Nejnovější zprávy: Do lázní se po dvou letech vrací Festival Janáček a Luhačovice Dobrovolníci uklidili Valašské Meziříčí. Nasbírali 1,5 tuny odpadu

Byznys

Začínal jako námořník, dnes Otta Grebeň vede výrobny rozbušek po celém světě

Ne každý vrcholový manažer má v profesním životopisu unikátní položku „námořník“ jako vsetínský rodák Otta Grebeň. Tisíce dní strávil na moři. Obeplul celý svět. Na palubě zaoceánské lodi prožil i Sametovou revoluci v roce 1989. Dnes z pozice „Global Director“ dohlíží a řídí výrobní závody americké společnosti Austin Powder po celém světě.


Autor: Dalibor Glück

Jeho životní příběh je inspirativní. Obeplul Hornův mys, v Biskajském zálivu zažil desetimetrové vlny, na moři prožil sedm let. Byl u rozpadu impéria slavné Zbrojovky Vsetín a u vstupu Austin Powder do Zbrojovky, která nyní posílá rozbušky do celého světa k využití v důlním stavebním průmyslu. Začal jako řadový obchodně technický referent, postupně se ve firemní hierarchii posunoval.

Dnes létá manažersky řídit závody americké korporace ve Spojených Státech (Texas a Ohio), v Mexiku, Argentině a Malajsii.

Ale pojďme popořádku. Vracíme se v čase do osmdesátých let minulého století, kdy tehdejší středoškolák zvažoval, kam vlastně budou směřovat jeho příští kroky.

„Maminka mi tehdy přinesla ukázat inzerát, že Československá námořní plavba hledá nové adepty. Mě to zaujalo, takže jsem se rozhodl stát námořníkem. Litovala toho pak dlouhé roky, protože jsem v sedmnácti letech opustil Vsetín a vrátil se až ve třiatřiceti,“ říká Otta Grebeň.

Zároveň ale na vás musela být i trochu pyšná, ne?

To spíš táta, který pracoval jako zahraniční montér. Možná to byl on, který mi předal ty toulavé boty.

Jak se obyčejný kluk ze Vsetína dostane mezi námořníky?

Závěrečný čtvrtý ročník střední školy jsem už absolvoval na gymnáziu v Jevíčku s tím, že můj budoucí zaměstnavatel bude právě Československá námořní plavba. Byl jsem na internátu, domů jsme jezdili jednou za měsíc, učili jsme se starat sami o sebe, měli jsme tam rozšířené hodiny ruštiny, abychom měli usnadněný přechod na Vysokou školu námořní v Oděse. Oděská škola byla v polovojenském režimu. Do školy v uniformě. Také rozcvičky, nástupy, organizované odchody do školy, ale ty se nás jako zahraničních studentů naštěstí netýkaly. Místo toho jsme drilovali ruštinu i angličtinu, abychom se na lodích domluvili.

Naplnily se posléze vaše „klukovské“ představy o dobrodružství na lodi?

Byli jsme mladí, v Oděse nás byly desítky Čechů, všichni jsme věděli, proč tam jsme, na moře jsme se těšili, už dopředu jsme si vytvářeli vztahy a party, abychom se mohli na sebe spolehnout. Já jsem se připravoval na funkci strojního důstojníka, moje role tedy byla v podpalubí. Neměl jsem žádné velké iluze o nějakých dobrodružných výpravách, bral jsem to jako výzvu, jako zaměstnání, byť ne úplně obyčejné.

Pamatujete si svoji úplně první velkou námořní cestu?

Na dlouhé plavby jsem se dostal už během vysoké školy. Praxi jsme měli na skutečných lodích. Coby studenti jsme samozřejmě dělali ty základní práce pro zelenáče. Přechod na Českou námořní plavbu pro mě nebyl překvapením. Věděl jsem do čeho jdu. Přejezdy mezi přístavy byly několikatýdenní. Na první lodi jsme přes dva měsíce stáli v iránském Bandar Imam Khomeini v době války v Kuvajtu na vykládce obilí, jedna z nejdelších cest byla s uhlím z čínského Qihuangdao do belgického Gentu. Ta trvala přes třicet dní bez zastávky.

Jak vlastně takový námořnický život vypadá?

