​SEN

Zatím je Izabelka pořád miminko. Ale já už v ní vidím budoucí oporu mladší přípravky fotbalového týmu Valašské Polanky.

Coby trenér tohoto týmu pevně věřím tomu, že konečně po letech prolomíme absenci dívek v této věkové kategorii a Izabelka bude jedna z prvních vlaštovek, které mezi kluky přivítáme.

Vše nasvědčuje tomu, že by předpoklady pro sport mít mohla. Její děda (já) dává góly v soutěžních zápasech i v padesáti letech, fotbal hrál i její otec a druhý dědek Radek. Takže pokud alespoň část genů z mužské rodinné linie podědila, nemuselo by to být marné.

Balón pozná a řekne jej na první dobrou, taktéž gól se naučila. Nabídku jít na hřiště nikdy neodmítne, pokaždé reaguje slovem „jo”. Takže základy tady jsou, teď už jen ten potenciál rozvinout.

Pokud vnučku nenásilně (slibuju) k fotbalu dostaneme, bude zajímavé sledovat, jaké geny se u ní na zeleném pažitu projeví.

Pokud podědí dědovu fotbalovou DNA, tak to bude mít Izabelka v pohodě. Perfektní výběr místa, rychlost, zakončení, to byly přednosti jejího dědy (když vás nikdo nepochválí, proč to neudělat sám, že). V takovém případě bude vnučka dávat góly, dostávat medaile, fotbal ji určitě bude bavit.

Zatím to ale podle základních genetických znaků (kudrlinky, tvrdohlavost, úsměv) vypadá, že mnohem víc podědila Izi po svém tatínkovi (taktéž kvalitním hráči). A to by mohl být trochu problém. Konkrétně pak problém pro soupeře, který proti Izabele za pár let nastoupí.

Pokud půjde ve šlépějích svého otce, čeká její protivníky martýrium a také spousta bolesti. Zeťák totiž na trávníku řádil stylem „na Řepku”. Žádný souboj nevynechal, nikdy neuhnul, do každého střetu šel ne na sto, ale na sto dvacet procent. A kontakt s takovým brusičem bolí.

Občas bolí také brusiče samotného. Nezřídka tak, že je nutná návštěva chirurgie. Zažili jsme to několikrát. Klíční kost, nárt, lýtko, kotník. Zranění byla také důvodem předčasného konce fotbalové kariéry mého zetě.

Nezbývá než věřit, že Izabelka si vybere snadnější cestu střelce. Tedy dědovu cestu.

Úplně to vidím před očima. Je to krásný sen. Finálový turnaj o přeborníka mladší přípravky, Izabelka v dresu s číslem 11 nastupuje proti Vsetínu a v posledních vteřinách zápasu rozhoduje gólem o vítězství svého týmu. V roli kapitánky pak přebírá pohár a trofej za nejlepší hráčku. Celá její parta skanduje Izi, Izi, Izi, diváci tleskají, freneticky bubnují a jásají.

Při té představě se neubráním úsměvu na rtech, živě vidím, jak nesu Izabelku s pohárem v ruce na ramenou. Nádherný sen mi jako otravný budík přeruší dcera.

„Izabelka a fotbal? Na to zapomeň. Nebudu s ní furt jezdit po doktorech. Půjde do Valášku, tančit na Dožínky.”

A bylo. Konec debaty.