Roman Kalabus projíždí Afriku na kole pro pro Českou televizi

O Svazijsku jste možná už slyšeli. Víte ovšem, že hranice této druhé nejmenší africké země zůstávají po mnoho desítek let stejné, ale název země se změnil? Je to tak. Eswatini, tak se v současné době Svazijsko jmenuje.

Do této nádherné země ujíždíme z Jihoafrické republiky před největšími povodněmi v dějinách nejjižnější země afrického kontinentu. Než se dostanu k našemu svazijskému příběhu, ještě se chci vrátit k názvům Svazijsko a Eswatini.

Samozřejmě nás zajímalo, proč došlo k přejmenování této země. Eswatini není republikou, ale podobně jako Lesotho je královstvím. Do jaké míry mělo vliv na nové jméno země ego jejího panovníka, to vám nedokážu říct, ale jmenuje se Mswati a čte se to Eswati. My však slyšeli jiný důvod, než je touha absolutistického monarchy něco trvalého po sobě zanechat.

Podle této verze byl Mswati na „dovolené“ ve Švýcarsku. Zemi helvetského kříže se anglicky říká Switzerland a Svazijsko se překládá jako Swaziland. Nabyl tam dojmu, že turisté si to pletou a místo do Svazijska jezdí do Švýcarska. To zřejmě asi pravda nebude, pravda ovšem je, že toto království je minimálně stejně krásný kus planety jako Švýcarsko.

Jakmile jsme přejeli státní hranici, jako by lusknutím prstu došlo ke změně počasí. Jako by přímo nad ní byla postavena nepropustná průhledná stěna, která dešťové mraky do království nepustila po celou dobu našeho pobytu.

Království není velké, pokud si dobře pamatuju, tak od severu na jih cca 120 kilometrů dlouhé a od západu na východ pak 130 kilometrů. Je to země plná hor a nádherných skalních útvarů a vodopádů. Než jsme k nim dojeli, zastavili jsme se v hlavním městě nakoupit nějaké zásoby. Mbabane je hlavním městem se vším všudy. Mimo královského paláce zde sídlí i parlament, ve městě jsou obchodní domy nabízející vše, co známe od nás z Evropy.

Na velkém parkovišti u jednoho z těch hypermarketů chceme zaparkovat naše auta. Přichází k nám voják se samopalem a ukazuje nám, ať zaparkujeme vedle jejich obrněného transportéru. Naši řidiči zůstávají v autě a zatímco my nakupujeme, tak se kolem našich aut začíná shromažďovat partička podezřelých individuí.

Když jsme se vrátili k autům, tak jsme pochopili, proč nás vojáci nutili parkovat vedle sebe. Přeci jenom Mbabane má přes milion obyvatel, kteří zrovna bohatstvím neoplývají. Než odjedeme, vojáci po nás chtějí alespoň dvě telefonní čísla. Prý nám budou psát, jestli něco nepotřebujeme. Úplně se mi tomu nechtělo věřit, ale představte si, že nám v průběhu pobytu opravdu přišlo několik SMS zpráv s dotazem, zda jsme v pořádku a něco nepotřebujeme. To bylo velmi milé, nikde na cestách jsme se s něčím takovým nesetkali. Naštěstí jsme nemuseli jejich služeb využít.

Co jsme chtěli v Eswatini vidět, to se nám podařilo doopravdy zažít na vlastní oči. Naším prvním cílem byla jízda po místních blátivých cestách k největšímu žulovému monolitu na světě, Sibebe. Teplota vzduchu v červeno-zeleném království byla vyšší než 35 °C, stíny vlastně neexistovaly, protože paprsky dopadaly na zemi téměř v kolmici.

Na kolech si chceme sjet dvě stě metrů dlouhé kamenné kaskády kolem vodopádu. Než se tak stane, Tomáš spadne z výšky téměř dvou metrů z kamenného mostu. Naštěstí dopadl do snad jediné měkké hromady zeminy, kterou řeka zkoncentrovala u jedné z podpěr mostu. Fakt bych řekl, že to byl skoro zázrak. Vstal jak gladiátor ze země, sedl na kolo a v pohodě sjel dvě sta metrů skalního bloku lemujícího vodopád.

Než jsme dojeli na úpatí Sibebe rock, navštívili jsme ještě jeden z místních vodopádů nacházející se kousek od města Piggs Peak. Nádherné místo. Zhruba pět kilometrů pěší chůze stálo za to. Nádherný výhled a skvělý relax u něj jsem málem vykoupil vlastním životem. Jak jsem při chůzi koukal pod nohy, tak jsem se úplně nesoustředil a téměř jsem spolkl pavouka. Ten měl být podle našich průvodců jedním z těch nejjedovatějších na území Afriky. Jsem silný alergik na kousnutí hmyzem a tak jsem děkoval všem svatým, že mě zachránili.

Zpátky do sedel a jedeme konečně k vytouženému masivu Sibebe. Ten nakonec zůstává námi nepokořen. Až pod ním jsme zjistili, že je tam jízda na kole zakázána. My pravidla neporušujeme, a tak se spokojíme s nádherným výhledem na něj.

