​Student historie Vít Marek bojuje za záchranu Baťova

Je to zhruba rok, co se na popud Víta Marka přejmenovala otrokovická část Bahňák na Baťov. I díky jeho aktivitám vznikl ze zlínského Hotelu Moskva Hotel Zlín a historici s úžasem zjistili, že autorem slavné Baťovy vily ve Zlíně není nikoliv známý architekt Jan Kotěra, ale vizovický stavitel František Novák.

„Nedělám to kvůli tomu, že bych se chtěl zviditelnit. Šlo mi spíš o historii. Napravit křivdu a říct, že možná nesmyslně žijeme v tom, na co se po roce 1989 trochu zapomnělo,“ říká autor virtuálního muzea Ať žije Baťov, projektu, který má dosah přes sto tisíc uživatelů na sociálních sítích.

Dešťové kapky líně stékají po stole jedné ze zahrádek bývalého areálu Svitu ve Zlíně, který za poslední dekádu výrazně změnil svou tvář. Změnily ji i Otrokovice. Ale ne tak, jak by si podle studenta historie Univerzity Karlovy město zasloužilo. „Zlín rovná se Baťa. A Otrokovice, to je místo, kde se sedá na vlak do Zlína. Není nijak spojeno s Baťou, přestože to město Baťa z velké části postavil, zemřel tam a tradice na Baťově stále žije,“ komentuje Marek, který se snaží popularizovat Otrokovice a Baťov, co to jen jde.

Jedno mu upřít nelze. Má odhodlání. Není ale z těch, kteří by nad nespravedlností světa remcali v hospodě u piva. Vít Marek staví na pevných základech, a těmi jsou vzdělání a fakta.

K historii se dostal jak jinak než přes Baťu. Když mu bylo deset, prababičce bylo přes osmdesát. Ze svého dlouhého života ráda vyprávěla o období, kdy jako čtrnáctiletá přišla do Zlína a byla vybrána, aby absolvovala Baťovu školu práce. „Když jsem neměl ustlané, řekla mi, že u Bati na internátě by tohle neprošlo. Když jsem neměl poskládané oblečení, řekla, že to by také u Bati neprošlo. Vyprávěla mi o Baťovi jako takovém, a to přesto, že zemřel, když jí bylo osm let,“ zmiňuje rodák z otrokovického Baťova.

Živé vzpomínky doplňovaly střípky z války, kdy prababička popisovala Vítkovi, jak se běželi schovat do lesů, když se rozezněly sirény a ve Zlíně začalo bombardování. Na procházky po Baťově pak často chodíval s jejím synem, svým dědou. Ať už na místo, kde se Baťa zabil, nebo před Společenský dům, kde stojí socha slavného podnikatele.

„Tehdy nebylo moc průlezek v Otrokovicích, tak jsme tu sochu využívali jako takovou průlezku. Sedli jsme si na obrovskou měděnou zeměkouli, která je před Baťou, a lozili jsme Baťovi mezi nohama. Takže jsem s Baťou v bezprostředním kontaktu už od dětství,“ usmívá se Marek.

V místě, kde se zakladatel obuvnického impéria zabil, je dnes skládka. Jen pár set metrů na jih, v zatáčce u kanálu, je do země zasazena deska připomínající náhrobní kámen. Obklopená čtyřmi tújemi popisuje, kdo to byl Tomáš Baťa. Bizarní? Jestli má někdo šanci změnit místo úmrtí podnikatele století, pak je to možná budoucí pan historik Vít Marek.

Popište mi svou představu. Jak by měla podle vás vypadat pieta Tomáše Bati?

Vzpomínám si, že v lesíku, kde jde teď skládka, byla za baťovských dob udělaná pamětní deska s jednoduchým nápisem „Zde padl Tomáš Baťa“. Bylo to intimní a důstojné. Asi padesát metrů na západ od tohoto místa je pořád poměrně hustý les – původní a poměrně dobře dostupný. Moje představa je, že by se mohl přesunout pomník smrti právě tam. Koneckonců může navazovat na Baťovu myšlenku s lesním hřbitovem. Mohli bychom se k původní desce vrátit a celý příběh převyprávět nenápadně, třeba přes QR kód.

Právě jste se vrátil z Prahy. Co vás přimělo studovat historii?

Chtěl jsem spíš pochopit současnost, než že by mě bavilo hrabat se v pramenech. Zajímá mě, jak nám historie může pomoci uvědomit si naši identitu, a to se týká právě Baťova. Připadá mi, že Otrokovice nemají silnou identitu města a trochu ji hledají. Proto jsem začal s projektem, který identitu v historii hledá. A myslím, že historie Otrokovic je hodně silná, ale málo se o ní ví.

