Marek Kalinec je potomek slavných zbojníků z Dinotic. Navíc vlastní největší soukromou sbírku obrazů Jana Kobzáně

Pro Marka Kalince je propagace Jana Kobzáně životním posláním. Aby ne. Sám se narodil do rodu snad nejslavnějších valašských zbojníků. Jeho předci loupili s Jánošíkem, bojovali ve valašském povstání v letech 1621–1644 proti císaři a dodnes drží v údolí řeky Dinotice v Halenkově grunt, o kterém místní odjakživa říkají, že je zbojnický. A největší poklad, který grunt Kalinců skrývá? Rozsáhlá sbírka obrazů akademického malíře Jana Kobzáně v soukromých rukou.

Kolik těch obrázků máte?

Teď aktuálně jich je kolem dvě stě dvaceti. Největší je šestimetrová kresba. Museli jsme ji rozstřihnout, protože se to nedalo převážet. Nejmenší má asi deset centimetrů. Máme i třímetrové plátno, metrové, prakticky všechny rozměry, jaké si dokážete v tomto rozmezí představit. Když jsem svou sbírku představil v muzeu ve Zlíně nebo ve Vsetíně, říkali, že je největší svého druhu v soukromých rukou.

Jan Kobzáň používal velkou škálu výtvarných technik. Co najdeme ve vaší sbírce?

Máme zastoupení olejů, akvarelů, sítotisku, dřevorytů, linorytů, ocelorytů, tuší, rudky. Jsou to práce od roku 1917 až po jeho poslední obraz, který namaloval dva měsíce před svou smrtí: ,,Ohlédaj sa, braň sa a nedaj sa“. Je zpracovaný na třímetrové kartony. Získal jsem jej od jeho dcery, výtvarnice Jany Dočkalové.

Kdy jste začal obrazy Jana Kobzáně sbírat?

Začalo to někdy kolem roku 2008. Podnětem byla moje rodina. V té době jsem zjistil, že hlavní řemeslo mých předků v dávných dobách bylo zbojnictví. Legrační na tom je, že jsme se tehdy rozhodli, že koupíme jeden obraz, kde budou právě zbojníci. A nic lepšího nás nenapadlo než Jan Kobzáň, který byl ve svém díle zbojníky doslova posedlý. S tímto rozhodnutím jsem jel za Janou Dočkalovou. Když jsem se představil jako Kalinec z Dinotic, přišli jsme na to, že její rodina pocházela ze stejného gruntu jako moje prababička Šuláková. Kromě obrazů ale sbírám veškeré články, fotky, obrázky, prostě všechno. Chodím po lidech a poslouchám příběhy, které se tematikou zbojníků zabývají.

Který z obrazů má pro vás největší hodnotu?

Jednoznačně Zbojnický testament a obrázky z knihy O zbojníkoch a pokladoch. Proto jsem si je nechal vytetovat na předloktí.

Na kolik přijde takové tetování Kobzáně?

Nejdřív jsem se šel zeptat za Janou Dočkalovou, jestli to můžu udělat. Naštěstí s tím Jana souhlasila. Nevěřícně se na mne koukala a pak se začala smát. Cena je vždy dohodou.

O tom testamentu máte hezkou historku. Prozraďte, kde jste jej našel...

Mám originál měděnou desku, kterou jsme našli ve Svitu (bývalých baťovských závodech ve Zlíně, pozn. autora) zapadlou za skříní. Po dohodě jsem ji odkoupil.

Máte se sbírkou nějaké plány?

Přemýšleli jsme o nějaké galerii. Nakonec jsme se s manželkou shodli na tom, že bychom museli postavit vlastní.

A už máte konkrétní plán?

Chci, aby byla tady na Valašsku. Ale musíme vymyslet, na co se budeme dívat doma, když všechny ty obrazy dáme do galerie, protože teď jich máme většinu vystavenou v obýváku, v ložnicích, v kuchyni, na chodbách, prostě všude. Až to přijde, z našeho domu se stane holodům.

Máte toho opravdu hodně...

Manželka to fakt už skoro nenáviděla. Když jsme měli jednu řadu obrázků na zdi, tak to bylo v pohodě, ale jak už jsme začali dělat druhou, třetí, další a další, už od dveří jsem slyšel: Co to zase neseš? Kam to budeme dávat...? Doufám, že to máš na prodej... Říkal jsem jí, jasně, jenom to tady chvilku vystavím, než na to seženu kupce. Samozřejmě se jenom smála.

