Primáš Burčáků - slovácký Holmes Jiří Ilík

Primášem cimbálové muziky Burčáci je od roku 1966. Legendární Olympic byl tou dobou na scéně teprve tři roky. Tak o čem jiném než o hudbě začít povídání s někým takovým? Jenže František Ilík z Uherského Hradiště se profesně téměř čtyřicet let věnoval železnici, do penze odcházel z funkce přednosty stanice ve Starém Městě. Současně je znalcem Slovácka, jeho historie, hudebnosti, krojů i nářečí, vydal na to téma několik knih a na dalších se podílel.

Takže muzika, vláčky, nebo Slovácko a nářečí? Váhat přestanete po osobním představení. „Tady Holmes. František Holmes Ilík,“ ozve se v telefonu při prvním kontaktu a žádosti o rozhovor. A je jasno, tady prostě nelze začít jinak!

Chápu, že jste svoji přezdívku vysvětloval už mnohokrát, ale musím se na ni zeptat.

Když jsme s Burčáky začínali hrát, seděl za cimbálem můj bratranec stejného jména a příjmení. On už přezdívku měl, já ne. Tak se jen čekalo na vhodnou příležitost. Pomohl tomu spolužák mého bratra. Přišel k nám domů v momentě, kdy rádio vysílalo takzvanou mikrodetektivku. Fungoval tam princip dvouminutového příběhu. Když příběh skončil, spustila se z rádia písnička, ale ještě před tím dostali posluchači šanci přemýšlet nad tím, kdo byl pachatel. Mně se to asi třikrát nebo čtyřikrát podařilo vyluštit. Viděl to bratrův kamarád a říká: „Člověče, ty jsi detektiv. Ty jsi Sherlock Holmes!“ A už to bylo.

Tak to bych používal spíš toho Sherlocka. Proč tedy Holmes, ne Sherlock?

To už úplně nevím. Ale je pravda, že jsou i lidé, kteří mně říkají Sherlocku. Třeba Jindřich Hovorka, bývalý umělecký vedoucí Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, mně tak říkal.

A co Burčáci v názvu muziky, to vzniklo jak?

Když jsme začínali, neměli jsme peníze a nástroje jsme sháněli různě. Narazili jsme například na rozbitou basu, kterou by její majitel vyhodil, kdybychom o ni neprojevili zájem. Ještě byl tak hodný, že spolu s nastávajícím basistou Dušanem Pipalem slepili instrument dvousložkovým lepidlem. Hrůza! A když se ujistil, že basa drží, volal, ať si pro ni přijdeme. My jsme byli vděční a nechtěli jsme tam jít s prázdnou, tak jsme vzali aspoň symbolicky litr burčáku. Šťastní, že máme basu, jsme se vrátili a můj bratr, který věděl, že jsme ji koupili za burčák, říkal, že tím pádem už kromě basy máme i název muziky.

Štěstí, že jste vzali burčák a ne třeba slivovici.

Pane jo, tak jsem nad tím nepřemýšlel. Ale slivovice byla určitě dražší.

Co jste víc, muzikant, přednosta, nebo znalec slováckého nářečí?

Já mám takovou náturu, že téměř nic nedělám dokonale. Vždycky odděluji jen věci, které má smysl dělat pořádně, které se musí dělat stoprocentně. Třeba na dráze, tam jde samozřejmě i o majetek, o zdraví, o život. Ale věcí, které člověk musí dělat na sto procent, je málo. Když si to uvědomím, ušetřím čas, energii a mám větší rozhled. Proto se někdy dohaduji doma se svou ženou Dagmar, která je naopak precizní, a říkám jí, aby se podívala, jak po obloze plují obláčky, a vykašlala se na marnivosti, jako třeba dokonale uklízet nebo žehlit.

Co jste tedy víc?

Na to neumím odpovědět. Vždycky jsem se snažil o to, abych měl čas na všechno, co mám rád. A taky jsem si hodně hlídal, že musím živit rodinu. Takže když jsme třeba hráli někde, kde číhalo nebezpečí spojené s pitím a já musel druhý den do práce, dobře jsem věděl, co je priorita. Protože dráha, to je jak za volantem, tam to bez čistého štítu nejde, jinak je to na kriminál.

