Oldtimer Express aneb padesátiletým mercedesem z Prahy do Athén

O co vlastně jde? Oldtimer Express je vytrvalostní jízda českých veteránů, která spojuje klasická auta a cestování. Letos se závodu zúčastnilo hned třiačtyřicet posádek, mezi kterými jsme byli i my s vypůjčeným vozem Mercedes-Benz W114 250C z roku 1971.

Trasa nás postupně vedla z Prahy přes rakouské a slovinské Alpy, romantické chorvatské pobřeží, přes divokou a svéráznou Černou Horu a Albánii a nakonec nás slunečnou řeckou krajinou přivedla až k antickému stadionu Panathinaikos v centru Atén.

Zhruba 2500 kilometrů dlouhou cestu jsme absolvovali během pěti dní. Každá etapa přinesla zcela jiné výzvy, zážitky, neokoukané výhledy, zkušenosti i problémy. Častokrát jsme my i naše auto byli na pokraji sil. Touha po dalším dobrodružství nás ale nutila pokračovat dále. A i když to s námi na začátku vypadalo bledě, nakonec jsme povstali z popela jako fénix...

Hned v úvodu musím ještě zmínit, že spolujezdec Vlastimil je můj dlouholetý kamarád a rodinný přítel. I proto ho v textu oslovuji tak, jak mu všichni běžně říkáme – Vlastík. Ačkoli je slavnostní start závodu naplánován na sobotu, naše dobrodružná výprava začíná už v pátek pomyslnou nultou etapou, kdy cestujeme do Prahy a u Národního technického muzea čekáme na příjezd našeho vozu. Čas si krátíme v nedaleké restauraci, kde detailně studujeme trasu celého závodu. „Takže jedeme do Atén. Cesta potrvá asi pět dní a první etapu zakončíme na jihu Rakouska,“ vysvětluju Vlastíkovi, který jen souhlasně přikyvuje bez potřeby vědět cokoli dalšího a objednává druhé pivo. Trasu tedy máme v malíku, nemůže nás nic překvapit.

O chvíli později před námi z podvalníku sjíždí „náš“ černý Mercedes. Nebudu lhát. Pomalu nám oběma padá čelist. Jsme doslova uchváceni. Veterán totiž vypadá ještě mnohem lépe než na fotografiích. Stylové černé kupé se světlými sedačkami a elegantním bílým volantem je zkrátka auto, které si zamilujete na první pohled. „Kouzlo starého Mercedesu poznáš teprve, když se projedeš,“ řekl mi kdysi jeden známý. Neztrácíme proto čas a plní očekávání sedáme dovnitř. Jenže přichází první šok. Úvodní vteřiny ve více než padesátiletém autě totiž přinášejí řadu otázek a málo odpovědí. Proč je řadicí páka za volantem? Jak se tím řadí? Kde je ruční brzda? Proč je dole pět pedálů? Kdo ukradl pravé zrcátko? A proč je sedadlo měkké jako obývákový gauč? Pomalu začínáme tušit, že tohle bude úplně jiné než dnešní moderní auta.

„Kamaráde, tohle je úplně jiné kafe. Bude to ještě zajímavé,“ říká Vlastík trochu rozpačitým tónem, když se s autem rozjíždí. Pomalu přejíždíme na místo slavnostního startu. V podstatě jen pár stovek metrů. Nikam nespěcháme. Trvá nám, než si na auto zvykneme, a zároveň se trochu bojíme, jak proběhne první přeřazení na dvojku. Řadicí páka za volantem sice funguje na stejném principu jako v dnešních vozech, ale je to zkrátka nezvyk.

Při parkování navíc poprvé zjišťujeme, k čemu v praxi slouží přebytečné dva pedály. Kromě spojky, brzdy a plynu je totiž jeden pedál ruční brzda. Vedle něj pak jeden menší, který spouští ostřikovače čelního skla. Pro znalce starších vozů nic překvapivého, pro nás úplná exotika.

