Básník Jakub Chrobák vydává svou šestou sbírku

Být básníkem je kráčet životek s otevřeným hledím a obnaženou hrudí navzdory bouřím i slavičímu zpěvu. Své o tom ví Jakub Chrobák, výrazná osobnost ostravské Bohémy, valašského undergroundu a rocker se srdcem bijícím pro krásy všedního dne.

Jakub Chrobák miluje krásu slova, obdivuje vypravěčský um Bohumila Hrabala, jehož poezie se stala cílem jeho badatelské činnosti. Coby milovník hospodské poetiky prošel hornickými špeluňkami černé Ostravy i dědinskými hospodami Valašska.

Přednáší na Slezské univerzitě a rve se o holý život s nemocí, která jej upoutává tři dny v týdnu na nemocniční lůžko.

Kromě přednášek na Slezské univerzitě, kde všude pácháte literární dobro?

Teď zažívám vlastně podruhé docela dobrodružnou výpravu do světa starších lidí na univerzitě třetího věku ve Zlíně, kde učím tvůrčí psaní. Na vsetínském gymnáziu pak učím Ukrajince česky. Třetí věc, za což jsem hrozně rád, jsou výjezdy do přední linie, přednášky na středních školách. Moc mě potěšilo, že mladá nastupující generace na tom není tak špatně, jak se o ní obecně mluví.

Hlásíte se k undergroundu. Pro laika je to spíš pivní kultura. Jaký je váš pohled a existuje ještě v Česku underground?

Česká undergroundová kultura je stále hrozně málo probádaná a zpracovaná. I proto může navenek působit jako takové opilecké setkávání. Osobně si myslím, že její význam je daleko hlubší a má svůj smysl i dneska. Celá řada osobností, dokonce i lidé, kteří v něm působili před rokem 89, vyhlašovali a vyhlašují jeho konec. S tím, jak skončil veřejný nepřítel, podle nich chybí vnitřní opodstatnění undergroundu. Tedy jako by se ztratilo ono mravní východisko: za to, co děláš, budeš zavřený a počítej s tím. Osobně si to ale nemyslím.

Co je tedy podle vás podstata undergroundu?

Domnívám se, že v základu celého uskupení je absolutní touha po svobodě a zejména po umělecké tvůrčí svobodě. To jsou otázky, které nás zajímají stále. A skoro se mi zdá, že jsou v dnešní době čím dál aktuálnější. Do uměleckých děl namísto estetiky dnes proniká stále více rozměr zájmu. Jednoduše řečeno, co je zajímavé, je cenné. Underground ale tvrdí pravý opak. Říká, jestli ti byl dán dar uměleckého tvoření, tak ne proto, aby ses měl líp než bližní, ale abys ten svět pro ně udělal zajímavější. To je podle mne odkaz, který je platný, na kterém se dá pořád stavět. Druhá věc, která mě na undergroundu fascinuje, je jeho specifický religiózní rozměr. Kromě toho, že to bylo hnutí nesmírně demokratické, kdy se potkával učeň z ČKD a vyhozený profesor z Karlovy univerzity, tak bylo nesmírně vstřícné v otázkách víry. Takové ty běžné strkanice a rozpory evangelíka a katolíka a dalších tady úplně odpadávají.

Máte v plánu v tomto směru bádat?

Mám, a dokonce jsem už něco malého vykonal. V Opavě proběhla konference, která bere tento směr v širším kontextu, nejen Česko, ale i Slovensko a Polsko. Právě z tohoto pohledu vyznívá český underground velmi zajímavě. Je dost specifický. Pro tuto konferenci jsem psal o poezii Vráti Brabence, což je jeden z autorů, na kterého se zapomíná, máme ho spíš za tu opilou máničku, která hraje s Plastikama (kapela Plastic People od the Universe, pozn. red.). On je to ale i velmi zajímavý básník a prozaik. Těch jmen, která by si zasloužila když ne monografie, tak alespoň studie, je víc.

