Padesátiletým mercedesem z Prahy do Atén 2

V červnovém vydání Magazínu PATRIOT jste se mohli dočíst, jaké nástrahy, zážitky i problémy přinesl první den naší cesty do Atén. Ačkoli to zprvu vypadalo, že naše dobrodružství skončí předčasně už ve středních Čechách, nakonec jsme doslova za minutu dvanáct dorazili do cíle první etapy na jihu Rakouska. Unavení, špinaví a nasáklí benzinem. Zároveň ale i odhodlaní a připravení na další překážky.

Druhý den našeho dobrodružství je tady. Jestli mi z něj něco nadosmrti utkvělo v paměti, je to výhled z hotelového pokoje na krystalicky čisté jezero Wörthersee. Tahle paráda se zkrátka nikdy neokouká. Rakouská příroda je kapitola sama o sobě. I proto jsou naše první kilometry za volantem pozvolné. Chceme si totiž všemi smysly užít to, co před námi zůstalo v předchozím dni skryté ve tmě – pohledy na táhnoucí se louky plné pampelišek, rozlehlé lesy a v neposlední řadě i Alpy. Jestli něco Rakušanům závidím, jsou to tahle famózní panoramata, která obdivujeme celou cestu k hranicím.

Po Alpách přichází... zase Alpy. Tentokrát slovinské. S nimi se pojí jedna historka, jejímž hlavním hrdinou je zase můj spolujezdec Vlastík. Když jimi projíždíme, rozhodne se využít tamní nedotčenou přírodu jako kulisu pro fotku našeho auta. Odkládá sluneční brýle na střechu Mercedesu a připravuje si foťák tak, aby co nejlépe zachytil náš vůz vedle hlubokého lesa a zelené pastviny se stádem krav.

Cvak, cvak, hotovo, vyfoceno. Jedeme dál. Zatímco já řídím, Vlastík si prohlíží pořízené snímky. Tady malá odbočka: vzpomínáte, jak jsme na začátku prvního dne řešili, že si nevzal baterie do foťáku? Druhý den nabídl podobný příběh. „Víš, jak jsem si ve Slovinsku odložil brýle na střechu auta? Já je tam asi nechal,“ hlásí mi zklamaně, když se blížíme k chorvatské Rijece. „Mám otočit auto? Za tři hodiny bychom mohli být zase tady,“ odpovídám s úsměvem na tváři. Na cestu zpátky pro Vlastíkovy lennonky už ale není čas. Za chvíli totiž startujeme jízdu pravidelnosti na nedalekém autodromu Grobnik. A to je pro nás největší událost dnešního dne, kterou si ani omylem nemůžeme nechat ujít.

Zatímco většina zbylých posádek na jízdu pravidelnosti důkladně trénovala, ladila své vozy, řešila aerodynamiku, vymýšlela taktiku a měla nastudovanou každou zatáčku závodního okruhu, my jsme se museli spokojit pouze se zkušenostmi z videoher a zimními pneumatikami, což nám k možnému úspěchu v závodu moc nepřidávalo. Zkrátka a jednoduše: nejsme favorité. Pro nás však je úspěch už jen to, že jsme tady. Na okruh bychom jeli klidně i se sněhovými řetězy. Ne pro výsledek, ale pro zážitek.

Nasazujeme helmy a s pocitem, že jsme skuteční závodníci, vjíždíme na okruh. To, co se děje dál, neumím slovy popsat. Adrenalin, touha být co nejrychlejší, vzrušení. Všechno se to v nás mísí. I když jedeme rychlostí „jen“ okolo stovky, cítíme se jako Max Verstappen. Neuvěřitelná zkušenost. Kdo nezažije, nikdy to nepochopí. A i když náš výkon nestačil na hlavní cenu, tak tenhle zážitek je mnohem více než jakékoli ocenění.

