Horolezecké dobrodružství Lukáše Jasenského na Aljašce

Po minulém roce, kdy se mi podařilo při druhé expedici na Makalu vystoupat na samotný vršek, jsem si už říkal, že mě nic moc nepřekvapí. Všechny možné těžkosti jsem si v horách už prožil a příprava v zimě byla taky krušná. Mýlil jsem se. I když je Denali nebo také Mount McKinley o více než dva kilometry nižší než právě Makalu, je to drsný vrchol. A to hodně! Nikdy jinde jsem nezažil takové podmínky jako právě tady. A právě podmínky a počasí byly to, co zapříčinilo, že sen o prostoupení jižní stěny hřebenem Cassin zůstal snem na příště.

Cílem expedice nebyl tak ani vrchol jako spíš právě ona jižní stěna a lezení. Kdyby se to podařilo, vrchol by byl pověstnou třešničkou. Místo toho jsme poznali přísnou tvář této mrazem a větry omývané hory. Zkušenosti jsou pak to nejcennější, co jsme si z Denali odvezli. Vraťme se ale na začátek.

Když letíte na expedici do Jižní Ameriky, je to jednoduché. Koupíte letenky, máte plán a můžete se vydat v podstatě kamkoliv, aniž byste něco zaplatili. A když už zaplatíte, jsou to „drobné“. Nepočítám do toho Aconcaguu. Když pak letíte do Nepálu nebo Pákistánu, standardně si domluvíte dopředu agenturu, která vám zajistí servis. Je jen na vás, co vše potřebujete. V případě Pákistánu pak jen musíte zařídit víza dopředu. Pak už jen stačí přiletět se všemi věcmi (to je důležité), zaplatit a vydat se do hor. Všechny formality za vás vyřídí agentura.

V případě Denali je to ale jinak. Začíná to hned 1. ledna, kdy se otevírá možnost rezervace permitu na kopec. Předpokládám, že stejně jako my i ostatní čekají na tento moment a jako kobylky se po tom vrhnou. Těch míst není moc, 1 500. S porovnáním s Makalu je to až příliš, 50x tolik možných lidí na kopci. Je potřeba si uvědomit, že Denali se v tomto ohledu stalo komerční horou a velkou výzvou pro řadu lidí. Je to jako závod.

Celý proces registrace na Denali zabere až tři měsíce. Hromada e-mailů, formulářů, vyplňování a nakonec čekáte na schválení. Do té doby nemáte místo na kopci jisté. Zábava, co? Musím uznat, že tohle sebere hodně energie. Já jako team leader jsem měl právě tohle na starost a jen jsem klukům přeposílal to, co bylo potřeba. Přitom letenky už dávno máme. Ale nakonec ten vytoužený okamžik přichází a jsme na listině. Teď už je jen na nás, abychom dokončili přípravu, nachystali se a vyrazili směr Aljaška.

Už na samém začátku to bylo divoké. Po samotné registraci se náš tým, ve kterém jsme to původně plánovali, kvůli opodstatněným důvodům rozpadl. Nechtěl jsem se této expedice vzdát, chtěl jsem pokračovat. Naštěstí kluky Peťu a Páju jsem nemusel moc dlouho přemlouvat, bez váhání na expedici kývli a bylo jasné, že v tomto složení tam vyrazíme. Maximum je třicet pět kilo vybavení. O pár kilo každý přestřelíme, ale bereme jen to nejnutnější, co potřebujeme k lezení. Máme naivní představu, že mráz na Denali bude v pohodě. Pokud bych věděl, že jdeme „jen“ normálkou, tedy přes West Buttres, vzal bych si expediční kombinézu. Teď jsem měl s sebou Gore věci, dvě péřovky, merino, polartec. Lezecký materiál a vybavení, expediční spacák, stan, karimatky, jídlo (spoléháte jen na své zásoby) a vaření. To vše v jedné expediční tašce a v lezeckém batohu.

Letíme přes Amsterdam, Seattle do Anchorage. Odtud se nějak dostat do Talkeetny, ze které se létá na ledovec Kahiltna. Na letišti v Anchorage nakonec trávíme noc, když čekáme na Páju, který se zasekl kvůli počasí v Chicagu. Alespoň byl prostor na to v klidu zjistit, jak se můžeme dostat do Talkeetny. V tento moment nejlépe vycházelo objednat si Uber. To se taky podařilo a ještě ten večer se přesouváme. Hned ráno máme schůzku na rančerské stanici. Teď ale konečně hotel a postel. Pokud při nás bude stát počasí, hned druhý den odletíme na ledovec. Pokud...