Proč to tak je?

Můžeme začít tím, že si otevřete webovky Otrokovic a jdete do sekce historie, kde najdete patnáct detailních odstavců o tom, jak se žilo ve městě před rokem 1914. Kolik bylo v roce 1898 na Otrokovicku krav, kolik volů a skotu. Ale nejzásadnější období mezi válkami je shrnuto jedním odstavcem, což je paradox, protože právě tehdy se vybudoval celý Baťov. Dnes žijeme v Otrokovicích tradici průmyslového města založeného Tomáše Baťou, ale přesto Otrokovice jako by se Bati bály. A tu baťovskou tradici skoro neakcentují.

Což se vám ale podařilo částečně prolomit. Která z věcí, jež jste inicioval, vám udělala největší radost?

Přejmenování Bahňáku na Baťov, o které jsem se snažil už v roce 2019, ale bylo mi řečeno, že to není proveditelné, ani to není v zájmu města. Načež jsem se rozhodl, že budu popularizovat dějiny Baťova a po dvou letech příspěvků na sociálních sítích, které měly poměrně velký dosah, se zvedlo povědomí o Baťovi a Baťově, proto jsem znovu vystoupil s tím, že není jakýkoliv důvod to neudělat. Nakonec se to odhlasovalo. Zrovna jsem jel vlakem z Prahy a poslouchal zasedání zastupitelstva, když všichni zvedli ruce.

Jak vnímáte baťovský nacionalismus v regionu? Je pořád na místě? Nebo to jsou už prázdná slova?

Přijde mi pozoruhodné, jak je dnes Baťa chápán. Nikdy jsem jím nebyl posedlý. Myslím si, že je to velký zdroj inspirace, když na místě, které k tomu nemělo předpoklady, vybudoval něco obrovského, co pořád stojí za to, abychom obdivovali. Ale osobně nemám rád jeho přehnanou adoraci. Pořád mysleme na to, že to byl sice výjimečný, ale normální člověk, který dokázal něco velkého. A přijde mi, že už si každý po tak dlouhé době do něj promítá něco svého.

Co tím myslíte?

Po roce 1990 jsme z něj udělali dravého kapitalistu, který je vzorem pro všechny začínající podnikatele. Ale myslím, že málokdo zná ten jeho pravý příběh. Životní filozofii, která pramení v tom, že podnikání není věc, kterou děláte primárně pro svůj prospěch. On to chápal jako službu. Z Bati jsme vždycky dělali toho kapitalistu nejhrubšího zrna a pak si čtete Baťovy úvahy a projevy, kde se sám označuje spíše za socialistu. I to, že Baťovy vize byly do velké míry socialistické, jak sám přiznával, se nám dnes do toho příběhu a docela černobílého vidění dějin vlastně nehodí.

Co vás na Baťovi nejvíc fascinuje?

Nejvíc mě fascinuje jeho nadšení měnit věci. Pro mě je nejvíc inspirativní jeho otřepaný citát: Co chceš, můžeš. Jsem pořád mladý a naivní, takže si myslím, že věci změnit jdou.

Co se Baťovi nepovedlo? Co byste mu vytkl?

Myslím si, že se mu toho nepovedlo spoustu, ale vždy vytrval a pokračoval dál. Líbí se mi jeho troufalost. Možná se neohlížel na to, co si o něm myslí ostatní, a dělal si to po svém. Samozřejmě se traduje, že k některým pozemkům v okolí Otrokovic nepřišel úplně standardní cestou. Že snad měl klást tvrdé podmínky majitelům, což už asi nebyl Baťa osobně, ale pořád jsou to povídačky. Přemýšlím, jestli najdu nějaký přešlap. Ale asi mě nic nenapadá.

Zlín se odpradávna dělil na dva tábory. Tomáš, nebo Jan Antonín?

Vím, že jsou historikové, kteří jsou nakloněni jedné straně a druhé straně. Já jsem byl vždycky tak nějak uprostřed a snažil se k tomu stavět nestranně. Ale kdybych si měl vybrat, a to mě nijak tlačit nemusíte, mnohem sympatičtější je mi osoba Tomáše Bati než Jana Antonína Bati.

Proč?