Vidíte kolem sebe většinou jen vodu. Neznáte víkendy, nerozlišujete všední den, víkendy, svátky. Pracujete každý den osm hodin, a pak 16 hodin takzvaná vachta. To znamenalo hodinovou prohlídku strojovny v deset večer a ve dvě ráno a tam bylo přes 40°C. Druhý den volno, to dospáváte noc. Večer jsme se dívali na video nebo hráli karty. Navíc když jsou nějaké problémy, tak je třeba je řešit okamžitě bez ohledu na pracovní dobu. Nejde si tam zavolat žádný servis, odtahovka neexistuje, ani urgentní dodávka náhradních dílů.

Knížek jste musel přečíst hodně…

Ano, bylo jich nepočítaně. Četl jsem hlavně historické romány. Například z dějin Francie 16. a 17. století, z období náboženských válek, detektivky, mnohé z nich v angličtině. Museli jsme ji alespoň čtenou zvládat dobře. Myslím, že i v mé další pracovní kariéře mi knihy hodně pomohly. Ale samozřejmě nebylo možné pořád jen studovat a číst. Relaxovali jsme u klasických českých filmů. Hitem byla třeba Nejistá sezóna od Svěráka se Smoljakem. Tak se pouštěla každý týden.

Zažil jste někdy na moři nebezpečnou situaci?

Nejhorší moment jsem zažil, když jsem se nalodil na svoji úplně první loď. Pluli jsme z německého Rostoku na Floridu. Prázdní pro obilí. V Biskajském zálivu byla obrovská bouře, obeplouvali jsme Velkou Británii ze severu. Vlny byly větší než naše loď. Asi vůbec největší, co jsem kdy viděl. Tehdy jsem si nějaké nebezpečí moc neuvědomoval, protože jsme byli mladí, byl to pro nás fajn adrenalin.

Co je na dlouhém pobytu na moři vůbec nejhorší? Samota? Vlny? Nuda?

Asi největším problém je spaní. Moře unavuje, nevíte, jak se na posteli otočit, houpání je nepříjemné. A je pořád a nikam neutečete. Kajuty mají obvykle dvě postele vzájemně k sobě do pravého úhlu, abyste mohl změnit místo a houpalo vás to jinak. Taky jsem se musel naučit jíst i polívku, když to houpe.

Na co ze svého námořnického období nejraději vzpomínáte?

Přejel jsem celý svět kromě střední Afriky. Nikde jsem neměl úplně nějaký nezapomenutelný zážitek, kvůli kterému bych se tam třeba chtěl vracet. Mě cesty po moři ale bavily. Měli jsme dobrou partu, museli jsme se sžít, spolupracovat. Ale jinak to byla v podstatě obyčejná práce, každodenní práce.

Měli jste čas se v některých exotických a zajímavých destinacích podívat i na pevninu?

Čím horší přístav, tím déle tam stojíte. V takovém obvykle nic moc k vidění není. Když je přístav moderní, tak je to fofr, takže moc času se podívat do vnitrozemí nemáte. Třeba v Číně jsme stáli měsíc, zatímco uhlí v Jihoafrické republice naložili za osmnáct hodin. Moc prostoru na nějaké cestování jsme neměli. Navíc, když loď stojí, je nutné opravit to, co se právě netočí. Takže v přístavech jsme zpravidla pracovali, na turistiku nebo památky nebylo moc času. Ale plno míst jsem si alespoň prošel, abych přičichl k atmosféře a tamnímu životu.

Moře jste opustil kvůli rodině?

Mohl jsem pokračovat, manželka by nebyla proti. Byli jsme spolu od vysoké školy, takže dobře věděla, do čeho jde, že si bere námořníka, který bude pořád někde pryč. Ale po sedmi letech na moři jsem sám cítil, že chci být více s rodinou, že si chci víc užít dcery i manželky.

Poslední námořnická otázka. Hornův mys je jedním z nejhorších míst s nejbouřlivějším mořem na světě. Námořník, který ho obepluje, může nosit na uchu, které měl v tu chvíli obrácené k mysu, zlatou náušnici. Proč ji nemáte?

Mohl bych ji nosit v levém uchu, pluli jsme kolem Hornova mysu z Austrálie do Mexika. Ale neměl jsem ji nikdy. A nyní v našem výrobním provozu by to ani nebylo možné. Tady žádné šperky, prstýnky, náušnice nikdo mít nesmí kvůli bezpečnosti.

