Nejnovější zprávy: ​EXPEDICE Z101 aneb tři roky v Africe ve stopách Hanzelky a Zikmunda ​Muzeum vystavuje lampu z Titanicu. Nabízí ji k prodeji

Byznys

Agrofyto v Horní Lidči: rodinná farma, kde se hospodaří srdcem

Úctu a vztah k půdě a krajině získala Ludmila Mužikovská od svých prarodičů. A už více než čtyřicet let ji vkládá do každodenní práce na farmě v Horní Lidči. Pro zemědělství za tu dobu nadchla i své dvě děti.


Autor: Jaroslav Rumánek

Ludmila Mužikovská nikdy nepracovala jinde než na statku v Horním Lidči. Nejdřív v rámci družstva a od devadesátých let jako soukromý zemědělec. Nikdy ji ani nenapadlo, že by dělala něco jiného. Jak sama přiznává, zemědělství je vlastně způsob života a pro Ludmilu i celoživotní koníček, pro který nadchla i celou svoji rodinu. Její syn Miloš původně se zemědělstvím nechtěl mít nic společného, přesto před dvěma roky hornolidečskou farmu po své mámě převzal. Na farmě nakonec zůstala i její dcera Ludmila.

Jaké to je scházet se v práci i v neděli u rodinného oběda? Jak farma vznikala a jaká úskalí musela překonat? A jakým překážkám musí malí regionální zemědělci čelit v dnešní době? O tom jsme si povídali ve dvougeneračním rozhovoru s Ludmilou Mužikovskou a jejím synem Milošem. A také o tom, proč je práce v zemědělství podle nich ta nejkrásnější.

V kolik jste dnes vstávali? Farmáři a zemědělci jsou známí tím, že vstávají ještě za tmy. Platí to ještě?

Ludmila: Já celý život standardně vstávám o půl šesté. Když jdu na čekanou, tak vstávám i o půl čtvrté.

Miloš: Já také vstávám standardně před šestou. Dnes to bylo v 5:45. Ale naši kolegové chodí do kravína na čtyři, aby zajistili dojení.

Nedávno jste farmu předala synovi. Zároveň se na webu a jiných propagačních materiálech odkazujete k přirozenému hospodaření svých prarodičů. Je tedy farmaření rodinnou tradicí? Pamatujete si na své prarodiče a na to, jak hospodařili?

Ludmila: Babička s dědou obhospodařovali deset hektarů zemědělské půdy. V té době neexistovaly žádné dotace, naopak museli odvádět povinné dávky masa, mléka a vajíček. Tehdy se hospodařilo komplexně, netvořily se odpady, vše se zužitkovalo. Místo školky jsem chodila k babičce a dědovi, oni se věnovali hospodářství dvacet čtyři hodin denně. A já jsem vlastně vyrůstala na poli. Pak vznikla družstva; od roku 1975 fungovalo v obci jedno velké obecní družstvo s 2 450 hektary, ZD Nové Valašsko. V něm začal pracovat i můj tatínek a já s ním chodila ke koním. Takže když přišlo rozhodování, kam na střední – zemědělka v Rožnově pro mě byla jasná volba.

Farmaření je a bylo vždy spíše mužskou doménou. Vrátit se na farmu po škole mezi ryze mužské osazenstvo – to asi nebylo jednoduché.

Ludmila: Vrátila jsem se jako zootechnik, což byla pro ženy tehdy běžná pozice. Chvilku mě to bavilo, ale tím, že jsem vyrůstala na poli, tak mě vždy zajímalo, co se děje venku. Chtěla jsem být agronom, ale to bylo v té době nepředstavitelné – aby ženská byla agronom. Nakonec tomu pomohla nešťastná souhra – stalo se tady neštěstí, tehdejší agronom na družstvu bohužel zahynul. Mezitím dva další agronomové byli povolání na vojnu. Byl podzim, začínal se sklízet len. Tak jsem dostala šanci. Byla to organizačně náročná věc, vedení družstva mě bralo tehdy jako z nouze ctnost. Naštěstí jsme vše i s traktoristy zvládli a já už na pozici zůstala.

A zůstala jste i po revoluci. Jak vznikla vaše soukromá farma Agrofyto?

Ludmila: Přišla devadesátá léta a družstvo mělo obrovské množství přidružených výrob, ty se rozprodaly a zemědělská půda se měla vrátit zpátky lidem. V roce 1994 jsme se rozhodli do toho jít a vzít si do nájmu polnosti a budovy statku. Tehdy nám nikdo nic nepůjčil, začínali jsme od nuly. Postupně nabíhaly nájmy, výkupy pozemků a vyplácení majetkových podílů, protože jsme nebyli nástupnická organizace. Byla to pionýrská léta. Kdyby člověk tehdy věděl, do čeho jde, tak by si to rozmyslel. Bez toho, aby by ho ta práce bavila, a bez podpory rodiny a mého manžela bychom to dělat opravdu nemohli.

