Stanovští z Bystřice pod Hostýnem mají valašské tradice v srdci. Už po čtyři generace

Je jich hodně a orientovat se v jejich rodinném klanu není zrovna jednoduché. Síť bratrů, bratranců, synovců, strýců a jejich ženských protějšků se v zásadě dělí na dvě větve jednoho stromu. Ty se však v koruně proplétají a pevně prorůstají.

Podle Stanovjáků jsou všichni v rodině nositeli dědičného stanogenu.

Všichni bez výjimky mají taneční i pěvecké nadání, v kroji jsou okouzlující (stanošarm) a mají do jednoho drsný smysl pro humor (stanovtip). Což jejich rozhovor pro Magazín PATRIOT prokazuje nade vší pochybnost.

Co to znamená být Stanovský, Stanovská?

Tadeáš: To se nedá popsat, to se musí zažít.

Kuba: Občas je to taková ta koule na noze. (smích)

Honza: Někdy je to břímě, ale jsem na to hrdý.

Jana: Musíš se smířit s tím, že ti jednou muže vynesou krpcama napřed.

Jirka: A taky s tím, že pátky kvůli zkouškám neexistují.

Petr: Pokračujeme v tom, co začali naši rodiče, neseme tradici.

Jirka: Snažíme se do souboru namočit i svoje potomky.

Kuba: Jsou to spojené nádoby. Není žádná souborová událost, která by se neodrazila v rodině.

Gabča: Když se chceme vidět, jdeme na souborovou akci.

Bětka: Zatímco ostatní souboráci můžou někdy říct „My na toto vystoupení nemůžeme“, Stanovští ne. Musí jet vždycky.

Jirka: V naší rodině prostě platí, že na prvním místě je soubor, pak dlouho nic, pak zase soubor a pak je rodina.

Jana: Tak byste si to představovali! A nám ženám pak dá dost práce, abychom si urvaly ten svůj díl.

K potomkům Stanislava Stanovského patří jeho syn Jiří (a manželka Jana), dcera Martina, vnuci Jakub (a manželka Gábina) a Jan (a manželka Bětka) a pravnoučata Beátka, Janek a Benedikt. Všichni žijí v Bystřici pod Hostýnem a okolí a do jednoho jsou se souborem nějak propojeni. Velmi často u nich mají slovo ženy.

Silnou osobností vaší větve byl už zakladatel souboru Rusava, malíř Stanislav Stanovský. Jdete v jeho stopách?

Martina: Tata byl bohém. Umělec. Podle jeho kreseb se v počátku dokonce šily kroje, tak byly přesné a detailní. Maminka byla pečlivá, přísnější, vůdčí typ. Pomáhala strýci Janovi s organizací v souboru a pak převzala vedení nácviků. Oba rodiče folklor milovali a ta hranice mezi rodinou a souborem splývala. Navíc se tatínek grafik staral o vizuální stránku a často jsme tiskli plakáty a letáky u nás doma v obýváku na zemi. Bývalo u nás hodně veselo, ale jak říkal Jirka, soubor byl občas na prvním místě. Nezbývalo než se s tím smířit. Teď na tatínka vzpomínám častěji, protože k podzimnímu výročí souboru připravuji výstavu jeho obrazů.

Jirka: Já jsem typické souborové dítě, stejně jako naši synové a synovci. Ty zkušenosti se v rodině opakují a někdy to opravdu nebylo lehké. Když jsem chodil do Malé Rusavy, tak se mi ostatní kluci smáli. Měli mě za protekčního mazánka. Ale já jsem udělal všechno, co mi starší řekli, hltal jsem každou informaci. Mě to vždycky moc bavilo a baví mě to dodnes. Ale v dnešní době už je těžké udržet tradici v té podobě, jak ji brali naši rodiče. Okolní svět se změnil a mladí se na nás někdy dívají jako na konzervy.

Jana: Všichni kluci vyrůstali společně, jezdili jsme i na společné dovolené do slovenského Martina. Přes týden rodinné dovolené nejel vlak, ale jinak se náš život řídil podle souboru. Měli jsme díky tomu mnoho přátel a známých, zažili jsme neskutečné věci. Pokud jde ale o potřeby rodiny, občas to opravdu skřípalo.

Jirka: Pravdou je, že jsme se kvůli množství různých akcí stali mistry improvizace. Naplánovat v naší rodině věci na půl roku dopředu je prakticky nemožné. Malování například muselo vždycky počkat, až nebudou vystoupení.

