Jaromír Navrátil: dobrovolný strážce pulčinských skal
Pulčinské skály mají svého osobního strážce. Potkáte ho nejčastějí v hloučku turistů nebo novodobých trampů, kterým trpělivě vysvětluje, proč už nemohou nahlédnout do bývalých kempů Ancony nebo k Velrybě. Řeč je o dobrovolném strážci Národní přírodní rezervace Pulčinské skály Jaromíru Navrátilovi, který zná bývalou Mekku moravských trampů jako své boty.
Autor: Michal Hyžák
Ve skalách je prakticky stále. Někdy jen prochází po turistické stezce a sbírá odpadky po neukázněných návštěvnících. Už 45 let pořádá snad nejstarší úklidovou akci v přírodní rezervaci v Česku.
Jste rodák z Přerova, jak jste se dostal na Pulčín?
Mí rodiče sháněli nějakou chalupu k rekreaci, jak už to za socialismu bylo. A začátkem sedmdesátých let tady koupili dřevěnici. Jako jediný syn svých rodičů jsem musel těžce pomáhat na stavbě chalupy. Ta stará se musela shodit, už byla opravdu na stržení. Údajně byla registrovaná někdy v roce 1860.
Trampové a Pulčín, to k sobě historicky patřilo. Vy máte také za sebou trampskou minulost. Začínal jste jako tramp přímo tady?
Ne. Když tady rodiče koupili chalupu, mě bylo zhruba jedenáct let. V té době jsem měl za sebou spíše skautskou minulost. A stejně jako mnozí jiní jsem také já přešel z organizovaného skautingu do volnějšího trampingu. Především ale v té době už zase skauti nebyli, protože je tehdejší nomenklatura zrušila. Mě ale už začalo bavit toulat se sám po kopcích a být svobodný. A tady se to samo nabízelo.
Jak se z divokého trampa, který spí, kde se mu zachce, stane přísný ochránce přírodní rezervace?
Tramping není jen svoboda, ale i zodpovědnost za přírodu. Velmi mě třeba zlobilo, že pod skalami býval ohromný nepořádek. Tehdy to bylo opravdu strašné. V potoku se válely pneumatiky, spousty papírů, rezavého šrotu a tak dále. Neexistovaly placené popelnice, takže se vyváželo všechno takzvaně do rače.
Sešli jsme se proto tehdy dva kluci se stejným nápadem a zorganizovali jsme, myslím v roce 1978, první Velký úklid, který pak pokračoval i v následujících letech. Sešlo se nás tehdy na čtyřicet lidí. Vytahovaly se pneumatiky, rozložená kamna, všelijaký nepořádek. Bylo toho na celou vlečku nákladní tatry.
To vás tak napadlo samotného? Mladého kluka?
Hodně mě inspiroval můj otec, protože v roce 1973 vznikla Chráněná krajinná oblast Beskydy. A vlastně jenom pro úplnost: přední Pulčinské skály, což byly asi dva hektary, byly vyhlášeny jako Chráněné území v roce 1966. Ale skalní město se nechránilo. A v lednu 1989 vznikla Národní přírodní rezervace Pulčín Hradisko.
Kdy jste se stal strážcem?
Oficiálně jsem strážcem od roku 1985. Neoficiálně jsem ale o přírodu ve skalním městě pečoval od roku 1978. Dělaly se nejrůznější akce, brigády. Úklidy pulčinských skal. Ještě do revoluce to byly takové trampské potlachy. Součástí uklízení byly soutěže a hry, setkávali se lidé podobného ražení. Ale začalo jezdit stále víc lidí a už to bylo neúnosné. Sto šedesát lidí na jednom fleku, to už bylo strašně moc. Po revoluci zájem samozřejmě spadl dolů.
Tehdy jsem vlastně kvůli práci a rodině trochu rotoval po celé Moravě, takže jsem na Pulčiny jenom dojížděl. Bylo to jiné. Nakonec jsme se ale po letech s manželkou rozhodli, že bychom chtěli bydlet na Pulčinách na chalupě. Bylo to na podzim 2007, když jsem sehnal práci na Vsetíně. Manželka za mnou přišla v roce 2012, až dcery dostudovaly.
Jak to bylo s těmi legendárními úklidy po revoluci? Prý se tomu začalo říkat Pohrobek.
