Svérázný rožnovský sochař Igor Kitzberger slaví šedesátku

Patří mezi nejpřednější současné české sochaře, kteří tvoří v oboru kovové figurální plastiky. Narozeniny oslavil stylově. Výstavou s příznačným názvem Panta rhei, což v překladu z řečtiny znamená, že vše plyne.

Tu mohou návštěvníci vidět v rožnovské Stage Garden Gallery Crears do 19. srpna.

„Nechceme dělat ohňostroje a blbnout. Nemá to být show. Má práce je o pokoře, stojím nohama pevně na zemi. Také proto jsme výstavu neuspořádali v Praze, ale u nás doma v Rožnově pod Radhoštěm,“ vysvětluje Igor Kitzberger.

Expozice není retrospektivním ohlédnutím za jeho tvorbou, autor představuje šedesátku svých soch, které vymodeloval za poslední rok. V průměru mu to zabralo dvaapadesát tisíc hodin. V ateliéru totiž tráví dvanáct hodin denně.

„Nemám rád jubilejní výstavy. Vzbuzují ve mně pocit, že se uzavírá kruh. A já ještě nemám dotvořeno. Cítím, že největší věci svého života teprve udělám,“ vyznává se Igor Kitzberger, který tvoří v ateliéru, jenž se nachází v zadní části domu, v němž bydlí. Často má pocit, že sotva začal s prací, už je večer.

Stěžejní bronzová socha, kterou vytvořil přímo pro tuto výstavu, je parafrází na Sysifovskou kuličku v životní velikosti s názvem Panta Rhei. „Plastiky s koulí patří k tématům, jichž se v umělecké tvorbě dotýkám často. Mnohdy je znázorňuji jako boj. Tentokrát jde o spolupráci. Vždyť to je něco, bez čeho se v životě neobejdeme. Někdy ale musíme zase naopak vyrazit do boje, abychom zůstali věrni svému světu,“ říká umělec.

V souboru děl Igora Kitzbergera za poslední rok mohou návštěvníci vidět několik stěžejních témat. Patří k nim především figurální portrétní plastiky významných osobností kultury nebo postavy vyňaty z divadelního prostředí jako herci, harlekýni či tanečníci. Kromě nich se pak jeho zájmu těší stylizované studie hlav, bytosti na rozhraní zvířecí a lidské podstaty či alegorické figury. Ve všech tématech však klade důraz především na výraznou, až teatrální řeč těla, gest a mimiky, přičemž neoddělitelnou kvalitu představuje také pohyb. Umělcovy postavy jsou téměř vždy zachyceny v dynamických, někdy až neklidných pozicích. Svými pohyby vyjadřují nejen abstraktní estetické vlastnosti pro určitý vizuální účinek, ale jakoby diváky tímto beze slov zvaly do svého vnitřního světa.

Přestože se neustále vrací k tématům, jimiž se zabývá od začátku své umělecké cesty, nikdy z jeho rukou nevzešlo stejné dílo.

„Jsem už prostě takový. Když chytnu nějaké téma, snažím se jej vyčerpat. Někdo si může říct, že jsem těch Paganiniů už udělal strašně moc. Rád se k němu vracím. Ale tím, že všechny své sochy dělám pokaždé originálně, žádného Paganiniho neudělám stejně, mám potřebu si jej vyzkoušet znovu. Navíc, když se k některému z okruhů své tvorby, jimiž jsem se během života zabýval, postavím s odstupem let, zase jej uchopím jinak,“ vysvětluje Igor Kitzberger.

Naposledy vystavoval své souborné dílo k oslavě pětapadesátých narozenin, která se konala v Lipníku nad Bečvou. Tam představil retrospektivní celoživotní tvorbu. Na sto děl. Plastiky si pro ni musel vypůjčit ze státních a soukromých sbírek.

Igor Kitzberger neumí odpočívat. Rád jezdí do Itálie, kterou miluje. A zejména pak města Benátky, Sienu, Florencii, Řím, Bolognu, Orvieto, v nichž se rád toulá galeriemi a obdivuje italské mistry a jejich díla. Má rád moře, ale po chvíli se u něj začne nudit, a to je ta chvíle, kdy vyráží na cesty a navštěvuje tamní galerie.