Dalším vaším badatelským tématem byl a snad i stále je malíř Jan Kobzáň...

K němu jsem se dostal díky souběhu takových dobrých okolností. Než jsem se intenzivněji začal věnovat literatuře, pracoval jsem jako knihkupec ve slavném knihkupectví Dalibora Maliny na Vsetíně. Po návratu z Francie jsem plný euforie nakráčel k panu Malinovi s tím, že jsem mu mimo jiné ukázal své básničky, aby věděl, že nejsem jenom tak někdo a že mám plnou kvalifikaci u něj pracovat. Na druhý den si mě pozval a řekl: Tak podívejte, dva verše z toho všeho jsou použitelné, zbytek vyhoďte, ale nastoupit můžete (směje se). Tak začalo dlouholeté přátelství a především postupné otevírání obzorů; jedny z nejintenzivnějších byly směrem k výtvarnému umění a hlavně k tomu, které se odehrávalo na Soláni. Pro sdružení Soláně jsem pak dostal za úkol udělat monografii Kobzáně. Jsem za to hrozně rád. Nesmírně se mi líbí jeho pojetí Valašska, které na jednu stranu zůstává v tradičním rozměru, v zachycení každodenního života Valachů, ale zároveň mu podle mne rozumí jako úkolu. Často i nářečí proměňuje, aby vytvořil jakýsi obraz až mýtus. Ve smyslu, tady je nějaký hrdina, ke kterému, když se budeš snažit, se můžeš přiblížit.

...a spisovatel Bohuslav Hrabal.

Přes dílo Bohumila Hrabala jsem se naučil vnímat zase ten zázrak, kdy se chce vyprávět a zároveň také je chuť naslouchat. On je v tomto jedinečný. Vytvořil znovu jazyk hospody, promísil ho svou speciální lyrikou a myslím si, že tak stanovil jednu z norem a vyprávěcí styl u nás. Měl vztah ke krásnému a měl odvahu to krásné vidět v každodenních situacích.

Patříte k nejlepším básníkům své generace minimálně na Moravě. Jak to vnímáte?

Takto bych to v žádném případě nikdy neřekl. Myslím si, že naše básnická generace je pestrá. Možná je to jedna z posledních takhle pestrých generací. Najdete v ní totálně experimentální pokusy, pozůstatky surrealismu, silnou náboženskou lyriku, stejně jako poezii každodennosti. Ten valér výrazových prostředků mé básnické generace je opravdu široký. Pořád si myslím, že jsme generace, která měla k poezii maličko jiný vztah. Chtěli jsme být víc se světem a se slovem, věděli jsme, že si tím nikdy nebudeme vydělávat na živobytí. Nedovolávali jsme se mezinárodního věhlasu ani statutu umělce, jak to mnohdy má mladší generace. Líbí se mi Magorův příměr: Básník má být ledva rád, že mu bližní nerozbije držku...

Kam byste zařadil svůj básnický styl?

To je otázka asi na někoho jiného. Můžu se jenom pokusit to nějak pojmenovat. V současné době znovu a stále častěji nacházím důvěru v pravidelný verš, což je v té mé generaci spíš menšinová záležitost. Furt si myslím, že vzrušující a krásný je rým. Tím pádem mě to táhne, kdybych chtěl najít vzor v českém prostředí, k Janu Skácelovi, Vítu Slívovi a ze světa asi k Sergeji Jeseninovi, kterého jsem se pokoušel i překládat. Asi tato úsporná lyrika, která se pokouší slova vybírat tak, aby jich nebylo v básni moc a zbylo dostatek prostoru pro čtenářovu fantazii. Dále pak stále intenzivněji mi do psaní přichází Pán Bůh a rodové ukostření, ať už ve smyslu místa nebo rodiny.