Gabča: Na druhou stranu, když měli přijet Němci z partnerského souboru a spali po rodinách, tak se malovalo hned.

Jana: To je pravda! Kvůli Holanďanům jsme měli doma barpult i rampu se světlama. Sice tři roky maskovala díru pro kabely vánoční hvězda, ale vypadalo to dobře i tak.

O linii druhého zakladatele souboru Jana Stanovského se mluví o poznání méně a potomci jsou rozesetí více do světa. Dcera Marie žije s rodinou v Ostravě mimo souborové dění. Syn Petr má syny Petra, Adama (žije v Praze) a Tadeáše (žije v Brně). Petr ml. žije se svou ženou Terou kousek od Bystřice a čeká narození třetí dcery. První dvě dcery Marie a Tereza vyrůstaly se svou matkou v Praze, kde žije i Adam se svou partnerkou Lenkou a dcerou Ellou.

Vaše rodinná větev je opticky širší, ale zase je u vás více „odpadlíků“. Kdo z vás je pokračovatelem folklorní tradice?

Petr: Otec Jan se od začátku souboru staral o organizační část, evidenci krojů. Máti připravovala valašské bály a pomáhala tatovi při organizaci. Šila kroje pro dětský soubor i pro dospělé, hlavně košile. Maminka stála i u zrodu Malé Rusavy, kterou s Růženkou Malíkovou v roce 1958 založily. Hlavně proto, že ve velkém souboru se narodila spousta dětí a neměl je kdo hlídat. Začal jsem tančit v šesti letech a ještě jsem nepřestal. Moje sestra Maruška sice taky začínala v dětském souboru, ale pak šla studovat do Ostravy a vdala se tam. Sice ještě s manželem pár let jezdili na zkoušky, ale pak s dětmi už to nešlo. Pořád nám fandí, přijíždějí na všechny naše akce, ale prostě už žijí jinde.

Petr ml.: Já jsem nejstarší syn, mně taky přišlo úplně normální chodit do souboru a chodím tam dodnes. Rád. Poznal jsem tam svou ženu Teru. Ovšem moje dvě dcery, dnes už dospělé, vyrůstaly v Praze. Takže jsou sice Stanovské, ale mají svůj vlastní život. Bez folkloru.

Adam: I když jsem vyrůstal v Ostravě, tak jsem dojížděl na zkoušky třeba každý druhý víkend. Někdy se mi nechtělo, chtěl jsem být o víkendu s kamarády, ale do souboru mě to pořád táhlo. Když jsem se pak přestěhoval do Prahy, byl definitivně konec. Můžu svou dceru vychovávat k lásce k folkloru a předávat jí nějaké tradice, ale že by jako já prožila dětství ve valachu, to prostě nejde. Přitom mně to chybí, ty společné zájezdy a zážitky. Tak se vidíme aspoň na rodinných akcích, na kterých se obvykle stejně mluví hlavně o souboru.

Tadeáš: Soubor je prostě součástí našeho života. Děláš to celý život, tak nějak přirozeně, automaticky, ale máš to rád. I když jsem nejmladší z bratrů a mám jinou maminku, byl jsem syn vedoucího souboru a tak to jablko nemělo moc šanci spadnout někam jinam. Sice jsem určitou část života souborem skoro opovrhoval, ale pak jsem k němu znovu našel cestu. V současnosti to znamená, že jezdím v pátek na zkoušky z Brna do Bystřice sto kilometrů. Zatím to zvládám, ještě jsem neodpadl.

Stanovští potřebují silné ženy

Holky, vy jste všechny souboračky. Vy jste věděly, do čeho jdete, když jste se vdaly za muže Stanovské?

Tereza: Já jsem vztahy u Stanovských moc neznala a jako mladá jsem to ani neřešila. Přestoupila jsem do souboru z Malé Rusavy a hned jsem se seznámila s Petrem. Asi mě uchvátil jeho stanošarm (smích). Rodinný život Stanovských patrně soubor ovlivnil v mnoha směrech, i těch méně radostných, ale já osobně takovou zkušenost nemám. Jsem v pohodě, všechno beru tak nějak přirozeně. Mě baví chodit do souboru, organizovat akce, starat se o ostatní. I když je teď například Tadeáš můj švagr, pořád je to můj kamarád jako dříve. Mám svůj život a přátele i mimo rodinu Stanovskou. Jestli to tak bude do budoucna, až se narodí naše dítě, to nevím. Ale myslím, že jo.