Dostali jsme se do roku 1996, kdy jste zvažoval, kam dál zamíříte. Zbrojovka Vsetín byla první volba?

Naopak, říkal jsem si tehdy, že do Zbrojovky nechci. Znal jsem ji odmalička. Pracovali tam oba rodiče i bratr. Pořád se o Zbrojovce doma bavili. Hledal jsem práci ve Zlíně, ve Valašském Meziříčí. Ale nakonec jsem se přece jen nějakou shodou okolností dostal do kanceláře tehdejšího ředitele Miroslava Evjáka. Poslali mě za ním, možná i proto, že jsem uměl velmi dobře rusky, zvládal jsem i angličtinu, věděli, že jsem sjezdil celý svět a že se tudíž neztratím. Takže jsem nakonec přece jen ve Zbrojovce skončil.

Jak jste ten přechod zvládal?

Ty přechody byly vlastně dva. Jednak rodinný, protože manželka nebyla zvyklá, že jsem pořád doma. Měla svůj režim, bylo to složité i pro ni. Naštěstí se tato změna časově shodovala s koupí rodinného domu, takže tím to přece jen bylo trochu jednodušší. Konečně jsme začali žít jako opravdová rodina. V pracovním životě jsem se všechno učil od píky. Co to znamená být obchodník, všechno o rozbuškách. Bylo to něco úplně jiného. Začal jsem jako technický obchodník, všechno se učil za pochodu. Dostal jsem na starost východní trhy.

Řeč je o polovině devadesátých let, kdy se objevily první zprávy o tom, že vsetínská Zbrojovka není v dobré kondici, kdy se celá skupina začala drolit, některé provozy a výroby končily, jiné se privatizovaly. Jak se tehdy dařilo vám osobně?

První čtyři roky jsem pracoval se svými zákazníky na dodávkách do Ruska, Ukrajiny, Kazachstánu, Bulharska. Situace v Indetu, jak se části na konci zbrojováckého údolí říkalo, nebyla vůbec jednoduchá. Pamatuji si, že většina porad se tehdy odvíjela v duchu, že jsme řešili, komu z našich dodavatelů zaplatíme, kdo bude muset počkat. Ale věděli jsme, že rozbušky pro důlní průmysl potenciál mají a že “to půjde“.

Pak začalo jednání o tom, že by výrobu koupil koncern Austin Powder, v lednu 1999 se Američané stali majoritním vlastníkem.

Američané byli od roku 1994 jedním z našich největších odběratelů rozbušek a prakticky po celou dobu spolupráce měli zájem to tu koupit. Byla to tehdy svatba z rozumu, nešlo o klasickou transakci akcie za peníze, ale o odkup části firmy včetně aktiv a závazků. Každopádně obě strany odcházely s pocitem úspěchu, spojení bylo prospěšné oběma stranám. Rozhodně to nebylo tak, že by tady americká centrála nalila miliony kapitálu. To rozhodně ne. Žádný zázrak, žádní noví zákazníci. Museli jsme si to oddřít sami. Museli jsme se postarat sami o sebe. Sami jsme aktivně sháněli odbyt, nové zákazníky, nové trhy. Tady to bylo podobné jako na lodi – pomoc a spolupráci hledej kolem sebe. Na přelomu tisíciletí jsem už pracoval na pozici ředitele prodeje a marketingu. O to víc to bylo to i svým způsobem pěkné, že jsme to museli vybudovat sami.

V roce 2009 jste povýšil, stal jste se ředitelem celého vsetínského závodu. Čím jste americké byznysmany přesvědčil?

Já jsem je o ničem nepřesvědčoval. Znali mě přes deset let. Věděli, jak pracuji, co dělám, co umím. Nebylo žádné výběrové řízení. Oni na mě prostě ukázali a řekli: budeš to ty. Možná tam padla nějaká formální otázka, jestli souhlasím, ale současně mi tehdejší šéf celého Austinu oznámil, že to dělat budu, že mě potřebuje.

Takže jste souhlasil.