Galerie je váš sen. Kdy si jej tedy splníte? Za deset let, nebo dřív?

Myslím, že to bude dřív. Chci, aby byla zdarma otevřená všem, aby turisté, kteří přijedou na Valašsko, viděli, jak se tady žilo. Podle mne totiž Jan Kobzáň byl jeden z mála, který maloval ten klasický, původní život na venkově. Bez příkras.

Který kousek je ve vaší sbírce ten nejvzácnější?

Myslím si, že obraz nazvaný Valašské povstání. Má kolem metru. Kresbu jsme našli pomačkanou v šuplíku v posteli mezi matracemi u Jany Dočkalové. Visí nám v jídelně. Když někdo přijede na návštěvu, tak je to to první, co uvidí.

Víte o nějakém obrazu, který byste chtěl, ale nemáte jej?

Jistě. Je to obraz nazvaný Valášek. Vím, kde je, ale nejsme schopni se domluvit na ceně. Už jsem trochu profláklý. Majitelé obrazů vědí, že mám peníze, že po Kobzáňových obrazech cíleně jdu, takže šponují ceny. Navíc máme signály, že ti, kteří mají pár jeho obrazů, už nechtějí, aby se moje sbírka zvětšovala.

Jak jste vlastně k takovému velkému počtu obrazů Jana Kobzáně přišel? Všechno jste koupil, nebo je za tím ještě něco jiného?

Když zemřel Jan Kobzáň, dcera Jana si rozdělila jeho díla s bratrem Mladenem na polovinu. Ona se snažila všechno zpracovat, zarámovat, prostě zachránit, co šlo a poslat do světa. Mladen to všechno vzal a nechal v garáži. Když bratr umřel, převezli to k Janě. Ale bylo to v dezolátním stavu. Jana mi tehdy řekla, že pokud dokážu zafinancovat opravy těch kreseb, můžu si je všechny nechat.

Jan Kobzáň je pro vás evidentně srdeční záležitost. Půjčujete jej i třeba na výstavy, nebo se jím kocháte jenom s rodinou?

Nemám problém ty obrazy půjčit. Jediná má podmínka je, že na tom nikdo nebude vydělávat. Chápu, že se platí na výstavu vstupné. S tím nemám problém, ale jak se začnou dělat kalendáře, pohlednice nebo upomínkové předměty, zásadně říkám ne. S tím nesouhlasím. Ať je to pro lidi, ne pro byznys. Pro peníze to nesbírám. Mě to baví, miluju to. S Janem Kobzáněm jsem se tak sžil, že kolikrát vyprávím příběh a zpětně si uvědomuji, že není můj. Jana Dočkalová poznala, že jsem tímto tématem nasáklý a že jsem doslova převzal odkaz jejího otce. Domluvili jsme se, že jméno Jana Kobzáně ponesu dál a budu dělat vše, aby se na něj nikdy nezapomnělo. Doufám, že se mi to podaří.

Kromě Jana Kobzáně máte ale i obrazy dalších malířů, kteří se zabývali zbojníky...

Je to tak. Celkem mám zastoupení dvaceti pěti malířů. Zbojníky se zabývali i malíři Jan Knebl, František Podešva a Antonín Strnadel.

Kolik máte těch „nekobzáňovských“ obrázků zbojníků?

Těch je zhruba kolem třiceti. To už jsou menší věci. Mám pár olejů, ale specializuji se na obrazy vytvořené uhlem, rudkou a podobnými technikami. Pro mne to má své kouzlo. Nejlépe tak malíř vyjádřil třeba detaily tváře, do kterých se vepsal tvrdý život na Valašsku. Olejem to nejde tak vykreslit, jak třeba tužkou.

V čem vidíte význam Kobzáňovy glorifikace zbojnictví? Víme, že to nebyli žádní svatoušci, jak je Jan Kobzáň vykresloval ve svých obrazech a jak je snad i sám vnímal...

Řeknu to takto. Tady v Dinoticích zbojničila půlka údolí. Nedělali to z nějakých ideálů. Kradli a přepadávali, protože měli hlad. V každé chalupě bylo minimálně šest dětí. Jsme na horách, kde půda není úrodná. Jim opravdu nezbývalo nic jiného než přepadávat kupce a pocestné...