Bětka: Soubor nás baví a spojuje. Rodina se rozrůstá jenom díky valachu. Bez souboru bych ani já nepoznala svého Honzu. Jen nechceme, aby vztah mezi souborem a rodinou byl až takový skoro nezdravý, jako to měly generace před námi. Chceme to trochu vybalancovat. Janíčkovi ale od malička zpíváme souborová čísla, do kolébky dostal krojovou košulku a k prvním narozeninám od dědy Jury valašku. My s Honzou pro ten soubor uděláme, co bude v našich silách, protože chceme, aby se rozvíjel a dařilo se mu. Ale nebude to celý náš život.

Gabča: Já jsem taky souboračka. Představovala jsem si, že budeme mít s Kubou stejný koníček, jak budeme společně jezdit na zájezdy a vystoupení a jak to bude růžové. Ale je těžké souborové aktivity skloubit s rodinou. Já nechci, aby naše děti neznaly nic jiného. Měly by mít možnost si vybrat. Teď má přednost rodina a do budoucna se uvidí.

Jana: My jsme dříve žili v úplně jiné době, měli jsme jenom ten valach, žili jsme pro něj. Díky souboru jsme mohli cestovat, zažívat něco výjimečného. Dnes mají mladí jiné možnosti i jiné starosti, mají to asi těžší. Na druhou stranu, když se za komunismu narodili naši kluci, přišla krize, která zaskočila i mě. Jirka jako umělecký vedoucí chodil do souboru první a odcházel poslední. Pak několik let chlapi trávili každou volnou chvíli na stavbě. Tak si myslím, že my ženy Stanovské jsme tak trochu hrdinky.

Jirka: Stanovjáci vděčí svým silným ženám za to, že soubor Rusava ještě existuje.

Předávání rodinného žezla

V souboru došlo nedávno ke generační výměně. Zůstalo to v rodině?

Petr: Pokud jde o vedoucího celého souboru, tak jsem své zkušenosti předal v klidu a pohodě synovci Honzovi. Uměleckou vedoucí je po Jirkovi souboračka Markéta Hnilicová, tam to směřovalo do jiné rozrůstající se rodiny.

Jirka: Když jsem přebíral funkci uměleckého vedoucího, tak jsem všem říkal: Pokud seženete někoho lepšího, předám to. Prozatímně jsem to dělal dvacet osm let. Jsem rád, že celé vedení souboru přebírají mladí. Jen bych si přál, aby kromě moderního pojetí měli dost sil udržet i ty tradice.

Kuba: Já jsem sice prvorozený, ale na vedoucího souboru se nehodím. Jeden rok jsem si to vyzkoušel a z koníčku a zábavy byla rázem práce a povinnosti. Pochopil jsem, proč se taťka celé roky tak rozčiluje. Zjistil jsem, že to není moje role. Na rozdíl od Honzy jsem po svatbě přehodnotil svoje priority a soubor na pár let odstavil. Rodina soubor v dobrém převálcovala a je ve hvězdách, jestli se vrátím. Vím, že rodiče by si to přáli, já si to taky přeju, ale uvidíme, jak to dopadne. Zatím si jdu svou vlastní cestičkou, jsem tak trochu černá ovce rodiny.

Honza: Já jsem věděl, do čeho jdu, protože jsem v tom vyrůstal. Pro soubor bych udělal první poslední. Začínal jsem jako fojt, pak jsem přešel k organizačnímu vedoucímu a teď dělám předsedu spolku. Že mi to někdo šéfuje pod rukama, to je vedlejší (smích). Petr jako organizační vedoucí zvládl strašně moc věcí vyřešit sám a nikdo o tom nevěděl. Až postupem času vyplouvá na povrch, co všechno těch třicet let dělal, klobouk dolů. Teď jsme si jeho agendu rozdělili mezi několik lidí. Mně moc pomáhá moje žena Bětka, je to moje opora i druhá hlava, která myslí na všechno.

Bětka: My se snažíme dělat maximum pro to, aby si soubor uchoval kvalitu a nestal se z něho jen nějaký kroužek. A jsme rádi, že to baví i našeho Janíčka. Mohl by jít v našich stopách, ale nebudeme to rvát přes koleno.

Jak to vypadá se zachováním rodu Stanovských po meči? Ty začátky nevypadaly moc nadějně, že?

Jana: Když byli naši kluci svobodní a nevybouření, často jsem jim říkávala: Nech čagan viset! Teď jsem šťastná, že máme tři vnoučata.

Bětka: Když se nám narodil Janek, Honza poslal zprávu všem Stanovským, že po čtyřech holkách je v rodině konečně první kluk.