Působilo to až trochu direktivně, vyznělo to tak, že kdybych odmítl, brali by to jako zradu. Za čtrnáct let působení tady v Jasenicích jsem o firmě věděl dost, byť ne do úplného detailu. Samozřejmě jsem musel začít řešit věci, které mě do té doby míjely. Už to nebyl jen obchod nebo marketing, ale nově bezpečnost, výroba, personální otázky, jednání s odbory. Naštěstí jsem měl silného finančního ředitele Broňu Válka a také výborný tým v úseku vývoje, který řídil Pavel Valenta. Věděl jsem, že se o tyto lidi můžu opřít, že mi pomohou, že to společně můžeme zvládnout.

Volil jste plynulé navázání na vašeho předchůdce nebo svoji vlastní cestu?

Snažil jsem se nepokazit nic z toho, co jsem byť „jen“ pomáhal budovat. Nikdo to nedělá stejně jako předchůdce. Vystřídal jsem Martina Černouška, který mě naučil spoustu věcí. Byli jsme spolu dlouhé roky dennodenně. Nejvíc jsme si povykládali na služební cestě. Sedíte vedle sebe v autě, v letadle, nemáte žádnou databázi, všechno v hlavě. Používáte selský rozum, ale musíte mít nějaké vědomosti. Procházel jsem i řadou školení, ze kterých jsem se snažil odnést co nejvíce. Díky dobrému týmu jsme přechod zvládli dobře.

Jak moc vám dirigovali řízení Američané?

Vstup nového vlastníka nepřinesl žádnou dramatickou změnu. Majitelé nám dali důvěru, asi měli fabriku za několik let spolupráce prověřenou. Hlavní důraz z jejich strany byl na bezpečnost. Měli jsme volnou ruku, sami jsme hledali možnosti, kam jít dál. Žádné direktivní pokyny nám nedávali, maximálně rady. V praxi to třeba vypadalo tak, že nám „ten nejvyšší“ z Clevelandu poslal fax a na něm bylo třikrát jen jedno slovo: Rumunsko, Rumunsko, Rumunsko. Vzkaz jsme pochopili a zakládali první pobočku v Rumunsku. Pak Slovensko, Česko, Polsko, Norsko. Do výroby tady u nás ve Vsetíně nám nezasahovali, standardy tady vždy byly na vysoké úrovni.

Byla nějaká krizová období?

Samozřejmě složitější momenty postihnou každou firmu. Ale v případě společnosti naší velikosti se nelze na krizová období dívat úplně v krátkém horizontu. Když víte, že produkt má nějakou hodnotu a nějaký zákazník vám dá košem, tak prostě musíme najít jiného nebo se vydáte jiným směrem. Máme silného majitele a silnou značku, z čehož vyplývá jistota.

Přemýšlel jste někdy o odchodu nebo třeba sepisoval výpověď?

Nikdy to nebylo tak vyhrocené, že bych měl nachystanou výpověď. Ale samozřejmě třecí plochy byly a jsou. Majitelé v USA logicky nemusí mít vždycky až takovou znalost, co se tady dělá. Musíte jim to vysvětlovat a zase vysvětlovat a přesvědčovat, že to děláte v jejich zájmu. Ale vždy to bylo zcela v běžných mezích.

Pořád platí, že je Austin největším evropským výrobcem rozbušek?

Hrdě se k tomu hlásíme. Jak v objemu výroby, tak v teritoriálním rozsahu i v sortimentu.

Co si vlastně obyčejný člověk má představit pod tímto pojmem? Týká se to i vojenského materiálu?

Ne. Žádné vojenské licence nemáme. Naše rozbušky slouží ryze k nevojenským účelům. Využití je široké, počínaje ražbou pro dálniční nebo železniční tunely, dodáváme důlním společnostem k získávání nerostných surovin na povrchu i v podzemí, naše rozbušky využívají stavební firmy k demolicím.

Jak moc se tento obor vyvíjí a mění?

Celý trh teď řeší dva aktuální trendy. Je to v první řadě digitalizace odstřelů a pro nás elektronizace rozbušky, jejíž iniciace není založená na pyrotechnice, ale je ovládaná elektronikou. Velký důraz ve vývoji se v posledních letech začíná klást na materiály v tom smyslu, aby pokud možno co nejméně škodily zdraví a životnímu prostředí. V případě naší výroby se bavíme o těžkých kovech v chemických látkách a ve výbušninách. Tady jde o běh na delší trať, takové materiály jsou hůře dostupné, dražší, a musíme je všechny dlouho testovat a zkoušet ve výrobě a výrobku.

