Nejnovější zprávy: Kroměříž vydala knižního průvodce – v češtině i v angličtině Zbytky z kaprů zaujaly vědce ze zlínské univerzity

Byznys

​Firma Vráblík má za sebou čtvrtstoletí tvrdé práce

Vybudovat úspěšnou rodinnou firmu není snadný úkol. Manželé Josef a Věra Vráblíkovi to ví moc dobře. Začínali společně před pětadvaceti lety v areálu, ve kterém s nadsázkou řečeno nebylo snad jediné kladívko.


Autor: Dalibor Glück

Patnáct let byli ve firmě prakticky nonstop. Sedm dnů v roce, 365 dní v roce. Občas i přespali. Dnes má společnost obraty ve stamilionech korun, vyrábí formovací techniku pro betonářské závody, atypické sítě pro prefa závody, ocelové kontrukce a stavební kování. Podílí se na významných stavbách v Česku i Evropě. A Vráblíkovi postupně předávají vedení rodinné firmy svým dětem.

Ale popořádku.

Na začátku devadesátých let si oprávnění k podnikání pořídil snad každý, kdo prošel kolem živnostenského úřadu. Proč bychom to nezkusili my, řekl si tehdy jednačtyřicetiletý Josef Vráblík. Podnikání rozjížděli i jeho slovenští přátelé, byl tedy pravý čas opustit Zbrojovku Vsetín. Manželka skončila v Jednotě Vsetín, bok po boku postupně rozjížděli vlastní rodinný byznys.

Začali s výkupnou léčivých rostlin, zkušenosti nabírali také v prodeji a dovozu světelných reklam. Potom přišel rozhodující moment. Manželé Vráblíkovi se v roce 1996 rozhodli koupit areál bývalého zemědělského družstva v Prlově.

„Byl tehdy v bídném stavu, střechou zatékalo, fungovala v podstatě jen pila, vybavení nula. Začali jsme v těchto prostorách s výrobou betonářských armatur a pořezem kulatiny na stavební řezivo. Po obecním úřadu jsme zdědili asi patnáct dělníků, kteří nám s rozjezdem pomáhali,“ vysvětluje Josef Vráblík.

Jak náročné začátky byly? Kolik času jste firmě věnovali?

Bylo to neuvěřitelně hektické, náročné, složité, stresující. Byli jsme v areálu patnáct let snad nonstop. Mnohokrát jsme tady přespali. Ale neměli jsme čas ani vteřinu přemýšlet, jestli nám to stojí za to. Prostě jsme se rozhodli, že chceme podnikat, tak jsme byli odhodlaní pro úspěch udělat maximum. Překonat všechny trable. Dělali jsme soboty, neděle. V týdnu jsem sháněl zakázky a řešil výrobu, o víkendech přemýšlel, čím předčíme konkurenci. Dovolená, tu jsme neznali. Na první společnou jsme jeli až po dlouhých letech podnikání.

Bylo obtížné sehnat první zákazníky a partnery?

Začal jsem objíždět firmy, jestli by nechtěly naše armatury. Jezdil jsem sám. Denně. Napříč celou republikou.

Jak úspěšný jste byl? Bylo snadné firmy přesvědčovat, že vy jste ti praví?

Jméno Vráblík nikdo neznal. Museli jsme partnery přesvědčovat, že děláme kvalitní věci, že má smysl s námi spolupracovat. Vozil jsem v autě vzorky, abych jim ukázal, co děláme.

Nabral jste někoho na řízení firmy nebo jste si vystačili sami?

Na všechno ohledně výroby jsem byl sám. Manželka Věrka řídila účetnictví, měla svoji pravou ruku mzdovou účetní Libuši Daňkovou, která je tady s námi v Prlově od úplných začátků. Obě kromě papírování uklízely a dělaly spoustu činností, které už dneska zastanou zaměstnanci. Naše podnikání se vyvíjelo, byl to postupný proces. Až tak po šesti, sedmi letech nás některé firmy začaly doceňovat. Mohli jsme si dovolit zaměstnat mistry, přijímat průběžně nové lidi do výroby, řešili jsme nové a nové problémy, které se před námi objevovaly.