Lásku k ohni podědil po otci, který je uměleckým kovářem. Když jej zasvěcoval do řemesla a figury mu rostly pod rukama, hleděl na něj s obdivem. Připadal mu velký, silný, moudrý. Až později, po studiu na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, na něm začal hledat chyby. Dnes na to není pyšný. „Předal mi lásku ke zpracování kovu a za to jsem mu vděčný,“ vyznává se sochař.

Nejvíce ho na práci baví expresivita, samotný proces tvorby, v procesu vzniku díla dynamika, to, jak nápad, myšlenku může ztvárnit přímo v materiálu, baví ho, co mu vzniká pod přímo rukama.

Když Igor Kitzberger vzpomíná na své první nesmělé krůčky směrem k umění, podotýká, že měl vlastně štěstí, že ve škole nijak nevynikal. Když na konci deváté třídy společně s rodiči přemýšlel, na kterou školu nastoupí, cestu mu ukázala učitelka výtvarné výchovy, která navrhla, že by mohl jít studovat do Turnova umělecké kovářství.

„Tak jsem to zkusil. Talentovky jsem udělal a nastoupil do prváku, kde mě čekala učitelka Alena Zetová, bývalá studentka Otakara Španiela, v jehož díle dominuje reliéfní tvorba, která mě naučila milovat kresbu. A na té jsem vystavěl figuru. A když jsem uměl kreslit tak, že jsem se nepotřeboval dívat na papír, protože ruka pracovala automaticky, a věnoval jsem se jen pozorování postavy, přešel jsem přímo do tvorby v kovu,“ vzpomíná.

Krása ohně je podle něj v jeho teplotě, barvě, nepřístupnosti. Nesmí se přecenit. A člověk se s ním musí naučit pracovat. Již na počátku své tvorby chtěl dělat sochy jinak než odléváním. Chtěl je modelovat z tekutého materiálu. Ocel a následně bronz jej neskutečně baví, je to totiž jeden z materiálů, které člověk vydobyl ze země a dokázal ohněm spojit. A má velkou trvanlivost. „Dřevo člověk porazí a otesá. Kámen ulomí ze skály a sochu vytváří odebíráním. Já vrstvím. Z ničeho udělám něco, takže nemám možnost ten materiál pokazit. Ale kámen přeseknete, a to, co se tvořilo miliardy let, je najednou znehodnoceno,“ líčí Igor Kitzberger.

Díky tvorbě, při níž vytváří své dílo přímo z kovu, si může s figurou autorsky vyhrát. K budování objemů sochy přistupuje plastickými metodami přidáváním hmoty a materiálu, rukodělnými kovářskými a železozpracujícími technikami, jako jsou kování, svařování, broušení či pájení.

Výstava je prodejní. „Je to schizofrenní stav. Věci, které se mi podaří, u nichž jsem sám se sebou spokojený, protože vím, že se mi podařily, odejdou z mých očí nejdříve. Sochy, které mám nejraději, prostě mizí nejrychleji,“ podotýká umělec. Pamatuje si, jako by to bylo včera, jak během studií vytvořil sochu čápa marabu a vystavil ji na Helfštýně. Tam ji vyfotil jeden starožitník, který si dal snímek pod sklo na pracovní stůl. Zanedlouho za ním přijel jeden milovník umění ze Švýcarska, který se ho zeptal, kde socha stojí a kdo ji vytvořil. Když dostal odpověď, jel na Helfštýn, tam na autora získal kontakt a hned se vydal do Rožnova pod Radhoštěm.