Miloši, vám v té době muselo být dvanáct. Jak na své dětství vzpomínáte?

Miloš: Kladně, nemám z toho žádné trauma. Měli jsme obrovskou svobodu. Nikdo nás nehlídal. Trávili jsme dětství aktivně venku. Ale zemědělství mě nikdy příliš nelákalo. Já jsem vždycky rád trávil čas s tátou v dílně nebo u počítače, takže i proto jsem si zvolil učňák, abych byl brzy doma. Po vojně jsem si dodělal maturitu a přitom jsem chodil na brigády do masny k panu Filákovi, byla to pro mě veliká zkušenost. Následně jsem si udělal rekvalifikaci na správce počítačových sítí a začal v okolí poskytovat internetové služby. S mým kolegou jsme vybudovali regionální IT firmu.

IT firma a farma – to jsou dva úplně odlišné obory. Jak jste se tedy ocitl zpátky na farmě?

Miloš: Když jsem viděl, jak se trápí s masem. V té době se prodávalo hovězí maso za velmi nízkou cenu. Nikdo ho nechtěl. Rodina maso zpracovávala doma a když jsem to hrubé zpracování uviděl, byl jsem zděšený. Roky se o zvířata starají a nakonec to skončí všelijak, bez přidané hodnoty, v igelitových taškách. V roce 2009 jsem si proto začal hrát s masem. Zkusil jsem experimentovat se zráním masa a začal jsem jej nabízet restauracím a lidem v okolí. A v tom jsem se našel a začalo mě to bavit.

Takže jste začal prodávat a distribuovat hovězí maso a dopadlo to tak, jste na farmě natrvalo zůstal?

Miloš: Nebylo to zde dne na den. Byl to takový pozvolný návrat do provozu farmy. A nelituju. Patnáct let jsem byl čistě IT pracovník, pak jsem pracoval v souběhu IT a zemědělství. Dřív jsem si myslel, že farmaření je primitivní a špinavá práce, ale není to tak. Zemědělství je totiž složitý komplexní obor založený na znalostech, zkušenostech a intuici. Navíc mám svobodu, chodím po venku, užívám si to. Je to ta nejlepší kancelář s vysokým stropem. Je to paráda.

Ludmila: Dcera mi říkala, jestli jsem se nezbláznila. Že nejdřív jsem ho nutila dělat něco úplně jiného a teď, když mu funguje firma, tak mu po dvaceti letech budování řeknu, ať se vrátí do rodinného podniku. A on opravdu ukončil činnost po dvaceti letech a přešel do úplně jiného světa.

V čem se liší farmaření od IT oboru, že vás nakonec uchvátilo?

Miloš: V IT všichni očekávají, že věci budou fungovat. A když to nefunguje, tak za to může ajťák. Z pohledu dlouhodobé zátěže a psychiky a duševního zdraví to není úplně ideální zaměstnání. Na farmě naopak, když uděláte něco dobře, tak se to dozvíte hned, okamžitě máte zpětnou vazbu. Lidé vám to pochválí. Třeba když zorganizujeme den otevřených dveří, tak vidím tisíce spokojených a nadšených lidí a to mě nabije. Je to mnohem pozitivnější svět. A člověk za sebou vidí, co udělal. Vidí konkrétní výsledek své práce. A to mi hodně zlepšilo psychiku. Na druhou stranu řízení farmy je pro mě složité z hlediska proměnných. Tady nejde nic naplánovat, ani předvídat. A je tady spousta činností, které člověk neovlivní, a musí pracovat s nějakou intuicí, což je pro mě jako ajťáka těžko stravitelné.

Snažíte se třeba know-how z technologického světa aplikovat teď aktuálně na farmě? Modernizujete, nebo naopak chcete udržet tradiční způsob farmaření?

Miloš: Je to věc, která mě trápí. Jsou to dva rozdílné světy. A ano, dá se toho hodně na farmu aplikovat v rámci optimalizace, normalizace a zefektivnění procesů. Ale já osobně si to nedokážu vůbec představit. Když vidím ty velké automatizované zemědělské podniky, mám z toho smíšené pocity. Já jsem paradoxně byl dlouho i proti dojicím robotům. Přijde mi, že to nabourává vztah ke zvířeti. Člověk ke zvířeti patří, a když to automatizujeme, nevím, co budeme pak ve finále cítit k tomu výrobku – masu, mléku. Já totiž vím, kolik je v každém výrobku vloženo práce a energie, a štve mě, když se třeba něco nezužitkuje nebo vyhazuje. Když vše zautomatizujeme, tak cit a kontakt zmizí a to nechci.

