Nejnovější zprávy: Otrokovice plánují na čtvrtek další zásah proti komárům Starý dobrý western láká milovníky country hudby na Bystřičku

Společnost

Ladislav Chupík z Prlova patří k posledním tradičně hospodařícím bačům na Valašsku

​Bača byl v komunitě starodávných Valachů – pastýřů velmi váženým členem. Bývali to rádcové, léčitelé, poradci pro pány, mohli se svobodně ženit. Měli spousty výsad, o kterých se obyčejným lidem ani nesnilo. Především nemuseli pracovat na panském. Tuto devizu si nese ve svém srdci snad poslední skutečně vyučený valašský bača na Moravě Ladislav Chupík.


Autor: Josef Vrážel

Před lety se rozhodl, že přestane pracovat pro cizí a začal soukromě hospodařit. Se svým stádem dvaceti ovcí, několika kozami, třemi prasaty a nepočítaně drůbeže obývá malou usedlost v Prlově na Vsetínsku.

Z mléka vyrábí sýr, brynzu a žinčici, pěstuje zeleninu a ovoce a sám vychovává devítiletého syna. Farmaří bez dotací či finanční podpory státu.

„Snažím se žít postaru. Naši předkové také neměli k dispozici víc, než co jim poskytovala příroda. A pokud je člověk vnímavý, dokáže žít krásný život i bez stresu a honbou za technickými vymoženostmi současné doby,“ je přesvědčený Ladislav Chupík.

Jak jste se dostal k ovcím?

Já jsem ovčák od spermie. Říká se od narození, ale já jsem to trošku ještě posunul aj mamince do bříška. Ovečky jsme doma měli vždycky. Měli jsme i krávy, slepice. Prostě celé hospodářství.

A ovce jste chovali i na mléko nebo jen na maso?

Krávy jsme chovali kvůli mléku. Pamatuju si z vyprávění, že z něj naši dělali máslo a tvaroh a chodívali je prodávat na Vsetín na trh. Ovce, co si pamatuju, se u nás nedojily. Prodávala se jehňata, ale nedojili jsme je.

Jak jste přišel k tomu, že budete bača?

Odmalička jsem věděl, že to chci dělat. Měl jsem odjakživa rád zvířata. Bavilo mě se o ně starat. A když jsem byl na základní škole, tak myslím od páté třídy se nás ptali, čím chceme být. Byl tam učitel Něhoslav Ryl, který to měl na starosti. Říkal, že si mám napsat tři nějaké obory. Napsal jsem si je přesně v tomto pořadí: ovce, koně a exotická zvířata. Když došlo na lámání chleba, tak na koně jsem neměl známky. Zůstaly tedy ty ovce, ale každý říkal, že takový obor neexistuje. Pan učitel Ryl naštěstí našel v Československu dvě školy. Jednu v Nečtinách v Čechách a druhou v Záblatí u Trenčína.

A bylo rozhodnuto…

No, rodičům to příliš neštymovalo. Tehdy to bylo tak, že se člověk musel vyučit pro konkrétní podnik. Tehdy byla zemědělská družstva a v okolí nikdo ovce nechoval. Když jsem pak přišel do školy na Slovensko, tam to měli kluci jednoduché. Vždycky to byli ovčáci po několik generací. Tata byl bača, děda také a dál do historie z pokolení na pokolení, všichni se starali o ovce. V naší rodině si nepamatuju, že by to tak bylo.

A kde jste sehnali nakonec družstvo, které shánělo nového baču?

Co se rodiče poptávali, tak družstva s ovcemi měli tradičně už následovníka vybraného. Bača byl vždycky z té dědiny. Maminka se byla ptát třeba nedaleko v Lúkách pod Makytú, ale ti měli jakousi divnou podmínku. Nakonec jsme přes rodinné známosti na Myjavě v Sobotišti místo ve družstvě našli. Tam ovce byly, ale nebyly dojné. Pro ně jsem se tedy vyučil.

A tam jste také skončil…

Ne ne. Přišel převrat. V osmdesátém devátém jsem hned po maturitě narukoval, a když jsem se vrátil z vojny, byl úplně jiný svět. Když jsem se šel učit, podepsal jsem, že pro ně budu dělat. Podmínka byla myslím pět let, co mě garantovali práci. Jenže to už byla doba, kdy se družstva rozpadala. Tak mě nakonec dali ještě odstupné.

Takže, kde všude jste působil?

