Osobní zpověď nožíře z Napajedel Vojtěcha Deštěnského
Jeho skvostnou a excelentní práci obdivují zákazníci z celého světa. Nikterak snadná cesta od prvního nože k prvnímu zákazníkovi trvala dlouhé čtyři roky.
Autor: Robert Dostálek, archiv Vojěcha Deštěnského
Vítejte u seriálu o řemeslnících, kteří i v současné moderní době, éře robotů, 3D tiskáren, různých zázraků techniky a dalších technologických vymožeností prokazují, že šikovné ruce a kreativní myšlení nelze nahradit.
Tentokrát Magazín PATRIOT v této rubrice přináší osobní zpověď Vojtěcha Deštěnského, nožíře z Napajedel.
„Jsem obyčejný kluk z Moravy, který měl zatím víc štěstí než rozumu. K nožům jsem se dostal spíše náhodou. Moc rád bych začal historkou, jak jsem svůj první nůž zhotovil již v útlém věku, kdy mi přestala stačit rybička. Ale to by mělo k realitě hodně daleko.
Pravda je jiná. Nože mě začaly zajímat až v dospělosti. Zlom nastal kolem roku 2005, kdy jsem nastoupil do dnes již neexistující firmy Moravan Safety Belts. Tam se mými spolupracovníky stali dva velmi šikovní řemeslníci František Bobek a Pavel Bartoš. Oba se zabývali a dodnes stále zabývají výrobou historických zbraní. Občas si některé věci dělali v práci, kde měli k dispozici potřebné strojní zázemí. Tam jsem poprvé viděl některé výrobní postupy. Byly to spíše jen záblesky, když jsem šel okolo a kouknul přes rameno. Občas se v práci pochlubili nějakými hotovými dýkami nebo částmi kordů apod. To byl asi první impuls, který mě přivedl k myšlence výroby chladné zbraně.
Dalším faktorem, který přispěl nemalým dílem, byla vybavená dílna mého otce. V ní jsem měl k dispozici nástrojařskou frézku, sloupovou vrtačku, kotoučovou brusku a soustruh. K tomu hromady nejrůznějších nástrojů, přípravků a pomůcek potřebných pro práci nástrojaře. Od roku 2007 jsem tady pracoval pro otcovu firmu, právě někdy v této době se ve mně začala probouzet chuť zkusit vyrobit nůž.
Pořád jsem pracoval s ideou výroby repliky středověké chladné zbraně. Pro tu je ale po třeba podrobná dokumentace. Fotografie, rozměry, hmotnost a další. Takže nezbývalo než začít shánět knihy s danou tématikou. Při tomto pátrání jsem objevil svět moderního zakázkového nožířství. Svět úžasně šikovných řemeslníků, vyrábějících krásné nože.
Od této chvíle jsem měl před očima jeden cíl. Být jednou stejně tak dobrý jako ti, o kterých se psalo v těch knihách. Kdybych měl jednu z těch knih vypíchnout, pak by to byl svazek Zakázkové nože s pevnou čepelí od Davida Daroma. Tolik krásných nožů pohromadě v jedné publikaci se hned tak nevidí.
Viděl jsem to tehdy poměrně jednoduše. Co může být snazšího než vyrobit nůž, že? Vždyť na tom nic není. Kousek ocele s výbrusem, k tomu přidat dva plátky dřeva jako rukojeť. To přece musím zvládnout úplně v pohodě, říkal jsem si. Byl jsem bláhový. Víc jsem se plést asi nemohl.
První pokusy, to byla kalvárie a pohroma. Katastrofa. Trvalo dlouhé týdny a měsíce, než jsem udělal první opravdu použitelný nůž. Mám ho dodnes. Všechno jsme tehdy brousil na kotoučové brusce, která ale nebyla pro výrobu výbrusu vhodná. S objevem nožířského fóra knife.cz jsem získal všechny potřebné Informace, poznatky, výrobní postupy. Obdivoval jsem krásné práce, dnes už si dovolím říct, kolegů nožířů. Některé z nich jsem poznal později osobně, s mnohými jsme se stali přátelé. Není to tak, že bychom jeden druhého vnímali jako konkurenci. Naopak, dokážeme si pomoci, poradit.