Zhruba při 29. ročníku jsme se dohodli, že už nemáme čas připravovat velkou akci. Prostě se z toho stalo setkání kamarádů bez velké organizace. Udělala se práce, posedělo u ohně, dalo se pivko, hráli jsme na kytary. A protože už to nebyl ten velký úklid, jak jej všichni znali, tak jsme to nazvali Pohrobek po Velkém úklidu. Od té doby teda Pohrobek.
Kdy to probíhá?
Koná se první víkend v říjnu. Jezdí staří, i pár mladých. Už se posunulo i spektrum práce. Činnost se nám přesunula do aktivní ochrany přírody – do údržby. Takže když mi CHKO řekne, že mám ve skalách upravit, opravit schody nebo natřít zábradlí, tak se na to vrhneme společně. V roce 2020 se pod skálami kácelo, byla tam už přerostlá vegetace smrků, pálil se klest, čistilo se a uklízelo. Nebo se staráme o jalovce. Dříve to byl pod skálami samý jalovec. Dneska jich je tam do třiceti. Ubývá jich, protože pozemky tam nejsou obhospodařované.
Jste strážcem. Co člověk musí umět nebo udělat, aby se jím mohl stát?
Před čtyřiceti lety toho nebylo moc. V pětaosmdesátém roce se dělaly jen krátké pohovory. Tehdejší garnituře snad ani nešlo o ochranu, jako spíš o reputaci na mezinárodním fóru. Systém, který funguje dnes, je už jiný. Člověk musí projít třemi stupni – čekatel, zpravodaj a strážce.
Můžeme být konkrétnější?
Nejprve se zájemce stává čekatelem. To znamená, že se přihlásí na správě CHKO a řekne, že chce pomáhat při ochraně přírody. V tom období musí absolvovat pochůzky se strážcem nebo se zpravodajem. Nemá odznak ani pravomoci. Je to občan, který v rezervaci nebo v chráněném území nikam sám nemůže. Stejně tak nemůže zasahovat. Až absolvuje první kolo, na správě udělá zkoušky z čekatele na zpravodaje.
Co takové zkoušky obnáší?
Například geografii Beskyd. Když dostane člověk do ruky například snímek Lysé hory, musí poznat, odkud je nafocený. Také musí znát Zákon 114 o ochraně přírody a krajiny, speciálně paragrafy 25 až 40, které se týkají chráněných oblastí, přírodních rezervací a národních přírodních rezervací. S nimi se denně dostáváme do styku. Součástí zákona jsou zákazy vjezdu, zákazy rozdělávání ohně, ničení lesních kultur a podobně. Pak je tam poznávačka kytek i živočichů.
Pojďme zpět k cestě, jak se stát strážcem…
Po absolvování zkoušek je z člověka zpravodaj, který už se může volně pohybovat po terénu a sledovat dění v chráněných územích. Stále ale nemá právo zasahovat jako úřední osoba. Kdežto strážce už může pozastavit rušivou činnost. Klasický příklad tady na Pulčinách jsou motorky, čtyřkolky, terénní auta nebo vůbec motorová vozidla mimo veřejné komunikace. Jako strážce můžu mít pokutové bloky a ve výkonu služby jsem úřední osoba, což je takový paradox, protože jako dobrovolníci suplujeme státní správu. Jenom připomínám, že za to nejsme placení, veškeré vybavení si kupujeme sami, tedy boty, kalhoty, vše potřebné do terénu. Po třiceti letech, co to děláme, jsme loni na podzim poprvé nafasovali bundy. Navíc se dostáváme do konfliktu s lidmi. Protože, když už si nafasuju pokutové bloky, jsem ta osoba, která dělá restrikce. Musím je vyúčtovat a tak dále. A pořád na bázi dobrovolnosti. Teď naštěstí vyšla v platnost novela zákona, která nás opravňuje oficiálně zastavovat auta a pořizovat zvukové a obrazové záznamy, což je důležité pro naši ochranu.
Ale strážce rezervace, to nejsou jenom restrikce. Jak to vidíte vy?
Osobně jsem si dal za úkol lidi vychovávat. Někdy to už ale nejde. Za dvacet let už bylo toho vychovávání dost. Když třeba do kempu pod skálami pořád někteří borci zajíždějí auty a tvrdí, že tam právě teď přijeli a přitom je mají zaparkované v křoví, co na to říct? Říkám si, když může rodinka s malými šoldy zaparkovat na parkovišti ve vesnici, hodit si batohy na záda a dojít pěšky, proč by ti chlapi, kteří si táhnou bednu piva, měli vozit zadky? Když dojede na konec dědiny, má to na tábořiště necelých dvě sta metrů. Nebo přijedou lidi s malým stanem, ale zajedou přímo tam.