Před vojnou to bylo Sobotiště. Pak jsem byl chvilku na úřadu práce. Na inzerát jsem nakonec našel místo ve Výzkumném ústavu v Trenčanské Teplé. Naštěstí pro mne, tam hledali tenkrát baču. A tam se už ovečky dojily. Ale nedojilo se jen ručně, tehdy začínaly stroje na dojení. Prostě to byl výzkumák a oni ty stroje na ovečkách testovali. Moc se mi to nelíbilo, ale byla to práce. Shodou okolností škola, ve které jsem se vyučil v Záblatí, je nedaleko Trenčanské Teplé. Učni k nám do výzkumáku chodili na praxi. Tehdejší mistr odborné výchovy chtěl na škole skončit a potřeboval za sebe najít náhradu. Nakonec to dopadlo tak, že jsem po něm přebral vedle práce na výzkumáku i učně. Takže jsem začal dělat i mistra. A časem jsem začal dělat ve škole na plný úvazek.

Jak dlouho jste dělal mistra?

Asi šest let. Nakonec po tom čase a s novým vedením školy ovčácký obor zanikl. V současnosti, co vím, vznikla nějaká ovčácká škola v Poltári ve středním Slovensku, ale už nemá toho ducha, jakého jsme zažívali my.

Kdy jste se i se svými ovcemi dostal zpátky na Moravu, na Valašsko?

Domů na Pulčiny jsem se vrátil až po letech. Byl jsem rozvedený, přestal jsem pít a chtěl jsem začít nový život. Rodinné hospodářství sice už zdědil bratr, byly tam ale nějaké ovce, které předtím otec dojil, tak jsem začal dojit také. Prodával jsem sýr a nakonec jsem tam zůstal. Mezitím mi do života vstoupila druhá žena. Sebral jsem ovce a stěhovali jsme se ke Kolínu. Rychle jsem se ale odsud vrátil, prodal jsem chalupu v Sulově a koupil druhou v Lužné na pasekách Na Nivách. Po určité době jsme znovu odjeli ke Kolínu, a to jsme už jezdili s ovcemi, s krávou i s koňmi. A po dvou letech zase zpátky na Valachy. Na chvilku jsme byli ve Francově Lhotě v podnájmu. Mezitím se má tehdejší družka zamilovala někde jinde a neměl jsem kde bydlet. Zavolal jsem tehdejšímu starostovi z Prlova panu Gargulákovi, jestli by pro mne něco nenašel. Měl jsem štěstí. Hned jsem koupil chalupu s pozemky v Prlově. Říká se tomu tady Osikovica a žijeme tady i se synem Matějem.

Takže vy jste teď bača z Osikovice?

Ne. Místo dostalo nové jméno. Já-My-Ty. A proč? Je to jednoduché. V tom spojení je sjednocení všeho, co se na první pohled zdá rozdílné. Je to taková má nová filozofie, kam bych celé své životní úsilí směřoval. Dělat věci společně a necítit se oddělený od ostatních. Modernizace nás dohání k šílenství a já se držím všeho starého a osvědčeného. U oveček se dojí už téměř všude strojem. Podle mne se tak potupilo řemeslo. Samozřejmě je to vývoj. Ale když chceme třeba i od těch ovcí moc, pohltí nás to a nakonec zůstaneme prázdní, jakoby bez duše.

Pojďme od filozofie k praxi. Kolik dá ovce na jedno dojení?

Je to individuální. Od půl litru až do dvou litrů. Dnes jsou vyšlechtěné ovečky, které jsou až dva a půl litrové. Mám též takové ovce. Záleží samozřejmě na laktaci. Od jara až do Jána (24. června) je nejvyšší laktace a po Jánu už to jde dole. Jen pro zajímavost. Je sice méně mléka, ale sýra neubývá. Množství mléka sice klesne, ale je hustější.

Kolik máte ovcí?

Mám dvacet ovcí na dojení. Jsou tam i na obnovu stáda nějaké mladé jehničky, deset kusů. Mně to stačí.

Kolik jste jich měl na starosti nejvíce?

V Súlově na Slovensku se to pohybovalo něco k tisícovce kusů. Ale to jsem na ně nebyl sám. Na dojení jsme byli dva. Na dojení tam bylo zhruba do čtyř set bahnic (dojná ovce, pozn. red.). Mladých jehnic bylo do stovky. Začalo se časem dojit strojem a jednoduše nám zvýšili i kusy ovcí na dojení. Prý aby nám ulehčili. No, ale ze 300 kusů najednou dostal člověk na starosti 800. I se strojem se dá dojit, ale musí se překopat celý systém dojení. Samozřejmě, tvar vemena u ovcí, co se dojí dobře ručně, na ten stroj nepasují. Když dojíš ručně, všechno myješ vodou, vemena, hrnce, gelety. U strojního dojení vše čistíš chemií. To se mně nelíbí. Navíc, počáteční vstup na pořízení dojícího stroje také není malý. Dojárna, když má kvalitně sloužit, jde do milionů.