Jaké produkty v současné době Austin svým zákazníkům posílá?

Máme čtyři produktové řady. Základem jsou už od padesátých let klasické elektrické rozbušky, pak jsme zařadili výrobu neelektrických rozbušek s plastovou trubicí, kdy iniciaci obstarává rázová vlna a nikoliv elektrický impuls. Třetím jsou již zmíněné relativně nové elektronické rozbušky, poslední pak vývoz komponentů, které se kompletují do finální rozbušky až v zemi použití.

Jak se v tomto oboru mění trh?

Nemění se rychle. Ty změny jsou náročné s ohledem na náklady, kvalitu a bezpečnost. Ale mění se. Když jsem nastoupil, tak byly jen ty elektrické a začali jsme s neelektrickými, teď už přes pět let pracujeme na elektronické. Začátky jsou opatrné a zavádění novinek jak ve výrobě, tak i u zákazníka zdlouhavé, ale je jasné, že trh půjde tímto směrem. Děláme to v koordinaci se závody v USA, což je i není výhoda.

Co konkurence ve světě?

Ubývá. Jednak díky globalizaci, menší firmy často neustojí nároky na ekonomiku, životní prostředí nebo dodržování bezpečnostních standardů. Ti velcí a schopní posilují, s nadsázkou řečeno požírají ty menší. I my jsme před šestnácti lety koupili rakouského výrobce. Pak jsme přebrali třeba výrobu z Finska. Konkurence prostě mizí a trh se postupně stabilizuje mezi větší hráče. Moc nových fabrik se neobjevuje. Tento obor je specifický i tím, že výrobní haly nelze stěhovat. Nemovitosti jsou stavěné tak, aby vyhovovaly výrobě rozbušek. Je velmi obtížné a drahé je případně využít jinak. A hlavně znalosti a zkušenosti nijak nepřestěhujete.

Takže jste směrem k budoucnosti klidní?

S postupem globalizace se všechno samozřejmě trochu mění, ale obavy z příštích let nemám. Máme stálé zákazníky po desetiletí. Moc nového se v tomto oboru vymyslet nedá. V oblasti elektronických rozbušek nezaostáváme, ba právě naopak. Konkurenci jsme dohnali a začínáme předbíhat. Ale pořád ještě nejsme se vším spokojeni.

Kde vidíte Austin třeba za deset let?

Kovy budou pořád potřeba, sůl se těží, stejně jako stavební kámen, vápenec, i tunely se ještě dlouho razit budou, bude plno staveb pod zemí. Na druhou stranu má každý rád nějaké výzvy a změny. Ale ty se odehrávají i u nás. Vývoj Austinu vidím pozitivně. Myslím, že je to díky vnitřnímu prostředí a majitelům. Ve Vsetíně máme nyní mladý management. V majiteli máme stabilitu, nechtějí po nás, abychom nějak dramaticky diverzifikovali, nepřemýšlí o nějakém zhodnocení přes investiční fondy nebo něco podobného.

Pojďme zpátky k vám. Jste od roku 2018 Global Directorem. Co si pod tímto pojmem mám představit?

Mám plnou odpovědnost za výrobu rozbušek v rámci Austinu po celém světě. Takže zodpovídám za finanční výsledky, prodej výrobků a provoz fabrik na Vsetíně, v Ohiu, Texasu, Mexiku. Po stránce výrobní a technické dohlížím na projekty v Malajsii, Argentině nebo nově Brazílii. Přitom mám ještě na starost prodej speciálních rozbušek pro těžbu ropy a plynu ve Spojených Státech. Samozřejmě všude je ředitel závodu nebo obchodní divize, nedělám to sám.

Dopoledne se věnuju Vsetínu. Odpoledne západní hemisféře. Teď jsem třeba schvaloval mzdy v Americe nebo řešil dodávky problematických surovin. Snažím se co nejvíc chodit do provozu, ale papírová práce mi svazuje nohy. Má role je přemýšlet o budoucnosti. Dnešní situace mne ale bohužel více tlačí do mikro-managementu, hasit okamžité problémy.

Takže vás podobně jako v námořnické éře rodina asi moc nevidí?