Přemýšlel jste někdy nad tím, jestli mají vlaky, nářečí a muzika něco společného?

Určitě. Nářečí podléhalo různým vlivům, je v něm třeba spousta germanismů. Lidé chodívali za prací do Vídně, takže je to logické. I dráha je germanismů plná, Ferdinandova dráha byla taky řízena z Vídně, což se projevilo v drážní hantýrce. A to všechno jsem já poslouchal, od babiček i od „ajznboňáků“, a hledal v tom jakési souvislosti.

Muzika tomu asi pomáhala, nářečních prvků je plná. A jestli to vnímám správně, výraznou roli v ní hraje srdíčko.

Samozřejmě. Dneska je spousta technicky vynikajících muzikantů, ale někdy to postrádá ten správný, nejen regionální „grif“, je to studené, bez emocí. Nebo někdy oni zpívají a neví přesně, o čem. Poetika těch textů je důležitá, někdy má i vyšší hodnotu než nějaká jednoduchá melodie.

Takže k hodnotám v muzice, v nářečí se nejlépe dostanu přes vztah?

Přesně. Já jsem v tom vyrostl, umím s tím pracovat, je mně to blízké. Tím víc mě bolí, když slyším někoho napodobovat nebo kombinovat nářečí. Jinak se přece mluví na Kopanicích, jinak na Horňácku, a když to někdo przní, snaží se to napodobovat, cítím v tom diletantismus a faleš. Podobně to mám i s muzikou. Když se v ní objeví nějaký kaz, který tam nepatří, bolí mě to.

Jak moc je folklor na Slovácku autentický a jak moc je to někdy módní záležitost?

Většinou je to ještě autentické, ale přibývá i momentů, kdy se někdo chce blýsknout.

Popíšu to jako laik správně, když řeknu, že folklor lze dělat buď zemitě, tradičně, konzervativně, nebo se snažit ho někam posouvat? Vás a vaši cimbálovku vnímám jako první příklad, u druhé možnosti uvedu třeba Jiřího Pavlicu.

Ano. A na rovinu řeknu, že v případě naší cimbálovky to vzniklo i tak, že my jsme toho technicky moc neuměli. Do hudebky jsem chodil v šesté, sedmé, trochu osmé třídě. Přehrál jsem dva tři sešity a když se mě jako třináctiletého kluka rodiče ptali, jestli jsem pilně cvičil, samozřejmě jsem jim to odsouhlasil. Realita ale byla jiná. V osmičce jsem s tím praštil, až později jsem se k muzice vrátil díky strýcovi, který mně přivezl svoje housle. Já jsem mu nepřiznal, že už nehraji. Tak jsem ty housle vzal a zjistil, že ve mně ještě cosi je. Brácha hrál na harmoniku, dali jsme to dohromady a hráli víc a víc. Až jsem se dostal k tomu, co umím dnes. Vlastně ani víc nechci. Jsem takový samouk a moji souputníci jsou na tom většinou stejně. Náš basista ani nepozná noty a já taky neumím pořádně hrát podle not.

To jako vážně?

Umím, ale dělá mně to potíže, je to kostrbaté. Asi jako když čte prvňák.

Takže vy jste muziku naposlouchal. Pomohlo vám ji naposlouchat i nářečí?

Díky znalosti nářečí jsem mnohem víc vnímal poetiku těch textů. Měl jsem pocit, že tomu rozumím víc než ostatní. Je to emocionální záležitost, člověk se nechá strhnout. Jsou prostě písničky, při kterých stojí chlupy na zádech. A při některých zase ne. Je to, jako když sedmnáctiletý klučina přijde do tanečních, vidí tam plno mladých koček a je v sedmém nebi. Když se na to ale podívá padesátiletý chlap, vidí, že jenom některá z těch bab za něco stojí. A tak je to i s písničkami.