„On o sochu stál, ale já ji nechtěl prodat. Když už to vypadalo, že se ho nezbavím, střelil jsem po něm takovou částkou, že se mu protočily panenky. Myslel jsem, že tím to skončí, že se šprajcne. Ale on mi ty peníze dal. Bylo to před revolucí, řekl jsem si o padesát tisíc. Dokážete si asi představit, kolik by to bylo dnes,“ usmívá se Igor Kitzberger a podotýká, že pro začínajícího umělce to byly neskutečné peníze.“

„Pokusíme-li se k tvorbě Igora Kitzbergera nalézt určité paralely či předobrazy, ke kterým by ji bylo možné volně vztáhnout, nalezneme je nejpravděpodobněji v prvních dvou dekádách 20. století. V Čechách tehdy v sochařské tvorbě převládaly různé směry expresionistických tendencí a v západních zemích, zejména ve Francii, se již o slovo hlásila patrná vertikalizace, problematika samotné prostorovosti sochy, jejího měřítka a objemu,“ přibližuje manželka a galeristka Ingrid Kitzbergerová.

Impulzy, které lze podle ní v umělcově díle v určité míře nalézt, jsou však zapracovány a zrevidovány v něco naprosto svébytně originálního a samostatně existujícího. Pokud jako hlavní znaky jeho tvorby pojmenujeme výrazný směr zemské přitažlivosti, deformaci proporcí, extrémní vyštíhlení objemů a tvarů a zájem o strukturu povrchu, pak počáteční impulzy k těmto tendencím je v sochařství třeba hledat právě v raném 20. století.

„Manželův důraz na vertikalizaci dotaženou téměř ad absurdum však není znakem všech jeho děl. Uplatňuje se především u těch skupin prací, které představují anonymní figury tanečníků, herců nebo mimů. Zde slouží k podtržení důrazu, který je kladen na hybnost figury či její možnost a mimo jiné také zvláštním způsobem evokuje jejich určitou smířenou tragičnost,“ poznamenala Ingrid Kitzberová.

Úvodní slovo na vernisáži si vzal sochař a přítel Igora Stefan Milkov. Vzpomíná, že když byl malý chlapec, babička mu říkávala, že světem točí modré oči. Má proto od dětství lidi s modrýma očima rád. Je přesvědčen, že je jim možné důvěřovat. A tak, když jednoho dne potkal Igora, nevelkého, ale fortelného muže s modrýma očima, brzy se s ním a s jeho ženou Ingrid spřátelili.

S Igorem jej pojí jednak Morava, odkud oba pocházejí, jednak východiska, kterými se řídí při tvorbě. Milkov uznává Igorovu neutuchající pracovitost, produktivitu a kvalitu jeho práce.

„Je to jeden z posledních figurálních romantiků, kteří zůstávají věrni svému přesvědčení, že umění má být tak krásné, že se musíte při pohledu na něj smát nebo plakat štěstím. Pevně rozkročen a ukotven na zemi, avšak jeho plastiky dramaticky a expresivně s neuvěřitelnou lehkostí, vtištěnou Igorovým zcela originálním tvaroslovím, tančí prostorem, “ poznamenává Stefan Milkov.

Igor Kitzberger

• Narodil se 24. 5. 1963 v Novém Jičíně.
• Vystudoval SUPŠ – Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově, obor umělecký kovář a VŠVU – Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě, obor sochař.
• Od ukončení studií v roce 1990 neměl jiné povolání, je v statusu svobodného povolání na základě diplomu – umělec.
• Patří mezi nejpřednější současné české sochaře, kteří tvoří v oboru kovové figurální plastiky.
• Vystavoval v Holandsku, Lucembursku, Itálii, Francii či ve Španělsku.
• Je ženatý, jeho manželkou je akademická architektka Ingrid Kitzbergerová, galeristka, kurátorka, malířka VŠVU Bratislava.
• Společně vychovali tři syny: MgA. Kristiána Kitzbergera (sochař, UMPRUM Praha), Sebastiana (design skla, UMPRUM Praha) a Floriána (v bakalářském studiu ekonomie).
• Vytvořil rozsáhlý cyklus plastik „Lucemburkové“, památníkovou sochu J. A. Komenského pro Fulnek a německý Babelsberg, sochy Cyrila a Metoděje pro pražský institut J. A. Komenského, insignie Filosofické a Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity nebo sportovní trofeje pro Rakouský olympijský svaz.
• Pravidelně se účastní zahraničních i domácích sochařských a kovářských sympozií, po mnoho let byl například pravidelným účastníkem helfštýnského Hefaistonu.