To se samozřejmě nestane. Ráno stíháme dorazit včas k rangerům, kde podepisujeme všechny potřebné formuláře a máme výklad k Denali. Co vše můžeme, nesmíme, do čeho tam máme chodit na velkou a k samotné cestě, kterou chceme lézt. Cassin Ridge není procházka růžovou zahradou, ale i když se nejedná o prvovýstup, je považovaný za významné alpské lezení. Přeci jen stěna má 2,7 kilometru. Střídá se skála, led, sníh. Je to komplexní lezení ve vysoké stěně do vysoké výšky a v extrémních podmínkách. Tady se hraje tvrdě a vše musí klapnout. Jak se dostat pod stěnu? To je kapitola sama pro sebe, protože ani přístup není jednoduchý. Buď budeme riskovat průstup The Valley of Death nebo sestup hřebene West Rib ze 4 300 metrů dolů do 3 500 metrů, kde začíná Japonský kuloár.

Ještě je tam varianta Seattle Ramp, která ústí z West Ribu. To, co nad ní visí, nahání strach. Musíte to projít a nic tam nesmí spadnout. Zajímavé možnosti přístupu. Po výkladu je na čase vyrazit na malé letiště, které je hned ve městě. Letíme s Air Taxi Talkeetna. Musíme vyplnit vše potřebné, zaplatit a čekat. „Teď určitě nepoletíte, počasí je špatné,“ nám bylo řečeno. „Musíte čekat jako ostatní.“ Nakonec je z toho celý den. Pořád jsme na tom ale dobře, někteří tady už čekají čtyři dny. Co můžeme dělat? Jdeme se konečně pořádně najíst.

Ještě že tady mají pořádné burgery. A tak den využíváme k odpočinku, jídlu a nakonec skončíme i u toho piva v jedné příjemné restauraci. Moc toho tady nehledejte. Jedna hlavní ulice, pár domů, sedm stovek stálých obyvatel. Nebýt turistů, Talkeetna je ospalá díra, ale s úchvatným pohledem. Už od řeky sledujeme masiv Denali. Je tak obrovské. Hned vedle je Foraker a Hunter. Neskutečná podívaná při západu slunce před půlnocí. Věříme v lepší zítřky.

Hned ráno jsme přichystaní a jdeme zase na letiště. Vypadá to, že dnes budeme mít štěstí. „Poletíte v jedenáct.“ Letěli jsme až odpoledne, ale letěli. Samotný let malým letadlem na ledovec Kahiltna je obrovský zážitek. Kde něco takového zažijete krom Aljašky? Na Antarktidě? Po nohama se nám postupně měnila krajina z chladné tundry plné řek, močálů a lesů přes zasněžené kopce, ledovcové morény, ledovce, ostré štíty po mohutný ledovec a majestátní ledové obry nad ním. Z letadla jako bychom si mohli sáhnout na ty sněhovo-ledové čepice. Tak jsme jim blízko. Když pak přistáváme na ledovci, obklopí nás jiný svět. První, co ucítím, je zima. Slunce nám svítí nad hlavou a všude kolem jsou jen hory a mohutný ledovec. Jinak ticho. Tohle je oficiální base camp. Wau!

Neleníme, musíme se dostat pod Denali. Sněžnice a plastové sáně, které za sebe přivážeme. Na nich máme vše naložené. V tom naprostém tichu se tak jen za křupání sněhu pod sněžnicemi vydáváme na cestu. Je to devět kilometrů a není tady vůbec nic. Jen stany expedičníků a vlastní zásoby.

Cestička křižuje nespočet trhlin a ledovec se různě rozvětvuje. Je třeba si uvědomit, že jsme jen 2 200 metrů vysoko a náš dnešní cíl je zhruba 2 300 metrů vysoko. Mezitím klesáme do 1 900 metrů. Ty rozměry ledovce jsou fascinující. A ještě více vrcholy, které jsou nad ním. Panenská příroda. Nakonec po zhruba třech hodinách dorazíme do našeho základního tábora. Na rozcestí „normálky“ a údolí smrti, kterým bychom se mohli dostat pod Cassin Ridge. Nedílnou součásti života tady je kopání. Ať už díry na stany, tak na záchod. Po tomto procesu postavíme stany, o půlnoci můžeme sledovat krásný západ slunce. I když jsme věděli, že dlouhodobá předpověď nevypadá dobře, věřili jsme, že by se na nás štěstí mohlo usmát.