Prozradím na vás, že sám patříte do slavného rodu zbojníků. Takže jste museli být opravdu úspěšní, když jste přežili do současnosti a všichni jste neskončili na šibenici jako Jánošík...

(smích) V roce 2008 jsem byl poslední potomek dinotické větve rodiny Kalinců s přízviskem Machovský. Grunt, na kterém hospodařil můj strýc, nebylo komu jinému předat. Strýc byl svobodný, bezdětný. Když měl 82 let, přijeli jsme se za ním podívat. Sedl si se mnou a celý svůj majetek a především hospodářství s polnostmi a vším zvířectvem mi nabídl. S manželkou jsme z toho byli dost překvapení a nervózní. Oba jsme žili celý život v bytě. Vlastně nebylo zbytí a převzali jsme všechen majetek i se strýcem na dožití. Když jsme začali rekonstruovat chalupu a otevřeli jsme střechu, začaly se objevovat věci, ze kterých šla člověku hlava kolem. Za trámy byly schované zlaté hodinky, mince. Z kadlubů na zrno a truhel, které tam byly, vypadla hromada rodných listů, spisů, úpisů nebo soudní obsílky ještě z dob císařství. A bylo toho opravdu spoustu. Díky těmto dokumentům vznikla celá kronika Kalinců. Zjistili jsme třeba, že naše rodina půjčovala peníze, což mně bylo hodně divné. Jak jsme třeba mohli rakouské bance půjčit 100 zlatých na první světovou válku? Chodili jsme si každý měsíc pro úroky a tak dále... Zeptal jsem se strýca, kde jsme mohli přijít k takovým penězům. Sdělil nám, že Kalinci kdysi zbojničili. Prý neví, jak to bylo, ale prostě jsme byli loupežníci.

Takže na základě této informace jste začal pátrat po rodinné historii?

Byl to hlavní podnět. O naší rodině se tak bokem mluvilo jako o zbojnících, ale byly to spíš takové zkazky. Až na základě strýcova doznání jsem se spojil s opavským státním archivem, kde jsou z naší oblasti uložené historické dokumenty, a začal jsem dělat rodinnou genealogii. Oslovili jsme také rožnovský skanzen, kde jsme zapsaní v kronice zbojníků Valašska. Obec Halenkov zase vydala knihu o historii. Tam je též o nás zmínka z kroniky z roku 1717. Dnes můžu potvrdit, že jsme patřili k jednomu z největších zbojnických rodů v povodí Vsetínské Bečvy.

Takže i na Kalincovy zbojníky nakonec došlo...

Pochytali je a odvezli do vězení v Hradišti na povoze. Nejstaršího syna Mička tam vezli dvakrát a pokaždé jim utekl. Nakonec ale také skončil za mřížemi a podle kronik tam zemřel na sešlost, tedy asi dostal doživotí. Na přímluvu jeho otce ale další dva syny propustili. Kalinci se ale ani potom neponaučili a zbojničili dál. Je pravdou, že ze spousty dosvědčených zbojnických kousků jsme se dokázali vyplatit. Má rodina se během třicetileté války aktivně účastnila valašského povstání. Když bylo 22. února 1644 potlačeno, Martin Kalinec se vzdal císařským vojákům. Se svými druhy složili zbraně a vrátili se na statek. Díky tomu také naši chlapi a má rodina nebyli popraveni. V každém případě jsme nebyli žádní svatoušci. Co vím, tak jeden z mých předků dokonce místnímu farářovi v kostele provrtal kolena, aby se dostal k penězům.

Jak to bylo s Jánošíkem? Prý se vaši předci zapletli i s ním?

Z údolí vedla cesta na rozcestí na Vsetín a Valašské Meziříčí. Když šli Jánošík s Uhorčíkem vykrást Vsetín, připojili se k nim i naši – Jiří a Martin Kalinec. Společně vykradli vsetínské panství. Tady, v místě, kde se říká Na zabitém, si rozdělili lup a každý šel zase svou cestou. Nevím, jestli podělili rodiny, které tady v údolí žily, nebo to zůstalo u Kalinců. V každém případě se za to nestydím a jsem pyšný, že z takového rodu pocházím.

Odkud váš rod pochází?