Následuje technická přejímka vozu. Během ní mechanici kontrolují, že naše auto splňuje veškeré náležitosti potřebné pro účast v závodu. Nezačínáme zrovna nejlíp. Chybí nám povinná výbava. Ještě před samotným startem tak sháníme lékárničku, vesty a trojúhelníky. Tehdy ještě netušíme, že nám za pár hodin přijdou vhod...

Záhy zjišťujeme, že nám toho chybí mnohem více. „Já jsem asi zapomněl baterie do foťáku,“ přiznává se mi Vlastík jen pár hodin před startem. Zírám na něj trochu nechápavě. Jak může fotograf zapomenout na baterie? „Myslel jsem, že je mám, ale nemůžu je nikde najít,“ dodává naštvaně. Že bude cesta do Atén plná výzev jsme očekávali. Ale že první z nich budeme čelit ještě před samotným startem pro nás bylo dalším z mnoha překvapení. Plán zní proto jasně. Zatímco ostatní posádky po projetí bránou na slavnostním startu vyrážejí rychle z Prahy směrem na jih, my se vydáváme do elektra pro baterie. „V takovém autě jsem ještě do obchodu nejel. Třeba dostaneme slevu,“ směje se Vlastík. Jediným check pointem první etapy je benzínka u Mitrovic na Benešovsku. Tam se dostáváme zhruba po hodině jízdy, toho času už i s bateriemi do fotoaparátu.

Tankujeme plnou nádrž. K rakouskému jezeru Wörthersee, které je cílem dnešní etapy, je to totiž stále více než čtyři sta kilometrů. Zatímco stojím u pokladny, pozoruji z okna, že naše auto je terčem nebývalé pozornosti. Za normálních okolností nic výjimečného. Jenže na benzínku právě dorazilo přes čtyřicet historických vozů. Proč sakra lidi tak moc zajímá zrovna naše auto? V tu chvíli přiběhl Vlastík. „Teče nám nádrž. Z auta se hrne benzín, na zemi je obrovská kaluž. Rychle se pojď podívat,“ říká rozrušeně a běží zpátky k autu. V hlavě se mi v tu chvíli přemítají nejrůznější myšlenky. Že by to byl náš konec si ale nepřipouštím. Rychle přejíždíme s autem na nedaleké parkoviště a voláme servisní tým. „Budou tady tak za půl hodiny,“ říká kolega, zatímco já pozoruji, jak z několika míst nádrže rychle kape benzín.

Po půlhodině přijíždí dva servisní vozy, ze kterých vyskakuje čtveřice mechaniků. Popisujeme jim situaci. Během pár minut přichází první verdikt. „V nádrži nejsou díry, takže problém bude někde jinde, nejspíš těsnění nebo hadičky,“ vysvětlují nám. Měli pravdu. Dvě hadičky téměř nedržely a po vypuštění a odmontování nádrže z auta zjišťujeme, že těsnění už má nejlepší léta také za sebou. Chlapi s úsměvem na tváři vše řeší. „V pohodě. Nic není problém, auto zase pojede,“ uklidňují nás. Mezi řečí se také zmiňujeme, že se nám moc nezdá levé přední kolo, které nám za jízdy trochu „házelo“. Podle mechaniků je na vině stará pneumatika. „Už jsou na ní boule, mohla by vám brzy prasknout. Raději tam dáme rezervu,“ říká Tomáš, který celému servisnímu týmu šéfuje.

Další problém na sebe ale nenechává dlouho čekat. Jak Tomáš po chvíli zjišťuje, z rezervního kola uniká vzduch. Daleko bychom s ním nejspíš nedojeli. Přichází proto plán B. Rezerva zůstává v kufru a levé přední kolo mechanici přehodí s levým zadním. „Raději ať vám bouchne zadní kolo, s tím se dá lépe manévrovat. Když bouchne přední, je to problém,“ vysvětluje Tomáš. Jeho slova nás moc neuklidnila. Stejně tak zprávy od zbylých posádek, které jedna po druhé hlásí přejezd hranic, zatímco my se po dvou hodinách na parkovišti chystáme opustit Středočeský kraj.