Před covidem jsem létal do světa vždy na dva týdny každý měsíc. Pandemie nás naučila komunikovat online, takže dneska jsem v Americe nebo jiných zemích přibližně jednou za dva měsíce na čtrnáct dní. Většinu agendy lze řešit na síti. Samozřejmě jsou chvíle, kdy se to neobejde bez vaší osobní přítomnosti, potřebuji přičichávat k atmosféře v provozu. Už tam poznáte, jak budou vypadat ekonomické ukazatele.

Měl Covid na fungování společnosti nebo její ekonomiku a konkurenceschopnost nějaký přímý vliv?

Ekonomicky nás covid nijak závažně nepoškodil, zákazníky jsme udrželi, výrobu také. I když samozřejmě to jednoduché nebylo, protože z řady jistot se během pandemie staly proměnné. A to ještě trvá.

Námořník, který se stal globálním ředitelem americké korporace. To zní jako sci-fi příběh alá „splněný americký sen“. Jaké vlastnosti vám nejvíce pomohly v pracovní kariéře?

Umím se ponořit do problému a hlavně si to odpracovat. Nemusíte vědět všechno, ale musí ve vás něco být. Nikdy jsem neváhal si něco načíst, něco se dozvědět. Poznat konkurenci, analyzovat data. Jsem schopný nasávat vědomosti, znalosti a zkušenosti a pak toho využívat. Taky se musíte umět rozhodnout a současně mít pro lidi empatii. Vědět, jak s kým jednat. A samozřejmě, konkrétně u mě sehrála velkou roli znalost jazyků. Ta je ostatně mimořádně důležitá prakticky všude.

Máte už vyhlédnutého svého nástupce?

Majitel mi o tom, abych hledal nástupce, zatím nic neříká. Myslím, že si vybere a já budu připravovat a předávat. Nebo že moji pozici, pravomoce roztříští a rozdělí mezi více manažerů a já to vůbec neovlivním. Tady demokracie nefunguje. Ve všech fabrikách vychováváme s řediteli mladou krev. Samozřejmě bych raději, abych roli předat někomu, koho znám, komu věřím a kdo bude představovat záruku, že bude pokračovat v mých botách, ale struktura organizace se také musí přizpůsobovat silným stránkám manažerů.

V jaké kondici vsetínská společnost je? Kolik zaměstnává lidí, kam především prodává?

Momentálně máme ve Vsetíně asi devět set zaměstnanců, roční obrat je kolem dvou miliard korun. Polovinu produkce vyvážíme do zemí Evropské Unie, dalšími odběrateli jsou USA, Austrálie, Turecko, Saudská Arábie, Argentina, Malajsie, Ukrajina, Japonsko, Mozambik.

Vám bude za tři roky šedesát. Dokdy chcete být v Austinu aktivní?

Rád bych dotáhl kompletně projekt elektronické rozbušky do masové výroby. Ta už se rozjíždí, v tomto sortimentu rosteme, máme už pět podsystémů. Chtěl bych to do tří let dobudovat. Pak půjdeme na bezdrátovou rozbušku, tam to ale bude pomalejší. Takže nějakou práci před sebou ještě mám. Konkrétní termín, kdy bych chtěl končit, nemám.

Otta Grebeň

  • Narodil se 4. 11. 1965.
  • Vystudoval Vysokou škola námořní v Oděse (s nostrifikací od ČVUT Praha), dokončil postgraduální studium Univerzita Pardubická se zaměřením na výbušniny.
  • Od roku 1989 do roku 1996 působil coby námořní důstojník u Československé námořní plavby (od roku 1994 Česká námořní plavba).
  • V roce 1996 nastoupil jako obchodník technik do společnosti Zbrojovka Vsetín Indet.
  • V roce 1999 firmu koupil americký koncern Austin Powder, Otta Grebeň se stal ředitelem prodeje a marketingu.
  • Od roku 2009 společnost Austin Detonator vedl coby generální ředitel.
  • V roce 2018 se stal globálním ředitelem výroby rozbušek pro celý koncern.
  • Je ženatý, s manželkou Annou mají dvě dcery, Lucii (30 let) a Natálii (19). Díky dceři Lucii je už dvojnásobným dědečkem vnoučat Rozárie a Matyáše.
  • Mezi jeho záliby patří především práce kolem rodinného domu, jakýkoli pohyb a literatura faktu.