Kdy přišel zlom? V devadesátých letech bylo všeobecně považováno za báseň i mnohdy bezbřehé pohození několika slov na papír...

Prošel jsem v životě takovou sinusoidou. Nejprve to bylo uhranutí Ostravou, která byla pro mne kótována jmény Petr Hruška, Jan Balabán, Ivan Motýl, Jaroslav Žila. Bylo to nesmírně dynamické a odvážné prostředí, protože se tam o závažných tématech poezie a literatury muselo mluvit uprostřed ještě fakt hornických, dělnických hospod. Mělo to jednu velkou výhodu, že se člověk nemohl spolehnout na nějaké kabinetní definice. Tomu horník nerozuměl. Potřeboval to vysvětlit hned na místě a jeho slovy. Každé sezení v hospodě, a že jich bylo, trochu smrdělo tím, že budete muset pro někoho neznámého znovu definovat, co to psaní je, k čemu je dobré, pro koho je dobré a proč by ho měl vůbec někdo sledovat. Nutně to vedlo k potřebě rychlých, ale přesných hospodských zkratek, někdy až výkřiků, které musely vysvětlit všechno v krátké, intenzivní větě.

Ale pak jste z Ostravy na čas zmizel...

Narodil se syn Metoděj a s ním se člověk maličko zklidnil a začal promýšlet budoucnost prizmatem toho prcka. Výsledkem byl první návrat na Valachy, na Vsetín, i mé první životní selhání. Toužil jsem – i přes příchod dalšího potomka, krásné dcerky Aničky, a následný rozvod – po té velké Ostravě, začal jsem proto ze Vsetína prchat. Tentokrát ale už za jinými cíli. Stěžejní bylo, že jsem se stal součástí nově vzniklého Absintového klubu Les, který pro mne znamenal velmi podstatnou kapitolu. Byli jsme společenství výtvarníků, básníků, hudebníků, divadelníků. Dělala se tam čtení, pořádaly se koncerty, ale hrálo se také divadlo. Říkalo se tomu ostravská Bohéma. Nemyslím si, že jsme to tak plánovali, ale zakoušeli jsme asi něco podobného jako umělci v Paříži na počátku dvacátého století. Ovšem s tím rozdílem, že namísto absintu se tam pila především kontušovka. Vlastně to trvalo až do zániku toho klubu a s jeho koncem se znovu otevřela otázka budoucnosti doplněná o zdravotní komplikace. Důsledkem byl druhý, a vidím to na definitivní, návrat na Valachy.

Podstatné je, že už to není návrat do rodného města, ale na dědinu. S tím souvisí i práce v hlíně, vnitřní zklidnění. Zůstává mi obyčejný život, za který jsem strašně rád, protože jej nemá k dispozici každý. Doplněno je to třetím dítětem, kterým je dcera Štěpánka.

Dá se říct, že z ostravského barda se stává řekněme valašský písmák?

Je to asi tím zklidněním, že najednou se z výkřiků to se musí a to se naopak nesmí stávají nepodstatné věci. Mými velkými každodenními dramaty se stávají ty okamžiky, kdy se řeší, že nejde v hospodě chlaďák, kdo ostříhá jabloně, jak opravit spojku u traktoru. Je pro mne nesmírně radostné poslouchat vesnický hovor, dobrou jadrnou řeč. I když se už do hospody kvůli zdraví dostanu málo, tak je to skoro vždycky radost.

V těchto dnech už je snad v tisku vaše nová básnická sbírka. Jaké je její téma?

Na počátku to byla ohromná touha vypořádat se s tou obrovskou ztrátou času kvůli chorobě, která mě dostihla. Pokud je člověk dvakrát, třikrát týdně dialyzovaný, je to ztráta zhruba dvanáct hodin týdně, které prostě nemáte. Potřeboval jsem si je nějak osmyslit. Najít si v nich nějaký důvod. To je jedna podstatná věc. Ta druhá je, že jsem si začal postupně uvědomovat, že mě rozčiluje schizofrenické jednání hromady lidí, které spočívá v tom, že by nejraději řešili odpadky na Mléčné dráze a kardinální světové problémy, ale neumí se podívat na to, co se dá vykonat před vlastními okny. Chtěl jsem tak podat i provokativní zprávu o jednom konkrétním místě s jedním konkrétním způsobem života. Do tohoto mého rozpoložení vstoupila Lužná.