Postupně jsem vybavil dílnu o kvalitní pásovou brusku, která se jevila jako nezbytnost pro výrobu nože. A jako nezbytná se rozhodně ukázala. Obrovsky jsem těžil z toho, že můj taťka vše, co jsem na nože potřeboval, již vlastnil. O podobné výchozí pozici se většině nožířů ani nesnilo. Taťkovi jsem za tohle velmi vděčný. Bez něj bych se k výrobě nožů nejspíš nikdy nedostal.
Chtěl jsem mít svůj styl. Chtěl jsem být originální. Maloval jsem desítky návrhů nožů denně. Měl jsem tisíce skic, nákresů a náčrtů. Občas jsem měl z nějakého návrhu opravdu dobrý pocit a rozhodl se jej vyrobit. Hotový nůž jsem hned sdílel v nožířském fóru, na facebooku a nervózně očekával ohlasy.
Ano, obvykle převažovaly kladné reakce. Ale nemohl jsem ignorovat občasné poznámky opravdových znalců typu: „Hezká variace na Bark River“. Jaká variace? ptal jsem sám sebe. Zadal jsem do vyhledávače značku nožů Bark River a skutečně, zíral jsem na prakticky identický nůž, který jsem vyrobil a myslel si, že je to naprostý originál.
Když se stejný scénář opakoval po několikáté, zlomil jsem nad svými vlastními návrhy hůl. Usoudil jsem, že nejsem žádný umělec, abych dělal nějaké super inovativní designy. Chtěl jsem vyrábět praktické a jednoduché nože. Pochopil jsem, že v tomto segmentu přijít s něčím novým, originálním, navíc na sto procent funkčním, už asi nejde. A pokud jde, já na to nejspíš nepřijdu.
Líbila se mi velká spousta druhů nožů. Zaujal mě třeba stylový Bowie. Nůž jako z divokého západu, bojový nůž evokující akci a nebezpečí, traperský nůž s romantickým nádechem dálek a dobrodružství. Druhů nožů je hromada a každý, když je vyroben kvalitně, s citem pro linie a detail, je krásný. Během pátrání na internetu po dalších značkách a inspiracích, jsem narazil na nožíře jménem Loveless. Neměl jsem tehdy tušení, o koho jde. Ale viděl jsem, že ve srovnání s jeho výrobky ty ostatní působí jako nějaký levný prefabrikát.
Lovelessovy nože měly fantastické designy s přirozeně na sebe navazujícími liniemi. Na první pohled krásné, jednoduché a funkční nože s excelentním řemeslným zpracováním. Perfektní pouzdra už jen podtrhovala celkový úchvatný dojem. Radost je používat. Kdepak, žádné honosné nebo zdobené šperky do vitríny. Jen jednoduchost, účelovost a dokonalost. Přesto jsou nože vyrobené samotným Lovelessem svatým grálem ve sbírkách po celém světě. Ty nejlepší se prodávají za částky mnohdy přesahující půl milionu korun. Věděl jsem hned, že jsem u konce s hledáním. Že chci dělat podobné nože.
Robert Waldorf (Bob) Loveless, to je nejen pro mě legenda. Dříč. Pracant. Z tužky i rukou tohoto amerického řemeslníka a geniálního designéra vzešly naprosto ikonické nože jako Drop point, Big Bear, New York speciál a velká spousta dalších. Vyráběl převážně lovecké nože a stal se nožířskou legendou. Mě jeho nože uchvátily. V jiném designu už prakticky nevyrábím. O kvalitách jeho designů vypovídá nejvíce asi fakt, že spousta významných továrních značek nožů mají ve své produkci nože s přívlastkem „Loveless design“.
Od té doby pracuji na dolaďování designů, výrobních postupech a čistotě zpracování, abych se co nejvíce přiblížil práci samotného Boba Lovelesse. Velice mě těší, že se výsledky začínají originálům podobat. Na druhou stranu je trochu deprimující, že čím více takových nožů dělám a snažím se odstraňovat nedostatky, tím víc nedostatků vidím. Ale bez sebekritiky bych možná nebyl tam, kde jsem teď. Pořád je kam se posouvat.