Pomalu se blížíme do poloviny letošního Oldtimer Expressu. Ačkoli jedeme dva chlapi, už ráno je jasné, že třetí den bude plný romantiky. Na jedné straně nás totiž čeká moře a zářící slunce, na druhé zase hory a klikatící se pobřežní silnice. Vyrážíme z Opatije do Dubrovníku. Před námi je rovných 568 kilometrů. A přesně v tento moment se v nás něco láme. Zatímco doma brbláme, když máme absolvovat hodinovou cestu do Brna, tady si ráno pochvalujeme, že je před námi dnes „jen“ osm hodin jízdy. Člověk se mění. Na druhou stranu, než strávit dopoledne v kolonách na D1, raději celý den pojedu po chorvatském pobřeží. Každý, kdo někdy jel na letní dovolenou po jadranské magistrále, mi jistě dá za pravdu.

Od doby, co mají v Chorvatsku postavenou dálnici, už podél pobřeží moc aut nejezdí. Až do dneška, kdy tudy postupně projíždí čtyřicítka veteránů. Trochu závidím všem Chorvatům, kteří zrovna vysedávají před svými domy. Pohled na rozlehlé moře, osamocené ostrůvky a k tomu desítky projíždějících veteránů? To se nevidí každý den.

My se mezitím snažíme atmosféru sedmdesátých a osmdesátých let vytvořit přímo uvnitř auta. Přes reproduktor si pouštíme tehdejší hudební hity. Pecky jako Cheri Cheri Lady, Take on Me a další nás postupně přenáší do dob, které vlastně známe jen z vyprávění. Je to trochu irone. I to nejmladší auto na startu Oldtimer Expressu toho pamatuje více než já nebo Vlastík. I v tomhle je pro nás tento závod unikátní. Je to zkrátka úplně jiný svět, než který známe. Ale líbí se nám víc a víc.

Na začátku jsem se zařekl, že se v tomto vyprávění neuchýlím k popisu hotelů, ve kterých přespáváme. Udělám ale jednu malou výjimku. Třetí etapa končí několik kilometrů od Dubrovníku v hotelu, který na první pohled nikoho z nás příliš nezaujal. To se ale nedá říci o „bezedné“ pípě s pivem, která byla součástí večerního rautu a vykouzlila úsměv na tváři nejen českých turistů. Kdyby takto vybavená byla i zlínská zoo, tak už v únoru vítá miliontého návštěvníka. Co k tomu říct, snad jen... Na zdraví!

„Tady už končí všechna sranda,“ říká mi Vlastík na začátku čtvrtého dne. Před námi je totiž vůbec nejdelší etapa, během které se podíváme do Černé Hory, Albánie a skončíme na severu Řecka. „Dnes si dám na snídani dvě kávy,“ mrkám na svého kolegu, zatímco si letmo prohlížím trasu. Budou potřeba. Dnešek bude asi nejtěžší zkouškou pro nás i naše auto.

Abychom zvládli průjezd Černou Horou, musí nás tam nejprve pustit. Kromě komfortní zóny totiž opouštíme i Evropskou unii. Následují desítky minut čekání a pomalého popojíždění na jedničku. Má to ale i své výhody. Vypilovali jsme řazení pákou za volantem a práci s ruční brzdou, v tomto případě pedálem ruční brzdy. Řízení veterána tak už máme v podstatě v malíku.

Hraniční kontrola je bez problémů a tak vyrážíme směle dál. Netrvá dlouho a Montenegro nám dává jasně na odiv, že tahle část Evropy prostě není Západ. Odpadky u silnice, děti hrající si pod mostem uprostřed ničeho, volně pobíhající psi a v neposlední řadě silniční provoz, ve kterém jsou všechna pravidla spíše jen doporučením a blinkry sprosté slovo. Náš dojem z tohoto státu naopak vyvažuje divoká příroda plná lesů a nedotčených hor. Jak řekl Vlastík: „Příroda kouzelná, ale na co tady sáhl člověk, to zkazil.“ V Černé Hoře si oba uvědomujeme, že i když doma často remcáme, tak si vlastně v Česku žijeme krásně. I kvůli tomuhle poznání by každý z nás měl alespoň občas cestovat a poznávat nová místa.