Hned ráno je vše jinak. Denali se halí do mraků stejně jako postupně celý ledovec. Je to závod s časem. Balíme věci a začínáme aklimatizaci. Stejně jako těch pár dalších, co tady jsou, tak i my míříme výš. Ideální by bylo se dostat do tábora v 3 300 metrech. Rozhodujeme se, že sněžnice necháme dole. Nebyl to dobrý nápad.

Od prvního dne zjišťujeme, že alpský styl vstávání tady nefunguje, režim máme úplně jiný kvůli zimě. Dopoledne se hrabeme ze stanů, balíme a po obědě vyrážíme. Navázaní postupně šlapeme vzhůru do nulové viditelnosti. Zatímco ostatní zůstávají nakonec v kempu ve zhruba 2 900 metrech, my pokračujeme dál vstříc neznámu. Nevidíme nic, nejsou žádné stopy, je ukrutná zima a fouká silný vítr. Je občas postřehneme siluetu nějakého hřebene. Podle hodinek jdeme ale dobře. Je to však táhlé a nekonečné. Střídáme se a hledáme. Nakonec omrzlí někdy večer to balíme někde ve 3 050 metrech. Dál to dnes už nepůjde.

Vydupeme a vykopeme díry, postavíme stany a zalezeme do nich. Jsme tak unavení, že ani nemáme hlad. Jen chceme být v teple. Snad to ráno bude lepší. Nebylo, ale zlepšovalo se to. Teploty klesají hluboko pod nulu, balíme zmrzlé věci a musíme pokračovat dál. Nikde nikdo není. Nakonec jsme se do tábora C3 dostali. Konečně je tvrdo a místo hlubokého sněhu je led a firn. A vidíme!

Po krátké pauze pokračujeme dál přes strmý výšvih do sedla a odtud dál po ledovci nahoru. Neustále musíme dávat pozor na trhliny. Zásadní je Windy Corner ve 4 000 metrech. Pouští nás, ale ta zima začíná být nesnesitelná, když se nehýbete. Tady už sami nejsme a postupně s ostatními se prokousáváme do dalšího tábora ve 4 300 metrech. Dlouhý den, ale podařilo se. Upřímně zažívám asi tu nejstudenější noc v mém životě. Je to peklo. Teda Aljaška. Po noci, kdy moc nespím a snažím se nějak furt zahřát, ráno sestupujeme zpět podle plánu. Počasí se má opět zhoršit. Míjíme kluky z druhého týmu a vracíme se do našeho základního tábora. Další dlouhý den za námi.

Následují dva dny odpočinku a sněžení. Nikde jinde jsem nesledoval s takovým zápalem předpověď počasí jako tady. Bohužel je proti nám. Stále máme v hlavě Cassin Ridge. Věříme, že by to mohlo vyjít. Ale je jasné, že jít přes The Valley of Death by byl jen čistý hazard, v noci a ráno slyšíme hukot lavin. Tudy fakt ne. Tento úzký a strmý ledovec potrápil i Radka Jaroše, který řekl, že tudy ne.

Je jasné, že potřebujeme minimálně čtyři dny dobrého počasí. Máme je? Je to padesát na padesát. Balíme se a bereme s sebou vše, co potřebujeme na lezení této stěny. Nakonec se ale vracíme zpět normálkou. Tentokrát to sněžnicemi už v lehce prošláplé stopě jde líp. Ta ukrutná zima se stává standardem, jen lidí přibylo. Je třeba si uvědomit, že jsme tu na začátku sezony. Proč? Měly by být stabilnější podmínky. Jsou? Nejsou. Ale pokračujeme.