Když dnes držím vlastní nůž, vidím to, co jsem v roce 2007 obdivoval v knihách. Tenkrát bych nevěřil, že to dokážu. Stojí za tím tisíce a tisíce hodin strávených u pásové brusky, stovky pokažených čepelí, bezbřehá trpělivost. Ale beru to jako nicotnou daň za to, že jsem mohl naučit krásnému řemeslu. A moc dobře si uvědomuju svoji nespornou výhodu oproti řadě jiných. Měl jsem díky otci perfektní zázemí. Proto upřímně obdivuji všechny řemeslníky, kteří se prosadí od absolutní nuly. Smekám před nimi. Zvláště když si plně uvědomuji, co vše to obnáší.
První nože jsem dělal pro sebe, některé jsem dal kamarádům. Teprve když jsem měl pocit, že moje nože mají kvalitu, rozhodl jsem první výrobek zkusit prodat. Psal se rok 2011, od prvních pokusů uplynuly čtyři roky. Dodnes si pamatuji, jak šíleně jsem byl nervózní. Bylo to jako vypravit dítě poprvé do školky. Nůž se nakonec novému majiteli líbil. Já se tetelil blahem, že třeba začíná něco, co bude utvářet a formovat můj další život.
Nejdříve jsem svým nožům dával jména. Ale s přibývajícím počtem už to nedávalo smysl, přešel jsem na jednoduché počítání. Aktuálně jsem už za číslicí 500 prodaných kusů. V prvních letech jsem prodával jen několik kusů ročně. Pracoval jsem dál v otcově firmě jako soustružník.
Zlom přišel zhruba před šesti lety. Zakázek přibývalo, nože z nabídky na internetu mizely rychleji a rychleji. Nožířské zakázky začaly převyšovat zakázky soustružnické. Takže jsem řemeslo trochu profesionalizoval. Založil si webové stránky, ze kterých se časem stal e-shop. A začala moje nová životní éra. Dnes mě tohle řemeslo dokáže uživit. Pořád tomu nemohu uvěřit.
Vlastně jen dělám, co mě baví a dokážu uživit sebe i rodinu. Mám ohromné štěstí. Zapadlo to všechno do sebe jako puzzle, za ty roky získalo setrvačnost, která mi zaručuje konstantní odbyt. Do karet mi hraje hlavně globalizace. V současné době není problém nabízet a odesílat zboží prakticky do celého světa. Dnes si zákazník z USA koupí můj nůž, za tři týdny už mi posílá fotku, jak s ním stahuje uloveného jelena.
Mí zákazníci jsou obyčejní lidé, kteří si pořídí nůž pro radost, sběratelé nebo obchodníci. Protože dělám hlavně lovecké nože, jsou zákazníci převážně lovci, kteří nože aktivně používají. Drtivá většina mnou vyrobených nožů míří do USA. Tedy do země tvůrce onoho designu Boba Lovelesse, kde jsou velmi populární. Ze spousty zákazníků se také stali moji přátelé, odebírají pravidelně.
Nemá smysl pro čtenáře Magazínu PATRIOT popisovat slovy výrobní postupy. Vyznělo by to podobně, jako kdyby se babička pokoušela popsat pletení svetru. Dnes si každý může na internetu vyhledat, jak se nože dělají. Vyrobit funkční nůž, aby řezal, svede dřív nebo později každý, kdo to zkusí. Pak už záleží na nožíři, s jakou úrovní své práce se spokojí. A čím je úroveň vyšší, tím složitější a pracnější celá výroba je. Já jsem si vybral za vzor jednoho z nejlepších nožířů světa. Tím jsem laťku umístil velmi vysoko a budu se snažit jí dosáhnout, nebo třeba překonat. Věnovat se nožířství zkoušela řada lidí, mnohé z nich náročné postupy a prvotní neúspěchy odradily. Je to jako u spousty jiných řemesel. Bez trpělivosti, cviku a výdrže není šance na úspěch.
