Dobromila Darnadyová dává ženám po operaci prsu důstojnost a sebevědomí

Na rozhovor Dobromila Darnadyová přijela za námi. Prý je to pro ni běžné. Za volantem tráví desítky hodin měsíčně, za svými klientkami jezdí po celé České i Slovenské republice, i do těch nejzapadlejších koutů země.

Navštěvuje ženy, které jsou čerstvě po operaci prsu, kdy je jejich tělo oslabeno chemoterapií nebo radioterapií, nemají nejmenší chuť a ani sílu si shánět samy nějaké prádlo nebo prsní náhradu. Objíždí také nemocnice a dává ženám naději na plnohodnotný život přímo na odděleních.

Také radí pacientkám, které jsou po operaci několik let, ale o epitézách zatím neslyšely. Snaží se tímto způsobem nemocným ženám ulehčit jejich mnohdy složitou životní situaci. Ve Zlíně navíc provozuje speciální poradenské centrum a pro ty zkušenější ženy provozuje e-shop, kde si mohou vybrat to, co pro život po léčbě rakoviny prsu potřebují.

Hned na úvod se zeptám – udělalo vám dnes něco radost, případně co to bylo?

Dnes mě opravdu potěšilo, když mi nečekaně napsala klientka, se kterou už jsem dlouho nebyla v kontaktu, a poslala mi fotky míst, kterými právě projížděla. A byla to místa kolem Hradce Králové, která mám spojená s mým dědou a o kterých jsme si mimo jiné při její návštěvě u mě v prodejním centru ve Zlíně povídaly. Poslala mi fotky s tím, že na mě myslí, že jede zrovna kolem. A to mi udělalo velikánskou radost.

Stává se to často?

Musím říct, že čím dál častěji. Když jsem nad tím nedávno přemýšlela, tak mi došlo, že mám mezi klientkami čím dál více kamarádek a skutečných přítelkyň. A jsou z celé republiky. Prožívám s nimi často jejich životy, píšu si s nimi, jsme neustále v kontaktu. Posílají mi fotky z dovolených, z rodinných oslav. A to je úžasné.

Před naším setkáním jsem si pročítala komentáře od vašich zákaznic na webu. Mluví tam o vás často jako o andělovi, který jim vrátil sebevědomí a vyřešil jejich trápení. Opravdu dokáže vlastně „tak málo“ tolik moc? Mluvím o prsní náhradě, kterou jim zprostředkováváte.

Ano. Rakovina prsu s sebou přináší pro všechny ženy hluboký zásah do jejich života. Zůstává jizva nejen na těle, ale hlavně hluboká jizva na duši. A já věřím, že když se žena bude cítit dobře a bude pro ni vše po vizuální stránce v pořádku, bude daleko lépe přistupovat k léčbě. Bude to lépe zvládat, protože „psyché a soma“ neboli tělo a duše jsou spojené nádoby.

A já za ty roky už přesně poznám, kdy to zafunguje. Žena si zkouší epitézu a spodní prádlo, stojí před zrcadlem a najednou řekne: „Tak. A ještě musím toto zhubnout (sahajíc si na bříško) a bude to!“ A to je přesně ten moment, kdy přestává řešit poprsí a začíná řešit opět běžné věci. V ten moment je všechno zase v pořádku. Nakopne je to. Samozřejmě neříkám, že to funguje vždycky. Ale většinou se ženám uleví, protože není poznat, že přišly o prso. A odpadne jim tak jedno břímě.

Vaše práce a podnikání je hodně specifické. Proto mě zajímá, jak vznikla myšlenka nabízet ženám prsní epitézy?

Bylo to před šestnácti lety, pracovala jsem v té době jako obchodní ředitelka v tiskárnách. Ta práce byla velmi náročná, obrovský tlak na výkon a já jsem to už nedávala. Prožívala jsem typické vyhoření. A přestala v té práci vidět smysl. Tenkrát navíc do naší rodiny přišla rakovina a najednou jsme stáli před otázkou, kde budeme shánět prsní náhrady a speciální spodní prádlo. Předpokládali jsme, že to musí nějak fungovat, když má žena ze zdravotního pojištění nárok každé dva roky na prsní epitézu. Ale nefungovalo. Nebo spíš jsem se zhrozila, jak to celé fungovalo.

