Živnostnice roku z Rožnova přetavila byznys na pomoc hendikepovaným lidem

Na schůzce s krajskou podnikatelkou roku nečekejte rozhodně žádné oficiality. Naopak – potkáte mámu, která během pracovní schůzky stihne zabavit své dvě starší děti, nakojit tříměsíční miminko a třeba i uvařit oběd.

Velký svět byznysu ji nezajímá. Její cíl je podnikat srdcem a být užitečná pro společnost. Několik let už ve svém Centru Zdravé já nabízí služby se sociálním přesahem. A teď nově začala zpracovávat a sušit neprodejné ovoce, které by se jinak vyhodilo. A rozhodla se do pracovního procesu zapojit handicapované pracovníky, kteří tak získávají šanci na plnohodnotný život.

Začněme tím nejaktuálnějším. V říjnu jste za vaši Sušírnu z pod Radhošťa získala ocenění Živnostník roku Zlínského kraje. Co pro vás tato cena znamená?

Moc to znamená především pro naše zaměstnance. Ocenění jim dodalo obrovský přísun další energie, protože najednou vidí, že jejich práce má smysl. Jinak si připadají, že krájí nějaká jablka, aby zabili čas, protože jim to lékaři doporučili. Že nejsou jen někde na okraji společnosti, ale naopak – že se společnost i o těchto problémech snaží mluvit a je si vědoma toho, jak moc jsou obdobné projekty důležité.

A přineslo ocenění i něco konkrétního?

Především nám pomohlo s rozšířením povědomí o firmě a projektu. Teď už jsme díky tomu v lepší pozici, když řešíme například granty či příspěvky od firem, které nám třeba poskytují opotřebované přístroje. Tato podpora je pro nás důležitá, protože vydělat na sušených jablkách s handicapovanými zaměstnanci je nemožné.

Váš sortiment už ale zdaleka nejsou jen sušená jablka. Vaše sušírna zpracovává celou řadu především zbytkových surovin a plodin. Jak vás napadlo zpracovávat neprodejné ovoce a zeleninu?

Pocházím z vesnice, kde bylo úplně normální, že se všechno vždy zpracovávalo. Když jsme v Rožnově založili vegetariánské bistro a začali pro něj nakupovat suroviny, zjistili jsme, kolik ovoce a zeleniny se v obchodech a na farmách vyhazuje. Třeba celé kontejnery banánů jen proto, že na jednom z nich je hnědá tečka. Nechtělo se nám tomu vůbec věřit. Tak jsme začali přemýšleli, jestli bychom s tím něco nedokázali udělat.

Tak jste je začali sušit.

Ano, tohle byl spouštěč. Koupili jsme si s manželem dvě sušičky a začali sami sušit. A o sušené produkty byl od začátku ohromný zájem. Především od lidí z paneláků, kteří většinou nesuší, protože si nechtějí dělat nepořádek v bytě. Ovoce a zeleninu jsme začali odebírat z Makra nebo od farmářů za ceny likvidace, takže jsme získali super levné a krásně zralé plodiny ke zpracování.

A jak vzniklo spojení sušírny a chráněné dílny?

Už když jsme sušení rozjížděli, tak jsme přemýšleli, jak to zařídit, aby inženýr a doktorka nemuseli celé dny krouhat jablka. A protože celé naše komunitní centrum vzniklo se sociálním přesahem a nese hlubší myšlenku, napadlo nás začlenit do firmy handicapované, aby se cítili potřební. Ale abychom provoz sušírny dokázali zaplatit, volili jsme status chráněné dílny, kdy na platy ze sedmdesáti procent přispívá stát. Navázali jsme kontakty s neziskovkami, které s handicapovanými lidmi pracují, zjišťovali jsme, zda by tito lidé vůbec byli schopni tento typ práce dělat. Obecně se ale v rámci léčby práce doporučuje, tak jsme to zkusili.

A fungovalo to?