Honza: Nejvíce nás pobavila odpověď od Tadeáše: Díky, že jsi ze mě sňal to břímě. (smích)

Petr ml: Tata má tři syny. Já budu mít zanedlouho třetí dceru, brácha Adam má taky dceru. V naší větvi jsme z toho na větvi.

Tadeáš: Visí to nade mnou jako Damoklův meč. (smích)

Kuba: My máme po Beátce kluka, Benedikta. Rod Stanovských má pokračovatele. Ale je možné, že z něj nebude folklorista, ale fotbalista.

Bětka: Janek si taky může vybrat, zda bude hrát na klarinet nebo na cimbál. Klidně může hrát i házenou (sportovní tradice v Bětčině rodině – pozn. aut.).

Honza: Můžu do toho taky mluvit? (smích)

Škláby, scénky, stanovtípky

Smích doprovází skoro každou vaši odpověď. Je smysl pro humor součástí stanogenu?

Petr: Nezbytnou součástí. Protože jsme všichni vyrůstali v kolektivu, naučili jsme se být nekonfliktní, neděláme rozbroje. Ale pokud jde o humor, nešetříme nikoho, zvláště ne sebe. Už na začátku naší éry jsme dělali takzvané škláby, což byly humorné scénky a nacvičené písničky, které jsme chystali na narozeniny, oslavy, svíce a výročí.

Jirka: Připravili jsme desítky různých scének. V naší garáži je velká skříň, kde je kompletní divadelní fundus. Vše se schovává, protože by se to mohlo někdy hodit. Zažili jsme spoustu legrace na zájezdech, festivalech i rodinných dovolených.

Jana: Je pravda, že jsme díky tomu nikdy netrpěli nějakou ponorkovou nemocí. Jirka mi ještě před svatbou řekl, že s ním moc peněz mít nebudu, ale bude u nás vždycky sranda. A byla.

Jirka: Jednou jsme ještě za svobodna jeli s Janou a dalšíma souborákama z Valašského bálu na Kašavě vlakem. Vezli jsme s sebou žebřík, který jsme vyhráli v tombole. Ráno jsme s ním došli v Bystřic na sídliště, kde jsme skoro všichni bydleli. Chtěli jsme jít k nám, tak mě napadlo, že opřeme žebřík o náš balkón a vylezeme po něm nahoru.

Martina: Já jsem se v neděli ráno dívala na pohádky v televizi, když najednou vidím na balkóně nějaké postavy. Tata otevřel dveře, aby se podíval, co je to za zloděje. A ona to byla Jana v kroji, pak Jirka, který se bál jít první, aby jednu nechytil, a pak další kamarádi. Až do oběda u nás doznívala skvělá bálová atmosféra.

Honza: Rád bych taky přidal nějakou veselou historku, ale půlku si nepamatuju a druhá půlka je nepublikovatelná. (smích)

Bětka: Tak dost humorné je už to, jak jsme se dali s Honzou na souborovém zájezdě dohromady. Měla jsem z klimatizace silný zánět spojivek, ale Honza mě pozval na romantickou procházku k moři. Vyznal mi lásku a řekl, že mě miluje i s červenýma očima. Tomu nešlo odolat.

Tadeáš: Pokud jde o humor, tak Stanovští jsou něco jako Cimrmani z východní Moravy.

Stanovští a Rusava

• Stanislav Stanovský založil (spolu s bratry Ševčíkovými) v roce 1953 v Bystřici pod Hostýnem Valašský soubor písní a tanců Rusava.
• Přizval ke spolupráci také další členy rodiny, především svého bratra Jana a jeho ženu Helenu.
• Časem se oženil i Staňa. Vzal si členku souboru Jarku, která pak dlouho žertovala, že není zakládající členka, protože byla až na druhé zkoušce.
• Svatby se členkami souboru se opakovaly i u synů a vnuků, kteří dál pevně drží rodinnou folklorní tradici.
• Nejvíce členů této slavné rodiny tančilo na jednom pódiu loni na festivalu ve Strážnici v programu Zatancujme spolu, kde vystoupilo jedenáct Stanovských najednou a museli si půjčit ještě tři další cérky ze souboru. Odjížděli s cenou za procítěný projev, protože oni tančit ani žít jinak než naplno a procítěně prostě nedovedou.
• Na podzim připravuje početná rodina velké oslavy 70. výročí založení souboru Rusava, který je se jménem Stanovský neoddělitelně spojen už čtvrtou generaci.