Rod Kalinců oficiálně pochází z města Lvov. Tam jsou první zmínky, které jsme dokázali zdokumentovat. Co mi říkal strýc, tak po naší rodině tam šel Volinský pán. Dostali od někoho echo, že odtamtud mají zmizet, protože prý už byli pro tamní pány na obtíž. Celá rodina se proto sebrala a šla až sem na Valašsko. To prý bylo někdy v patnáctém století.

Vy se zabýváte také tvorbou rodinného stromu. Kam až jste došel?

Náš strom života máme doložený až do roku 1620. Zjistili jsme, že jméno Kalinec je ve světě jedinečné. A všichni Kalinci, kteří dnes žijí třeba v Argentině, na Ukrajině, v Rusku nebo americkém Texasu a Kalifornii, mají v rodných listech svých předků napsané rodiště Halenkov či Helenkov nebo Nový Hrozenkov (Hrozinkov).

Máte s nimi nějaké spojení?

V roce 2018 jsme se s manželkou rozhodli navštívit příbuzné v Texasu. Upozorňuji, že jsem neuměl ani slovo anglicky. Přiletěli jsme do Států a na letišti nás čekalo na padesát Kalinců. Prošli jsme si tam i hřbitovy, na pomnících je v češtině napsáno Zde odpočívá ten a ten Kalinec, narozen v Halenkově. Pro nás to byl neskutečně emotivní zážitek.

Vy jste pak uspořádal i setkání Kalinců z celého světa...

Neuspořádal jsem to já, ale potkali jsme se v Texasu. Nebyli jsme tam všichni. Z Argentiny nemohli všichni dojet, ale bylo nás tam kolem dvou set. Většina musela mít vizitky, protože jsme se neznali. Věděli jsme, že jsme rodina, ale každý měl na vizitce napsáno Kalinec.

Jak jste po zeměkouli rozmístění?

Většina Kalinců žije v Americe. Na Ukrajině a v Rusku už jsou jenom po jednom žijícím Kalincovi. Na Ukrajině žije třeba slavný básník, disident z našeho rodu Ihor Kalinec. V České republice je nás posledních 67 mužského rodu, nějakých dvě stě je v Texasu, v Kalifornii jsou myslím dva a dvanáct nebo třináct pobývá v Argentině. Na Slovensku je ředitelem mincovny v Kremnici můj prastrýc. Narodil se v Novém Hrozenkově. Další strýc z Ameriky Brian Joseph Kalinec patří zase k deseti nejlepším country zpěvákům v Texasu. Letos dokonce hrál charitativní koncert Bundy zelený pro zlínskou onkologii.

A kdy plánujete další setkání?

V příštím roce v USA.

Kdo je:

MAREK KALINEC

● Narodil se v roce 1975 v Gottwaldově (dnešní Zlín).

● Vyrostl ve Vizovicích.

● Má tři sourozence, je druhý nejstarší.

● Vyučil se v oboru řezník na učilišti v Brně, zde také získal maturitu.

● Je třetí generace řezníků v rodině.

● Ve druhé polovině 90. let pracoval jako OSVČ ve stavebnictví.

● Od roku 2006 pracuje jako kooperátor a manažer ve strojírenské firmě svého tchána.

● Má manželku Markétu, syna Kristiána Jana a dceru Kláru Janu.

Kdo byl?

JAN KOBZÁŇ

● Akademický malíř, grafik a spisovatel.

● Žil v letech 1901–1959.

● V patnácti letech začal pracovat jako dělník na pile Baťových závodů ve Zlíně. Tam si

jeho nevšedního výtvarného talentu všiml samotný Tomáš Baťa. Díky jeho podpoře

Jan Kobzáň začal studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Ve studiích pak

pokračoval na Akademii výtvarných umění u profesora Maxe Švabinského. Je

autorem loga firmy Baťa.

● Za druhé světové války se podílel na pomoci partyzánskému hnutí.

● Je známý především svým zájmem o zbojnickou tematiku. Jeho nejznámějším dílem

na toto téma je kniha O zbojníkoch a pokladoch.

● Rozsáhlou venkovní expozici Kobzáňova díla nabízí Rožnov pod Radhoštěm a dále

budovy ve Valašském Meziříčí nebo Holešově.

● Ateliér měl v Kroměříži. V závěrečném období svého života žil a tvořil na chalupě na

Soláni ve Velkých Karlovicích. Pohřben je na Valašském Slavíně ve Valašském

muzeu v přírodě.