Hulínská whisky? Zajděte do baru Karla Součka

Vítejte v hulínském baru Karla Součka, který se svým týmem pořádá Dny rumu a Dny whisky. Akce, na které se každoročně do Hulína sjedou ambasadoři světových značek a společně nejen s místními nadšenci debatují a degustují.

Obě akce i zdejší bar stojí na podobných principech – pohodové atmosféře, dobrém pití a přátelském přístupu. Zkrátka klid, pohoda, whisky a jazz.

Je takové i provozování baru?

To je dobrá otázka. Zrovna před čtrnácti dny jsem byl v nemocnici na zákroku se srdcem. Provoz rozhodně není klid, pohoda, whisky a jazz. To je něco, co vytváříme pro naše zákazníky, kteří sem chodí vyloženě za pohodovou atmosférou a úsměvem.

Takže záleží, na které straně baru zrovna stojíte?

Určitě. Je to práce s lidmi. Gastro je navíc specifické, protože se v něm extrémně střídá personál. Jen pro představu: tři roky jsem „formoval“ člověka, kterému jsem předal všechny své vědomosti, jezdili jsme spolu na různá školení. Zkrátka jsem ho naučil vše, co vím o alkoholu. A i když byl šikovný, tak po třech letech odešel. Potom přijde někdo nový a celý koloběh zase usilovně opakujete od začátku.

Je složité přilákat do gastronomie šikovné lidi?

Nároky jsou velké. Člověk musí být v první řadě dobrým hostitelem. Nejlépe aby rád mluvil s lidmi, rád je obsluhoval a vše dělal s úsměvem. Jen tak ve svém podniku vytvoříte správnou „obývákovou“ atmosféru, a o tu my se snažíme. V neposlední řadě u nás na baru musíte také něco vědět o alkoholu. Je potřeba znát chutě, odkud která lahev pochází a spoustu dalšího.

Klub café bar jste založil v roce 2018. Nebyla to ale vaše první podnikatelská zkušenost v tomto odvětví...

Je to delší příběh. Od roku 2011 jsem pracoval jako programový referent hulínského kulturního centra. Měl jsem na starost koncerty, festivaly a také filmový a cestovatelský klub, ke kterým následně přibyl i klub gurmánský, kde jsme pořádali různé degustace. Mezi lidmi o ně byl nebývalý zájem. Po čase jsem se rozhodl z kulturního centra odejít, v pořádání degustací jsem ale chtěl pokračovat. Pronajali jsme si proto s partnerkou a kolegy prostory na zdejším vlakovém nádraží a založili náš první bar, kde jsme se postupně učili.

Jak jste se dostal ke stávajícímu baru?

V prostorách, kde nyní sídlíme, byla dříve hospoda. Příliš se jí ale nedařilo. Město nás proto oslovilo, zda bychom se tady nechtěli přesunout. V té době jsme provozovali také stánky na náměstí a v letním kině, takže na radnici věděli, jak to děláme a jaký máme styl.

Váhal jste dlouho?

Bylo to složité rozhodování, protože jsem tehdy měl své stálé zaměstnání a bar jsem provozoval ve volném čase. Nakonec jsem na to kývl. Ale s podmínkou, že to budeme dělat po svém. Nechtěli jsme tady totiž běžnou hospodu, jakých je v Hulíně několik. Pořádáním degustací jsme si postupně vytvořili „podhoubí“ lidí, kteří už s trochou nadsázky věděli, že rum není jen Božkov nebo že víno nemusí být jen stáčené z vinotéky. Chtěli jsme vytvořit podnik přímo pro ně.

Jak to šlo v praxi?

Začátky byly krušné. Jak jsem zmínil, dříve tady byla typická nálevna a její zákazníci sem chtěli chodit i nadále. Jenže my jsme vytvářeli něco zcela jiného. Chvíli trvalo, než se nám podařilo to lidem vysvětlit a zcela „vyměnit“ klientelu.

Velkou část vaší nabídky tvoří whisky a rum. Je to něco, co jste vy sám měl rád už dříve, nebo jste se k tomu dostal až během pořádání degustací?

Přišlo to až během mého zaměstnání v kulturním centru. Už ve svém prvním životě jsem měl nějaké doteky k vínu nebo whisky. Všechno to ale ve mně dozrálo až s věkem, tak jako hodně dalších věcí...

V prvním životě?