Když máte těch dvacet ovcí, za jak dlouho je máte podojené?

Maximálně hodinku, když jedu lážo plážo.

Vy jste ovšem zkušený borec…

Praxi mám, jak jsem říkal. Dojívali jsme ve dvojici minimálně těch tři sta ovcí třikrát denně. Ráno, v poledne a večer. Z jara jsme začali v půl páté ráno. Když bylo moc mléka, končilo se kolem osmé až půl deváté. Pak šly ovce na pašu a v jednu se začalo dojit podruhé, mezitím se dělal sýr nebo pásly jehničky. A kolem páté, šesté se dojilo naposledy.

To jste neměli na nic jiného čas…

No, někdy se mléko dávalo do výkupu. Ale kolem bylo kromě dojení stále co dělat. Člověk byl stále v pohybu. Nezastavil ses od rána až do té desáté večer. Po celou sezónu. Kromě dojení a výroby sýrů chtěl občas někdo koupit nebo zabít jehně, pak se třeba asistovalo při připouštění. To se dělalo z ruky. Ve výzkumném ústavu jsem byl u plemenných stád, takže jsem musel vědět, která ovce byla se kterým beranem, jak dlouho a kdy. V zimě se zase ovce bahnily (rodily jehňata, pozn. red.), takže kolotoč nonstop po celý rok. Do toho se ještě samozřejmě ovce stříhaly. Tam musí člověk být také, i když se na tu práci zvali střihači.

Když by člověk dělal jenom ovečky, dá se tím uživit?

Jasné, dá. Mně těch mých dvacet ovcí stačí. Samozřejmě musím si vybrat ovce, aby dobře dojily. Vytvořil jsem si stádo, které mě dá mléko v takovém množství, které potřebuju. Pak je tady otázka uživení. Záleží od každého, co od života chce. Pro mě je důležité, že mám zem, která mě uživí. Snažím se žít postaru v souladu s přírodou. Díky tomu se mi finanční potřeby k životu snížily na minimum. Věci jako televizi a podobné hračky nepotřebuju a nemám. Ráno se vzbudím, říkám si, právě jsem se narodil a jdu žít. Nepotřebuju město, nepotřebuji létat nevím kde. Na dovolenou nejezdím. Celý můj život je dovolená tady, kde jsem. Samozřejmě bych se rád někam podíval, ale s ovcemi a s celým hospodářstvím je člověk uvázaný. No a s tím samozřejmě souvisí také to, že člověk k sobě potřebuje rovného. Proto teď žiju jenom se synem sám.

Ale neměl jste to tak vždycky…

Ne ne. Měl jsem manželku a dům v Súlově. Živil jsem tři děti. Dělal jsem pro družstvo. Pak přišly zdravotní problémy, operace, prozření, konec s alkoholem a nasměrovalo mě to jinam. Rodina se mi rozpadla.

Teď mě napadla zase taková praktická otázka. Co děláte s vlnou? Dřív to byla výnosná surovina. Po převratu začala být spíš pro chovatele na obtíž.

Zpracovatelé ji vykoupí, ale za zlomek ceny, která kdysi byla. Teď se objevují ženské, které vlnu zpracovávají ručně. Ale vlna stále není ten artikl, jaký býval kdysi. Proto mám ovečky s krátkou vlnou a neřeším to.

Pojďme dál. Co všechno umíte vyrobit z mléka?

Udělám čerstvý sýr, solený sýr, brynzu, korbáče (ty dělám z kravského mléka), nějaký zrající sýr a žinčici. Dají se ještě udělat i všelijaké bylinkové sýry, ale to nedělám.

Dá se říct, že jste poslední opravdový bača na Valašsku?

To nemůžu tvrdit. Teď jsem potkal pár lidí, kteří se zabývají ovcemi, ale každý to dělá jinak. Ale takový ten tradiční bača, který vše dělá postaru, jak jsem třeba já, tady na Valašsku nebo v Beskydech podle mne vůbec není. Pokud ano, omlouvám se mu, ať se ozve, rád se s ním setkám.