Hugo Vavrečka vzpomíná, že se Tomáš dokázal učit od každého. Vyslechl jakéhokoliv člověka, který za ním přišel, a nijak ho neodbýval, protože věděl, že každý člověk jej může něco naučit. A myslím, že Jan Antonín Baťa takový nebyl. Podle Vavrečky to byl spíš člověk velkých gest, někdy možná i prázdných, a na rozdíl od Tomáše moc rád poučoval, byl hodně sebevědomý, a to mi na něm sympatické není.

Nad čím teď bádáte? Na čem aktuálně pracujete?

V Otrokovicích máme Společenský dům, který výrazně chátrá a pomalu, ale jistě se mění v nějakou tržnici. Ten dům navržený Vladimírem Karfíkem je úžasný, má obrovský potenciál a teď je totálně zabitý. Je to laciná ubytovna s obchody s cetkami. Nevyužitý prostor, který by mohl sloužit obyvatelům Otrokovic a primárně Baťova. Dokázal bych si představit, že by tam vzniklo muzeum Otrokovic, pořádaly se smysluplné přednášky...

Jaké jsou možnosti města?

Společenský dům je v soukromých rukou. Ale kdyby se našel bohatý osvícený investor, který by to odkoupil od současných majitelů, kteří tam doslova živoří, aniž by rekonstruovali, bylo by to skvělé. Otrokovice jsou výjimečným místem, a to se v poslední době hodně vytrácí. Když jsem dělal průvodce, provedl jsem turisty místem, kde původně stály ještě neupravené baťovské domky. Jsou to dva roky a dnes tam není ani jeden. Každý člověk, který se zajímá o architekturu druhé poloviny 20. století, zná jméno Karla Pragera, který postavil budovu bývalého Federálního shromáždění nebo Novou scénu Národního divadla v Praze a jednu ze svých prvních realizací uskutečnil právě na Baťově.

Která to byla?

Takzvaný Ruský dům za Společenským domem, který byl vloni zateplený a část výzdob od Pragera je zničená. Nemyslím, že je to chyba nájemníků, ale města, které nemluví o tom, že Otrokovice jsou výjimečné a třeba i tento dům byl výjimečný. Ocitáme se v čase za pět minut dvanáct. Měli bychom zatáhnout za záchrannou brzdu, co se týká rekonstruování domků, půldomků, aby aspoň jeden zůstal zachovaný. Měl by se zrekonstruovat a zachovat Společenský dům. To je mé přání a snažím se pro to udělat, co udělat můžu. Mluvit o historii a výjimečnosti Baťova a vnést to do veřejného prostoru.

„Ať žije Baťov!“ slaví tři roky. Jak je náročné provozovat virtuální muzeum?

Dělám to sám, ve volném čase a bez prostředků. Snažím se nakupovat staré pohlednice a předměty, které jakkoliv souvisí se značkou Baťov. Jeden rok mě podpořila Nadace Tomáši Bati, ale teď ho zas financuju z brigád. Pohlednice nakupuju více než pět let, protože mi na tom záleží. Ale je to dlouhodobý proces. Teď jsem třeba dostal dražší pohled, který jsem si přál, od sestry k narozeninám.

Co je to dražší pohled?

Když je vzácný, vyjde i na tisíc korun. Jsou to věci, které jsou z počátku budování Baťova a dají se vzácně sehnat na internetových aukcích, v antikvariátech, kterých už mám prolezlých hodně. Jednou za čas někdo rozprodává sbírku, tak se mi třeba podaří sehnat pět pohlednic najednou.

Jak velkou sbírku máte a kde ji skladujete?

Mám to doma v krabici. Kromě stovky pohlednic, které se týkají Baťova, vlastním asi dvě stě pohlednic spojených se Zlínem, což asi není moc, ale nejsem vysloveně sběratel. Vytipovávám si spíš vzácnější kousky a přesto je mám všechny zveřejněné na stránkách bez vodoznaků, ať se můžou volně šířit. To je má filozofie. A přestože mě to stojí nějaké peníze, jde mi primárně o informaci, kterou pohlednice zachycují.

Kromě pohlednic sbíráte co?

Cokoliv, co se týká vývoje Otrokovic a Baťova. Mapy, kde je hezky vidět, jak tam čtvrť ještě zakreslená není a za pět let vyroste kus obrovského města, což je jasný důkaz prudkého vývoje. Mám dopisy obchodního domu Baťov, krabičky na krémy se značkou Svitu, které se týkají přímo výroby na Baťově... Jsou to střípky. Není to sbírka, ale z prostředků, které mám, se toho snažím pokrýt co nejvíc, protože to nikdo jiný nedělá. Než říct, že tady firma něco vybudovala, mi přijde lepší mít z té doby nějaký předmět denní potřeby. Ten dokládá víc než jen nějakých pár vět.