Ludmila: Kráva je živý tvor a člověk vždy může lépe při přímém kontaktu odhadnout problémy či nemoci zvířete. To stroje neumí.

Jak si představujete farmu za pět až deset let? S jakou vizí jste přebíral vedení podniku po své mamince?

Miloš: To stále modeluji. Jsem ve fázi, kdy se snažím udržet výrobu mléka. V dnešní době se mléko dělá v průmyslu 4.0 a rozhodně ne tím, že krávy pasete a dáte jim volnost. U nás krávy mají nadstandard, pasou se na loukách, v zimě jsou volně ve stlaných kravínech. Nejen díky tomu produkujeme bio mléko a maso. Nemůžu stoprocentně říct, že je BIO lepší pro zákazníka, ale je stoprocentně lepší pro zvířata a pro krajinu, kterou milujeme. Když kupujete regionální BIO, tvoříte krajinu s námi zemědělci. Obnovujete druhově bohaté louky, remízky, mokřady, vysazujete stromy. Je to životní filozofie, kdy se snažíme hospodařit v harmonii s přírodou. Značka BIO je potvrzení pro zákazníka, že to tak děláme. Problém je, že tento způsob hospodaření je mnohem dražší než konvence a někteří zákazníci doteď nechápou, v čem je rozdíl. Zkoušeli jsme vyrábět vlastní mléčné výrobky, ale je to hodně složitý obor, navíc je tu v okolí velká konkurence. Rozhodně chci dál zpracovávat maso. Rád bych docílil více přírůstků, abychom měli více tuku. Tím, že zvířata běhají venku, si ukládají tuku minimum. Určitě chci zjednodušit práci lidem v rámci technologických změn, protože je tu stále velký podíl ruční práce. Jsou to ale velké investiční věci. Musíme to vše řešit postupně v rámci prostředků, které máme. Měníme i mléčné plemeno krav vhodnější pro pastvu a na následnou výrobu produktů. Mám totiž v hlavě ještě jednu zajímavou myšlenku, jak naložit s mlékem, tu ale zatím neprozradím.

Dvě generace, dva rozdílné světy, jiné názory. Jak to probíhá, když přijímáte nějaké důležité rozhodnutí ohledně směřování farmy, investic a podobně?

Miloš: Nemáme žádné argumentační špičky. Vždy se snažíme najít cestu. Diskutujeme a debatujeme, až najdeme průsečík a řešení. Beru totiž pozitivně, že mám možnost se zeptat starších a zkušených. Naším společným cílem přeci je, aby vše fungovalo. A občas jsem zděšený, kolik máma nosí informací v hlavě a já si neumím představit, že bych ze dne na den měl všechno převzít a řešit. Ta změna probíhá pomalu a dlouhodobě.

Ludmila: Ještě se nestalo, že bychom nenašli cestu. Mladá generace nás tady trpí, můžeme na farmu kdykoliv přijít. Ale mám snahu už příliš nezasahovat. Jen občas říkám, jak bych to udělala já. A navíc – striktně se snažíme oddělovat rodinu a práci. Když máme společný oběd, máme zakázané dvě témata – politika a práce.

Nelze se nezeptat na dotace. Obejde se vůbec v dnešní době zemědělec bez dotací? Jak se stavíte k dotační politice státu?

Ludmila: Pravda je, že bez dotací bychom v současné době nepřežili. Ale dotační politika velmi pokřivila trh ve všech oblastech. My jsme dosáhli v rámci republiky maximu odběru. Nikdo po nás nechce výrobky, protože v obchodech jsou plné regály dovezeného zboží. Lidé jsou čím dál více odtržení od přírody, neřeší se sezónnost. Navíc v zemědělství mají lidé jedny z nejnižších mezd, protože je nemáte z čeho platit. My jako zemědělci si neurčíme cenu za nic. Cena za mléko je nám daná. Když odevzdáte maso řezníkovi, tak on vám také určí cenu. Pouze když si maso bouráme sami, tak jsme schopni si ji korigovat. A když se dnes podíváte v obchodě, tak zjistíte, že cena mléka a cena balené vody je téměř stejná. A to vám rve srdce, protože jen vy víte, kolik práce dá takové mléko vyprodukovat. Kdyby naši lidé neměli k zemědělství vztah, tak by tu prostě nemohli být. Je to životní styl. Nikdy nebylo naším cílem mít jen pastviny jako dotační záležitost, i když je to dnes populární styl hospodaření.

Miloš: Mně se obecně nelíbí slovo dotace. Protože já chápu dotace jako platbu za službu, kterou děláme. Naopak většina lidí toto slovo chápe jako peníze za nic. A to tak rozhodně není. Často slýcháme – však vy máte ty dotace. Ale to nejsou peníze za nicnedělání. My se snažíme o to, aby naše hospodaření mělo sociální rozměr, přínos pro krajinu i region. Nejsem zastánce dotací, ale bez nich je to dnes neřešitelné.

