Nejnovější zprávy: Zlín dětem nabídne trochu jiný cirkus V Uherskohradišťské nemocnici se letos narodilo už 560 dětí

Fejeton

Varan

DĚDA (rozuměj dědek, starouš, dědeček, kmet, dědula, dědouš)


Autor: Adéla Hromadová

Byl to banální úkol. „Můžeš, prosím, Izabelku převléct na spaní? Stačí ji jen žínkou trochu umýt, tady máš body na spaní, já jí zatím nachystám mléko. Díky, tati.“

Přání dcery je mi (skoro vždy) rozkazem. Takže beru malou, nesu ji do koupelny a pouštím se do toho. Ostatně, dělal jsem to už mnohokrát, nikdy problém nebyl. Jakmile ji člověk položí na převlékací pult, vždycky se zakouká do obrázků nad sebou, v klidu leží, ani se nehne.

Tentokrát je to jiné. Mám pocit, že se mi pod rukama svíjí malá ještěrka. Varan. Nebo spíš něco jako miniaturní terminátor, vytvořený z tekutého kovu.

Obrázky nad hlavou Izi ignoruje. Naopak hodně ji zajímají všechny možné „koupelnové“ serepetičky vedle ní. Pořád se točí. Přetáčí. Pohybuje. Máchá rukama. Nohama. Ložená gymnastka. Ani Věra Čáslavská v olympijském Tokiu 1964 nebyla tak ohebná.

Moje slušné prosby, aby už „doprdelepráce“ aspoň chvilku byla v klidu, s úsměvem nechá prosvištět levým uchem do pravého a pryč.

No nic, zabojuju. Začínám se trochu potit. Vysvlékání, jindy minutová procedura, trvá tentokrát šestkrát déle. Ale podařilo se. Pár rychlých tahů žínkou a jdeme na poslední operaci. Nasadit plenku a obléct body.

Pro věci neznalé: kojenecké „bodýčko“ je kus poměrně příjemné látky, z níž vytvoříte dítěti vkusný obleček tím, že zapnete správné cvočky na jedné straně do správných cvočků na straně druhé. Samozřejmě poté, co miniaturní ruce a nožičky dostanete do správných otvorů. Zní to logicky, jednoduše a srozumitelně.

Ale není to tak.

Když chcete do tohoto „pyžama“ dostat dítě, jehož aktuální aktivita připomíná betelně rozjetého street­dancera, máte problém. Velký problém. Vlastně hned několik problémů.

Opojný pocit vítězství, že mám konečně ruce a nohy ve správných otvorech, vzápětí střídá fáze zklamání. Body se zapíná na břichu a ne na zádech. Takže všechno špatně, další pokus.

Izabela má pocit, že právě teď je třeba zkoušet imitaci jízdy na kole. Takže jakmile jí dostanu jednu nohu na správného otvoru, „šlápne do pedálů“ a noha je zase venku. A pak znovu, znovu a znovu.

To už mám publikum. Všichni přítomní se na tu estrádu přišli podívat. Boj trvá asi deset minut. Pot mi teče po zádech. Konečně můžu začít zapínat. Není to těžké. Cvak, cvak, cvak. A ejhle. Jeden cvoček mi nahoře přebývá. A druhé straně dole taky jeden. Bylo to o fous. Jako když si děda s Alzheimerem po ránu zapíná košili a netrefí se o jeden knoflík.

Posléze postřehnu, že dva cvočky uprostřed jsou oproti ostatním trochu tmavší. Aha, ty asi patří k sobě. Pak už to jde ráz naráz. Mám to krapet jednodušší, vnučka se zklidnila. Asi pochopila, že brunátný děda s kapkami potu na čele není daleko od infarktu.

Hotovo. Vyhrál jsem!

Související články