Love story z pralesa aneb jak se dívka z Peru objevila ve Zlíně

Příběh peruánské rodačky Diany Alvan Hajtrové, to je velká story, která by klidně mohla aspirovat na filmové scénáře. Zahrnuje v sobě dobrodružné zážitky, na své si přijdou milovníci cestování, rozhodně by splnil i očekávání čtenářek červené knihovny.

Odvíjet se začal před sedmnácti lety ve Zlíně.

Tehdy osmadvacetiletý Marian Hajtr se odhodlal k naplnění životního cestovatelského snu a připravil osmiměsíční výpravu do střední a jižní Ameriky. Začal v Mexiku, postupně se pak přesunoval směrem k Amazonii, finále měla obstarat návštěva Chile.

„Byla to moje první cesta mimo Evropu v životě. Chystal jsem se na ni dlouho. První dny jsem cestoval se známým z Českých Budějovic, pak jsme se ale rozdělili a já jsem putoval sám. V Mexiku a dalších zemích střední Ameriky jsem najezdil na kole tři tisíce kilometrů, skončil jsem až v Panamě. Pak jsem pokračoval přes Nikaraguu a státy latinské Ameriky do Peru. Tam jsem se na začátku dubna dostal do města obklopeného deštným pralesem. Iquitos je největší město na světě, do kterého je možné se dostat pouze lodí nebo letadlem,“ popisuje Marian Hajtr.

Právě tam, šestého dubna 2005, ve městě na břehu Amazonky, zasáhl osud. Na náměstí Plaza de Armas potkal trojici místních krasavic. Tři sestry, které onoho vlahého večera vyrazily do města na zmrzlinu, cizinec zaujal. „Komunikovali jsme tehdy všelijak. Anglicky, částečně španělsky, posunky, různě. Byl to pro nás gringo,“ vzpomíná Diana Hajtrová na osudovou chvíli, kdy poprvé potkala svého budoucího manžela.

Bylo jí osmnáct let, studovala na univerzitě a rozhodně si nedokázala představit, že by se mohla zamilovat do cizince ze země, o níž prakticky nic nevěděla. Snad jen to, že leží někde v Evropě.

Marian Hajtr považoval debatu se třemi sestrami za víceméně zdvořilostní a formální. Nicméně mladičká studentka ho zaujala. Černé lesklé vlasy až po pás, výrazné hnědé oči, postava modelky, široký úsměv, pro Evropana krystalická esence lákavé exotiky. „Měl jsem domluvené místo na nákladní lodi do Ekvádoru, ale ta měla odjet, až bude plně naložená. Což nakonec trvalo celých šest dnů. Naštěstí. Takže jsem Dianu čekal každý den před školou na stejném místě a povídali jsme si,“ líčí Marian Hajtr.

To už bylo jasné, že mezi nimi přeskočila jiskra vzájemné náklonnosti. Ne úplně pozitivně to nesla nejstarší sestra Diany, která si na „gringa“ rovněž dělala zálusk. Ovšem marně.

Po šesti dnech musela dvojice řešit problém. Nákladní loď byla připravená k plavbě. „Musel jsem odjet. Domluvili jsme, že si budeme psát. Že na sebe nezapomeneme. Že zůstaneme v kontaktu a uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Samozřejmě, že když Marian odjížděl, i nějaká slza ukápla,“ popisuje Diana Hajtrová.

Cestovatel dokončil svoji plánovanou výpravu, další tři měsíce putoval po Argentině, Chile, aby se v létě vrátil zpět do České republiky. Kontakt s „peruánskou nevěstou“ navázal přes legendární komunikační aplikaci ICQ, posléze přes Skype.

A nyní pozor, vážení čtenáři. Internetová lovestory trvala téměř tři roky. Ano, opravdu tak dlouho. Až po tak dlouhé době došla Dianě trpělivost a svému milému příteli poslala do Česka ultimátum. „Řekla jsem, že mu dávám čas si pro mě přijet do 31. 12. 2007. Byla jsem rozhodnutá, že pokud nedorazí, tak se na něho pokusím zapomenout a půjdu novou životní cestou,“ líčí Diana.

Marian Hajtr vzal ultimátum s pochopením. Uvědomoval si, že po jednadvacetileté dívce nemůže chtít, aby déle čekala. „Rozhodl jsem se, že pro ni pojedu. Vydělal jsem nějaké peníze v zahraničí, koupil jednu letenku do Peru, dvě zpáteční a po Vánocích nasedl do letadla.“

Na letišti v Limě vysedl dvacátého devátého prosince, zamířil směr Iquitos a den před vypršením lhůty zazvonil u dveří rodiny své budoucí ženy.

„Rodina z toho byla v šoku. Otec Mariana pořád odmítal pustit k nám domů. Jsme věřící rodina, takže bylo nemyslitelné, aby za mnou domů chodil cizinec, jehož jsem naposledy viděla před třemi lety. Takže jsme se zase potkávali na veřejných prostorech, na náměstí, v kavárnách. A byť to zní z dnešního pohledu neuvěřitelně, asi po dvou týdnech jsme se rozhodli, že se opravdu vezmeme a pojedeme do Evropy. Teprve potom mohl Marian k nám domů a začali jsme plánovat svatbu,“ vzpomíná Diana Hajtrová.

Veselka se odehrála v únoru 2008 se všemi obřady, které k peruánské svatbě patří. Po ní novomanželé ještě další měsíc cestovali společně po Peru. V březnu se pak Diana rozloučila s rodiči, třemi sestrami, bratrem, s Marianem vzali koupené zpáteční letenky a vyrazili do Zlína.