Jak to tedy probíhalo?

Tehdy byla praxe taková, že žena ve výdejnách zdravotnických potřeb dostala katalog, kde si musela předem vybrat. Jak prsní epitéza a spodní prádlo dorazilo, pak ji většinou neochotný personál poslal někam do malé tmavé kabinky si zboží vyzkoušet, ještě si většinou vysloužila nějaké ty nepříjemné pohledy od dalších nakupujících. A to mi přišlo opravdu nedůstojné. Zvlášť po tom všem, čím si ty ženy prošly. Ale je to pochopitelné. Ve zdravotkách nebo lékárnách mají spoustu dalších klientů, kteří potřebují být obslouženi. Jenže výběr správného protetického prádla a prsní epitézy může klidně zabrat hodinu, mnohdy i déle. Tehdy jsem se rozhodla se tomu věnovat. A vůbec jsem netušila, co mě čeká a do čeho jdu. Nestáli za mnou žádní sponzoři, partneři, nebyla jsem žádná firma. Začínala jsem úplně od nuly.

Dnes máte už tisíce klientek. Ale předpokládám, že jako u většiny podnikání ten rozjezd nebyl úplně snadný. Co bylo nejtěžší?

Když jsem se o prsní náhrady začala zajímat, tak jsem v tom neviděla žádný problém. Řekla jsem si prostě, že otevřu obchod a budu prodávat prsní epitézy. Ale pozor, je to už šestnáct let. Tehdy ještě nebyly sociální sítě, webové stránky byly drahé. Já jsem si těžce „vydřela“ status výdejny zdravotnických potřeb, což obnášelo spoustu povolení jako zdravotnické zařízení, musela jsem splňovat náročné podmínky. Ale podařilo se. A pak – pamatuju si to jako dnes – jsem šla do zdravotní pojišťovny uzavřít smlouvy. A odpověď? Nemáme zájem! To byla těžká rána pod pás. Takže najednou jsem měla prodejnu, ženy měly poukazy na prsní epitézy, ale já jsem je nemohla obsloužit. Tenkrát se mi smlouvy s pojišťovnami podařilo získat až na různá dovolání a díky pomoci paní Jany Drexlerové z organizace Mama Help v Praze. Avšak největší pomoc přišla od Evy Tiché, která ve mě věřila a moc mi pomohla v těžkých začátcích.

Prodejnu jste tehdy otevřela ve Zlíně. Jak se vám podařilo obchod s takto specifickým zbožím rozjet? Jak jste zmiňovala, doba byla jiná.

Ano. Psal se rok 2008, žádný web, žádné sociální sítě. Měla jsem obrovskou prodejnu, ale proseděla jsem v ní osm hodin denně, aby mi tam přišla na deset minut jedna paní. Takže jsem zase padla na dno, protože mi došlo, že nemám, jak informace distribuovat mezi ženy. Jak jim o téhle možnosti dát vědět. Tak jsem začala za klientkami jezdit domů. Moje první klientky byly babičky, které neměly možnost se dostat do Zlína. Tehdy mi volaly, jestli bych jim nepomohla. Tak jsem sedla do auta a jela za nimi. A jezdím doteď.

Další zlom pak nastal, když mě oslovily některé české nemocnice, zda bych nepřijela za jejich pacientkami a nepomohla jim s výběrem prsních epitéz a prádla přímo v nemocnici.

Už jste zmínila, že ženy po operaci prsu jsou v těžké životní fázi, když se na vás obracejí. Jak probíhá komunikace s klientkami? Co je u těchto pacientek nejdůležitější?

Nejdůležitější je získat jejich důvěru a uklidnit je. Pokud jedu za klientkou domů, tak na začátku je vždy rozhovor, kdy se snažím získat informace, které potřebuji. Zajímá mě, jak se cítí, jak probíhala operace, co by potřebovala, co měla před operací ráda, jaké má koníčky apod. Stejně tak, když přijde na prodejnu, tak se nejdříve posadíme a popovídáme si, třeba u kávy. Poté je důležité si paní změřit. A když už vím, co má ráda a jaký život žije, pak jí na míru nabídnu epitézu a prádlo, které by jí mohlo vyhovovat. Občas přijde třeba osmdesátiletá paní a řekne mi, že to stejně nebude nosit. Ale já se ji přesto snažím přesvědčit, že epitéza má smysl i ze zdravotního hlediska. Protože i půl kila váhového rozdílu na těle může způsobit problémy s páteří, ženy pak trpí bolestí zad nebo krční páteře.