Kdy vlastně pod skalami vzniklo oficiální tábořiště? Kdy jste začal „vyhánět“ trampy kamarády ze skal?
Vyhánět, to zní drsně, ale spousta z nich novou situaci pochopila. Zároveň to šlo ruku v ruce s úpadkem trampingu. Lidi prostě přestali jezdit. Ale k tomu vyhánění. O to myslím až tak nešlo. Rezervace vznikla v roce 1989, zhruba do roku 2000 divoké trampování pozvolna usínalo. A vzhledem k tomu, že jsem také býval tramp a také jsem se ve skalách před revolucí občas vyskytoval, tak jsem to obcházel a domlouval. I dneska je to v podstatě o tom, že člověk musí hodnotit situace. Když vidím někoho dělat oheň, to je úplně špatně. Když vidím někoho, že vstupuje na kraj, pozdravím, vysvětlím, řeknu, co a jak, a dobrý. Potom, když už jsou lidé uvnitř třeba u Velryby (název jedné z lokalit ve skalách, dříve velmi oblíbených trampy, pozn. redakce), tak už je to na pokutu.
Dříve se to nepokutovalo. Ale teď už musíme opravdu fungovat jako Národní přírodní rezervace, to znamená nejpřísněji chráněné území v republice. Nic víc u nás, snad kromě nějakých vojenských objektů, chráněno není. Jenom Beskydy mají 1100 kilometrů čtverečních, národní přírodní rezervace z toho dělají zhruba dvě a půl procenta. Proč by měli lidé, když mají k dispozici celé Beskydy, vstupovat právě do těch nejvíce chráněných území a rušit zvěř, která nemá kam uhnout?
Chápou to i místní?
Zvykají si. Sice pomalu, ale postupně to jde. Znají mě, protože tady bydlím, bavíme se o tom. Myslím, že dnes už to chápou a respektují.
Co se děje ve skalách v zimě a v předjaří, když pomineme to, že trampové už tam netáboří?
Skály odpočívají. Ale lidé chodí na procházky do rezervace i v zimě, což může být dost nebezpečné. Teď nedávno tady byla třeba skupina pětadvaceti lidí někde od Brna. Ale výbava na túru v zimě nulová. Když jsem viděl na sociálních sítích jejich video a fotky, připsal jsem jim do komentářů: Další adept na vrtulník. Každoročně v zimě tady jedna nebo dvě zlomeniny jsou. Stačí opravdu málo, třeba vyvrtlý kotník, ale protože je to ve skalách, čekají celý integrovaný záchranný systém manévry. Nejprve musí turisty ze skal ručně na nosítkách snést dolů, což je velmi náročné v létě, natož tak v zimě, kdy je všechno pod sněhem a ledem.
Největší nešvar návštěvníků?
Nerespektování pravidel pohybu v rezervaci. Odhazování odpadků.
Nesmíme zapomenout, že v zimě lákají návštěvníky do skal ledopády.
Ledopády jsou fenomén, který začali lidé vnímat až v okamžiku, kdy začaly červenat nebo rezatět. Je to způsobené sněžnou řasou Chlamydomonas nivalis, která roste a bují při minusových teplotách. Další věc, proč je o ně tak velký zájem, je fakt, že v rozmezí 2005 až 2015 došlo k masivní propagaci a natáhlo to sem tehdy strašnou spoustu lidí. V podstatě se ale jedná vlastně jenom o rampouchy. Tvoří je voda, která protéká podložím a vytéká ze skály. Je to pěkná procházka, ale v podstatě o nic zásadního nejde. Návštěva je tady povolena na žádost obce od 1. ledna do 31. března daného roku, protože rokle Ancona se nachází v NPR.
Ve skalách jsou také pseudokrasové jeskyně, lidově se jim říká ďúry…
Když je zem zmrzlá, na některých místech to duní pod nohama. Jsou tady puklincové jeskyně – Lízinka, Drápalovy ďúry, největší jeskyně je Velryba a ještě Hliněná. Nejsou to takové ty klasické jeskyně, jak je známe z krasových oblastí. Jedná se vlastně o škvíry ve skalách. K nim se ale návštěvník běžně nedostane, protože jsou mimo značené turistické cesty.
Provádíte také po skalách nebo jen hlídáte?