Za nás ano. Vyřídili jsme vše potřebné, získali jsme do dílny první zaměstnance, ale dlouho trvalo, než nám dílnu na úřadech schválili. Zprvu jsme neměli zrovna velkou podporu. Schválili nám ji až na počtvrté a vyřizováním jsme strávili rok času. Stálo nás to dvě stě tisíc, financovali jsme dílnu ze svých zdrojů a museli jsme zaměstnance dokonce na chvíli i propustit. Takže začátky byly opravdu náročné.

Co vás přimělo to nevzdat?

My jsme tenkrát byli nastaveni dost bojovně. Protože jsme měli obrovskou oporu od okolí, lidé už byli domluveni na zaměstnání, čekali jsme jen na jeden jediný papír. Nakonec ale vše dobře dopadlo. Dnes zaměstnáváme už 25 handicapovaných lidí a tři asistenty.

Je to obdivuhodná mise, ale musí to být náročné s takovými lidmi denně pracovat. V čem je to jiné, složitější než se zdravými zaměstnanci?

Je jednoduché se na to dívat optikou peněz – ano, 70 % jejich platu nám pokryje stát, ale nikdo si nedokáže představit, jak je to ve skutečnosti složité. Příspěvek na platy se vyplácí zpětně za tři měsíce, plus tři měsíce úřadům trvá příspěvek vyřídit, takže táhneme dvacet pět lidí půl roku ze svých zdrojů. Pokud by se rozhodli z nějakého důvodu nám příspěvek nedat, tak je to pro nás likvidační. Navíc tito lidé mají vysokou nemocnost, tráví spoustu času v léčebnách, trpí různými paranoidními stavy, takže musíme být připraveni, že prostě nepřijdou do práce. A neuděláte s tím nic, protože to nedělají schválně. Takže se stává, že zase ovoce krájíme my s manželem a vykrýváme mezery. Na druhou stranu je úžasné vidět, jak se jejich stav díky práci dokáže zlepšit.

Prozraďte nám nějaký takový pozitivní příběh…

Máme tady například paní, která trpí opravdu těžkými depresemi. Má čtyřicet let, začínala u nás pracovat dvě hodiny týdně. Nechtěla být vůbec mezi lidmi. A teď? Zvýšila si úvazek na čtyři dny v týdnu, prodává na trzích, umí se už zasmát. Úplně rozkvetla. A to je přesně ta přidaná hodnota pro společnost.

Jak váš provoz ustál pandemii covidu?

Provoz sušírny zůstal nepřerušený, ale neměli jsme odbyt. Měli jsme tehdy plné sklady, protože kvůli omezení supermarkety vyhazovaly plné sklady jídla. To samé restaurace. My jsme mohli sušit, ale nekonaly se trhy a ustal prodej. A to bylo náročné zejména pro psychiku zaměstnanců. Pro ně jsou jakékoli, i drobné změny, náročné, znásobily se jim jejich strachy, prohloubily deprese. Někteří raději zůstali celé měsíce doma.

Máme v rámci našeho centra naštěstí provozy, které tyto výpadky dokáží krátkodobě dofinancovat. Aktivity centra jsou propojené. Sušírna není výdělečná ani za běžné situace, ale zase nám spojuje celý koncept. Uzavírá nám to pomyslný vysněný kruh. Teď se nám rozjel e-shop sušírny a to je pro nás cesta k tomu, aby konečně i sušírna začala vydělávat.

Sušírna ovoce je jeden z vašich posledních podnikatelských projektů, který navazuje na vaše předchozí sociální aktivity. Provozujete bezobalový obchod, vegetariánské bistro, centrum pro duševní rozvoj, cvičební sály pro relaxační a zdravotní cvičení, komunitní zahradu. A k tomu jste vystudovaná veterinářka. Jak se veterinářka stane oceněnou podnikatelkou?

Při studiu veteriny mi onemocněla máma, tak jsem si začala dělat různé kurzy – jak se správně stravovat, jak pracovat s psychikou, studovala jsem čínskou medicínu, aromaterapii, hodně jsem cestovala. Učila jsem se od indiánů v Peru, od berberských žen v Africe. A abych si na to vše vydělala, začala jsem provozovat centrum v Brně, později v Rožnově. Dělala jsem i rehabilitace, pak koučink, aplikovala jsem celostní přístup k člověku. V pátém ročníku na veterině jsem se ale musela rozhodnout, jestli veterinu chci reálně dělat, nebo chci jít jiným směrem. A rozhodla jsem se jít za svým snem – vybudovat komunitní centrum se sociálním přesahem.