To neznáte? To je období, kdy jsem plnil všechny své úkoly vůči společnosti, což zahrnovalo vojnu, která mě nakonec díky modré knížce minula, dále zasadit strom, postavit dům, dvě děti, manželka, hypotéka, rozvod a následně druhý život, ve kterém si to člověk všechno poskládá v hlavě a už si jen užívá.

Takže už vlastně máte klid, pohodu, whisky a jazz...

Přesně tak. (smích)

Na podnikání tedy nastal čas až ve druhém životě?

Vlastně ne tak úplně. Podnikal jsem i ve svém prvním životě. Bylo to někdy na přelomu tisíciletí, kdy jsem měl obchod s elektrem. Postupně sem ale přišly velké řetězce a v podstatě nás to zlikvidovalo. Už tehdy jsem trochu z povzdálí sledoval gastronomii. Měl jsem oblíbenou hospodu v Rackové, kde dělali poctivou kuchyni. Nikdy jsem ale nenašel odvahu, abych se do toho pustil. Konec obchodu s elektrem mě totiž stál hodně peněz a nervů.

Využil jste tuto zkušenost nějak v současném byznyse?

Rozhodně to pro mě byla přínosná zkušenost. Moje stávající podnikání je díky tomu mnohem bezpečnější. Dříve jsem nad některými věcmi tolik nepřemýšlel, dnes naopak zvažuji každou korunu a vše kupuji až jakmile si na to vydělám. Proto jsme bar zařizovali postupně. Chtěl jsem, aby to bylo co nejbezpečnější cestou.

Pojďme do současnosti. Nikdy vlastně nevím, jak váš Klub café bar popsat. Jak byste ho představil vy?

Je to kříženec irského a českého baru. Kolega Darragh, se kterým jsme celý koncept vymýšleli, je totiž Ir žijící v Hulíně. Dlouhá léta pracoval v Irsku v gastronomii a neustále sem podsouvá irský styl a udržuje irský design celého baru. Já se naopak snažím přinášet české věci nejen v interiéru, ale i v nabízeném sortimentu. Rozhodně nejsme irský bar. Popsal bych nás jako bar s velkým výběrem destilátů, s dobrou kávou, vínem, doutníky a v neposlední řadě s příjemnou atmosférou, na které si zakládáme.

Zmínil jste kávu, která je ostatně i v názvu. Jak to vzniklo?

Název vznikl poměrně divoce. Já, Darragh a Martin Nedbal, hulínský muzikant, jsme se jednou opili a v noci vymýšleli, jak se náš bar bude jmenovat. Nakonec z toho vznikl Klub café bar. (smích)

Proč na něj nakonec padla volba?

Sídlíme v budově městského kulturního centra. Dříve tady byl takzvaný Klub kulturák a lidé byli naučeni říkat „pojď na klub“. Tudíž jsme ho chtěli zachovat v názvu. Kávu jsme do jména přidali, protože jednak v Hulíně nikdy nebyla dobrá káva a také proto, aby název odkazoval na francouzské „café“, tedy místo, kam si jdou lidé posedět. A „bar“ je jasný – chtěli jsme, aby bylo zřejmé, že nejsme hospoda.

Když do vašeho baru člověk vstoupí, každého na první pohled zaujme velké množství lahví, které tady je. Máte je spočítané?

Aktuálně je tady vystavených a zároveň otevřených asi 700 lahví.

Co aktuálně vévodí ve vaší nabídce?

Z toho celkového počtu tvoří asi 600 lahví rum a whisky. Zbylá stovka jsou gin, tequilla, koňak, pálenky a další. Samozřejmě máme i široký výběr vína, piva, doutníků. A nechybí ani zmíněná kvalitní káva.

Ochutnal jste všechno, co tady máte?

Ještě vloni to tak bylo. Jenže nám poté najednou přibylo velké množství lahví a už se mi nepodařilo všechno ochutnat. I tak jsem zkusil minimálně devadesát procent toho, co nabízíme. Důležité je čas od času třeba jen přivonět k nálevce. Tím ovoněním si to všechno totiž neustále vracíte do paměti. U nás je to důležité, neboť když přijde zákazník a řekne nám, co mu chutná, měli bychom být schopni mu podle toho vybrat něco přímo na míru, nebo mu naopak doporučit něco zcela odlišného, aby měl nový zážitek.