Jaká je budoucnost chovu ovcí na Valašsku? Je to region, který vlastně po pastýřích ovcí dostal jméno, ale ovce i s nimi se odsud vytratili…

Kdo dnes na Valašsku chová ovce, tak kvůli masu. Chytili zemědělce do systému, když jim dali dotace. Každý to dělá jenom kvůli penězům. Ovce na mléko má tím pádem málokdo. Odjakživa ovečka lidem dávala kompletní živobytí. Dala jim mléko, vlnu a maso, kůži. Prostě dala všechno a nebyla náročná. Lidé na tom mohli přežít. Říkalo se tomu trojí užitek.

Vlastně jsem se chtěl zeptat, jestli není škoda ovce, které dávají ten legendární trojí užitek, jenom na maso?

Říkám to pořád dokola. Ovce, krávy, brojleři, prostě všechna zvířata chovaná pro maso, jsou geneticky upravené. Potom se lidé diví, jak vypadají. Původní ovce byly menší, sice neměly takový užitek, ale dokázaly přežít z mála. V dnešní době musíš ovcím, kozám, kravám dodat víc jádra, abys víc dostal. Původní valašky i další původní druhy oveček byly odolnější a mléko měly také jiné. Bylo méně mléka, ale sýra bylo prostě víc. Záleží samozřejmě na každém. Když chceš moc, musíš do toho také hodně investovat. Komu stačí málo, jako mě, nemusí se honit a dřít na někoho jiného a krásně vyžije. Sice, také musím dělat prakticky od rána do večera, ale jsem na svém, dělám to s láskou a to ten den a vlastně celý život úplně jinak plyne, když máš radost z každého okamžiku. Namísto toho, abys dřel na cizí, byl ve stresu, že se něco šéfovi nebude líbit a strachoval se, kolik a jestli dostaneš peníze. Lidi jsou pak pořád nemocní a neví z čeho. To já už neznám.

Jak byste popsal běžný bačův den?

Ráno vstanu z jara ve čtyři hodiny, podojím. Do sedmi mám udělaný sýr. Mám kluka, tak jej zavezu do školy. Uvařím žinčicu, pak obhospodařím další zvířata, slepice, kačeny. Kolem zahrádky se musím také otočit, a když má někdo zájem, zavezu sýr. Hned je oběd, uvařím, něco udělám na zahradě, z toho jsou tři, čtyři hodiny odpoledne, kluk dorazí ze školy a peláším zase dojit. Zase musím udělat sýr a je večer. Klukovi pomůžu s učením. A je devět, deset hodin večer.

Syn má kolik?

Matěj má devět let. Má spoustu vlastních zájmů, ale s ovečkami nebo na zahrádce mě vždycky pomůže. Je moc šikovný.

Máte nějaký svůj bačův sen?

Mám takovou myšlenku, že by se do mé usedlosti nastěhovaly například dvě rodiny a vytvořili bychom zde takové místo pro společný život. Dřív se tomu říkalo rodový statek. Já bych dělal všechno kolem ovcí. Další by se podle svých potřeb a předpokladů starali o zahradu a organizováním věcí kolem hospodářství. Prostě taková velká rodina.

Všechno, co jsem se v životě naučil, bych chtěl předat dál. Učit samozřejmě nikoho nebudu, ale lidé se tady mohou dívat, pozorovat, jak žiju, a vyberou si, jestli je to jejich cesta. A kdyby se ta moje někomu zalíbila a chtěl by po ní vyrazit, rád mu poradím.

Jaká je tradiční výbava koliby?

Teď už to není, jak bývalo. Dnes jsou nerezové hrnce, plyn… Je to jinak. Mám sen, že si postavím starou kolibu, jenže tam potřebuješ na výrobu sýra dřevěné nádoby, gelety na dojení, rovněž dřevěné, všechno bylo dřevěné. Hlavně aby byla voda. A jsme opět u toho. Říká se, že voda je bačovské zlato. Jak pro pastvu, tak i na žití pro sebe, na umývání, prostě na všechno. Kde je voda, tam je život.

Pasete tak, že chodíte s ovečkami, jak je to ještě vidět třeba na Slovensku?

S ovcemi jsem dřív chodil. Dnes bych musel někoho na to zaměstnat. Pozemky mám ale ohrazené dokola, takže to neřeším. Na podzim je převádím na jiné pastviny a pak si pro ně dojdu, ale jak s nimi člověk není, postupně si samy rozšiřují pastvinu podle sebe a hledáš je pak třeba až v Pozděchově (sousední vesnice, pozn. red.).

Jaký je nejlepší pes pro ovčáka?