Jaké jsou fáze při výběru epitéz a spodního prádla pacientek po operaci?

V první pooperační fázi, kdy chodím za ženami do nemocnic, se snažím pacientkám nabídnout prádlo, které není příliš na „krásu“, ale je hlavně funkční. Má široká ramínka, aby se nezařezávala a mohla proudit lymfa. Velmi důležité je nabídnout protetické prádlo s předním zapínáním, protože po odstranění prsu má žena obrovský problém se zapínáním vzadu. Má vysoký zádový díl kvůli spaní, aby se žena cítila chráněná. V této fázi vždy doporučuji epitézu bavlněnou, protože na jizvu by nemělo nic tlačit, aby se dobře hojila. Toto období trvá zhruba 4 až 6 týdnů, než se zhojí jizva a vytáhnou se stehy.

Když je všechno v pořádku, tak může žena začít nosit běžné prádlo s kapsičkou, které má třeba vyztužené košíčky, ale je elegantní, v různých barvách či materiálech, nebo podprsenku sportovní, ale to již vybíráme a zkoušíme včetně prsní epitézy, která je podobná zachovalému prsu a je tedy pro ženy velmi přirozená. Výběr prsní epitézy se snažím vždy přizpůsobit životnímu stylu klientek.

Tím, že se klientky nachází v těžkých obdobích života, asi slýcháte desítky příběhů. Dokážete se od nich oprostit, zavřít za nimi dveře?

Oprostit se od toho úplně nedokážu, ale beru to jako součást mého života. Moje rodina to také respektuje. Ani bych nechtěla úplně vypnout. Občas se stane, že se dozvím, že příběh paní, se kterou jsem nedávno mluvila a byla za mnou na nějaké prádlo, bohužel neskončil dobře. Je to smutné, ale pak sto dalších pacientek nemoc překoná. A kdybych se s tím nedokázala popasovat, tak bych to nikdy nemohla dělat. Člověk vždy ty smutné věci prožívá a zasáhne ho to. Ale potom ve finále vše přebijí a nahradí ty desítky příběhů se šťastným koncem.

Vybaví se vám nějaký takový příběh, díky kterému jste si řekla, že to za to stojí?

Takových příběhů je spousta. Třeba teď nedávno mi až ukápla slza. Přijela za mnou paní z velké dálky a říkala mi, že opravdu moc trpí na lymfatický otok, že se trápí a doktoři to momentálně neřeší. Tak jsem jí ukázala speciální podprsenku, ke které byla zpočátku paní skeptická. Nicméně si ji oblékla, daly jsme si kafíčko, povídaly jsme si a ona si najednou stoupla, uvolnila se, rozzářila se a řekla: „Je to perfektní, úplně cítím, jak to funguje.“ Bylo vidět, jak se v prádle najednou cítí dobře a jak se jí ulevilo. A mně v tu chvíli vytryskly slzy. To jsou hrozně silné chvilky.

Jak onkologické onemocnění mění ženy?

Zní to jako klišé, ale opravdu se jim kvůli nemoci změní hodnoty. To tak prostě je. Primárně si začnou vážit samy sebe. A také se naučí obrovské trpělivosti. Věci totiž nejdou hned. Třeba například kontroly v ambulanci. Dřív sedělo v čekárně třicet pacientek, dnes je to klidně i osmdesát. A to je obrovský nárůst, takže i taková obyčejná kontrola je na celý den. Pak chemoterapie – kape několik hodin. Všechno trvá dlouho. Proto je důležité si ty hodnoty přenastavit. Zklidnit se, přijmout tu situaci, vnímat sama sebe a ponořit se do sebe, aby žena cítila nejen potřeby ostatních, ale konečně i ty svoje. Ale každá žena je jiná a každá to prožívá jinak.

Vnímáte, že se za těch šestnáct let nějak proměnil systém nemocniční pooperační péče? Jsou pacientky už více informované o tom, jaké mají po operaci možnosti?