Z nádrže už nic nekape, auto se tváří v pořádku. Mechanici nás zachránili. Na nic proto nečekáme a vyrážíme zpátky na dálnici. Aby toho stále nebylo málo, trochu bojujeme s nejspíš špatně seřízeným karburátorem. I přes nohu na plynu totiž motor postupně ztrácí výkon. Rychlost okolo stovky totiž pomalu padá pod osmdesát. V porovnání s předešlými peripetiemi to ale nic není. Vlastík podřazuje, přidává plyn a po chvíli ručička na tachometru znovu ukazuje tříciferné číslo.

Po deseti minutách se ze zadní části vozu ozývá klepání. Kolo, které mechanici dali dozadu, se znovu hlásí o slovo. Za normálních okolností bychom nejspíš jen zvýšili hlasitost rádia a problém ignorovali. Jenže rádio nemáme a klepání je čím dál hlasitější. Trvá to už minutu, když v tu chvíli najednou... Prásk! Pneumatika bouchla. Vlastík strhává volant směrem ke krajnici. Jen díky jeho pohotové reakci nedošlo k nehodě. Po dálnici totiž v tu chvíli jela celá řada dalších aut.

To, čeho jsme se báli, přišlo ještě dřív, než jsme si připouštěli. Pneumatika vydržela jen pár kilometrů. Vystupuji z auta a jdu ke kufru. „My tu povinnou výbavu nakonec vážně použijeme,“ honí se mi v hlavě, zatímco si oblékám vestu a vytahuji trojúhelník. Voláme servisnímu týmu. Během chvíle jsou u nás. „Jak jste se měli těch deset minut, co jsme se neviděli?“ ptáme se mechaniků. Humor nás ale pomalu opouští. Vlastíkovi zvoní mobil. „Volají organizátoři, prý končíme,“ říká. Jsme naštvaní. Zároveň víme, že to celé mohlo dopadnout mnohem hůř a měli jsme vlastně štěstí. Jenže s výsledkem, že naše cesta do Řecka skončí už v Česku, se srovnáváme jen stěží. Mechanici nakládají Mercedes a odvážejí nás i s autem do Českých Budějovic. Tam si pro vůz přijede jeho majitel. Co bude s námi? Nevíme.

S mechaniky se loučíme na benzínce nedaleko centra města. Tam jsme asi hodinu, během které mám nespočet telefonátů. Řešíme, co dál. Organizátoři nám nabídli, ať pokračujeme v našem běžném autě nebo si seženeme jiného veterána. Co teď? Budeme pokračovat? V jakém autě? Kde ho vezmeme? Máme spoustu otázek a málo odpovědí.

Majitelé Mercedesu přicházejí s plánem. „Máme v Budějovicích mechanika. Přijede pro vás, podívá se na auto a opraví, co bude potřeba,“ slibují nám. Zanedlouho přijíždí automechanik Michal. Na auto nám montuje rezervní kolo, které poslouží alespoň k cestě do jeho dílny. Tam jsme další tři hodiny, během kterých mění na autě všechny čtyři pneumatiky, seřizuje karburátor a dělá spoustu dalších dílčích úprav. „Ty vaše tři zbylé pneumatiky by vám asi taky moc dlouho nevydržely. Tipoval bych, že jsou podobně staré jako to auto,“ hlásí s úsměvem na tváři. Letní pneumatiky v rozměru, jaký bychom potřebovali, už sice nemá, my jsme ale vděční i za zimní, které nám zrovna montuje na auto. Vlastně bychom pokračovali i se zimními řetězy. Jen aby nám už žádná pneumatika nepraskla a auto jelo tak, jak má.

Je šest hodin večer. Auto šlape jako švýcarské hodinky. A i když po všech dnešních zkušenostech máme obavy, jak si Mercedes povede dál, jsme odhodlaní pokračovat. „Přece to nevzdáme už v Česku,“ říkáme si. V tu chvíli přichází od pořadatelů klíčový verdikt: můžete pokračovat! Krotíme naše nadšení, protože nevíme, co si na nás příští kilometry přichystají. I tak ale neváháme a usedáme za volant. Zatímco zbylé posádky si užívají malebného rakouského jezera v cíli etapy, my vyjíždíme z Českých Budějovic. Náš malý stíhací závod budiž zahájen.