Mám border kolie. Jsou super. Moc je sice nevyužívám, protože mám ohradníky, ale jsou to skvělí psi. Měl jsem ale třeba německého ovčáka, a ten byl také výborný. Potom jsem míval i výbornou rasu maďarský puli, to je snad nejstarší plemeno ovčáckých psů na světě. Vypadají, jako kdyby měli dredy. I normální kolie se dala naučit pást. Ale z toho všeho jsem, jak se říká, už vyrostl. Teď mám dvě borderky a jsem maximálně spokojený.

Máte už nástupce?

Děti mám čtyři. Tři kluky a jednu holku. Nejmladší syn Matěj říká: Já su bača Matěj. Ale jestli to bude dělat, to nevím. A nelpím na tom. Když si to ale vybere a bude to dělat, je to to nejkrásnější, co může mít. Také jsem odmalička věděl, že jsem bača, ale než jsem k tomu dospěl, uplynula dlouhá cesta. Ale samozřejmě všechno, co jsem řekl, platí o všech dalších řemeslech.

Co to znamená být bača? Lidi si to hodně romantizují…

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Kaž­dý si myslí, že si ležíš hore pupkem. Koluje kolem toho všelijakých vtípků. I na škole, když jsme byli, si z nás dělali legraci. Tehdy, to bylo ještě za komunistů, se vtipkovalo na téma, co se učí na bačovské škole: Naháňání, vyháňání a ruština… Je i spoustu neslušných vtipů.

Je ale fakt, že dobrý bača žije s přírodou, dělá to s láskou a svému řemeslu se naprosto odevzdá. Žiješ tím, ale je to dennodenní práce od úsvitu do úsvitu a nikdy nemáš hotovo. Nemůžeš si říct, že jsi skončil. A víš proč? Protože ráno musíš začít znovu.

K bačovi patří také fujarka…

Nehraju na nic ani nevyrábím. To mě přisouzené nebylo.

Máte alespoň nějakou oblíbenou písničku, kterou si zanotujete?

Nemám. Ale líbí se mi ta naše Beskyde, beskyde, kdo po tobě ide. Zazpívat ji ale neumím. Když ji někdo zpívá, přidám se, ale sám od sebe bych to nedal.


Jak se vyrábí…

Sýr

Nadojené mléko má teplotu od 37 do 40 stupňů Celsia. Zasíříš ho. Sířidla se teď už dají běžně koupit. Pak ho necháš odstát tři čtvrtě hodiny. Po zasíření hmotu rozkrájíš. Je tam více fází. Nejprve ji překrojíš, uděláš vlastně kříž a necháš to sednout. Na povrch vyjde trochu syrovátky. Pak by se měl sebrat vrch a překlopit, aby se ta hmota dala dohromady. Potom se to nakrájí na kostky, zhruba velikosti dvakrát dva centimetry. Opět necháš chvíli odstát, a nakonec sýřeninu rozbiješ na zrno. Velikost tak zrno hrachu nebo fazole. A opět necháš sednout. Já to dělám rukama, posbírám a stlačím do hrudky. Když je větší, rozdělíš třeba na dvě a necháš odkapat. A je hotovo.

Žinčice

Syrovátku, která zůstane, zahříváš až skoro do varu. Na povrchu se vysráží takzvaná urda. Tu posbíráš a máš žinčicu. Anebo když to necháš na husto, někdo to má radši, je to urda.

Brynza

Sýr na brynzu, když se sýří, je lepší, když je jemnější. Není ani tak zahřátý. Posbíráš jej, necháš zkapat, a když ho dáš z formy ven, necháváš zrát při teplotě do 25 stupňů. A to trvá tak od třech do deseti dnů. Samozřejmě jej ošetřuješ. Omýváš slanou vodou, aby nesliznul, a tu hrudku otáčíš. Jakmile dozraje, pomeleš a popřípadě dosolíš. A to je brynza. Já ji dělám na sucho. Čím sušší, tím je podle mne lepší. Ale někdo ji dodělává slanou vodou, aby byla vláčnější. Jsou i různé druhy brynzy. Jarní je jiná než podzimní.

Ladislav Chupík

  • Narodil se na Pulčíně v roce 1970.
  • Má čtyři děti.
  • Vystudoval Stredné odborné učilište poľnohospodárske, obor chov oviec v Záblatí u Trenčína – maturita.
  • Pracoval jako bača ve Výzkumném ústavu ovčiarskem v Trenčanské Teplé.
  • Působil jako mistr odborné výchovy při Stredné odborné učilište poľnohospodárske, obor chov oviec v Záblatí u Trenčína.
  • V devadesátých letech a na přelomu století působil jako bača v několika zemědělských družstvech na Slovensku.
  • Přibližně od roku 2010 má vlastní stádo, se kterým soukromě hospodaří.