Jaké měla první pocity po příjezdu? „No, rozporuplné. Představte si, že opustíte město, kde je všechno zelené, kde všechno kvete, kde je třicet stupňů, kde si každý večer v ulicích užívají v kavárnách a restauracích stovky lidí. A přijedete do Zlína. V březnu. Kdy končí zima. Kdy poprvé ve svém životě vidíte sníh. V ulicích prázdno. Večer všechno zavřené. Všude pusto. Všechno šedivé, mrazivé. Když jsem viděla stromy bez listí, připadala mi to, jako kdyby byly mrtvé. Divila jsem se, proč vlastně pořád stojí. Nebylo to úplně příjemné. Já jsem ale byla strašlivě zamilovaná, takže jsem to nebrala nijak negativně. Mám pozitivní myšlení, jsem celoživotní optimista, snažím se vždycky vidět věci v lepším světle. Takže jsem to brala jako novou výzvu,“ říká Diana Hajtrová.

Když byla svatba v Peru, musela být logicky také v Česku. Civilní obřad uspořádali manželé ve zlínské zoo v Lešné na začátku června 2008. „Marianova rodina mě přijala úplně úžasně. Cítila jsem se tu dobře. A musím říci, že i když to moje rozhodnutí přestěhovat se ze dne na den na opačnou stranu světa může někomu připadat jako šílenost, zatím nebyla ani minuta, že bych toho litovala.“

Další týdny, měsíce a roky v České republice pak Hajtrovi prožili v absolutní pohodě a klidu. Diana se učila česky, Marian španělsky, jejich domek ve Zlíně brzy ožil, na svět přišly dvě děti Mike a Mia. Otec rodiny vydělával v autodopravě, rodačka z Peru začala spolupracovat s cestovními kancelářemi, díky kterým se dokonce dostala pracovně zpět do jižní Ameriky.

Ještě jednou se ale v Marianu Hajtrovi probudily cestovatelské geny. Výsledkem byla v roce 2015 velká rodinná výprava do Peru. I s malými dětmi. „Rozhodli jsme se vyzkoušet, zda bychom mohli společně žít v rodné zemi Diany. Odjeli jsme všichni do Iquitos, pronajali si tam bydlení. Zůstali jsme tam rok. Paradoxně to byla právě Diana, která se chtěla vrátit do Česka. Já bych tam asi vydržel,“ dodává Marian Hajtr.

Důvody, které Dianu nakonec vedly k rozhodnutí už podruhé opustit rodnou zemi, byly prosté. Souvisely s dětmi. „Chtěla jsem zpátky do Evropy kvůli Mie a Mikeovi. V Peru není tak dobrý vzdělávací systém, horší je i zdravotnictví. Je tam i kvalitní lékařská péče, ale taková je hodně drahá. Ta státní a dostupná pro všechny prostě úrovně v Česku nedosahuje. Navíc, v posledních letech nejsou neobvyklé únosy dětí kvůli výkupnému. Pokud mají kriminální gangy pocit, že by mohly z rodiny získat peníze, tak se ani toho neštítí. Takže jsem přemluvila Mariana, abychom se vrátili, že nám tady bude lépe,“ říká Diana Hajtrová.

Pro návrat do Evropy zvolila rodinka netradiční způsob. Před standardním leteckým přesunem upřednostnili Hajtrovi mnohem dobrodružnější výpravu zaoceánskou lodí. Cestovali devatenáct dnů, viděli další kus světa, byla to pro ně vlastně další dovolená. Na břeh vystoupili v Itálii, odkud zamířili do Zlína.

Další podobné eskapády neplánují. Zatím. „Myslím, že teď už zůstaneme tady. Samozřejmě, cestování máme rádi, jezdíme na dovolené po Evropě. Ale Zlín už po těch letech považuju za svůj druhý domov,“ potvrzuje paní domu.

Jak vnímá sousedy, lidi v Česku? V čem vidí největší rozdíly mezi svojí rodnou zemí a Českou republikou? „Možná v srdečnosti, otevřenosti. Problémy jsem tady neměla, se všemi vycházím velice dobře a cítím se tu dobře. Ale je fakt, že náturou jsem možná trochu hlasitější. A Češi samozřejmě nejsou tak horkokrevní jako my Peruánci.“

Mike a Mia si na život ve středu Evropy zvykli se vším všudy. Umí bezchybně španělsky i česky, oba jazyky střídají podle toho, s kým právě mluví. „Spolu se baví česky, já s nimi mluvím španělsky. Jsme tady všichni spokojeni. Že jsem tehdy v roce 2005 šla se sestrami na Plaza de Armas a potkala tam Mariana, to byl nejšťastnější okamžik mého života,“ nepochybuje paní Diana.

Onen večer za osudový považuje i její manžel. Potvrdil to romantickým gestem, které pro svoji ženu připravil v rámci oslav deseti let výročí jejich svatby. „Od kamaráda jsem si na měsíc pronajal největší billboard, který byl tady ve Zlíně k mání. Nechal jsem udělat plakát s poděkováním Dianě. Bylo na něm uvedeno: 10 let jsme spolu a chci ti říct, že tě pořád moc miluji. Nakonec to tam viselo asi dva měsíce,“ líčí Marian Hajtr.

Kontakt s rodiči udržuje Diana Hajtrová pravidelně. Návštěvy sice nejsou tak časté, nicméně ve světě sociálních sítí a moderních technologií ani nejsou nezbytně nutné. Do Evropy se postupně přestěhovaly i její dvě sestry, které momentálně žijí se svými rodinami ve Švýcarsku. A lze předpokládat, že ani ta poslední nejmladší v Peru nezůstane. „Vůbec bych se nedivila,“ uzavírá Diana Hajtrová.