Jakou největší vzácnost ve své sbírce máte? A co byste ještě rád získal?

Podařilo se mi získat album unikátních snímků z Baťova z roku 1935 a jsou to fotky, které nikdo jiný nemá. Toho si docela vážím. Není nic, co bych měl vysněného. Vždycky se totiž objeví něco, co člověk ani nečeká, že by existovalo.

Jak na vás reagují pamětníci? Řekli vám něco, co jste v archivu nenašel?

Nebylo jich mnoho, mluvil jsem s několika občany Baťova. V Otrokovicích byly v devadesátém sedmém roce na Baťově povodně, takže hodně lidí mluví o tom, že jim například veškeré fotografie odplavaly. Nejvýraznější vzpomínka je asi od paní sousedky, která zmiňovala, že jak se navyšoval terén Baťova, což byl poměrně složitý proces, protože Baťov vznikl v bažině, pohybovali se tam na tzv. hatích. To jsou dřevěné mostky podobné těm, po jakých se chodí na rašeliništích. A to jsou věci, které jsem z žádných pramenů nevyčetl.

S jakými mýty souvisejícími s dějinami firmy Baťa jste se zatím setkal?

Můj oblíbený mýtus je tvar Společenského domu v Otrokovicích, o němž se často tvrdí, že má půdorys trojlisté vrtule, což je symbolem letadla, ve kterém se zabil Tomáš Baťa, a zároveň symbolem letectví v Otrokovicích. Ale já věděl, že vrtule byla dvoulistá, takže jsem nahlédl do všech materiálů a všude je uvedený trojúhelníkový základ, který se později označuje jako trojcípá hvězda. Takže půdorys má být hvězda, nikoliv vrtule, což je taková drobnost, ale zároveň to dokládá, jak si tento příběh žije svým životem a jaké různé významy mu lidé přikládají.

Jaká je dnes role historika ve společnosti?

Práce historika je vlastně služba, která mnohým pomáhá zodpovědět otázky týkající se minulosti jejich rodiny nebo třeba místa, kde žijí. Ať už jde o čtvrť, město nebo region. Je to profese, která umožňuje zasazovat věci do větších souvislostí a pomáhá je pochopit. Současnost je ovlivněna minulostí mnohem víc, než si připouštíme, a o to víc je budoucnost ovlivněna tím, co se děje právě teď.

S čím překvapíte veřejnost v nejbližší době?

Jsou to tři roky od projektu Ať žije Baťov. Chtěl bych udělat rekapitulaci, co se povedlo. V příštích týdnech bych chtěl nakopnout facebookovou stránku. Dostal jsem k narozeninám let nad Baťovem, takže mám krásné fotky z letadla, spoustu nových pohledů, které ještě nemám naskenované a chtěl bych je dát k dispozici lidem, kteří projekt sledují. Krom toho mám spoustu nápadů a návrhů, které jsou rozpracované.

Kde se vidíte za deset let? Jaké máte cíle, sny?

Chtěl bych dál popularizovat historii a architekturu pomocí sociálních sítí, jakými jsou Instagram nebo TikTok, protože skončila doba písmokracie, všichni konzumují obsah přes videa a podcasty. Pořád mě to táhne do Otrokovic, protože mi připadá, že kdybych osvětu o místní historii neudělal já, tak ji asi neudělá nikdo. Navrhl jsem zřídit něco jako Baťa point, jaký mají v Partyzánském, kde se může člověk dozvědět o dějinách místa. Šel by udělat například v rohu knihovny, která se právě rekonstruuje, tak se necháme překvapit, jak s tím naloží město.

VÍT MAREK

● Narodil se v roce 2001, vyrůstal na Baťově, absolvoval Gymnázium Otrokovice a studuje na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze.

● Dlouhodobě se věnuje architektuře a historii firmy Baťa. Je autorem petice za přejmenování Hotelu Moskva ve Zlíně a inicioval i přejmenování otrokovické čtvrti Bahňák na Baťov.

● Úzce spolupracoval na vzniku stezky Baťov a ve spolupráci s Otrokovickou Besedou zpracoval sérii nových turistických průvodců. V roce 2023 publikoval v časopise Prostor Zlín článek o výstavbě vily Tomáše Bati.

● Založil a spravuje virtuální muzeum Ať žije Baťov, jehož cílem je popularizovat dějiny Otrokovic a samotného Baťova.

● Baví jej číst o nových tématech, rozšiřovat si obzory, bruslit na in-linech a cestovat.