Co je v tom případě v muzice důležitější, talent, nebo píle? A neříkejte, že oboje.

No oboje. Když je někdo muzikálně hluchý, nedokáže nic. Může něco vydřít, ale stejně je to neštěstí. Náš cimbalista je učitel, to je mezi námi výjimka, a když se dělají přijímačky na uměleckou školu a on vidí, že to dítě je muzikálně hluché, vždycky říká: „Nebudeme trápit dítě, nebudeme trápit paní učitelku a nebudeme trápit ani rodiče. Běžte do výtvarky nebo na hřiště!“ A některým rodičům se to nelíbí, protože si myslí, že jak je možné se naučit číst a psát, je možné naučit se i muziku. Není!

Jakou muziku si pustíte, když přijdete domů?

Doma poslouchám muziku málokdy. Abych si muziku vychutnal, musím být sám, doma mě ruší spousta věcí. Muziku vnímám intenzivně, nikdy si ji nepustím jako kulisu. Pokud doma něco poslouchám, je to zase folklor, spíš jednodušší folklor, třeba horňácký. I klasickou muziku. Mám rád kvarteta, mám rád Mozarta, melodickou klasiku. A prokousávám se Janáčkem. Zvládnu komorní orchestr, ale třeba obrovský symfonický orchestr, to už vstřebávám těžce.

Jak moc dokážete být tolerantní k jiné podobě folkloru než k té, která je vám vlastní, k té zemité?

V této souvislosti se mě lidé docela často ptají, co říkám na Jiřího Pavlicu. A někdy kritizují, že Pavlica kazí folklor. To je blbost, nekazí. On má svoji cestu. Tvoří. Do muziky navíc dává srdce. Muziku vnímá, vyrostl na ní, je nadaný, hudebně vzdělaný, podle toho hraje, má v sobě něco víc než my, potulní muzikanti. Ne, není to původní Hradišťan primáše Jaroslava Staňka. A vadí to? Mně ne. Vždycky říkám lidem, aby nepletli koše s „baňama“. Mně nevadí, když kapela hraje něco nového, čím ten folklor posouvá dobrým směrem. Nemám ale rád, když ta kapela přijde, zahraje něco precizního a očekává, že divák na to otevře hubu, jak se říká.

Jako když přijdu do michelinské restaurace a mám padnout na zadek?

Přesně. My jsme to s Burčáky měli vždycky obráceně. Vždycky jsme se snažili hrát tak, abychom do té muziky vtáhli lidi, snažíme se hrát pro všechny. Folkloristka Magda Múčková napsala, že Burčáci jsou jedna z mála kapel, která ctí zásadu, že muzika je tu především pro zpěváky a tanečníky. A je jedno, jestli zrovna hrajeme na Slovácku, na Hané nebo v Praze. Potřebuji z muziky cítit srdce. Když absolventi konzervatoře vidí, jakým stylem hrajeme, když pozorují naši techniku, když vnímají, jak jsme někdy intonačně nebo harmonicky nepřesní, asi jim to nedělá dobře. To je ale stejné, jako když třeba soustružník dělá precizní práci podle výkresu. Odevzdá vždy stejný výrobek, jeden jako druhý. A když si někdo pro radost vyrobí něco na ponku, podle své fantazie a potřeby, bude výsledek úplně jiný. Co je lepší, dělat to tak, aby vše bylo akorát, ale bez duše, nebo umět zaimprovizovat? Já si víc cením toho druhého.

Primášem jste od roku 1966. Bez přerušení od doby, kdy na hudební scénu vstoupil třeba Petr Janda a Olympic.

Jo, jenže Jandovi se od té doby několikrát vyměnili muzikanti. Kdežto u nás stále zůstávají čtyři lidé z původního složení. A pak máme dva benjamínky, kteří s námi hrají „teprve“ třicet tři let.

Proč jste se stal primášem zrovna vy?

Protože jsem uměl z toho mála nejvíc, ostatní se učili. Já jsem měl osmnáct, dalším bylo šestnáct a neuměli skoro nic. Mezi slepými jednooký králem.