Orientovat se mezi sedmi stovkami lahví už je kumšt…

Například u skotské whisky je velká výhoda, že se rozděluje do určitých zeměpisných oblastí. Každá z nich má svá specifika. Samozřejmě jsou trochu rozdílné, i s ohledem na to, ze které jsou palírny. Z velké části si však jsou podobné. Je to jako u vinařských oblastí. Tyto znalosti jsou pomůckou pro barmana. Když znáte jednotlivé zeměpisné oblasti, zorientujete se v tom mnohem snadněji. Člověk ale samozřejmě musí neustále ochutnávat, školit se, poznávat nové chutě a jezdit do zahraničí.

Takže díky baru je z vás cestovatel?

Přesně tak. Nechci, aby to vypadalo, že jen dřeme. Od roku 2018, kdy jsme rozjeli bar, jsme zároveň i začali cestovat po Skotsku a Irsku a navštěvovat tamní destilerie. Whisky se tak stala pomyslnou bránou do našich dobrodružných cest. Navštívili jsme řadu palíren, zmíním například Glenfiddich, Cardhu, GlenAllachie, Macallan a další. V Irsku jsme se zase podívali do provozu destirerie Teeling nebo Kilbegan nebo pivovaru Guinness.

Co je momentálně vaše nejoblíbenější pití? Je to zmíněná whisky?

Teď je to asi sherry. Pro mě je to takové relaxační pití se spoustou zajímavých chutí. Samozřejmě si rád dám i dobrou whisky. Obzvlášť, když se něco vydaří.

Na začátku našeho rozhovoru jste zmínil, že provozování baru je stresová záležitost. Čím kromě sherry nebo whisky dobíjíte baterky?

Chodíme s partnerkou na procházky nebo třeba do sauny. Tam je skvělé, že mohu třeba na dvě hodiny úplně zahodit telefon. Jinak je to složité, moc volného času mi nezbývá. Jsem sice majitel baru, ale vůbec si tak neříkám. V první řadě jsem provozní a hostitel. A proto by tady člověk měl být, co nejvíce to jde...

Hostitel?

To mě naučila bývalá kolegyně, která o prázdninách jezdila vydělávat peníze do francouzských barů. Vždy říkala, že v každém lepším podniku je tam hostitel, který se snaží zákazníkům navodit dobrou atmosféru, stará se, aby vše klapalo a zároveň byl lidem k ruce. Často si proto za lidmi přisednu, pobavím se s nimi, podám jim nějaké informace o pití, které si vybrali, představím jim naše novinky v nabídce a tak dále. Zkrátka prohodíme pár slov. Namísto anonymního baru jsme najednou na místě, kde se lidé znají a cítí se dobře. Dnes díky tomuto přístupu znám drtivou většinu našich zákazníků.

Někteří z nich sem chodí i kvůli vaší hulínské whisky. Jak vlastně vznikla?

Měli jsme tady partičku lidí, kteří si chtěli vytvořit privátní sud whisky. Původně to mělo být spíše na investici. Já ale úplně nejsem zastánce investičních věcí, proto jsme od této cesty nakonec upustili. Když to ale zkrátím, oslovili jsme vizovickou likérku Rudolf Jelínek, vybrali jsme si u nich tehdy čtyřletou whisky a následně jsme sehnali sud po švestkovém víně, ve kterém nám whisky zhruba dalšího půl roku finišovala. Vznikla tak naše privátní whisky GoldCock Hullein 1224.

Jaký o ni byl na začátku zájem?

Obrovský. Velmi nás to tehdy překvapilo. Měli jsme asi 300 lahví a většinu jsme prodali během prvních pár dní. Proto jsme se rozhodli, že uděláme druhou edici. Postup byl stejný, jen následně nezrála ve švestkovém, ale bourbonovém sudu. Chuťově byla díky tomu úplně jiná, taková vyhlazenější, nasládlá. S druhou edicí se pojí i zajímavý příběh.

Povídejte...

Že vytvoříme druhou edici jsme se rozhodli až na podzim. Chtěli jsme ji mít hotovou do Vánoc. V likérce nás ujišťovali, že to nebude problém. Jenže tehdy řádil covid, který jim ve výrobě vyřadil několik lidí, a najednou hrozilo, že se to do svátků nestihne nalahvovat, což by byl problém, jelikož jsme už v předprodeji prodali více než sto lahví. Měly sloužit převážně jako vánoční dárky. Začínalo to být už poměrně vážné, lidé mi denně volali, ptali se, byli nervózní a svátky se nezadržitelně blížily...

Co přišlo potom?

Nakonec jsem pár dní před Vánocemi sehnal plné auto lidí a vyrazili jsme do Vizovic na ranní směnu. Dostali jsme školení, veškeré vybavení a šli jsme k výrobní lince, kde jsme si naši whisky nalahvovali a opatřili etiketami. Přichystali jsme tak asi 180 lahví. Se třiceti kartony jsme v poledne jeli zpátky do Hulína, odkud jsme zase všechny lahve rychle rozeslali do světa.