V tomto směru bohužel ne. Stále chybí v systému ta edukovanost a celkově informace. Chybí tam jednoduše jeden článek, pracovník, který přijde na pooperační oddělení a informuje pacientku, že i když přišla o prso, má její situace nějaké řešení.

Já takto třeba spolupracuji s chirurgickým oddělením v nemocnici. Pokud na oddělení leží pacientka po operaci prsu, tak za ní přijdu, popovídám si s ní o možnostech, ukážu jí, na co má nárok, nechám jí tam pooperační prádlo a epitézy, aby je už nemusela nikde složitě shánět. Ale tuto službu umožňuje třeba pár nemocnic v Česku. Většinou pacientku propustí a nedají jí další informace o možnostech ani o tom, že má nárok na prsní náhradu. Nedozvíte se to často ani od onkologa, který vás léčí. Takže i v roce 2023 mě osloví ženy, které jsou třeba deset let po operaci a podprsenky si vycpávají ponožkami nebo vatou. Ale chápu to, lékaři (a patří jim velký dík) primárně léčí tu nemoc a ta jejich práce je velmi důležitá. Každé onkologické onemocnění je jiné, každá žena může na tu léčbu reagovat jinak, takže jestli žena má nebo nemá epitézu je až druhořadé.

Jezdíte za klientkami domů, jezdíte do nemocnic, máte poradenské centrum a k tomu ještě e-shop. Dá se to vše zvládnout v jednom člověku?

Mám velkou oporu v kolegyni Hance, se kterou se známe již dvacet sedm let. Můžu se na ni spolehnout úplně ve všem. Já řeším klientky a ona se stará o administrativu e-shopu, kterému se docela daří. Někdy už opravdu nestíhám, ale nelituju toho. Jsem spokojená a vděčná za důvěru žen a vracím jim to tak, že se jim věnuji, kdykoliv je potřeba. Třeba i o víkendu.

Chápu to tedy správně, že práce je zároveň i vaším koníčkem? Jak ale odpočíváte, když můžete?

S volným časem je to horší. Občas si s partnerem vyrazíme na wellness, ale kolikrát stačí jen jízda autem nebo na motorce a popovídat si někde u dobré kávy.

Máte klientky po celé České a Slovenské republice. Kolik času trávíte na cestách?

Jsou týdny, kdy se to sejde a jezdím opravdu dost. Často i do odlehlých míst, do vzdálených vesnic. Ročně najedu více jak čtyřicet tisíc kilometrů. Řízení mě ale naštěstí baví. Při jízdě si vyčistím hlavu, přemýšlím, vyřeším si spoustu věcí. Beru to jako relax. A někdy se také přistihnu u toho, že se kochám. A to jsou ty chvíle, kdy cítím, že to všechno má smysl.

Co plány do budoucnosti? Plánujete třeba rozšíření prodejen i do jiných měst?

Ještě před covidem jsem měla v plánu expanzi poradenských center do dvou velkých měst v Čechách. Ale bylo by to velmi náročné tam dojíždět, navíc tato práce nejde dělat jen tak napůl. Takže jsem od toho upustila, protože klientky jsou dnes ochotné přijet za mnou odkudkoliv. Dokonce jsem měla návštěvu až z Anglie. A také jsem posílala balíček paní do Austrálie.

A moje profesní plány? Ty moc prozrazovat nechci, ale mohou snahou je vytvořit ženám takové prostředí, aby se cítily dobře a měly chuť se rychle zapojit zpět do svého normálního života. Chci jim i nadále pomáhat, aby se cítily komfortně, a přinášet jim prádlo a prsní epitézy, které nebudou na obtíž, ale spíše budou přirozenou součástí jejich životů.

Dobromila Darnadyová, DiS.

• Už šestnáct let se věnuje ženám po operaci prsu.
• Je diplomovaný farmaceutický asistent, vystudovala Vyšší odbornou školu zdravotnickou v Jihlavě.
• Provozuje poradenské centrum ve Zlíně a e-shop pod značkou EPITA-DD (www.epita-dd.cz).
• Spolupracuje s onkologickými centry různých nemocnic, kam pravidelně několikrát ročně jezdí a setkává se s jejich klientkami.
• Pravidelně navštěvuje ženy na pooperačním oddělení v nemocnici.
• Žije se svým partnerem a jorkšírkou Laurinkou ve Zlíně.