňský rok, kdy stromy stíhala jedna rána za druhou. Nejprve to byly mrazy, potom v období květu chladné a deštivé počasí, kvůli kterému nebyly stromy dostatečně opylené. Násada plodů byla logicky malá, dozrála jen asi pětina průměrné produkce. Byl to obrovský propad, který, kdyby se opakoval třeba dva roky po sobě, by mohl přinést ohromné ztráty.

Letošní rok zatím vypadá mnohem lépe. Mráz poškodil jen meruňky, u kterých se to ale stává rozhodně častěji než třeba u švestek nebo třešní. Meruňky i vinou změny klimatu kvetou mnohem dříve než třeba před třiceti lety. Zatímco tehdy se dostávaly do květu kolem poloviny dubna, v posledních letech není výjimkou, že první meruňkové stromy kvetou už v polovině března. A v takovém období nejsou ranní mrazy rozhodně ničím výjimečným. V současné době se během pěti let podaří dotáhnout meruňky k úspěšné sklizni dvakrát, maximálně třikrát.

Na otázku, zda se vůbec společnosti Rudolf Jelínek vyplatí mít vlastní sady, když by bylo levnější ovoce nakoupit, má vizovický sadař jasnou odpověď.

„Pro nás mají naše sady obrovskou cenu a hodnotu. Nevyčíslitelnou. Navazujeme na tradici. Navracíme sady do Vizovic i na další místa. Všechno nelze řešit přes peníze a přepočítávání. My jsme díky sadům získali ohromné zkušenosti a znalosti. Pomohlo nám to v jednání s našimi dodavateli ovoce. Když jsme před lety jednali o odkupu ovoce, vystupovali jsme jako obchodníci. Dnes si troufnu říci, že jsme pro sadaře a naše dodavatele díky zkušenostem z našich sadů rovnocenní partneři. Řešíme detaily, které jsme dříve ani nevnímali. Výkup ovoce jsme posunuli díky sadům na úplně jinou úroveň. Sady jsou pro nás hlubokou studnicí zkušeností. A rozhodně jsou důležité také výnosy ze sadů, které zajišťují sice malou část surovin potřebných pro výrobu, ale ne úplně zanedbatelnou. Zažili jsme i roky, kdy švestky v Evropě moc nebyly, ale my jsme v našich sadech něco měli. Takže tím snižujeme riziko, že ve špatném roce nenakoupíme žádné ovoce,“ dodává Jiří Koňařík.

Ročně potřebuje vizovická likérka zhruba pět tisíc tun ovoce, hlavně švestek. Z vlastních sadů vyprodukuje kolem patnácti procent tohoto objemu. Zatím rekordní byl rok 2018, kdy sklizeň přinesla 840 tun švestek. Srovnávat výnosy v jednotlivých letech je ale velmi ošidné, pokaždé plodí nové a nové stromy, které Jiří Koňařík se svým týmem permanentně vysazují nebo také nahrazují novými stromy už přestárlé. Každý rok se tak počet stromů, které jsou v plné plodnosti, liší.

Zbytek ovoce pro výrobu destilátu musí společnost koupit od ovocnářských firem. Do Vizovic často vozí svoji úrodu i menší sadaři. Výjimkou nejsou ani takoví, kteří švestky přivezou ze svých sadů na vozíku za osobním autem. Seznam stabilních dodavatelů, na které se mohou ve Vizovicích spolehnout, čítá až padesát firem, především sadařů z Česka a Slovenska.

Sklizeň je zcela logicky pro sadaře obdobím, na které se nejvíce těší. Jiří Koňařík výjimkou není. A pranic nevadí, že právě před sklizní přichází čas největších stresů, jestli počasí na poslední chvíli nepřinese nenadálou pohromu, která by mohla celoroční úsilí zhatit.

Jednoduché není ani sehnat potřebný počet brigádníků a sezónních pracovníků. Na sklizeň jich firma potřebuje kolem sedmi desítek a v posledních letech je nábor čím dál obtížnější. Pravidelně tak nabízí letní brigádu studentům nebo sezónní práci dělníkům ze zahraničí, převážně ze Slovenska.

„Ten pocit, když se podaří ovoce sklidit, je velká euforie. Na tuto chvíli se všichni sadaři těší. A pokud se podaří dopěstovat tak, že je sklizeň dobrá v objemu, chuti i kvalitě, je naše radost dvojnásobná. Vědomí, že navzdory všem rizikům se práce podařila, je ta nejlepší odměna,“ dodává Jiří Koňařík.

Otázka, kterou odrůdu švestek pro specifické prostředí Valašska považuje za nejvhodnější, na jeho tváři vykouzlí úsměv. Dostává ji totiž pořád a pořád dokola. Tazatele obvykle ne úplně uspokojí. Protože jasná odpověď neexistuje.

„Stejný dotaz jsem slyšel snad už tisíckrát. Snažím se lidem vysvětlovat, jak ohromně komplexní problematika to je. Ano, jsou odrůdy méně a více vhodné, ale žádnou nelze zatratit. Jednotlivé odrůdy mají odlišné požadavky na pěstování, záleží na péči, kterou stromům sadař věnuje, na konkrétním místě výsadby, na sklonu svahu, expozici, na tom, jestli jde o údolí, třeba mrazovou kotlinu nebo svah, také jaké tam převažují větry, některé odrůdy jsou náchylnější na některé choroby, jiné potřebují více slunce. Aby mohl člověk erudovaně poradit, potřebuje všechny tyto informace a ani potom není úspěch garantovaný. Protože do hry vstupuje faktor počasí, které nikdo neovlivní, a každá odrůda reaguje na povětrnostní podmínky a počasí trochu jinak. Pokud i skvělou odrůdu vysadíte do nevhodného prostředí, nemůže to dopadnout moc dobře. Na finální podobu slivovice má samozřejmě také vliv, v jaké fázi ovoce sklidíte, jak ho zpracujete, kde ho necháte kvasit, kdy ho necháte vypálit a potom, jak dlouho ho necháte zrát. Nicméně, abych řekl i nějaké naše zkušenosti. Mezi odrůdami, které jsou častěji hodnoceny velmi dobře, se nám během let nejvíce osvědčily Stanley, Gabrovská, Presenta, Haganta, Čačanská rodná, ale jak říkám, v sadech máme třicet odrůd švestek a každá má svoje. Jako každému člověku chutná něco jiného, tak právě těchto třicet odrůd může nabídnout třicet chutí. Každý si nakonec musí najít tu svou chuť a vlastně i odrůdu,“ uzavírá Jiří Koňařík.

Jiří Koňařík

Narodil se 17. 9. 1971 v Kroměříži.

Vystudoval Masarykovu univerzitu v Brně, obor systematická biologie a ekologie, absolvoval také Vyšší odbornou školu v Bzenci, obor potravinářská technologie se zaměřením na výrobu nápojů.

Po dokončení studia nastoupil do společnosti Rudolf Jelínek ve Vizovicích coby technolog výroby, poté několik let vedl celou výrobu.

Od roku 2003 řídil také výsadbu nových sadů ovocných stromů společnosti a od roku 2016 se sadům věnuje naplno.

Je ženatý, s manželkou Katarínou vychovávají tři děti, Adama (18 let), Daniela (17 let) a Julii (10 let).

Ve volném čase se věnuje myslivosti, včelaří, stará se o deset včelstev, chodí po horách, v zimě lyžuje a v létě si čistí hlavu na motorce zn. JAWA.