Fejetony Honzy Filgase z cyklu Mamá: LOW BATTERY

Jaroslav Seifert dojal ve sbírce Maminka celé generace čtenářů. Prosté a jednoduché verše opěvují dobrotu, práci i únavu básníkovy maminky a mluví za mnohé z nás.

Důvod vzniku fejetonu Mamá je stejný – složit hold mamce. Nicméně prostředky k tomu zvolené volíme kapánek odlišné od Seifertovy tvorby. Pro někoho drzejší, málo uctivé, ironické, někdy snad i vtipné, prostě jiné. Nevadí, Nobelovku nečekáme. My se na poslední straně chceme se čtenáři loučit úsměvem.

S příběhy s Mamá v hlavní roli se nám to, alespoň podle reakcí čtenářů, docela daří. Takže ani dnes Mamá šetřit nebudeme. Ona to unese. Musí. Je nezdolná. Držák.

Každou nemoc, zranění, bolesti čehokoliv komentuje slovy „dejte mi pokoj, nic mi není“.

To i v případě, že její nateklé koleno připomíná hlavu Gothmoga, generála skřetí armády, která se v závěrečném dílu Tolkienovy ságy Pán Prstenů snažila dobýt hlavní město Gondoru Minas Tirith.

Stejnou frázi využívá v momentu, kdy kvůli zánětu v lokti trpí jako zvíře a polovinu kafe vybryndá na mikinu, protože hrnek neuzvedne.

Podobně hrdinsky se tváří i ve svých každoročních bojích s opakovanými záněty horních cest dýchacích. Kašlajíc, sípajíc a v horečkách veškeré pokusy dostat ji do lékařské ordinace rezolutně odmítá.

Běžné lékařské vyšetření je pro ni totéž, jako pro druhého kolonoskopie či lobotomie.

Na prosby veškerého příbuzenstva, aby se svěřila do lékařské péče, reaguje zásadně negativně s pološíleným výrazem ve tváři, jestli jsme se náhodou nezbláznili, že ona byla v nemocnici naposledy, když rodila dvojčata (v roce 1984 – pozn. autora).

Ve svém přístupu k životu se s nadsázkou řečeno drží nesmrtelného postřehu doktora Vlacha, jenž ve slavném románu Zdeňka Jirotky trefně poznamenal, že: „…čistota je půl zdraví a veselá mysl také půl zdraví, tudíž tyto dvě rovnice dávají dohromady zdraví celé a je nepochopitelné, že dosud unikly pozornosti lázeňských lékařů, protože jejich využitím by bylo umožněno léčení v masách.“

Ovšem pozor! Bohužel, Terminátor ani Jarda Jágr naše milá Mamá přece jen není.

Ani veselá mysl a čistota ji od nemocí a zdravotních patálií bohužel neuchrání. S blížící se sedmdesátkou se její dříve absolutně nevyčerpatelná zásobárna energie přece jen výjimečně dostává do stavu „low battery“. Občas prostě „klekne“.

Takové momenty poznáte snadno. Třeba když Mamá hlavou rozbije pult v kuchyni a dlaždičku na podlaze, protože nekontrolovaně omdlí. I v takovém případě ale po chvíli v bezvědomí procitne a okamžitě vyhrožuje: „Opovaž se volat záchranku. Nikam nejedu“.

Ale musí. Jsou chvíle, kdy legrace končí. Takže 155, záchranka, přijeďte, máme paní s akutním kolapsem. Mamá nasedá a jede do nemocnice. Vnitřně nepochybuje, že už se domů nevrátí.

V ordinaci je veselo. Tlak 204 na 150 na tonometru doktoři příliš často nevidí.

Sympatická ukrajinská lékařka doporučuje týdenní hospitalizaci. Mamá odmítá, navrhuje okamžitý odjezd domů. Lékařka by ráda alespoň dvoudenní hospitalizaci, Mamá nesouhlasí, požaduje okamžitý odjezd domů. Lékařka zvyšuje hlas, Mamá ji přerušuje, požaduje okamžitý odjezd domů. Lékařka už nic nenavrhuje, začíná chápat, co má pod rukama za pacienta. Mamá se ptá, kde má podepsat revers.

Vyšetření naštěstí žádnou zásadní nemoc neodhalí. Vysvětlení zní, že u třiceti procent kolapsů zůstává příčina neznámá. Mamá má jasno. Sama s klidem diagnostikuje, že vlastně omdlela jen proto, že přes zimu trochu přibrala. A prý až bude tepleji, tak na zahrádce bude zase jako proutek a zdravá jako rybička.

Tak určitě …