Co si pod tím můžu představit?

Vstoupila do mého času v sympatickém smyslu dost agresivně. Bylo to takové symbolické chytnutí pod krkem. Vzpomínám na ten první verš... Lužná jak bílá kráva... Najednou to začalo chodit samo. Postupem času jsem zjistil, že to není jenom vzkaz o mých drobných konfliktech, ale zároveň mi z toho začal vycházet takový hold tomu místu, kde teď žiju, hold lidem, kteří v něm žijí. Najednou jsem si vlastně uvědomil, že i struktura té sbírky si říká, že by to měl být nějaký uzavřený celek. Sám se mi nabídl roční cyklus. Takže je to vlastně taková procházka jedním rokem. Nejpodstatnější místo v něm jsou Velikonoce, kde je zachyceno asi nejsilněji mé náboženské uvažování. Postupně sbírka projde všemi ročními obdobími, aby se v zimě ukončila. Nakonec je to sbírka o Bohu, o lásce, o Lužné a taky o naší nebo spíš mé lidské malosti.

Jak sbírku pojmenujete?

Jmenovat se bude: Pánbůh se nejspíš musel narodit v Lužné. Dokonce první čtenář, který ji četl, Pavel Hruška (literární historik, pozn. red.), říkal, jojo, dokážu si představit, že tam má i číslo popisné a Kristus si tam chodí vybírat poštu (směje se).

Kdy vyjde?

Moc bych si přál, aby vyšla ještě o prázdninách. Kdyby se to podařilo, rád bych její narození spojil s mou padesátkou, kterou budeme poslední srpnový víkend v Lužné slavit na tanečním kole. Rád bych tam pozval nejenom celou dědinu, ale i několik spisovatelů, kamarádů, přátel a udělal bych takové větší uvedení té knížky v život. Při konceptu sbírky jsem si totiž znovu uvědomil, jak moc mám rád snímky fotografa Roberta Goláně, a on si zase uvědomil, kolik krásných fotografií má právě z Lužné. Nakonec to nebude jenom sbírka básní, ale bude to taková polo fotografická knížka, ve které budou momentky, jež doplňují a dávají i nový význam těm textům.

V čem je tato sbírka jiná než pět předcházejících?

Doufám, že z ní ubylo takové té rockové naštvanosti. Ne že by úplně zmizela, ale je jí tam méně. Tu si nechávám pro texty písní kapely Ležérně a vleže. V téhle chvíli jsem ji v mém básnickém světě nepotřeboval. Zcela jistě významněji přibylo Pánaboha. Je to vlastně i taková moje veřejná konverze, mé vědomé přihlášení se ke katolicismu se vším, co s sebou nese. Včetně pochopení vlastní malosti a chyb a promarněného času. Pak je to taky v mém případě obroda přírodních motivů. Navracím se k tomu, co mě bavilo na počátku, než to na chvíli pohltilo město a industrie.

Jak vzniká báseň Jakuba Chrobáka?