Další den se vracíme do C4 ve 4 300 metrech, tady už víme, že noci jsou kruté. Plán byl, pokud vydrží počasí, ještě do noci pokračovat a přelézt na West Rib. Pro naši smůlu opět nulová viditelnost. Nemůžeme dál. Předpověď nevypadá dobře. Ráno nebylo úplně nejlepší. Nejspíš jsem něco špatného snědl, mátořím se ze stanu celé dopoledne, mezitím kopu nohama o sebe, abych si zahřál prsty v expedičních botech, taková je zima. Počasí nám ale dává jasnou stopku. Nemáme okno na to, abychom se o Cassina pokusili, a ještě pravděpodobně budeme bojovat s časem, abychom se včas dostali z ledovce. Nakonec odpoledne vyrážíme klasickou výstupovou cestou nahoru. Před námi 700 metrů vysoká stěna. Žádný choďák, ale tvrdý vodní led. Tady jsme si mákli a po přelezení nakonec stavíme stan v 5 000 metrech na plošince, kterou jsme si na hřebenu vykopali z ledu. Malý stan pro dva, spíme v něm tři.

Ještě v noci kolem nás projde mladý Japonec, to bylo naposled, co jsme ho viděli. Zmrzlý, bez energie, postavil si stan kus nad námi. Pak se po něm slehl ledovec. Noc byla krušná, strávil jsem ji ve skrčené poloze a neustále přemýšlel nad tím, jak si líp odpočinout. Tak to ale je. Druhý den byl plán pokusit se o vrchol. Vyrazili jsme ale pozdě. Samotné lezení hřebene byla zábava. Na platě v 5 300 metrech potkáváme kluky z druhého týmu. Když vše konzultujeme, víme, že nemáme čas. Na vrchol v těchto podmínkách je to sakra daleko a zima je neúprosná. Omrzlé prsty jsou toho důkazem. Na tohle nemáme vybavení. Máme vybavení na lezení, ne na polární výpravu. Teploty tady padají na mínus čtyřicet. Při větru je pocitovka pod minus šedesáti. Jak už jsem říkal, kdybych tušil, že to bude takto přísné, vezmu si s sebou expediční kombinézu. Ale do stěny? Nad tím jsem ani neuvažoval po všem, co jsem před expedicí viděl.

Musím udělat těžké rozhodnutí. Je na čase se smířit s tím, že letos to nepůjde. Podle předpovědi nemáme čas. Ještě ten den sestupujeme do C3 o dva kilometry. Další den do našeho BC, kde bereme všechny své zbylé věci a vracíme se směrem na letiště. Hořkost se mísí s radostí, že z té zimy budeme pryč. Dívám se ještě na tu mohutnou jižní stěnu a vršek Denali, který je takřka čtyři kilometry nad námi. Pro tentokrát nám hora zůstala zavřená.

Na letadlo čekáme dvě noci. Počasí se umoudřilo a my můžeme letět zpět do Talkeetny a domů. Hladoví, zmrzlí, ale v konečném důsledku radost přebíjí hořkost. Jsem šťastný. Mohl jsem tam být, zkusit to a můžeme se tam vrátit. Víte, ti, co byli na Denali, vám řeknou „už nikdy více“. Ti, co se pokoušeli o Cassina, tam byli kvůli tomu několikrát.

My odjíždíme s pocitem, že se tam chceme vrátit a znovu se pokusit. Nakonec právě ty zkušenosti jsou to nejcennější, co si z Denali odvážíme. Zkušenosti, ze kterých můžeme čerpat pro příští výpravu. A upřímně, jsou to zkušenosti, které mi nedala žádná předchozí expedice. Zima a průměrná teplota kolem mínus třicet stupňů, hlad, jen své vybavení, parťáci, na nikoho jiného se nespoléhat.

Drsná Aljaška, drsné Denali. Přes to všechno, když pak sedím v Talkeetně u řeky a sleduji, jak za tento masiv zapadá slunce, vidím nádhernou a nespoutanou přírodu, která mě přitahuje.

DENALI

● Do roku 2015 zvaná Mount McKinley, nejvyšší hora Severní Ameriky.

● Má 6190 metrů a nachází se v centrální části pohoří Aljašské hory, které vyplňuje jižní část centrální Aljašky, přibližně 210 km severozápadně od Anchorage.

● Žulový masiv je dominantou Aljašky a najdete jej ve stejnojmenném Národním parku a rezervaci Denali.

● Hora každoročně uchvacuje stovky tisíc návštěvníků, ne každému se výstup podaří. Na vrchol vystoupí zhruba jen šedesát procent horolezců.

● Denali poskytuje úchvatné scenérie se zasněženým vrcholem i těm, co ji sledují z úctyhodné vzdálenosti – vidět je například z 210 kilometrů vzdáleného města Anchorage.