Měli jste někdy chuť s farmařením praštit?

Ludmila: Bylo jednou takové období, kdy mi hrozilo, že budu muset ukončit činnost. Ale nevzdala jsem to. Nikdy mě nenapadlo, že bych to neměla dělat.

Miloš: Vždy, když jsem v kanceláři a řeším papíry. To zažívám stavy bezmoci.

Ludmila: S řadou věcí v rámci administrativy či požadavků úřadů nesouhlasíme, ale uděláme to. Nemůžeme si dovolit něco neudělat. Ale když mám pocit, že je něco za hranou, tak se ozývám. Někdy nechápete, co všechno musíte doložit a dodat. Nedávno po nás například chtěli pojistit betonovou senážní jámu. Ne její obsah. Jen tu betonovou díru. Tak jsme ji pojistili proti pádu letadla a všichni byli spokojeni. A takových absurdit zažíváme spoustu.

Tak to teď na závěr otočme. Co vás na farmě nejvíc těší?

Ludmila: Pohled do dálky. A když se vám něco podaří, dobrá kvalita. Nebo když se na podzim obrací brázda. A jak to voní. Nebo na jaře, když jdete připravovat na setí. Také mě těší ta pestrost. Nemáme 365 dní stejnou práci. Můžete to dělat čtyřicet roků a každý den je jiný.

Miloš: Já mám vždy třeba radost z pastvin. Když vidím ty pastvy, na nich krávy s telaty, je to nádhera. Tento způsob života by ale plno lidí nezvládlo. Celý provoz je totiž živý a neustále se mění a přizpůsobuje okolnostem a potřebám. Je to hodně činorodé. A právě tohle vnímám jako přidanou hodnotu. Pracovní den uteče a vůbec nemáte pocit, že jste byli v práci.

Práce na statku je určitě hodně fyzicky i psychicky namáhavá. Jakým způsobem rádi odpočíváte nebo jak nejlépe „vypnete“?

Ludmila: Řekla bych, že práce je mým koníčkem. Kromě toho jezdím na koni. Mým velkým koníčkem je myslivost a hasiči. A to se všechno krásně propojuje. Když hledám společnost, tak jdu mezi hasiče, když si potřebuju odpočinout od lidí, jdu na čekanou na posed.

Miloš: Jediná práce, kterou vnímám jako práci, je ta v kanceláři a papírové záležitosti. A vše ostatní beru jako koníček. Odpočívám s dětmi, občas na motorce. Dnes jsem si třeba odpočinul, když jsem se šel do lesa podívat, kolik chlapi vytěžili dřeva.

Ludmila Mužikovská

  • Narodila se v roce 1960.
  • Vystudovala Střední zemědělskou a přírodovědnou školu v Rožnově pod Radhoštěm.
  • Poté dálkově vystudovala obor Rostlinolékařství na Mendelově univerzitě v Brně.
  • Od roku 1995 vede soukromou zemědělskou farmu, od roku 1998 se věnuje výhradně ekologickému způsobu hospodaření.
  • V roce 2021 předala vedení farmy synu Milošovi a odešla do důchodu, na farmě však stále vypomáhá.
  • Ve volném čase se věnuje myslivosti, dobrovolným hasičům a vnoučatům.
  • Je vdaná, má dvě děti a pět vnoučat.
  • Miloš Mužikovský

  • Narodil se v roce 1982.
  • Vystudoval SOU Valašské Klobouky, učební obor s maturitní nástavbou.
  • Po škole se věnoval podnikání v oboru IT.
  • Ve volném čase se věnuje dobrovolným hasičům, motorce, kole, lyžím.
  • Je ženatý, má dvě děti.
  • Agrofyto spol. s r. o.

  • Certifikovaný ekologický podnik s produkcí mléka a hovězího masa v BIO kvalitě se sídlem v Lidečku.
  • Farma obhospodařuje 800 ha pastvin a 200 ha orné půdy.
  • Na dvou farmách se starají o 120 dojnic a 120 krav masného plemene. A k tomu spoustu telat a býků, celkem se jedná o cca 550 kusů hovězího dobytka.
  • Dobytek zde poráží do cca 36 měsíců věku, maso pak zraje až dva týdny a putuje poté výlučně ke koncovým zákazníkům, převážně do domácností v regionu.
  • Denně farma vyprodukuje dva tisíce litrů mléka v BIO kvalitě, které prodává do mlékárny Valašské Meziříčí, kde se dále zpracovává.
  • Farma také pořádá pravidelně dny otevřených dveří, školní exkurze a vzdělávací programy.
  • Nadační fond Bartákova hrnce udělil farmě za dlouholetou práci v souladu s přírodou ocenění „Nejlepší ekozemědělec roku 2009“.
  • Fotogalerie