Nejrůznějšími způsoby. Na počátku musí být vždy nějaká situace, kdy mi svět, abych tak řekl, zmáčkne srdce. A to může být cokoliv, zpěv ptáka, západ slunce, mentálně postižený chlapec, který ťuká na rameno... Potom se musí objevit první slovo, které tu situaci zvěční, zhmotní, zachytí napořád. A pak už se to dělí na dva pro mne základní způsoby. Buď je to malý zázrak, tak svatá chvíle, že všecko přijde okamžitě. Stačí mít u sebe tužku a papír, v nejhorším případě mobilní telefon a ono se to hned poskládá a je to hotové. Ale to je výjimka. Spíš častější je, že ten jeden obraz si vyžádá další obraz a taková báseň se klidně píše i deset let. Je dobré, že člověk má čas zkoumat, jestli ten obraz stále funguje, jestli mu to ještě něco říká. Pak teda přijde ten moment, kdy to člověk napíše do zápisníku, trochu v tom ještě škrtá, no a když už má pocit, že je to definitivní, pak to přepíše do počítače a je to hotovo.

Jak byste definoval to okřídlené: být básníkem?

V žádném případě si nemyslím, že být básníkem je nějaká super výhoda a že kvůli tomu by vám měl někdo otevírat dveře do hospody nebo do obchodu. Myslím si, že je to spíš takový danajský dar, který se snad dá charakterizovat tím, že člověk má takové rozjitřenější receptory. Trochu víc vnímá krásné, bolest, radost a asi i svět v jeho celku. To samozřejmě po většinu času vede k dost temným náladám. Zároveň pak jsou ale i chvíle jakéhosi naplnění, kdy se člověk řehtá fakt jako blázen a nikdo za ním v té svaté chvíli nemůže. Z toho pak vyplývá, že píšete, protože musíte. Je to prostě potřeba, kterou neumím ovládat. Jsou ale i období, kdy se mlčí. Jako teď, kdy jsem půl roku nenapsal ani řádku. Už jsem se naštěstí naučil tomu, že mám být klidný. Před dvaceti lety mě to dost štvalo. Bylo to dost děsivé. Teď vím, že když nic dalšího nenapíšu, nic tak strašného se nestane.

Nejenom básněmi živ je básník. Někde jsem se doslechl, že v rukopisech máte doma snad nějaké pohádky pro děti?

Mám hotovou knížku řekněme kouzelných příběhů tentokrát z Dinotice, kde máme chalupu a častokrát jsem tam trávil čas s dětmi. Jelikož mám tu tradiční vlastnost všech tatínků, že při jejich uspávání usnu dřív, stávalo se mi, že při čtení jsem už v polospánku blábolil a děti mě začaly budit: Tatí, tatí, to nedává smysl. Pochopil jsem, že číst nejde, musel jsem si začít vymýšlet. Vyprávěl jsem jim příběhy, které by se mohly stát. Je to takové setkání medvěda, mloka, ježka a ještě dalších zvířat, které žijí v té naší chalupě a zažívají společně nejrůznější historie. Je to hotové i s ilustracemi. Musíme na to ale sehnat nějaké peníze.

JAKUB CHROBÁK

● Narozen 1974 ve Vsetíně, žije v obci Lužná na Vsetínsku.

● Má tři děti: Metoděje, Annu a Štěpánku.

● Vystudoval bohemistiku na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, zde získal i doktorát.

● Básník, literární kritik a historik, vysokoškolský pedagog – přednáší na Slezské univerzitě v Ostravě.

● Publikuje od druhé poloviny 90. let.

● Literární badatel, zkoumal básnickou tvorbu Bohumila Hrabala.

● Vydal monografii Tvůrce zbojnického a portášského mýtu Jan Kobzáň (2014).

● Své verše i recenze publikoval v časopisech Tvar, Literární noviny, Host do domu, Aluze a Protimluv.

● Zakládající člen časopisu Texty.

● Spoluautor sborníku Nejlepší české básně 2016.

● Textař rockové skupiny Ležérně a vleže.

● Herec a konferenciér v ostravském Absintovém klubu Les.

● Podílel se na vysílání internetového Radia Les.

● Dosud vydal pět básniských sbírek: Až dopiju, tak zaplatím (2003), Adresy (2010), Jak prázdné kolo, po ráfku (2014), Imrvére... (2017) a V krvavinách (2021).