Vzpomenete si na své podnikatelské začátky?

Po škole jsem nic neměla, proto jsem hledala investora, který by mi půjčil 10 až 15 milionů na to, abych mohla uskutečnit svůj sen. Investory jsem sehnala a pro naše centrum jsme koupili tady v Rožnově starý dům, který byl úplná ruina. Do měsíce tady praskla střecha. Sháněli jsme pak další peníze na rekonstrukci, zatímco dole v sále jsme pořádali první cvičení. A když začalo pršet, tak přes tři patra tekla voda, takže mezi karimatkami stály kbelíky na vodu. A ti lidé k nám stejně chodili, protože věděli, že nemáme jinou možnost – jen jít dopředu. Podržela nás komunita a lidé, kteří věřili, že to bude fungovat. Chodili na cvičení, na naše semináře, na brigády, pomáhali, jak se dalo.

Jste máma tří malých dětí. Prozraďte nám, jak se vám daří skloubit podnikání s rodinným životem?

Je to někdy náročné. Přijala jsem teď kolegyni Hanku, to je dar z nebes a velká pomoc. Můj manžel pracuje na snížený úvazek. Bydlíme ve Vidči, ale tady v Rožnově v našem Centru jsme si zařídili malý byteček, abychom tu byli k dispozici. Děti jsou s námi od začátku v podnikatelském režimu, takže to celé chápou. Občas se mi stává, že mám nějakou schůzku, u které kojím nebo vařím. Ale rodina je pro mě priorita, nechci, aby podnikání převálcovalo rodinný život. A ostatní to musí respektovat. My nežijeme žádným business životem, naše podnikání je rodinný podnik, který má sociální přesah, a i pro děti je to obrovská škola. Jsou mezi postiženými, někdy jim musí dokonce pomáhat. Rodina je jednoduše integrovaná do procesu podnikání.

Když se zpětně ohlédnete za svými aktivitami, udělala byste něco jinak?

Asi ne. V dané chvíli jsme vždy udělali maximum v rámci možností. My netoužíme být ve všem precizní a dokonalí, protože máme děti, zaměstnáváme postižené, spoustu věcí nestíháme. Když lidé chtějí, ať přijdou, když nechtějí, nevadí. Být precizní je vyčerpávající a my tu energii nazbyt nemáme. Pohání nás zpětná vazba od lidí, kteří to mají nastavené stejně. Občas se díky podnikání dostaneme do reálného business světa mimo naši komunitu, ale víme, že to není nic pro nás. A dělat to tak nechceme.

Jaké máte plány do budoucna?

Ráda bych se odsud odstěhovala, abych byla více doma v rodinném procesu. Další cíl není žádný nárůst lidí ani dodavatelů, spíše bychom chtěli výrobu zautomatizovat a ulehčit lidem práci. Takže bychom jim rádi nakoupili třeba mlýnky na ovoce nebo váhy. Teď také zakládáme vlastní sad, protože jedna z léčebných metod pro psychicky nemocné je práce venku v přírodě a s hlínou. Vysadili jsme tři sta keřů s plodinami, které umíme zpracovat, a tento měsíc jsme vysadili také šedesát ovocných stromů.

Zuzana Forejtková

Má 35 let.

Narodila se a žije v obci Vidče.

Vystudovala Veterinární a farmaceutickou univerzitu v Brně.

Její největší koníček je svoboda a to ve všech směrech.

Ráda cestuje, navštívila Etiopii či Peru.

Sportuje a má ráda zvířata.

Je vdaná, má tři děti (4 roky, 2 roky a tři měsíce).

V říjnu získala ocenění MONETA Živnostník roku 2022 Zlínského kraje a postoupila do celorepublikového finále.