I když nás navigace místy vede zahrádkářskou kolonií, jindy zase polními cestami a dalšími pochybnými „zkratkami“, po pár hodinách jsme téměř u hranic s Albánií. Ta bývá mnohými označována za nejdivočejší zemi Evropy. Neponecháváme proto nic náhodě a raději ještě v Černé Hoře tankujeme, abychom v příštích hodinách museli zastavovat co nejméně.

Následuje znovu popojíždění na jedničku v koloně u hranic a po hodině jsme tam. V zemi Mercedesů. Už během prvních minut se utvrzujeme, že tuto přezdívku nenese Albánie náhodou. Udělali jsme lehký průzkum. Na cestě mezi dvěma městy jsme zjišťovali, kolik vozů z automobilky ve Stuttgartu napočítáme. Výsledek? Osmadvacet Mercedesů za pět minut. Z celkových asi pětatřiceti aut, které jsme míjeli. Neuvěřitelné. S naším autem jsme tak krásně zapadli do místní scenérie.

Jestli jsme někdy během našeho putování zažili opravdové peklo, bylo to u albánského hlavního města Tirany. Děravou cestu tady každých dvě stě metrů lemují pomníčky s fotkami lidí, kteří zahynuli na zdejších silnicích. Kolem cesty se válí nepořádek, pobíhají divocí psi a sem tam z pole ční rozpadlý nebo jen polorozpadlý dům.

O moc lepší to není ani přímo na silnicích. Albánci namísto blinkrů jen vystrkují ruce z okna na znamení toho, kam se se svým vozem, jak jinak než Mercedesem, zrovna chystají odbočit, a aby toho nebylo málo, tak slunečný den trávíme zatím jen popojížděním v koloně. Když se konečně vymotáme z okolí albánské metropole, začíná opravdová divočina. Na dálnici se předjíždí zleva i zprava, podél svodidel se pasou krávy a do toho se v levém pruhu prochází žena s malým dítětem. Jen připomínám, že jsme stále na dálnici. Prostě jiný svět.

Když z dálnice sjíždíme, asi po sto metrech dáváme přednost postaršímu muži, který po kruhovém objezdu zrovna převádí své asi dvacetihlavé stádo koz. Čtete správně. O kuriózní situace v téhle zemi není nouze. Stejně jako o benzinky. Pokud se říká, že je v Česku nejhustší síť hospod a restaurací, v Albánii platí totéž o benzinových pumpách. Narážíme na ně zhruba každé tři kilometry. Někde jsou funkční, jinde už slouží jen jako odkladiště nepotřebného harampádí. Podobně je tomu i se servisy. Automobily tady jsou zkrátka alfa a omega všeho. Každý správný Albánec vlastní černý mercedes a ti movitější k tomu pak mají navíc i servis a pumpu.

Další překvapení přichází na jihu Albánie. Pokud jsme tuto zemi doposud jen kritizovali, je ideální chvíle na omluvu. Posledních asi dvě stě kilometrů se kolem nás otevírá člověkem nedotčená příroda. Rozlehlé hory, jaké jsme snad ještě nikde jinde neviděli, tvoří stín pro zvířata, která se pasou na okolních loukách. Padají nám brady. Slovy klasika: Tohle jsem opravdu nečekal.

Po opravené a prázdné silnici pokračujeme k řeckým hranicím. Únava roste. Aby ne, vždyť dnes cestujeme už jedenáct hodin a ještě nás minimálně další dvě čekají. Po osmé hodině večer vjíždíme do Řecka. Kvůli časovém posunu přetáčíme hodinky a spěcháme do cíle. Okolo desáté jsme v cíli. Nepřijeli jsme první, ale ani zdaleka ne poslední. Je za námi cesta třemi státy a třináct hodin za volantem. Že jsme to zvládli my i auto, je pro nás to největší vítězství.

Den D je tady. Od cíle nás dělí posledních pět set kilometrů. „Vykašleme se na dálnici a pojedeme přes hory. Bude to trvat mnohem déle, ale více toho uvidíme. Auto je v pohodě, podrží nás. Pojďme si ten poslední den pořádně užít,“ navrhuje Vlastík. Ani vteřinu neváhám. Jdeme do toho.