Jaké třeba?

V prvních letech jsme přišli o spoustu zakázek jenom kvůli tomu, že nám chyběly výrobní kapacity. Problémy souvisely samozřejmě s tím, že jsme rostli. Přijímali nové lidi. Měli více zakázek. A větších zakázek. Takže jsme museli řešit výrobní prostory, zázemí pro dělníky, logistiku výroby, bezpečnost práce, dopady naší výroby na životní prostředí, zajištění energie. Museli jsme v areálu vykoupit celou řadů pozemků, abychom se mohli rozrůstat a postavit nové haly. Absolvoval jsem desítky jednání s vlastníky pozemků. Ne všichni chtěli, aby se tady ve vesnici rozrůstala fabrika. Ale nakonec jsme je dokázali přesvědčit, aby nám prodejem pozemku pomohli a umožnili firmě růst. Dnes máme celý areál na vlastních pozemcích.

Lze v historii společnosti označit nějaký moment, který se posléze ukázal jako zlomový? Který vás třeba dostal na vyšší level, který vám získal lepší nebo silnější partnery a zákazníky?

Zlomový momentů bylo hodně. V prvních letech každá zakázka. U žádného partnera jsme neměli jistotu, že nám dá další. Ale jednou z klíčových chvil určitě bylo navázání spolupráce ze segmentem stavebnictví, které provádí práce pro ŘSD a SŽDCi. V té době se měnili základní výrobci z dob předrevolučních na současné. Spousta tehdejších státních firem zanikla.

Kdy vám bylo nejhůř?

Začátky byly sice náročné, ale tím, že zakázky přibývaly a obraty se zvyšovaly, tak jsme viděli, že naše dřina má smysl a k něčemu pozitivnímu vede. Těžkých chvil bylo za ta dlouhá leta hodně.

Vážně si nevzpomenete na žádnou konkrétní takovou?

Stalo se nám třeba, že jsme chtěli v areálu zapojit nový stroj a obecní trafostanice neměla kapacitu, aby to utáhla. Což jsme ale samozřejmě nevěděli. Takže jsme stroj zapojili a během vteřiny byla celá vesnice bez elektřiny. Nebyla to legrace, okamžitě jsme museli začít řešit stavbu vlastní trafostanice s takovým výkonem, aby naši výrobu utáhla. A to byla pro nás velká investice.

V roce 2009 postihl firmu velký požár…

Vyhořeli jsme dokonce dvakrát. Oba požáry firmu poškodily velmi výrazně. Museli jsme omezovat výrobu, některé lidi dočasně propustit, než se nám podařilo provozy poškozené požárem opravit. Mělo to pak velký vliv na to, že jsme se rozhodli začít omezovat dřevovýrobu. Podle všeho požár vznikl právě tak, že se vznítily piliny.

Jak početně velká firma vlastně jste? A jak se v personální oblasti vyvíjelo?

Začínali jsme s těmi, kteří zůstali po družstvu. Někteří z nich tady zůstali až do svého důchodu. Nabírali jsme postupně, asi nejvíce jsme jich v historii měli sto dvacet. Teď jsme zhruba na devadesáti, máme stabilní tým, minimální fluktuaci. To je naše velká devíza. Pokud někdo umí pracovat, tak ho dokážeme zaplatit. Lidi od nás neodchází. Ví, že co řeknu, to platí.

Jak jste na tom obratově? Zaznamenali jste v minulosti skokové růsty nebo byl vývoj spíše plynulý?

Nikdy jsme nebyli ztrátoví. Ani v letech, kdy jsme výrazně investovali. Růst tržeb byl postupný. Když se to dívám z pohledu těch pětadvaceti let, tak jsme přibližně po deseti letech obratově rostli po sto milionech korun. Vloni jsme byli nad hranicí 350 milionů, letos vypadá ještě lépe. Pokud se nestane nic mimořádného, tak bude obrat o něco vyšší.

Kolik chyb jste v soukromém podnikání udělal?