Všechno zlé je pro něco dobré. Jelikož většinu Rakouska projíždíme až v nočních hodinách, dálnice jsou téměř prázdné a cesta nám tak plyne rychle. Co víc si přát? Snad jen více denního světla, abychom si mohli plnými doušky vychutnávat krásu rakouské přírody a Alp.

Namísto toho si užíváme našeho Mercedesu. Stačilo totiž vyladit několik nedostatků a náš zážitek z auta je úplně jiný. Pověstná plavnost a klidný, sebevědomý projev tohoto německého elegána je něco, co slovy ani nedokážu více popsat. To se musí zažít.

Zároveň se stále více utvrzujeme v tom, že jízda veteránem je samostatná disciplína. Slyšíte každý zvuk, pedály jsou citlivější, na nohy vám jde teplo z motoru, všude cítíte benzín... Člověk je zkrátka s autem v mnohem bližším a silnějším kontaktu. A to je něco, co se nám během pár chvil zalíbilo. Tenhle veterán si zkrátka našel cestu do našich srdcí.

Nepřekvapilo mě to. Od mala jsem totiž tíhnul k německým autům. Mercedes ve mně ale vždy vzbuzoval starý stereotyp o mafiánském autě. S tím je teď ale konec. Postupem času, jak celý závod plynul, jsem si o tomto autě i celé značce udělal vlastní obrázek. A víte co? Až se v létě uskuteční sraz Mercedesů na výstavišti v Kroměříži, budu mezi prvními, kdo se tam vydá podívat. Tahle auta mě prostě baví.

Ale zpátky k naší cestě. Po téměř šesti hodinách cesty přijíždíme do cíle první etapy. Pár minut před půlnocí parkujeme u hotelu, když v tom vidíme naše staré známé. Na parkoviště zrovna přijíždí jedno ze servisních vozidel. Běžíme mechaniky pozdravit. Zatímco naši posádku vidí rádi, naše auto už tolik ne.

Do cíle dnešní etapy jsme přijeli předposlední. Jeden vůz totiž vyrazil na trať závodu až během odpoledne. Oldtimer Express ale není o rychlosti. Je o překonávání překážek, odhodlání a výdrži. Stojím si za tím, že v tomto směru jsme dnes obstáli.

První den je definitivně za námi. Do hotelového pokoje vcházíme unavení, ale zato plní zážitků a ještě více odhodlaní do zbývajících etap. „Po dnešku už zvládneme všechno,“ říkáme si. Za pár hodin vyrážíme na další cestu. Tentokrát z Rakouska přes Slovinsko až na sever Chorvatska, kde nás čeká jízda na závodním okruhu v Grobniku. Snad to zvládneme. Dnes jsme totiž přežili klinickou smrt. Naštěstí jsme povstali z popela jako fénix. Zítra náš Mercedes ještě ukáže, že se s ním musí počítat. Jsme zpátky ve hře...

OLDTIMER EXPRESS

● Vytrvalostní jízda českých veteránů, která spojuje vášeň pro klasická auta a cestování.

● V prvním ročníku se třiadvacet posádek vydalo po stopách ikonického Orient Expressu z Prahy do Istanbulu.

● Letos se zúčastnilo už třiačtyřicet posádek a v olympijském roce zamířily s veterány do Atén.

● Start se uskutečnil 4. května od Národního technického muzea v Praze.

● Bezmála 2 500 kilometrů dlouhá trasa vedla české veterány přes Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Černou Horu, Albánii a Řecko.

● Do cíle dorazil Oldtimer Express po pěti etapách ve středu 8. května.

● Cílem vytrvalostní jízdy není být nejrychlejší, ale dojet do cíle.

● Hlavním organizátorem akce je Josef Zajíček, majitel Autodromu Most a hodinářské manufaktury ROBOT.