Při nejrůznějších akcích, jako je například Den Stráže přírody, pořádáme moderované prohlídky. V těchto případech vezmeme lidi i do míst, kam se normálně nedostanou. Poskytneme jim výklad o historii, biologii a botanice.
Co horolezci? Mohou si slézt nějakou skálu?
V NPR je veškerá taková a podobná činnost zakázána. Výjimku si horolezci domluvili jen v případě Pětikostelí. Platí od 1. července do posledního října. Lezci ale musí mít průkazku člena Českého horolezeckého svazu, nebo některého nadnárodního svazu a musí mít na ten den online registraci.
Mohou lidé ve skalách sbírat borůvky nebo hledat houby?
Ne. V rezervaci je krom průchodu po vyznačených turistických cestách, dívání se a dýchání zakázáno prakticky všechno.
Čím jsou podle vás Pulčiny tak jedinečné?
Nevím, třeba v sedmdesátých letech tady chcípl pes. V každém případě je to největší moravské skalní město. Skály jsou atraktivní samy o sobě. Dá se tady tábořit. Jsme jediné oficiálně povolené tábořiště v celých Beskydech. Okruh se dá zvládnout za necelé dvě hodiny. Dá se tady zaparkovat, najíst. Pro výlet na nedělní odpoledne je to ideálka.
A co se týká fauny a flóry, vyskytuje se tady rys, občas se protáhne medvěd. Lidé mohou potkat lišku, divočáky, srnčí, jeleny. Z ptáků uvidí krkavce, datlíka tříprstého, občas sem zaletí orel skalní. Z kytek tady máme asi osm druhů orchidejí. Mezi nimi třeba prstnatec bezový, vstavač mužský, vemeník a další.
Jak často jste ve skalách?
Nejde o to, kolik musím, ale kolik v mém věku i zvládnu. Strážce má za povinnost absolvovat minimálně šest služeb za rok. Za loňský rok jsem jich měl asi 65. Souvisí to samozřejmě s tím, že tady bydlím, mám rád přírodu a vlastně kdykoliv vyjdu ven, jsem ve službě.
Jací jsou současní návštěvníci skal?
Osmdesát procent lidí je uznalých a v pohodě, patnáct procent – tiší rebelové – ty „vyháním“ ze skal, tedy slušně vypoklonkuji a lidé se mi většinou omluví. Kolem pěti procent tvoří ti, co brblají. Z toho jedno a půl procento nadávají, a půl procenta je agresivních. Stalo se myslím dvakrát, že jsem volal policii. Když nad tím tak přemýšlím, pro českého člověka je zákaz vstupu výzvou. Jakmile vidí zákaz, přemýšlí, co tam asi je, že to musí vidět.
A co obávaní motorkáři a čtyřkolkáři?
Pokutoval jsem motorky přímo v rezervaci. Občas pokutuji na okrajích rezervace auta, lidé si zajedou na borůvky, na houby. Pět let zpátky si downhilisti udělali trať přímo v rezervaci. Z hřebenovky mezi Anconou a přímo dolů k Havaji. Vyrubali nějaké stromky, zpevnili si traverz a učili se skákat, až si jeden zlomil klíční kost.
V jakém rozmezí jsou pokuty?
Strážce může dát pokutu až deset tisíc korun. Nejvíce jsem zatím dal dvěma mladým klukům z jedné ze sousedních vesnic. Jezdili v rezervaci a chytl jsem je po chvíli na tábořišti. Dostali po třech tisících každý. Říkali, že jsou študáci, že je to vysoká pokuta. Říkám jim, hoši, když máte na benzin, na motorky, na helmy, tak musíte mít i na pokuty.
Pulčinské skály jsou plné názvů zaniklých trampských osad. Dodnes se místní lidé podle nich ve skalách orientují. Mohl byste jich pár vzpomenout?
Především je to Ancona. Na mapách je v těch místech popsaný propadlý hrad. Ancona vznikla podle trampské osady, kterou tady založili zlínští trampové. Údajně ještě někteří z nich žijí. Jsou to dnes pánové kolem pětasedmdesáti let. Pak tu máme třeba Starou Dakotu, Zuzanku – dřívější generace trampů jí říkala TS Orlů. Dál je tady třeba Lišák, Malé Patriky, Velké Patriky, Zbojnická jeskyně, té se říkalo Netopýrárna, potom Udírna nebo Velryba atd. Všechno to byly kdysi trampské kempy. Dnes už se ale do těch míst nemůže.
Pulčinské skály