Ráno brzy vstáváme. Tentokrát necháváme kola v příjemném resortu, kde bydlíme v poměrně pěkných apartmánech. Sedáme do auta a jedeme k nejstaršímu dolu na železnou rudu na světě. Ano, opravdu nejstaršímu. Jeho stáří je čtyřicet tři tisíc let a jmenuje se Lion Cavern. Těžba přestala teprve nedávno a stroje jsou připraveny se znovu rozjet. O licenci na těžbu údajně zažádali Indové a Mswati III. dle místních za úplatek ve výši dvacet pět milionů dolarů se zahájením těžby souhlasil.

Lion Cavern byl druhou nejvyšší horou království, než se do jeho vrcholu zakously právě těžební stroje. Ty doslova okousaly vrchol pohoří a v těžební jámě velkých rozměrů vzniklo jezero obrostlé bujnou vegetací. Při pohledu na něj se v představách dostávám do filmu Jurský park a vyhlížím hlavy dinosaurů. Máme kola od našeho českého výrobce kol 4EVER a určitě by se jim líbily fotky tady z té industriální zóny mezi těžebními stroji. Úplně jsem se viděl na tom pojízdném pásu nakládajícím hlušinu na kole, to budou fotky!! Bohužel to ale nevyjde. Přichází ostraha s kalašnikovem v rukou a důrazně nás upozorňuje, abychom odešli. Prosba ani nabídka peněz tady opravdu nefungují.

Jedeme dál. Naším cílem jsou jedny z nejstarších jeskyních maleb na světě. Bushmani je malovali na stěny velmi těžko přístupné jeskyně už před 4300 lety. Opravdu jedny z nejstarších v historii lidstva. Neskutečný zážitek.

Eswatini je země barev a neskutečných vůní a ještě bohatší historie. Myslím si, že to určitě nevíte, stejně jako jsem to nevěděla já, než jsem se začal na tuto zemi připravovat při plánování expedice. Když se jezdí do Afriky, tak do Botswany na zvířata, k Viktoriiným vodopádům, na faunu a flóru delty Okavanga, ale proč by někdo jezdil do Svazijska? Že? Příroda je nádherná, země je oranžovo zelená, neskutečně bohatá na vegetaci.

Svazijsko je jedna z mála zemí, kde jsou lvi ve volné přírodě, tak člověk musí být ostražitý – my jsme tedy žádné naštěstí nepotkali. Svazijsko je země s jednou z nejstarších kultur jižní části afrického kontinentu. Pro tuto část planety mělo stejný význam jako pro Evropu staré Řecko nebo Římská říše. Neskutečné. Ze všech zemí v rámci našeho projektu je pro mě největším překvapením v tom nejlepším slova smyslu.

Představte si, jak jsem vám tu psal o těch vojácích v hlavním městě, že chtěli naše telefonní čísla, tak nám opravdu každý večer psali SMS, zda jsme v pořádku a kde se nacházíme. To je servis hodný prezidentské delegace! Po celou dobu našeho pobytu v Eswatini jsme nezaznamenali jediný problém s místními lidmi. V tomto království je jako v téměř všech afrických zemích povinná školní docházka a k mému překvapení se tahle povinnost i vymáhá. To je velmi dobře, protože v některých zemích je sice také povinná, ale nikdo to nekontroluje, což je velmi špatně.

Teď mě berte trošku s nadsázkou. Na počtu dětí školou povinných se zřejmě velkou měrou podílí i sám panovník Mswati III. Každý rok totiž rozšiřuje počet svých manželek a když si vybírá novou ženu, tak je mu představeno několik tisíc místních dívek.

Naše cesty třemi africkými zeměmi se v rámci projektu Světem na kole přiblížily do závěrečných dní. Ty trávíme v mekce outdoorových aktivit východní části JAR, v městečku Waterval Bowen. Desítky náročných lezeckých cest, více než sto kilometrů trailů pro horská kola, řeka s vodopády. Nádherné místo s pohnutou historií.

16. listopadu 1949 zde totiž došlo ke katastrofě vlaku. Vlak převážející migrující dělníky z Mosambiku vykolejil na úzkém mostě v Emgwenya (dříve Waterval Boven). Při této strašlivé železniční nehodě přišlo tragicky o život šedesát tři lidí. Zesnulí cestující byli pohřbeni v hromadném hrobě vedle mostu, ze kterého se vlak zřítil. O tragédii vypovídá i pomník postavený k uctění jejich památky.

Abych se s Afrikou neloučil ve smutném tónu, musím vám říct, že moje vzpomínky na Afriku nejsou rozhodně pochmurné. Ba naopak. Afrika je pro mě zcela určitě nejkrásnější kontinent, Barvy, vůně, hory, řeky, jezera, pouště, divoká zvířata, úžasní lidé. Některé jejich příběhy samozřejmě nejsou těmi, které bychom my, rozmazlení Evropané, chtěli prožít. Určitě jsou ale velmi zajímavé a poučné pro formování hodnot života v našem běžném prostředí. Mě určitě tohle cestování posunulo v náhledu na to, čemu tady u nás říkáme problémy, úplně jinam.