Vnímám vás jako milovníka Slovácka. Co se vám vybaví, když řeknu Slovácko?

Domov. Cítím se tady fakt doma. Kořeny rodu mám v Míkovicích. Stojí tam novobarokní kříž s iniciálami „TI“. V osmnáctém století ho nechal postavit můj praděd. A vedle kříže roste lípa, kterou v roce 1968 zasadil můj otec. Jsem míkovickým patriotem, jsem patriotem Slovácka. Slovácko je kus země, od Lanžhota až po Spytihněv, po našem „Spytinov“. A od Buchlovic až po Javořinu. Slovácko je domov, který mám přesně rozškatulkovaný podle regionů.

Ty regiony dělíte podle nářečí, nebo podle muziky?

Oboje. Podle dialektu poznám, jestli je někdo z Dolního Němčí, z Bánova, ze Strážnice, nebo třeba z Kobylí. Dialekt znám, i když ho v některých případech také nedokážu přesně napodobit.

Kdyby vás teď někdo vykořenil a vy jste musel ze Slovácka odejít...

No to ne! Studoval jsem v Žilině, pět let jsem bydlel v Brně, to je skoro jako doma, ale odejít ze Slovácka? Nepředstavitelné, to vážně ne! Kvůli rodině, známým, regionu jako takovému. A pak ti muzikanti, to je moje druhá rodina.

Lidem v republice naskočí v souvislosti se Slováckem ty nejčastější atributy jako víno, kroj, cimbálovka, klobásky. Lze ten region představit i jinak?

Tak ono to tak je, protože v jiných regionech tyto atributy v tak velké míře prostě nejsou. Sepětí lidí s místem, s muzikou, s půdou, to má Slovácko nejsilnější ze všech regionů v republice. A neplatí to jenom pro starší, i mladší generace to má podobně.

Je něco, co vám na Slovácku vadí?

Se Slováckem to souvisí nepřímo. Vadí mně globalizace, která stírá specifika, Slovácko nevyjímaje. Ubírá i tomuto regionu, všechno je víc naředěné, unifikované.

Vy jste na Slovácku oblíbený. Dokonce tak, že vám v Míkovicích, okrajové části Uherského Hradiště a jen kousíček od vaší chalupy, postavili vaši vlastní lavičku.

Až se za to skoro stydím. Kdybych to věděl, protestoval bych. Můj kamarád Libor Botek měl pocit, že mně něco dluží. Tak vymyslel kulišárnu v podobě lavičky, která váží skoro šest set kilogramů a přes opěradlo má vyryté housle, které mě provázejí celý život. Uviděl jsem tu lavičku, až když se nedalo nic dělat. Musel jsem se s tím smířit. Tak mám svoji lavičku. Ale vždycky, když jdu okolo, mám takový divný, trochu trapný pocit. Jako už „mrtvý a zasloužilý“.

Zbývá nám to nářečí. Napsal jste o něm knížky, ale když vás poslouchám, mluvíte spíš spisovnou češtinou než nářečím.

Dokážu přepínat podle toho, s kým a kde se bavím. Když mluvím se sousedkou, která pochází z Čech, ona si jede v obecné češtině a já mluvím víceméně spisovně, aniž bych se do toho nějak nutil. Jedna pražská novinářka mně řekla, že když se mnou na toto téma mluví, je to, jako kdyby poslouchala herce Jozefa Kronera. Že plynule přecházím z obecné moravštiny přes spisovnou češtinu až k dialektu, když je to potřeba a když se chci přesněji vyjádřit.

Zanikne nářečí, nebo ještě dlouho vydrží?

Nevydrží, nemá to potřebné „milieu“. Jak jsem říkal, globalizace „glajchšaltuje“ i toto. V ryzí podobě používá nářečí jen starší generace, mladí už to mají jinak. Vliv médií, vliv globálního světa je tak silný, že nářečí z běžné mluvy pomalu mizí. Je z toho cosi jako obecná moravština, do slováckých nářečí víc a víc pronikají dříve nepatřičné prvky. Říct, že je něco „dobrý“, „hezký“, to bylo na Slovácku ještě relativně nedávno nepředstavitelné. Dnes je to běžné. Určitě nám tady ale zůstávají specifické výrazy, tvary jmen, názvy jídel, rčení nebo pořekadla, kterým nikde jinde nebudou správně rozumět.