Co se ocelí týče, používám převážně tabulový plech. Spousta výrobců nožů jsou kováři. Mně se kované nože a kování velice líbí, ale zatím jsem se k této disciplíně nedostal. Plně důvěřuji moderní metalurgii. Na trhu je dnes spousta ocelí s prvotřídními vlastnostmi pro čepel nože. Nejčastěji používám ocel D2, ocele N690Co a N695 a ocele vyráběné metodou práškové metalurgie RWL 34 a Elmax. Mám raději korozivzdorné „nerezové“ ocele. Povrchy čepelí leštím a taková čepel časem a používáním tak snadno nezajde.
Na rukojeti používám dřevo, převážně exotické, nejrůznější kosti, rohy, paroží. Dále kompozitní materiály jako Micarta, G10, které mám rád díky jejich odolnosti, stálosti a bezúdržbovosti. Z takových méně typických materiálů bych asi zmínil mamutí kel či mamutí zub, kel z prasete savanového nebo třeba slonovinu.
Speciální kapitolou je pak ještě výroba pouzdra. Musím ho vždycky připravit pro každý nůž přesně na míru, aby krásně „zaklapnul“, když lovec nůž do pouzdra dává. Nakupuju kůže z kvalitního hovězího kruponu. Pouzdra vyvařuju ve speciální olejové směsi, někdy je i probarvuju. Je nezbytně nutné dodržet technologicky proces absolutně přesně, stačí kůži z oleje vytáhnout o trochu dříve nebo později a kůže je znehodnocená. Trvalo mi dva roky nervů a stresů a desítky chybných pokusů, než jsem dokázal stanovit přesný postup.
Než se nůž dostane ke koncovému uživateli, jsou za tím hodiny a hodiny práce. A ne pouze v dílně. Sezení u brusky, to je mnohdy ta příjemnější část. Abych dokázal uspět a prodat, musím se věnovat také prezentaci. Což obnáší nože kvalitně nafotit, natočit ke každému kousku propagační video, přičemž je hodně důležité, aby nůž vypadal věrně. Neměl by vypadat hůř, ale ani lépe než ve skutečnosti. Prostě věrně, aby byly zvýrazněny všechny detaily, struktury materiálů, aby měl zákazník na druhé straně planety dostatek informací k rozhodnutí, jestli si nůž koupí.
Všechno výše uvedené si dělám sám. Nemám žádné pomocníky. V ateliéru, u počítače a editačních programů jsem strávil rovněž stovky hodin. Je to řemeslo náročné na čas, pojí v sobě hned několik dovedností. Jsem tak vlastně řemeslník, fotograf, kameraman, produkční, obchodník, manažer a sekretářka v jedné osobě. Tím si ale nestěžuji. Ba právě naopak.
Jsem hrdý na to, že po letech snažení dokážu vyrobit nože, které přesvědčí spoustu lidí, že jsou kvalitní, že stojí za jejich peníze. Zvláště když se na tomto trhu pohybuje spousta dalších talentovaných a šikovných tvůrců. Byly roky, kdy jsem do nožů investoval prakticky všechen volný čas. Dnes, díky zkušenostem a zefektivnění výroby, mi zhotovení nože nezabere zdaleka tolik času jako dříve. Jsem v pozici, kdy můžu mít konečně dostatek volného času, ten je pro mě momentálně cennější než peníze.
Vnímám svoje řemeslo tak, že mi dává volnost, svobodu. Dělám, co chci, co mě baví, co mě naplňuje. Pokud bych se měl stát jeho otrokem, tak by asi pocit svobody vymizel. Kdybych seděl u brusky nonstop, přišel bych o čas, který můžu strávit s dětmi, manželkou, při práci na opravě domu, s přáteli a kamarády. Ano, dokážu si představit, že u nožířství zůstanu napořád.
Nožířství mi dalo úctu k práci, trpělivost, chuť se stále učit a zdokonalovat. Asi budu znít egoisticky, ale svírat v ruce nůž s vlastním logem na čepeli mi dává pocit hrdosti.
VOJTĚCH DEŠŤĚNSKÝ