Nepočítaně. Větších i menších. Nenajdete manažera, který by chyby nedělal. To je naprosto normální. Já myslím, že pokud udělá manažer nebo majitel při řízení firmy alespoň sedmdesát procent dobrých rozhodnutí, tak je firmě prospěšný. Nikdo nemá sto procent, to nejde. Chyby k podnikání patří.

Která chyba stála společnost nejvíc peněz?

Rizikový je nákup materiálu do zásoby. S tím asi bojuje většina výrobních firem. V očekávání, že se třeba nějaký materiál stane v dohledné době nedostatkovým, tak nakoupíte velké zásoby, ale ty předpoklady se nepotvrdí, zboží je pořád dost a dokonce ho lze pořídit levněji než za jakou cenu jste nakoupili. I to se nám samozřejmě stalo.

V čem je největší přidaná hodnota vaší společnosti?

Držíme kvalitu, ceny a termíny. Máme svoje stroje, vybavení. Dříve jsme dostali zadání zakázky, tu udělali co nejlépe a odevzdali objednavateli. Dnes už je to v některých aspektech trochu jiné, jsme schopni ukázat našim partnerům i jiné možnosti, alternativy, jiná řešení toho, co potřebují. Dokážeme našim partnerům poradit. Máme spolehlivé lidi ve výrobě, ale také u počítačů, za ty roky jsme se výrazně posunuli.

Jak jste na tom se zakázkami teď?

Samozřejmě i dnes pořád řeším nové zakázky. Ale samozřejmě už není moje aktivita v tomto směru potřeba tak často a intenzivně. Máme stálé partnery, kteří nám věří. Reklamu moc nepotřebujeme, máme práci na roky dopředu. Některé zakázky dokonce odříkáváme.

Na co jste za ta léta podnikání nejvíc hrdý?

Já si nejvíc vážím toho, že nám lidi začali věřit. Jak naši zaměstnanci, tak partneři. Překonat bariéru nedůvěry trvá dlouho. V začátcích říkaly firmy: Vráblík? Kdo? Odkud? Dneska je to jiné. Naše logo lidé znají, myslím, že máme u svých partnerů dobrou reputaci. A to, že nám důvěřují zaměstnanci a dělníci, svědčí nízká míra fluktuace. Kvalitní a dobří lidé od nás neodcházejí. Naopak, už u nás pracují potomci i vnuci našich zaměstnanců. Pokud by u nás nebyli spokojení, asi těžko by svým dětem doporučili jít k nám dělat.

A pokud se jedná o vaše výrobky či produkty?

Dodávali jsme formy pro betonové bloky na Barrandovský most. Podíleli se na mnoha krásných mostech, železničních tunelech. V této době vyrábíme také pro naše zahraniční partnery ať už z EU nebo Velké Británie. Podíleli jsme se také na vstupní bráně fotbalového stadionu v Gdaňsku, na kterém se před lety hrálo Mistrovství Evropy. Nyní se podílíme na stavbě lávky Holešovice – Karlín přes Vltavu.

Dokážete s manželkou konečně po těch letech odpočívat? Nebo jste ve firmě pořád denně?

Vloni jsem měl sedmdesát. Takže to nasazení nemůže být stejné jako dříve. Teď už si odpočinout umíme, je to nezbytné. Nyní už postupně všechno směřujeme k tomu, že to po nás přeberou naše děti.

Majitelé velkých rodinných firem si občas v médiích postesknou, že třeba jejich děti nemají o zájem pokračovat. To u vás neplatí?

Syn Tomáš i dcera Eva ve společnosti pracují v podstatě od chvíle, kdy dokončili studia. Tomáš tady začínal jako náctiletý na brigádách, dělal za osm tisíc měsíčně. Teď už je společně se mnou jednatelem. Dcera přebírá po mojí ženě ekonomiku a účetnictví.

Zvládnou to?

Mladí lidé jsou daleko progresivnější než my. Tomáš má tah na bránu. Bez problémů už tu řídí spoustu věcí sám. Dříve jsem to řídil já a Tomáš mi občas radil. Dnes je to přesně naopak. O budoucnost se nebojím, oni to zvládnou.