Takže jste Vánoce nakonec zachránili?

I tak se to dá říct. Stihlo se to opravdu za pět minut dvanáct. Kurýrovi jsme předávali balíčky asi dva dny před Štědrým dnem. Nejlepší na tom je, že do vizovické likérky jsme se už dlouho chystali na exkurzi, namísto toho jsme si tam nakonec odpracovali půlku směny. (smích)

Jak je to s hulínskou whisky v současnosti?

Momentálně máme na baru naši loňskou edici. Ve Vizovicích nám teď zraje whisky v několika dalších sudech. Už nyní můžu téměř s jistotou říct, že do roku 2030 vyjde každý rok nová.

Váš bar se proslavil také pořádáním dnes už tradičních akcí, jako je Den rumu nebo Den whisky. Jak tohle vzniklo?

Navazujeme tím na náš gurmánský klub. Jsou to v podstatě řízené degustace a odborné přednášky. Jako první jsme zorganizovali Den rumu. Bylo to v roce 2017, tehdy ještě na starém baru na nádraží. Šlo původně spíše o recesi. Nakonec se to uchytilo, proto jsme to později udělali i pro veřejnost. Měli jsme tehdy jen pár lahví rumu. Následně k nám v roce 2019 přijel i první ambasador a celá akce začala nabírat na významu. Nyní sem už jezdí desítka ambasadorů a v nabídce je přes dvě stovky rumů, které mohou návštěvníci akce ochutnat. Hlavní výhoda těchto akcí je, že si tam lidé mohou povykládat s ambasadory, tedy lidmi, kteří těmto destilátům rozumí. Součástí je vždy i řada přednášek. Postupně se z toho stala poměrně velká akce, na kterou přijdou stovky lidí. Už jsem tady dokonce zaslechl, že pro některé je to druhý nejlepší festival svého druhu v Česku…

Na maloměstě…

Přesně tak. Hulín je v podstatě vesnice. Když sem jezdí ambasadoři, tak jsou z toho stále vyjevení. V podstatě se tady nemají ani kde ubytovat, máme tu jen jeden motorest. I na jídlo jezdí častokrát do vedlejších měst. Pro ně je naprosto nepochopitelné, že tady máme takovou akci.

A jak vypadá Den whisky?

Je to téměř stejné. Jen komornější, neboť „whiskařů“ je méně. Letos chystáme na podobné bázi i Den vína.

Proč zrovna víno?

Poslední dva roky čím dál více sledujeme, že je u nás o víno zájem. Proto takovou akci musíme udělat. Opět se do Hulína sjedou vinaři, budou připravené besedy, lidé se dozví zajímavé informace. Trochu z recese jsme oslovili také jedno rakouské vinařství, odkud bereme víno a ačkoliv jsme s tím moc nepočítali, tak nám přislíbili účast. Tudíž první Den vína bude hned s mezinárodním zastoupením. (smích)

Takže víno je teď u vás v módě?

Momentálně ano. I proto jsme nově po sedmileté spolupráci s moravskou sektárnou nechali udělat barové privátní plnění sektu Souček Brut. Takže už nemáme jen vlastní whisky, ale i sekt.

Bar jste založili před šesti lety. Za tu dobu jste ušli kus cesty. Kde byste chtěli být za dalších šest let?

V roce 2028 oslaví bar deset let, k čemuž nám už nyní zraje speciální whisky. Mimo to samozřejmě máme nějaké plány, ale vše záleží na okolnostech. Sídlíme v budově, kde je momentálně kulturní centrum, které by se mělo na podzim stěhovat do nově zrekonstruované sokolovny. Tudíž je nyní ve hře i možné rozšíření baru. Ale uvidíme...

KAREL SOUČEK

• Narodil se v roce 1974.
• Vystudoval strojařinu.
• Pracoval postupně jako prodejce elektra, účetní, programový referent kulturního klubu, obsluha CNC, zvukař a obchodní zástupce.
• Od roku 2018 provozuje Klub café bar v Hulíně.
• Žije s partnerkou Jindřiškou.
• Jak rád říkává, z prvního života má dvě děti a dva vnuky.
• Mezi jeho záliby patří HiFi a cestování.
• V posledních letech jezdí především do Skotska a Irska.
• Rád si dá dobrou sherry a whisky.