​Procházka

Vezmeš Izabelku na procházku v kočárku? WOW. Proč ne, velice rád.

Konečně mě dcera pověřila úkolem, který lze splnit důstojně, aniž by se člověk propotil jako při oblékání bodýčka, aniž by si umazal rukáv košile od řídké, nikterak vábně vonící hmoty hořčicového zbarvení jako při přebalování. Úplně nejjednodušší je výběr trasy. Samozřejmě musíme kolem hlavní silnice. To abych mohl mávat na všechny kolemjedoucí známé řidiče coby vzorný dědeček.

Vnučka se tváří, že by jako mohla být v pohodě. „Za chvilku usne,“ ubezpečuje mě dcera. „Možná,“ dodává s úsměvem. Jistě tušila, že to tak úplně easy nebude. Ne, to dítě spát nebude. Izabela chce vidět velký svět. Jízda s kočárkem se mění v urpurný souboj o „polohu“.

Jakýkoliv pokus o položení na „spaní vleže“ vnučka odmítá. Proč by měla koukat na střechu kočárku, když může vidět kamiony? To dá přece rozum. Vsedě to ale taky úplně v cajku není, protože jí svítí do očí jarní slunce. Sluneční brýle sedmiměsíčním miminkům nedoporučuje deset z deseti optiků, takže nezbývá než opět hodit Izabelku do polohy vleže.

Reakce je očekávaná, razantně protestní. Koloběžku první jsem viděl asi osmkrát, takže zkusím kompromis. Napůl vleže, napůl vsedě, to by mohlo fungovat. Nefunguje. Kamiony z pozice v polosedě Izi nevidí, občas jí do obličeje prosvitne ostré sluníčko. Všechno špatně. A jelikož základy taktu zatím moc nepobrala, dává nevoli hlasitě najevo.

OK, stejně jako v mnoha našich předchozích společných příhodách je čas na tichou rezignaci. Izabelku mrsknu do sedu. Ano, to se jí líbí. Problém se sluncem vyřeším tak, že jí dělám stín vlastní postavou.

Pro kolemjedoucí šoféry to musí být docela úsměvná podívaná. Oni neví, co se děje. Jaké drama se na chodníku odehrává. Nevidí tu dědovu zoufalost. Vidí jen spokojené dítě, jež veze rozhodně podezřelý chlap, divně se kolem kočárku pohybující, naklánějící a kroutící. Po necelé hodince Izabelku přece jen kodrcání zmůže natolik, že usíná. Přesun do polohy vleže ani nevnímá.

„A proč jsi jí nedal nad oči stínítko, však je tady zevnitř ve střeše kočárku, stačí ho jen odklopit,“ směje se dcera, když jí popisuju předchozí zážitky.

Hmmm, taky mi to mohla říct dřív.