FEJETON: Čtyři stovky pro vemeno v červeném

Ač je to pro mnohé „zasvěcené“ fanoušky k nevíře, profese rozhodčího nepředstavuje jenom vybírání kaprů z klubových čeřenů, jak si mnozí myslí. Občas je to i opravdu nezáviděníhodná náplň volného času.

To jsem onehdá dostal krásný zápas. Žáčky. Starší i mladší. Zaspal jsem. Na budíku půl deváté, v devět mám být na stadionu, o půl desáté se hraje. Vzdálenost dvacet kilometrů. Takřka neřešitelná záležitost. Rychlý telefon kolegovi, zda by utkání náhodou za mne nevzal. Nevzal. Při pohledu z oken chápu proč. Prší, fouká, počasí jako na Sibiři.

Rychle do tašky naházet věci, mokré kopačky ze soboty, stulpny bohužel zrovna doma žádné čisté nejsou. Musím tedy vzít zavděk již v sobotu použitými. V autě trochu proschnou a počínající „vůni“ čpavku přerazí deodorant. Nedá se nic dělat. V kabině budu sám a třeba tam bude velké okno na větrání…

Následuje dvacet kilometrů, během nich mezi zuby drmolím modlitbičky, aby mě nestavěli policisté, rychlost nemám právě předpisovou. Naštěstí prší, takže cesta je volná.

Po dojezdu na stadion je mi až líto těch malých klučinů, jak se rozcvičují v počasí, do kterého by Okamura ani ukrajinskou maminu nevyhnal.

Dění na hřišti netřeba popisovat, chlapci hráli, dávali góly, já jsem promrzlý postával, rodiče své ratolesti povzbuzovali, občas si všimli i mne, že existuju.

Původně jsem si myslel, že pokřik „běhej, stojíš tam jako vemeno,“ patří některému z hráčů. Posléze hlasitý tatínek výrok upřesnil: „mluvím s tebou, ty vemeno v červeném“.

Domácí byli zelení, hosté bílí, kdepak, žádná mejlka zlatej pane, ten hulvát huláká na mě. Červený jsem byl akorát já a ještě vedoucí hostů, ten ovšem pouze v obličeji zřejmě následkem předchozího večera. Na první pohled je jasné, že se musel dneska probudit s opicí, která by vylekala i Godzillu.

Na tatínka se stačím jen křečovitě usmát a prohodit „v pohodě“. Víc mi promrzlý obličej nedovolí. Jeho reakce naznačuje, že jsem opět promarnil příležitost mlčet. „Netlem se a běhej. Vemeno jedno.“

Úplně nejlepší moment z celého dne byl v okamžiku, kdy jsem ukončil druhý zápas. V tu chvíli jsem už necítil nohy, ruce, uši, prostě nic. Ve sprše jsem se rozhodl jednou provždy ze svých plánů vypustit návštěvu Aljašky.

Za tento pětihodinový výlet v dešti, větru a zimě jsem inkasoval 400 korun. No, nedělejte to za ty prachy.