Našeho rozhodnutí nelitujeme. Ani ve chvíli, kdy se nám při průjezdu jednou z mnoha malých řeckých vesniček pokusí do auta skočit divoký a pěkně rozzuřený pes. Zážitků se zvířaty jsme během naší cesty měli celou řadu. Jen o pár chvil později se na silnici rychlým manévrem vyhýbáme vzrostlé želvě, která se tam zrovna vydala na dopolední procházku. Vlnící se silnice v řeckých horách nám připomíná jadranskou magistrálu, kterou jsme absolvovali předevčírem. Stále naleštěný Mercedes zdolává jednu zatáčku za druhou jako by byl pro podobnou trasu stvořen. Na rovinkách pak elegantně plachtí a předjíždí další posádky.

Když nám podle navigace chybí posledních pár kilometrů do cílové destinace, zní to skoro až neuvěřitelně. Atény? Vážně? Vždyť ještě před pár dny to vypadalo, že nedojedeme ani do Budějovic. Jsme plní pocitu radosti i zklamání. Zklamání z toho, že se tohle všechno pomalu chýlí ke konci. „Dal bych si to ještě jednou,“ netají se Vlastík, když vjíždíme do řecké metropole. To je ideální čas na bilancování naší cesty. Pomalu se v hlavě loučíme nejen se závodem, ale i s autem. Mercedes totiž není náš a po dokončení tohohle dobrodružství půjde zpátky ke svému majiteli.

Pamatujete si na své vůbec první auto? Určitě ano. A podobně to máme my s tímhle veteránem. Třeba nebyl dokonalý a ze začátku jsme se dlouho sžívali. Postupně jsme si k sobě ale našli cestu a v důležitých momentech nás podržel. Může to znít až pateticky, ale během těch pěti dní, kdy jsme jen seděli a řídili, jsme si tohohle černého elegána zkrátka zamilovali.

Pokud jsme doposud byli motorismem téměř nepolíbeni, můžeme říci, že nám tahle zkušenost změnila život. Cestování a veteráni? To je úchvatná kombinace. Desítky minut v autě přehráváme uplynulé dny. Ani se nestačíme vzpamatovat, projedeme tou šílenou spletí motorkářů a křižovatek, kde je červená jen informativní, a kde, stejně jakov Albánii, jsou veškerá pravidla na silnici jen doporučující, a jsme téměř na konci. Zpoza aut už najednou ční stadion Panathinaikos a před ním už stojí první veteráni.

Jsme tu! Neskutečné! Při průjezdu cílovou bránou nás oba zavalila nepopsatelná vlna euforie. Kdo by po prvním dni věřil, že se dostaneme až sem? Stojíme u olympijského stadionu, objímáme se a gratulujeme si s ostatními posádkami. Zvládli jsme to! Sice špinaví, smradlaví, vyčerpaní, ale na to se teď nehraje. Všichni se radují, všichni slaví.

Přál bych každému, aby tohle zažil. Alespoň jednou v životě. Stejně jako tenhle závod. Protože až po všech nástrahách a překážkách tohle dobrodružství dokončíte, budete se cítit skvěle a budete to chtít zažít znovu. A věřte mi, že i to pivo ze Smíchova v tom cíli najednou chutná tak nějak lépe...

OLDTIMER EXPRESS

Vytrvalostní jízda českých veteránů, která spojuje vášeň pro klasická auta a cestování.

V prvním ročníku se třiadvacet posádek vydalo po stopách ikonického Orient Expressu z Prahy do Istanbulu.

Letos se zúčastnilo už třiačtyřicet posádek a v olympijském roce zamířily s veterány do Atén.

Start se uskutečnil 4. května od Národního technického muzea v Praze.

Bezmála 2 500 kilometrů dlouhá trasa vedla české veterány přes Rakousko, Slovinsko,

Chorvatsko, Černou Horu, Albánii a Řecko.

Do cíle dorazil Oldtimer Express po pěti etapách ve středu 8. května.

Cílem vytrvalostní jízdy není být nejrychlejší, ale dojet do cíle.

Hlavním organizátorem akce je Josef Zajíček, majitel Autodromu Most a hodinářské manufaktury ROBOT.