Vaši knihu Slovník nářečí obcí regionu Dolní Poolšaví jste tvořil tři roky. Jak jste sbíral materiál?

Vzal jsem si výrazy, ustálená slovní spojení a podobně, která mají v různých regionech jiný význam než v tom našem. Taky jsem chodil, poslouchal, zapisoval. Pro nářečí jsem zahořel už jako student gymnázia. Je to běh na dlouhou trať. Slovník už jsme aktualizovali, vyšlo druhé vydání, aktuálně chystáme třetí. A pořád mě něco překvapuje, někdy i zaskočí, nějaké výrazy jsem totiž ani já neznal, hlavně ty z Kunovic.

Je v té knize něco, co vám vždy naskočí na první dobrou? Třeba nějaké slovácké rčení, které máte rád víc než jiné?

Nevím. Teď se ptáte jak lidi u muziky, když chtějí, abych jim zahrál, co mám nejraději. No pokaždé něco jiného, podle toho, na co mám zrovna chuť.

Máte svoji lavičku, máte svoji cimbálovku, vydal jste knihy, máte Cenu města Uherské Hradiště. Je ještě něco, po čem toužíte?

Toužím po tom, aby přípitek „na zdraví“ měl smysl. Neboli pokud se mě bude držet zdraví, protože moje muzikantská životospráva není ideální, budu mít vše, co potřebuji. Už teď mám vše, po čem jsem toužil. Máme tři syny, sedm vnuků, skoro samí muzikanti, co bych měl chtít víc?

Jak dlouho budou Burčáci ještě hrát?

To záleží v první řadě na našem zdraví. Věk je tu. Ale... Potkal jsem nestora slováckých muzikantů

Martina Hrbáče a ten se mě „optal“: „Eště hraješ, eště ťa to baví?“ Odpověděl jsem mu: „Martine,

hraju a furt ně to baví.“ Pokýval hlavou a po horňácku rekel: „Aj, to je dobré. To nás drží pri životě!“

FRANTIŠEK HOLMES ILÍK

● Absolvoval Gymnázium v Uherském Hradišti a Vysokou školu dopravní v Žilině.

● Jako inženýr byl celý profesní život věrný železnici, mnoho let působil jako přednosta stanice ve Starém Městě.

● Od roku 1966 je primáš cimbálové muziky Burčáci.

● Držitel Ceny města Uherské Hradiště.

● Autor nebo spoluautor knih těchto knih: Hody s právem kdysi a dnes, Hradišťské mudrosloví, Míkovice: slovácká dědina, Otakar Machálek, OTMA a Mařatice, Slovník nářečí obcí regionu Dolní Poolšaví.

Z KNIHY SLOVNÍK NÁŘEČÍ OBCÍ REGIONU DOLNÍ POOLŠAVÍ

● Ani cici, ani rici = Hubená žena.

● Běžte umývat slépkám nohy = Děcka, běžte brzy spát.

● Co naščíš proti větru? = Co naděláš?

● Drat si hubu = Mluvit zbytečně.

● Je hladný jak mlynářova slépka = Vybírá si v jídle, je mlsný.

● Kady z konopí? = Jak z problému?

● Má plúca blízko řiti = Mluví vulgárně.

● Néni ho po Hradišč = Nemá sobě rovného.

● Okříly mu hnidy = Uzdravil se.

● Poskáče aj Mikuláša v zástěře = Je erotoman.

● Strýcu, kde pršalo? = Posměšná otázka opilému muži.

● Takových po ránu vyseru puténku = Výraz pohrdání, nadřazenosti.

● Vajca v kúdeli, rozum v prdeli = Chlapec v pubertě.

● Uder sa patú do řiti = Utíkej, ani se neohlížej.

● Zítra o fčilšku = Zítra touto dobou.